Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Divadelní kostým se od obyčejného oděvu liší jiným obsahem své funkce. Účastníci pradávných tanců a obřadů náboženské povahy s „pradivadelními“ prvky se oblékali jinak než ve všední dny, aby tak naznačili výjimečnost svého konání. Již v antickém divadelním kostýmu se uplatňovaly jisté konvence, typické pro určitý druh rolí (například poutník měl vždy klobouk).

Zásluhou antického divadla se prosadily v západním divadelnictví principy kostýmování, které se ve své podstatě udržely až do 19. století: byla to zejména typizace (například většina postav středověkého náboženského divadla nebo commedie dell´arte měla ustálený kostým) a nehistoričnost (historické postavy byly oblékány do soudobých oděvů). Tak třeba francouzské dvorní divadlo, jež po celé 17. a 18. století udávalo tón evropskému oficiálnímu divadelnictví, rozlišovalo až téměř do posledního desetiletí 18. století, kdy proběhla první reforma divadelních kostýmů, pouze tři druhy divadelních kostýmů: antický, turecký a občanský.

Od druhé poloviny 18. století začaly snahy o posílení účinu dramatických postav i pomocí kostýmů. Především byla zamítnuta typizace (Goldoni odebral postavám commedie dell´arte jejich „kostýmové masky“). Herci sami postupně věnovali větší pozornost kostýmům z hlediska historického a sociálního zařazení postav, zejména v rolích antických a u postav venkovanů.
V baletu se prosazovalo i hledisko funkčnosti: francouzská tanečnice Marie Salléová nahradila již roku 1734 dvorní krinolínu lehkou sukní nad kotníky.

Další etapou evropské kostýmní reformy byl „archeologický“ (tj. dobově nejvěrnější) přístup k divadelnímu kostýmu, jak ho zavedl soubor vévody z Meiningenu v 60. a 70. letech 19. století.
Období divadelního realismu a naturalismu z konce 19. století pak prosadilo takové zásady navrhování a zpracování divadelního kostýmu, jimiž se více či méně řídí i dnešní jevištní výtvarníci, aniž ovšem opomíjejí možnost použití různých výtvarných stylů i individuálních řešení.
V tanečním divadle se ve 20. století definitivně prosadila zásada neomezovat kostýmem pohyb tanečníků.

Kostýmy orientálního divadla vznikly podobným způsobem jako v Evropě. Dodnes jsou jejich charakteristickými rysy typizace a neměnnost, používání nákladných materiálů, fantaskní stylizace a podobně.