Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

NEUMANN, Stanislav Kostka. Kniha lesů, vod a strání. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1950. 177 s.

FORMA:

63 básní, každá má svůj název, obsahuje básně Prolog a Epilog, užívá pravidelných veršů a strof

OBSAH:

Neumannova sbírka z roku 1914 je rozsáhlým a jednotným cyklem přírodní lyriky situované v Bílovicích nad Svitavou a jejich okolí. Básně jsou seřazeny v časové posloupnosti, od září do dalšího podzimu.

Sbírka je ve srovnání s dřívějšími Neumannovými básněmi názorná a věcnější (názvy zvířat, rostlin...). Obrazy užívají celou paletu barev. Milostné básně jsou konkrétní, erotická láska přirozenou součást člověka.

Příroda není záminkou pro vytváření paralel mezi stavem duše a hmotným světem. Konkrétní záznamy jedinečných přírodních jevů. Básník usiluje spíše o jemné vystižení krajiny než o její personifikaci. Mnohé básně připomínají impresionistické obrazy.

Lyrický subjekt je podobný tehdejšímu Neumannovi - volný literát, který je rád, že unikl z městských kaváren, redakcí a městského životního stylu. Snaží se splynout s přírodním prostředím, které se mu otevřelo jako zdroj nečekaných prožitků a inspirace.

Básník sleduje chaotický chod města a požaduje věrnost zemi (vroucí citová vyznání). Je ve sporu s vládnoucími ideologiemi - především s křesťanstvím (Vstupní modlitba - parafráze Otčenáše, Jarní zvěstování - parafráze Zdrávasu).

Sbírka představovala Neumannovu básnickou obnovu - v krizových letech před ní dával přednost žurnalistice před poezií.

Karel Čapek napsal k prvnímu vydání sbírky předmluvu. Josef Čapek ji později ilustroval. Patřila ke čtenářsky nejoblíbenějším Neumannovým dílům.

VYBRANÉ BÁSNĚ:

Vstupní modlitba
Parafráze křesťanské modlitby "Otče náš..." Básník oslovuje zemi a chválí její krásu. Chce se podrobit její vůli, žít s ní ve shodě, tak jako ptáci, hmyz, rostliny a voda. O vezdejší chléb neprosí, ten si dobude sám, ale potřebuje sílu, která by zrušila života klamy a vyzdvihla jeho klady. Žádá odpuštění vin z nevědomosti a přirovnává lidi k dětem svedeným přeludem ze správné cesty. Naopak touží po uvedení do pokušení, které země nabízí. Báseň končí veršem: Ve jménu života i radosti i krásy.

Dubisko padlo
Pan kníže rozkázal vybudovat cestu lesem. Osm dělníků, kteří potřebují jíst, osm nepřátel vzalo sekery, pily a šli. Jako první padlo dubisko. Dělníky zasypalo listí z něj. Tráva byla zrosená, slunce svítilo a okolí hýřilo barvami. Kavka kroužila nad lesem. Po dubisku přijde na sta dalších, kameny padnou do řeky, hlína se udupe, hraboš uteče. Po bitevním děsu zbyly mrtvoly sosen a smrků.

Vločky jdou
Popis prvního sněhu. Šedivá obloha, nová přikrývka pro unavenou barvu země, řeka pohlcující všechny vločky. Bílé ticho a klid vanoucí z nebes. Spící krtek, ztrnulý hmyz, zvěř míří k zásypům. Jen lidé nepodlehli všeobecnému pokoji, stále se honí a štvou ve svém neustálém boji o život.

Jarní kvítí
Láskyplný výčet jarních květin (sedmikrásky, jaterníky, sasanky, petrklíče...), které básník dnem i nocí pozoruje a raduje se, když zaplní celou stráň. Chtěl by umět malovat, aby je mohl vypodobnit v jejich kráse. Tak jako japonský mistr rokoka ze sedmnáctého století - Korin Ogatta, jenž štětcem zpíval květinám chválu a dával jim za podklad drahé zlato. Kdyby své jarní milenky maloval básník, vyobrazil by je na prostším pozadí nebes s mraky.

V modřínech
Se srdcem unaveným přišel básník mezi zeleň modřínů. Tam ji zanechal i se střízlivou kázní mozku. Zavrtal se do stráně a toužil se tyčit pevně a svěže jako stromy okolo něj. Zapustit kořeny a zvednout zelené větve. Les mu rozuměl a postupně ho celého naplnil.

Improvisace
Ve čtyřech slokách mluví básník o tom, čím mu voní ruce. Mateřídouškou, protože ležel na zemi a poslouchal skřivana. Jahodami, jejichž prosluněnou krev si ještě nese na rukou i rtech. Borem, jak běžel lesem a chytal se stromů, až stanul nad domky dědiny. A milenkou, jež našel pod jabloní.

Epilog
Znovu přišel podzim a ve vzduchu vlhce voní seno. Vše je sklizeno a dokončeno. Lesy na stráních hoří barvami, které brzy odvane listopad. Srdce i mozek touží po spánku, k němuž se uloží stromy.

UKÁZKA - VYBRANÁ BÁSEŇ:

Jarní zvěstování

Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou
a chladem, který vál ze sněhů svítících,
den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou,
však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh.

Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka,
divadlo veliké pod lesy hrály kry;
my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká,
a připravovali své jarní mimikry.

Však březen závistně nám nové poslal sněhy,
sen sněženkových spoust nade vším rozestřel;
tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy,
my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel.

***

Cos méně zřejmého než nádech neurčitý
a jistějšího přec nad všechnu jistotu,
v kraj spánkem znavený se sune s mdlými svity
a klade první šlář na jeho nahotu.

Již ptáku moudrému po milence se stýská,
již roucho svatební má pěnkava i drozd;
ze sterých hrdélek změť tónů ryzích tryská:
za sedmi řekami spí chladná minulost.

Však naší řeky proud již klesající zvolna
ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod,
jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná,
jak snění dívenky, jež v první klesla svod.

***

Zdrávas, země,
plná milosti,
požehnaná jsi mezi světy,
země,
požehnaný plod života tvého,
člověk!