Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo - nebylo: byl jednou jeden král, který se rád honil po lesích za zvěří. Jednou taky se pustil daleko za jelenem a zabloudil. Byl sám a sám, přišla noc a král byl rád, že našel na mýtině chalupu. Zůstával tam uhlíř. Král povídá, jestli by ho chtěl z lesa na cestu vyvést? že mu dobře zaplatí. - "I rád bych s vámi," řekl uhlíř, "ale tu vidíte, žena mi se právě čeká, nemohu odejít. A kam byste taky v noci? lehněte si na půdu na seno, a ráno vás doprovodím." - Brzy potom se narodil uhlířovi synáček. Král ležel na půdě, nemohl usnout. O půl noci pozoroval dole ve světnici nějaké světlo. Koukne skulinou ve stropě a tu vidí: uhlíř spal, žena jeho ležela jako ve mdlobách a podle děťátka stály tři staré babičky, celé bílé, každá měla v ruce svíci rozsvícenou. První povídá: "Já tomu chlapci dávám, aby přišel do velikých nebezpečenství." - Druhá povídá: "A já mu dávám, aby ze všech šťastně vyvázl a byl dlouho živ." - A třetí povídá: "A já mu dávám za ženu tu dcerušku, co se dnes narodila tomu králi, který tu nahoře na seně leží." Na to babičky svíce zhasly a bylo zas ticho. Byly to Sudičky.
Král zůstal, jako by mu byl meč do prsou vrazil. Nespal do rána; přemýšlel, co a jak? aby se nestalo, co tu slyšel. Když se rozednilo, začalo dítě plakat. Uhlíř vstal a vidí, že mu žena zatím usnula na věčnost. "Och, můj ubohý sirotečku!" naříkal; "co si nyní s tebou počnu?" - "Dej mi to děťátko," praví král, "já se o ně postarám, že mu dobře bude; a tobě dám peněz tolik, že do smrti nebudeš muset uhlí pálit" - Uhlíř byl tomu rád a král slíbil, že si pro to děťátko pošle. Když přišel do svého zámku, vypravovali mu s radostí velikou, že se mu tu a tu noc narodila krásná dceruška. Byla to právě ta noc, když viděl ty tři Sudičky. Král se zamračil, zavolal jednoho svého služebníka a povídá: "Půjdeš tam a tam do lesa, v chalupě tam uhlíř zůstává; dáš mu tyto peníze a on ti dá malé dítě. To dítě vezmeš a na cestě potom utopíš. Neutopíš-li, budeš sám vodu pít!" - Služebník šel, vzal děťátko do košíka a když přišel na lávku, kde hluboká a široká řeka tekla, hodil je i s košíkem do vody. - "Dobrou noc, nezvaný zeti!" řekl potom král, když mu to služebník pověděl.
Král myslil, že se děťátko utopilo, a neutopilo: ploulo v košíku po vodě, jako by je kolíbal, a spalo, jakoby mu zpíval, až připloulo k chalupě jednoho rybáře. Rybář seděl na břehu, spravoval sítě. Tu vidí po řece něco plynout, skočí do lodičky a za tím vytáhl z vody v košíku děťátko.
I donesl je své ženě a povídá: "Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda." Žena rybářova byla mu ráda a vychovala to dítě za vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim podvode připlaval.
Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v letě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu jí Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něho. "Švarného hocha máš, rybáři!" povídá, "je-li to tvůj syn?" - "Je a není," odpověděl rybář; "právě tomu dvacet let, připlaval po řece v košíku co maličké děťátko a vychovali jsme si ho." - Králi se udělaly mžičky před očima, zbledl jako stěna; viděl, že je to ten, co ho dal utopit.. Ale hned se vzpamatoval, skočil s koně a povídá: "Potřebuju posla do mého královského zámku a nikoho s sebou nemám; může-li mí ten mládenec tam dojít?" - "Vaše královská milosť poroučí a hoch půjde," řekl rybář. Král si sedl a napsal své paní králové list: "Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání mečem probodnout: můj to zlý nepřítel. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle." - Pak to psaní složil, zapečetil a přitlačil svůj prsten.
