Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - Michaela Dvořáková

Christopher Marlowe se narodil 6. února 1564. Když byla v roce 1587 uvedena jeho první velká hra Tamerlán Veliký, měl za sebou tento syn canterburského ševce už kus dobrodružného života, v němž nechybělo ani ne zcela jasné, ale přece jen nesporné spojení s anglickou tajnou službou. V Tamerlánovi Marlowe objevil pro alžbětinskou dramatiku blankvers - tj. nerýmovaný desetislabičný verš jambické metrické osnovy - jako prostředek k básnickému vyjádření niterných stavů postav. Publikum fascinoval titulním hrdinou, umělcem, jenž se zmocnil vlády nad světem. Podobná titánská a výbušná postava je i v další hře Maltský Žid. Můžeme-li někde v dramatu mluvit o machiavellistických praktikách postav, pak je to především u Marlowa. Tamerlán se zmocní lstí perského trůnu, krutě zachází s tureckým sultánem a jeho ženou - uvězní je v kleci na šelmy, o jejíž mříže si rozbijí hlavy. Marlowe miloval podobné drastické scény a uplatnil je bohatě i v dramatu Masakr v Paříži, které ukazovalo krutost a nelítostnost politiky chápané a provozované v duchu machiavellismu. Zřejmě poslední hrou byla Tragická historie o doktoru Faustovi. Marlowe byl první, kdo se v dramatu chopil faustovské legendy jako látky, skrze niž je možné interpretovat novodobý svět. Napsal Fausta jako postavu, jíž touha po absolutním poznání dožene až ke smlouvě s ďáblem. Pro Marlowa to bylo téma zásadní intelektuální důležitosti. O tomto držiteli mistrovského titulu z cambridgeské univerzity se proslýchalo, že šíří ateismus, z čehož byl i obžalován. Patřil i ke kroužku shromážděnému kolem sira Waltera Raleigha, o němž se říkalo - a asi to opravdu nebyly jen řeči - že holduje ateismu a zaklínačství. Ať už tomu bylo jakkoliv, jisté je, že lidé z tohoto kroužku vynikali velkými intelektuálními i politickými ambicemi a zřejmě měli velký vliv i na způsob Marlowova myšlení. To se promítalo do jeho textů a nepochybně přispělo vydatně i k tomu, že v knize německého lidového čtení nalezl spolu s postavou "černokněžníka" Fausta i ono velké téma. Zbavil především ďábla všech komických rysů, které míval ve středověkém divadelním podání, a předvedl jeho vyvolávání a smlouvu s ním jako krvavě vážnou záležitost, v níž člověk chce překonat své pozemské určení a omezení. Stejně jako byla složitá Marlowova osobnost - jeho spolubydlící dramatik Kyd jej pokládal za člověka prchlivé povahy a krutého srdce - byla složitá i společnost, v níž se pohyboval. Potvrzují to ostatně i zvláštní okolnosti jeho smrti, která byla dlouho interpretována jako zabití v obyčejné hospodské rvačce. Mohla ale být i vraždou, kterou připravili jeho nepřátelé. Je však naprosto nepochybné - a to věděli už i jeho současníci - že 30. května 1593 v Londýně odešel jeden z největších básníků a myslitelů alžbětinského dramatu.

ŽIVOTOPIS č.2 - Arnie, zibuskasarka[zavinac]post.cz

Christopher Marlowe se narodil 6. února 1546 v Canterbury v rodině ševce. Neměl tedy nejlepší vstupní podmínky do života a pro studium, nicméně díky své snaze a vysokému intelektu se dostal až na universitu v Cambridge, kde studovat teologii.

V rozličných historických pramenech se o něm lze dočíst, že byl velmi inteligentní a talentovaný student, ale stejně tak flamendr, bohém a rváč. Stejně jako okolo Shakespeara se i okolo Marlowa množí dohady o jeho údajné homosexualitě, které však nejsou ničím potvrzené a může jít jen o pouhou fámu a sklon současné doby přisuzovat všem velkým umělcům když už ne rovnou homosexuální, tak alespoň nevyhraněnou sexuální orientaci. Objevují se také informace o tom, že Marlowe byl agentem britské tajné služby, kterou ale měl sám často zrazovat, a fungoval jako udavač a vyzvědač.

V opozici s jeho studiem stojí fakt, že Marlowe byl již ve své době označován za rouhače a ateistu, v jistých kruzích dokonce za zaprodance ďábla. Není možné se dozvědět, jaký vlastně opravdu byl jeho vztah k církvi a teologii a jestli tyto informace nepramení pouze ze špatné interpretace jeho her (převážně tedy ze hry Doktor Faustus, která o smlouvě s ďáblem hovoří otevřeně a nastiňuje morální dilema v tomto směru vyvstávající). Jisté ale je, že Marlowe patřil ke kruhu osobností kolem sira Waltera Raleigha (prvního kuřáka v Anglii, neúspěšného kolonizátora Virginie, a odsouzence za fiktivní spiknutí proti královně Alžbětě), o kterém se říkalo, že holduje ateismu a zaklínačství.

Marlowe byl rovněž svými vrstevníky (především zde myslím jeho spolubydlícího Kyda) označován jako povahově nestálý, nepříjemný prchlivec. Jeho údajné povahové vlastnosti by se shodovaly i se společností, ve které se vyskytoval. Miloval prý hospodské pitky a často se zapojoval do různých rvaček, jež někdy i sám vyvolával. V jedné z takovýchto bitek přišel 30. května roku 1593 sám o život. Opět se vyskytují nepodložené informace o tom, že nebyl zabit náhodou v obyčejné rvačce, ale že byl zavražděn svými nepřáteli (jichž měl kvůli své nestálé a svárlivé povaze mnoho), kteří tuto rvačku vyvolali právě k tomuto účelu.

MARLOWOVA TVORBA:

Marlowova tvorba se započíná roku 1587, kdy byla uvedena jeho první velká hra Tamerlán Veliký. Toto drama se vyznamenává ve vyzdvižení blankversu jako prostředku k vyjádření pocitů postav na vysokou úroveň dramatického umění, čehož v pozdějších letech využil i Shakespeare, jenž jakoby nastupoval po Marlowovi.
Další hrou s tématem hrdiny-světovládce je Maltský Žid.
Hrou z prostředí machiavelské politiky plnou drobných drastických scén je Masakr v Paříži.
Následovaly hry Eduard II. a Dido, královna Kartága.
Nejspíše poslední hrou, kterou Marlowe napsal na sklonku svého krátkého života, je Tragická historie o doktoru Faustovi. Někteří odborníci se však domnívají, že tato hra byla napsána v pořadí jako druhá (tedy po Tamerlánovi Velikém), případně že byla dokonce Marlowovou prvotinou. V tomto ohledu se diskutuje o letech vzniku 1589, 1588, či dokonce datu ještě dřívějším.