Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Loutkové divadlo

Zrod loutkářství

Loutkové divadlo má stejně dlouhou historii i podobný původ jako divadlo živých herců. Podle některých historiků vzniklo loutkářství v okamžiku, kdy pro zesílení účinu náboženských obřadů, jež se zrodily prakticky ve stejnou chvíli jako primitivní člověk, byla socha některého boha „oživena“ jednoduchým pohybem (kýváním hlavy, zvedáním ruky apod.); účastníkům obřadu tak bylo naznačeno třeba uspokojení božstva nad přinesenou obětí.

Typy loutek

První loutky v pravém slova smyslu se poprvé objevily patrně v Orientu, ve starověké Indii nebo Číně, a sloužily k předvádění nadpřirozených schopností bohů a mytologických hrdinů, tedy tam, kde jednání živého herce bylo omezeno ohraničenými možnostmi lidského těla. Od jednotlivé nitě či hůlky, umožňující primitivní pohyb dřevěné modly, vedla dlouhá cesta ke složitým závěsným loutkám (takzvaným marionetám) nebo neméně konstrukčně náročným loutkám ovládaným zespodu (vznešené indonéské wajangy i komičtí evropští maňásci) či zezadu (stínové loutky čínské, indické a indonéské).

Proměna obsahu loutkových her

Od předvádění neskutečných příběhů, legend a bájí byl už jen skok k loutkovým hrám zobrazujícím události ze života lidí a přivádějícím na scénu obyčejné smrtelníky, kteří se pletou do cesty nadpřirozeným hrdinům.

„Loutkové divadlo poskytuje neomezený prostor imaginaci. Loutky mohou předvést cokoli, co si umělec může vymyslet, čeho jsou jeho ruce schopny.“

(Marjorie Batchelder McPharlin – loutkářka a teoretička loutkového divadla)

Svou podstatou (charakteristický nepřirozený pohyb, výtvarná podoba) loutky však vždy podněcovaly v divákovi jeho smysl pro nadsazené, často až groteskní vnímání zobrazovaného děje, nejednou směřujícího k satiře. Proto se téměř ve všech národních loutkářských projevech objevovaly komické figurky nápadné už svým zjevem a zejména slovním humorem, s nímž dokázaly ostře zaútočit na dobové nešvary. Tito loutkoví komici byli mnohdy mluvčími nejširších lidových vrstev a nositeli životního postoje lidových diváků. Například ve starověké Indii to byl hrbáček Vidušaka, ve středověkém Turecku okatý Karagöz, ve Francii 18. století politicky útočný Polichinelle, v Rusku mazaný Petruška a v Čechách do poloviny 20. století Kašpárek.

Vztah živého a loutkového divadla

Dnes se většina lidí domnívá, že loutkové divadlo je zábavou pro děti, avšak vždy tomu tak nebývalo. Loutkáři v Orientu i v Evropě hráli po staletí především pro dospělé diváky. Loutkové divadlo bylo rovnocenným partnerem hereckého divadla. Od 18. století se však loutkáři v Evropě snažili stále více napodobovat živé divadlo: převzali z něj třeba barokní perspektivní jeviště. Teprve hlubší poznání asijských loutkářských technik vedlo ve druhé polovině 20. století k novému, přímo bouřlivému vývoji evropského loutkářství, který trvá dodnes. Pro současné loutkové divadlo je charakteristická snaha odpoutat se od „vzoru“ živého divadla a rozvíjet tvůrčími způsoby vlastní osobité možnosti.

Loutkařství v Čechách

V českých zemích je již po několik století považováno loutkové divadlo za tradiční formu divadelní zábavy.

Jedním z nejznámějších loutkářů u nás byl bezpochyby Matěj Kopecký, údajně zakladatel českého loutkového divadla, jenž vystupoval se svým Kašpárkem, dříve zvaným Pimprle. Kašpárek měl v jeho hrách roli jakéhosi mluvčího tužeb a strastí lidu, a to s často drsným lidovým humorem.

V novodobé historii se pravděpodobně nejvíce o slávu loutkového divadla zasloužili Josef Skupa s Milošem Kirschnerem, kteří vystupovali s loutkami Spejbla a Hurvínka, jež je dodnes možné vidět v Divadle Spejbla a Hurvínka (založeno Josefem Skupou roku 1930) v podání Martina Kláska.

Některé známé postavičky loutkového divadla

Mr. Punch – prstová loutka (maňásek) o výšce cca 60 cm
Od přelomu 16. a 17. století hlavní komický typ anglických loutkových divadel. Partnerkou mu byla jeho žena Judy. Všímal si veřejných záležitostí, byl vtipně ironický, časem však zhrubl, nejednou se stal vrahem.

Polichinelle – prstová loutka (maňásek)
Komický hrdina francouzského loutkového divadla. Byl velmi ostrým kritikem společenských nešvarů, takže například roku 1647 byla pro jeho útočná vystoupení loutková divadla ve Francii na čas uzavřena. Jeho družkou byla Madame Gigogne.

Kašpárek – závěsná loutka (marioneta)
Ačkoliv není českého původu, patřil k nejoblíbenějším postavám českého loutkového divadla. Jeho předchůdci byli zřejmě Hanswurst – groteskně komický typ, představitel německého divadla, a Kasperl – lidově obhroublá postavička z Vídně. Má i některé rysy Harlekýna z italské commedia dell´arte. Vždy více bavil než útočil. Nebýval zlomyslný, ale oplýval prostořekostí.

Petruška – prstová loutka (maňásek)
Veselý a upovídaný hrdina ruských lidových loutkářů. Měl ženu Varjušku. Nikdy nebyl kritikem společnosti, jeho humor měl mnoho společného s komikou cirkusových klaunů.

Spejbl a Hurvínek – závěsné loutky (marionety) o výšce 60, respektive 49 cm (výška hracích loutek)
Komické loutky, které přesáhly hranice své místní popularity. Spejbla, jenž se měl stát jakousi karikaturou přechytračených měšťáků, vyřezal v letech 1919–20 plzeňský řezbář Karel Nosek podle náčrtku Josefa Skupy. Hurvínka stvořil jako zmenšenou a vylepšenou variantu Spejbla synovec Karla Noska, Gustav Nosek, prý jako překvapení pro Skupu. Zrodila se tak jedna z nejpopulárnějších divadelních dvojic: Spejbl, zmatený a přihlouplý otec, vystupujíc po boku svého mazaného synka Hurvínka…