Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Aristotelés se narodil roku 384 př.n.l., jeho otcem byl doktor Nikomachos, osobní lékař makedonského krále Amynta II.
Mladý Aristotelés studoval na Platónově akademii, poté se rozhodl založit si vlastní filosofickou školu (Lykeion) v Assu a v Myliténě. Jeho škola, která předstihla slávu Akademie, byla nazývána paripatetickou (vyučování se odehrávalo za chůze). Proslavil se také tím, že byl vychovatelem Alexandra Velikého od chlapcových 14 let (písemně se dochovaly jeho rady mladému vládci).

Oženil se s Pýthií, sestrou tyrana Hermia. Po smrti první manželky se sblížil s Herpyllis, která mu porodila syna Nikomacha. Pravděpodobně jemu věnoval svou knihu o etice, která nese název Etika Nikomachova.
Aristotelés zemřel na onemocnění žaludku.

Aristotelés byl především filozofem. Rozdělil věci na neživé, rostlinné a živočišné, vše, co člověk vyprodukoval, rozdělil na materiální, morální a teoretické v závislosti na tom, zda zkoumaný objekt náleží do fyziky, etiky či metafyziky. Základním nástrojem Aristotélovy třídící metody byla logika založená na sylogismu.

Aristotelés napsal celkem čtrnáct knih o metafyzice (metafyzika je věda zkoumající bytí, přičemž bytí je něco nadsmyslového) a osm knih o fyzice. Dle něj má bytí čtyři významy: bytí jako podstata nebo nahodilý akcident, bytí jako pravda nebo lež, bytí jako působení nebo předpoklad a bytí podle deseti kategorií (substance, kvantita, kvalita, relace, místo, čas, pozice, stav, činnost, trpnost). Bytí má potenci, když má možnost stát se něčím, čím ještě není, a když se tím stane, je to jeho podstatou.

Dalším tématem, kterému se Aristotelés hojně věnoval, je duše. Podle něj je duše součástí jedince a je rozdělená na tři části - na část vegetativní (rozmnožování, výživa a růst), senzitivní (pocity, chutě a pohyb) a racionální. Mezi tělem člověka a duší panuje vztah jako mezi látkou a formou. Aristotelés nevěřil v nesmrtelnost duše.

Etika je charakterizována jako morálka, nauka o tom, jak se máme chovat. Aristotelés tvrdí, že dobro je založeno na vykonávání činnosti, jež je nám vlastní. Nejvyšší dobro přitom spočívá v aktivaci rozumu. Pro dosažení dobra musí každý z nás poznat sám sebe a pak se realizovat tak, jak je vlastní jeho přirozenosti.

Díky Aristotelově vzoru vznikla filosofická skupina vzdělanců, kteří si říkali Aristotelici. Patřili mezi ně například Lykon, Straton a Theofrastos. Původní myšlenka Lykea s nimi časem bohužel upadla.