František Kožík (1909-1997) byl jedním z nejplodnějších českých autorů. Vytvořil přes stovku děl - románů, dramat, scénářů a rozhlasových her. Do paměti svých čtenářů se ovšem zapsal nejvíc svými historickými životopisnými romány.
František Kožík se narodil v Uherském Brodě. V Brně vystudoval práva, zároveň dokončil i konzervatoř a studoval filosofickou fakultu. Po dvou letech právnické praxe ho zlákal rozhlas. V tom brněnském pracoval do roku 1940, pak se stal dramaturgem rozhlasu pražského. I když kožíkovo rozhlasové zaměstnání skončilo v roce 1951, ve spolupráci s rozhlasem pokračoval a napsal pro něj mnoho her. Od roku 1956 byl Kožík dramaturgem na Barrandově. Nakonec s trvalým zaměstnáním skončil a začal se živit jen jako spisovatel.
Vypravěč Kožík debutoval kupodivu lyrikou. Poměrně brzo ale našel svůj pravý tón: už v roce 1934 poprvé sáhl po historické životopisné látce a hned s velkým úspěchem. Svým zpracováním Kolumbova životopisu do dramatické podoby (
Cristobal Colón, 1934) zasáhl významně do vývoje tehdy ještě mladého žánru rozhlasové hry. Colón si přivezl i zahraniční festivalové ocenění a pro mladého autora se stal povzbuzením hned ve dvou směrech: z Františka Kožíka se stal úspěšný autor rozhlasových her - a historických životopisů.
Následoval další debut, první životopisný román s názvem
Největší z Pierotů (1939). Jeho hrdinou byl francouzský mim českého původu Jean Gaspard Debureau. Úspěch byl obrovský. V tomto případě šlo ještě o "čistokrevný román" - tam, kde chyběla historická fakta, si autor vypomohl uměleckou fikcí. V dalších životopisných knihách už Kožík prázdná místa většinouo obratně přešel, čímž vznikl zvláštní žánr - už ne román, ještě ne literatura faktu -, který byl později pro Kožíka typický.
Kožíkovým perem prošla během jeho dlouhého života řada historických postav, většinou umělců: Karel IV. (
Kronika života a vlády Karla IV., 1981), J.A.Komenský (
Světlo v temnotách, 1958), Miroslav Tyrš (
Věnec vavřínový, 1987), malíři Jaroslav Čermák (
Pouta věrnosti, 1971), Josef Mánes (
Josef Mánes,1955), Zdeňka Braunerová (
Na křídlech větrného mlýna,1977,
Neklidné babí léto, 1979), herec Eduard Vojan (
Fanfáry pro krále, 1983), dramatici Miguel Cervantes (
Rytíř smutné postavy, 1958) a Josef Kajetán Tyl (
Miláček národa, 1975), skladatel Leoš Janáček (
Po zarostlém chodníčku, 1967) a další. Vlastně desítky a stovky dalších, protože kolem slavných hrdinů se obvykle pohybovaly i jiné historické osobnosti, zobrazené sice často schematicky, ale hrající svou historickou úlohu.
Kromě životopisů psal František Kožík i čistou historickou prózu (např.
Blázny živí bůh, 1943), romány ze součastnosti (např.
Normální obraz srdce, 1976), knížky pro děti (např.
Prstýnek z vlasů, 1941,
Pírinka, 1943) a divadelní hry (např.
Shakespeare,1940,
Don Quijote přichází, 1941). I když Kožíkovi hrdinové nejsou žádnými psychologickými studiemi a jedno téma se často opakuje několikrát, pomohlo jeho dílo polidštit učebnicové postavy a prohloubit tak kulturní povědomí čtenářů.
Zdroj:
w..., 07.05.2007