Plaváček vydal se hned se psaním na cestu. Musil velikým lesem, a než se nadál, minul se cesty a zabloudil. Chodil z houští do houští, až se už začalo stmívat. Tu potká starou babičku: "Kam pak, Plaváčku, kam pak?" - "Jdu se psaním do královského zámku a zabloudil jsem. Nemohla byste mí, matičko, pověděti, kudy na cestu?" - "Dnes už beztoho nedojdeš, je tma," řekla babička, "zůstaň u mne na noc: však nebudeš u cizí, jsem ti kmotrou."
Mládenec si dal říci a sotva byli několik kroků, měli před sebou hezký domek, jako by byl najednou ze země vyrostl. V noci, když hoch usnul, vytáhla mu babička psaní z kapsy a dala mu tam jiné, ve kterém tak bylo napsáno: "Toho mladíka, kterého ti tuto posílám, dej bez meškání s naší dcerou oddat: můj to souzený zeť. Až se vrátím, ať je vykonáno. Tak má vůle."
Když paní králová to psaní přečtla, dala hned vystrojit svatbu, a obě, paní králová i mladá královna, nemohly se na ženicha dost nahledět, jak se jim líbil, a Plaváček byl se svou královskou nevěstou taky spokojen. Po několika dnech přijel domů král, a když viděl, co se stalo, rozzlobil se náramně na svou paní, co to učinila. - "Vždyť pak jsi mi sám poručil, abych ho dala s naší dcerou oddat, dřív než se vrátíš!" odpověděla mu králová a podala mu psaní. Král psaní vzal, prohlíží písmo, pečeť, papír všecko bylo jeho vlastní. I dal si zavolat zetě a vyptával se, co a jak? a kde chodil?
Plaváček vypravoval, kterak šel a v lese zabloudil a že zůstal na noc u své staré kmotry. - "A kterak vypatlala?" - "Tak a tak." - A král poznal z jeho řeči, že to byla táž osoba, která před dvaceti lety dceru jeho přisoudila synu uhlířovu. Myslil - myslil a potom povídá: "Co se stalo, nedá se změnit; ale zdarma přece mým zetěm být nemůžeš! Chceš-li mou dceru mít, musíš jí za věno přinést tři zlaté vlasy Děda-Vševěda." Myslil si, že se takto svého nemilého zetě nejjistěji zprostí.
Plaváček rozloučil se se svou chotí a šel - kudy a kam? nevím; ale že mu Sudička byla kmotrou, bylo mu snadno pravou cestu najít. Šel dlouho a daleko, přes hory doly, přes vody brody, až přišel k černému moři. Tu vidí loď a na ní přívozníka. - "Pozdrav pán bůh, starý přívozníče!" - "Dejž to pán bůh, mladý poutnice! kam tudy cestou?" - "K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy." - "Hoho! na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mne nejde vysvobodit. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, kdy bude mé roboty konec, převezu tě." Plaváček slíbil a přívozník ho převezl.
Potom přišel k nějakému velikému městu, ale bylo sešlé a smutné. Před městem potká stařečka, měl v ruce hůl a sotva lezl. - "Pozdrav pán bůh, šedivý dědečku!" - "Dejž to pán bůh, pěkný mládenečku! kam tudy cestou?" - "K Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy." - "Aj aj! na takového posla tu dávno čekáme; to tě hned musím k našemu panu králi dovést."
Když tam přišli, řekl král: "Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? měli jsme tu jabloň, nesla mladící jabka: když někdo jedno snědl, třeba byl už nad hrobem, omladl zas a byl jako jinoch. Ale od dvaceti let nenese jabloň už ovoce žádného. Slíbíš-li mi, že se Děda-Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc? odměním se tobě královsky." - Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.
