Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

HLAVA PRVNÍ

XXXVI.

Ples znavil Oněgina.
Spánekmu jitro v půlnoc změnil dnes.
Syn rozkoše a radovánek
v stín blažených se klidně snes.
Vstav ve dvanáct, je hotov s prací.
Tak život se mu stále vrací,
táž jednotvárnost, tatáž směs.
A zítra zas, jak včera, dnes.
Leč byl-li šťasten též, se ptáte,
v své volnosti a v květu let...?

XXXVII.

Ne: brzo ustydly v něm city
a omrzel ho světa šum.
I krasavic byl brzo sytý,
dav sbohem zevšednělých snům.
I nevěra ho unavila,
z přátelství lhostejnost jen zbyla,
vždyť nelze přece tolikrát
s paštikou biftek jísti ráda šampaňským to zalévati
a mluvit vtipně cokoli,
když hlava přec jen rozbolí.
A třeba za zbojníka platil,
i hádek syt byl nakonec,
i olova i šavle přec.

XXXVIII.

Ten neduch, jehož příčin minu,
ač rozbor by byl na čase,
podobný anglickému spleenu,
jenž rusky chandra říká se,
ho ponenáhlu zachvacoval.
Sebevraždu, té nemiloval,
a sláva bohu, nezkusil,
však k životu pln chladu byl.
Jak Childe Harold teď zasmušilý
si do salónů vcházet zvyk
a světské klepy, zábav ryk,
vzdech náročný a pohled milý
ho vzrušovat už neuměl,
a lhostejný, dál mimo šel.

***

Dopis Taťány Oněginovi

"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaší tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...

Však řekli, že jste samotář.
že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by mařil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného?... Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa: jsme tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl a touhy rozeznění
-a nebyl to jen sen- jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
za smutné své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova nadějí a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?

...Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch!
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě. Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám Tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mi zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!"

I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám...