Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Své jméno lumírovci dostali po časopisu Lumír, jehož redaktorem po Vítězslavu Hálkovi, Janu Nerudovi, Svatopluku Čechovi byl od roku 1877 po dvacet let Josef Václav Sládek.

Lumír se stal střediskem českých kosmopolitických spisovatelů: jejich vůdci a vzory byli Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer, hlavní představitelé lumírovců. Chtěli českou literaturu obohatit básnickými látkami všech národů a dob, uváděli do české literatury nový myšlenkový svět z ciziny a pěstovali s oblibou nové, rozmanité a složité veršové formy. Lumírovci usilovali povznést českou literaturu na světovou úroveň, toužili poznat současné básnictví cizích krajů, překládali je s dychtivostí a žádali, aby domácí básníci poznali všechno, co může působit na vývoj jejich nadání a tvorby.

Jaroslav Vrchlický nejvíce přispěl z lumírovců k rozbití pout českého ducha, podmaněného těžkopádným německým vlivem, a obeznámil nás s živým, čilým a duchaplným světem románským.
Julius Zeyer si oblíbil nejen jemný a citový západní směr, projevujíc se od středověku křesťanským duchem, ale i pestrý svět orientální.
Josef Václav Sládek seznamoval zase čtenáře s anglickou literaturou a severskými básníky.
Jejich druhové pak překládali nemálo francouzských a italských básníků, ale i polské romantiky. Tímto způsobem proudily do české literatury nové směry a objevovaly se nové myšlenkové světy, jež vzbuzovaly u nás nejen obdiv, ale nejednou i odpor.

Proti lumírovcům vznikly boje nejen v Čechách v národní básnické škole, soustředěné v revue Osvěta Václava Vlčka, ale i na Slovensku v časopisu Slovenské pohľady Svetozára Hurbana-Vajanského. Hlavní bojovnicí proti nim byla u nás (vedle kritika Ferdinanda Schulze a básníka Rudolfa Pokorného) Eliška Krásnohorská. Příčinou odporu a bojů proti lumírovcům bylo jejich zdánlivé nevlastenectví, že nedbali o současné potřeby národa, opomíjeli ve své tvorbě domácí látky, hlásali heslo „umění pro umění“ a projevovali nespoutaného ducha i vášnivou smyslnost (kult antické nahoty).

Ale lumírovci tak jako před nimi májovci (Hálek, Neruda) při vší své světovosti vrátili se uvědoměle na národní půdu a povznesli českou literaturu k nebývalé výšce. Zajistili v tvrdém boji u nás svobodu pro vliv cizích myšlenkových proudů, obohatili domácí poezii látkami a předměty z celého světa, sami svým způsobem „zbásnili“ domácí i slovanské látky, ba zapěli i lidovým tónem (Sládek), a velikou zásluhu si získali při zdokonalení básnické řeči a veršových forem…

Představitelé

Josef Václav Sládek

V básnickém Sládkově díle má převahu svérázná lyrika nejrozmanitějších odstínů – nad jiné zdařilé jsou písně, náladové kresby a obrázky ze života. Myšlenkově básník spojuje hlubokou znalost kultury a cizích vzorů s domácím duchem. Střízlivě a přesvědčivě se dívá na život, povinnosti člověka, otázky vlastenecké a společenské – jeho poezie, založená na bohaté vnitřní zkušenosti, povzbuzuje pravdivě žíti prací, poctivostí a hrdou možností prospívat trpícímu lidstvu.

Sládkova forma se vyznačuje stručností a úsečností, několika výraznými slovy zobrazuje celou náplň citů a myšlenek. Tuto výrazovou stručnost stejně jako vážný a střízlivý názor na život si básník osvojil hlavně studiem anglické literatury. Sládek rád využívá trochejského a daktylo-trochejského verše a pádných jednoslabičných mužských rýmů: jeho verš i strofa vynikají svou zpěvností a hudebností. Místy se u něj objevují jazykové zvláštnosti („Leč kdy byl bych orlem v letu“; „že tu bídním, chořím v duchu“) a dialektické zbarvení („pověděla líku“; „půlko měla své“).

Julius Zeyer

Základním tónem veškeré Zeyerovy poezie je snivý idealismus, který prohlašuje ideový svět za skutečný, kdežto viditelný svět pokládá za znamení, vnějšek idey. Podle něho je pouze umění věčné, zobrazujíc vnitřní pravdu. Proto odporuje neomylnosti moderní vědy a příkře zamítá materialismus.

Za nejvyšší cíl umění nevyhlašoval Zeyer krásu, nýbrž pravdu – úkolem umění podle něho není zobrazovat vnější pravdu, jak činí realismus, ale zachytit vnitřní, vyšší pravdu, která znamená duši věcí. Z těchto důvodu si velice vážil sochaře Františka Bílka (1872–1941). Vnitřní, vyšší pravdu hledal v dávných dobách všech kultur, oživoval staré báje i pověsti a objevoval rytířský a mystický středověk; svými „obnovenými obrazy“ zdůrazňoval hlavní rysy starých dob, přebytečné vypouštěl, nové samostatně doplňoval…

Julius Zeyer ve svých básních, zejména těch epických, rád užívá blankversu a volných odstavců. Jen někdy se u něj objevuje rým a pravidelná sloha. Sám nedostatek sluchu pro rým odvozoval ze svého německo-francouzského vychování v mládí. Zeyerův verš jako celá jeho poezie má svůj osobitý rytmický spád („Jí, zemřelé, teď hvězdy prahem jsou, za kterým leží Boha tajemství, tam plní zraky těch, již odešli, zář nevýslovná“; „zda duše věcí podobna je duši naší, která naučit se nikdy zapomnění nemůže?“). Nebývá sice zpěvný, ale je hudební, plyne širokým proudem, má své důrazové vrcholy, spojené s výraznými pauzami („Po mrtvém, Aldo, muži tážeš se?“). S nimi souvisí i zvláštní, umělý slovosled („jak sladký zvuk by slunným chvěl se dnem a v duši vnik´ jim něhou vzrušenou“), někdy i opakování slov ve verši („To Alda byla, Alda spanilá, ta Alda, kterou bratr Oliver byl Rolandovi reku zasnoubil“). Osobitá jsou i Zeyerova epiteta („fontán zázračný své horké vody tryskal dýmavé a naplňoval léčnou parou vzduch“) i jeho obrazy (láska = „květ čárný, rosou rajskou kojený“), jimiž vyvolává dojem vizionářského vzrušení.

Jaroslav Vrchlický

Vrchlického básnické dílo vzbuzuje obdiv svým obsahem i rozsahem, myšlenkovým, citovým i náladovým bohatstvím a pružností básnického jazyka.

Jaroslav Vrchlický vyjadřoval své myšlenky virtuózní formou, přinášeje k nám množství cizích strofických forem. Z nich „pěstoval“ jak starověké básnické druhy (ódu, hymnu, dithyramb, žalm, elegii, básnické poslání), tak středověké formy lyrické, a to provencalsko-vlašské (sonet, tercinu, ritornel, rispetti, rondeau, baladu Villonovu), španělské (decimu, glosu, tenzonu, kancion) či orientální formy (gazel, pantoum).