Potom přišel zase k jinému velikému městu, ale bylo z polovice pobořené. Nedaleko města zakopával syn otce svého zemřelého, a slzy mu jako hrachy padaly po tvářích. - "Pozdrav pán bůh, smutný hrobníče!" řekl Plaváček. - "Dejž to pán bůh, dobrý poutnice! kam tudy cestou?" - "Jdu k Dědu-Vševědu pro tři zlaté vlasy." - "K Dědu-Vševědu? škoda, že's dříve nepřišel! Ale náš pan král na takového posla už dávno čeká; musím tě k němu dovést" - Když tam přišlí, řekl král: "Slyším, že jdeš poselstvím k Dědu-Vševědu? Měli jsme tu studnici, prýštila se z ní živá voda: když se jí někdo napil, třeba už umíral, hned se zas uzdravil; a kdyby byl už mrtev a tou vodou ho pokropili, zase vstal a chodil. Ale teď už od dvaceti let voda přestala téct. Slíbíš-li mi, že se Děda Vševěda zeptáš, je-li nám jaká pomoc? královskou odměnu ti dám." - Plaváček slíbil a král ho milostivě propustil.
Potom šel dlouho a daleko černým lesem, a uprostřed toho lesa vidí velikou zelenou louku, plnou krásného kvítí, a na ní zlatý zámek; byl to zámek Děda-Vševěda, třpytil se jako žhavý. Plaváček vešel do zámku, ale nenašel tam nikoho, než v jednom koutě starou babičku, seděla a předla. "Vítám tě, Plaváčku!" povídá, "jsem ráda, že tě zas vidím." Byla to jeho kmotra, co byl u ní v lese noclehem, když to psaní nesl. "Co pak tě sem přivedlo?" - "Král nechce, abych byl darmo jeho zetěm; i poslal mne pro tři zlaté vlasy Děda-Vševěda." - Babička se usmála a povídá: "Děd-Vševěd je můj syn, jasné Slunce: ráno je pacholátkem, v poledne mužem a večer starým dědem. Já ti ty tři vlasy s jeho zlaté hlavy opatřím, abych ti taky darmo nebyla kmotrou. Ale tak, synáčku! jak tu jseš, zůstat nemůžeš! Můj syn je sice dobrá duše; ale když přijde na večer hladový domů, mohlo by se lehko stát, že by tě upekl a snědl k večeří. Je tu prázdná kád, přiklopím ji na tě." - Plaváček prosil, aby se taky Děda-Vševěda zeptala na ty tři věci, co slíbil na cestě, že přinese odpověď. - "Zeptám," řekla babička, "a dej pozor, co řekne."
Najednou strhl se venku vítr a západním oknem do světnice přiletělo Slunce, starý dědeček se zlatou hlavou. "Čuchy, čuchy člověčinu!" povídá, "někoho tu, matko, máš?" - "Hvězdo denní! koho pak bych tu mohla mít, abys ty ho neviděl? Ale tak je: celý den lítáš po tom božím světě a tam se té člověčiny načucháš; i není divu, když večer domů přijdeš, že ti ještě voní!" Stařeček neřekl na to nic a sedl k večeři.
Po večeři položil svou zlatou hlavu babičce na klín a počal dřímat. Když babička viděla, že už usnul, vytrhla mu jeden zlatý vlas a hodila na zem - zazvonil jako struna. "Co mi chceš, matko?" řekl stařeček. "Nic, synáčku, nic! dřímala jsem jen a měla jsem divný sen." - "A co se ti zdálo?" - "Zdálo se mi o jednom městě, měli tam pramen živé vody: když někdo stonal a napil se jí, ozdravěl; a když umřel a tou vodou ho pokropili, zas ožil. Ale teď od dvaceti let voda přestala téct: je-li jaká pomoc, aby zas tekla?" - "Snadná pomoc: v té studnici na prameně žába sedí, nedá vodě téct; ať žábu zabíjí a studnici vyčistí, poteče zas voda jako prvé." - Když stařeček potom zas usnul, vytrhla mu babička druhý zlatý vlas a hodila na zem. "Což zase máš, matko?"
"Nic, synáčku, nic! dřímala jsem a zdálo se mi zas něco divného. Zdálo se mí o jednom městě, měli tam jabloň, nesla mladicí jabka: když někdo zestárnul a jedno snědl, omládl zas. Ale teď od dvaceti let nenese jabloň ovoce žádného: je-li jaká pomoc?" - "Snadná pomoc: pod jabloní leží had, užírá jí síly: ať hada zabijí a jabloň přesadí, ponese zas ovoce jako prvé." - Potom stařeček brzy zas usnul a babička mu vytrhla třetí zlatý vlas: "Což mne, matko, spát nenecháš?" řekl stařeček mrzutě a chtěl vstávat.
"Lež, synáčku, lež! nehněvej se, nerada jsem tě vzbudila. Ale přišla na mě dřímota a měla jsem zas podivný sen. Zdálo se mi o přívozníkovi na černém moři: dvacet let už tam převáží a nikdo ho nejde vysvobodit. Kdy bude roboty jeho konec?" - "Hloupé matky to syn! ať dá jinému veslo do ruky a sám vyskočí na břeh, bude ten zas přívozníkem. Ale teď už mi dej pokoj: musím časně ráno vstát a jít slzy sušit, co králova dcera každou noc vypláče pro svého muže, syna uhlířova, kterého král poslal pro mé tři zlaté vlasy."
K ránu strhl se zas venku vítr a na klíně své staré matičky probudilo se, místo stařečka, krásné zlatovlasé dítě, boží Slunéčko, dalo matce s bohem a východním oknem vyletělo ven. Babička zas odklopila káď a řekla Plaváčkovi: "Tuhle máš zlaté vlasy, a co Děd-Vševěd na ty tři věci odpověděl, už taky víš. Jdi s pánem bohem! už mne víc neuhlídáš, není toho třeba." Plaváček babičce pěkně poděkoval a šel.
Když přišel do toho prvního města, ptal se ho král, jakou jim nese novinu? - "Dobrou!" řekl Plaváček; "dejte studnici vyčistit a žábu, co na prameně sedí, zabijte a poteče vám voda zas jako kdy prvé." - Král to dal hned udělat, a když viděl, že se voda prýští plným pramenem, daroval Plaváčkovi dvanáct koní bílých jako labutě a na ně tolik zlata a stříbra a drahého kamení, co mohli unést.
Když přišel do toho druhého města, ptal se ho zase král, jakou jim nese novinu? - "Dobrou!" řekl Plaváček: "dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte a ponese vám ovoce jako kdy prvé." - Král to dal hned udělat, a jabloň za noc oděla se květem, jakoby ji růžemi osypal. Král měl velikou radost a daroval Plaváčkovi dvanáct koní vraných jako havrani, a na ně taky tolik bohatství, co mohli unést.
Plaváček jel potom dál, a když byl u černého moře, ptal se ho přívozník, zdali se dověděl, kdy bude vysvobozen? "Dověděl," řekl Plaváček, "ale dříve mě převez, pak ti povím." - Přívozník se sice vzpouzel; ale když viděl, že není jiné pomoci, převezl ho přec i s jeho čtyřmi a dvaceti koňmi. "Až zas budeš někoho převážet," řekl mu potom Plaváček, "dej mu veslo do ruky a vyskoč na břeh, a bude ten místo tebe přívozníkem,"
Král ani svým očím nevěřil, když mu Plaváček ty tři zlaté vlasy Děda-Vševěda přinesl, a dcera jeho plakala, ne žalostí, ale radostí, že se zas vrátil. "A kdes těch pěkných koní a toho velikého bohatství nabyl?" ptal se král, - "Vysloužil jsem si to," řekl Plaváček a vypravoval, kterak tomu králi dopomohl zase ke mladicím jabkam, co ze starých lidí dělají mladé, a tomu králi k živé vodě, co z nemocných dělá zdravé a z mrtvých živé, - "Mladicí jabka! živá voda!" opakoval si potichu král; "kdybych jedno snědl, omládl bych; a kdybych i zemřel, tou vodou bych zas ožil!" Bez meškání vydal se na cestu pro mladicí jabka a pro živou vodu - a potud se ještě nevrátil
A tak se stal uhlířův syn zetěm královým, jak Sudička usoudila, a král - snad ještě pořád tam převáží přes černé moře!