Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ŽIVOTOPIS č.1 - Mattan, mattan[zavinac]email.cz

Johann Christoph Friedrich von Schiller [šilr] (titul od roku 1802), německý romantický básník, dramatik a překladatel, se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu a zemřel 9. května 1805 ve Výmaru.
Syn marbašského vojenského ranhojiče, z rozkazu württemberského vévody Karla Eugena studoval místo teologie práva a medicínu, stal se plukovním lékařem. Drama Loupežníci ho roku 1781 proslavilo, způsobilo mu však velké nepříjemnosti, mj. i zákaz psát. Nato uprchl do Mannheimu, kde pracoval jako dramaturg, později do Frankfurtu nad Mohanem, pak žil v Lipsku a Drážďanech, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, setkání s J. W. von Goethem bylo chladné. Stal se univerzitním profesorem v Jeně. Roku 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Roku 1792 čestný občan Francouzské republiky, sympatizoval s Velkou francouzskou revolucí, za jakobínské diktatury se od ní odvrátil. Spolu s J. W. von Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795-97 časopis Die Horen, později se spolupodílel na vydávání Musealmanachu. Od 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel.
Jeho literární počátky souvisejí s hnutím Sturm und Drang - Bouře a vzdor (dramata Loupežníci, Úklady a láska, Spiknutí Fieska v Janově) a ve jménu svobody se obracejí "in tyrannos", jak se praví v mottu k Loupežníkům. Otázkou svobody smýšlení a projevu se zabývá i tragédie z autorova klasicistního období Don Carlos (1787), čerpající ze španělských dějin 16. století. Óda na radost (1785), jejíž text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie, oslavuje štěstí pramenící z nezištného přátelství. To je i tématem slavné balady Rukojmí, kde po poutavém ději následuje idealizovaný závěr. Trilogie Valdštejn se odehrává v západních Čechách; Valdštejnův tábor (1798), Piccolominiové (1799), Valdštejnova smrt (1799); a konfrontuje různá pojetí cti, věrnosti a zrady. Tragédie Marie Stuartovna (1800) se hluboce noří do psychologické problematiky jednajících osob. Panna orleánská (1801) je oslavou boje za vlast, její účinnost je oslabena mystickými a romantizujícími elementy. Messinská nevěsta (1803) má ráz osudové tragédie. Motiv svobody ožívá v dramatu Vilém Tell (1804). Píseň o zvonu vyzdvihuje z měšťanských pozic krásu činorodé práce. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození (P.Šedivý, A.Marek, J.Jungmann, J.Linda, J.E.Purkyně). Obraz doby i problémy tvorby jsou zachyceny v rozsáhlé Korespondenci s J. W. von Goethem.

ŽIVOTOPIS č.2 - J. Kloudová, Aktij007[zavinac]centrum.cz

Celým jménem Johann Christoph Friedrich von Schiller. Narodil se 10. listopadu 1759 v Marbachu v Německu. Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, filozof, historik a překladatel. A stejně jako Goethe představitel německého klasicismu.

Byl synem důstojníka a ranhojiče Johanna Caspara Schillera a Elizabethy Dorothey Schillerové. Měl dalších pět sester. Otec byl velice přísný a Friedrich přesný opak. Proto od něj dostával často výprask. Vztah mezi otcem a synem nestál za nic. Schiller zdědil mnoho věcí po své matce, která se zajímala o umění.

Otec přijal místo náborového důstojníka a rodina se musela roku 1763 přestěhovat do Lorchu. Zde začal Friedrich navštěvovat vesnickou školu a dostával soukromé hodiny latiny u faráře Philippa Ulricha Mosera. Byla to jeho první pravidelná výuka. Krátce poté, v roce 1766, se narodila sestra Luisa. Rodina se znovu stěhovala, tentokrát do Ludwigsburgu. Friedricha přijali do latinské školy. Navštívil svá první divadelní představení.

Roku 1773 musel Friedrich na rozkaz vévody Karla Eugena nastoupit do vojenské akademie Karlsschule. Ta se nacházela nejprve u Stuttgartu na zámku Solitude, od roku 1775 přímo ve městě a teprve v roce 1781 ze změnila na univerzitu. Program dne musel být přesně dodržován, a to se stalo inspirací pro dílo Loupežníci (Die Räuber). Vzniklo roku 1776 a pojednává o dvou bratrech, kteří se přou o dívku. Jeden z nich všechno ztratí a chce se pomstít. Dílo je velice politicky zaměřeno, proto s tím měl Schiller ve Wittenbergu potíže a nezákonně odcestoval. Vévoda Karl Eugen ho uvrhl na 15 dní do vězení a zakázal mu psát o čemkoli jiném než o medicíně. Mladiství vytvořili v následujících měsících na jihu Německa mnoho lupičských band. Toto vlivné dílo mělo premiéru teprve 1781 v Manheimu. Slavilo obrovský úspěch, především u mladší generace.

V roce 1774 začal Friedrich studovat práva. Chovanci byli vychováváni s vojenským drilem, a proto byl Schiller ještě v patnácti letech enuretik (močil do postele; enuréza). Dvakrát ho za to velmi tvrdě potrestali. Tajně šňupal tabák a společně s kamarády četl zakázané spisy. Roku 1775 vyměnil studia práv za medicínu. V této době četl velice intenzivně díla básníků ze spolku Sturm und Drang (bouře a vzdor). V roce 1776 byla vytištěna Schillerova první báseň Večer (Der Abend). Schiller dopodrobna studoval díla Plutarcha, Shakespeara, Voltaira, Rousseaua a Goethea.

Roku 1779 složil lékařské zkoušky a požádal o propuštění ze služby vojenského lékaře. Friedrich Schiller a Andreas Streicher v noci 22. září opustili Stuttgart a vydali se do Manheimu. Zde předložil Dahlbergovi nové drama Fiesco a jeho janovské spiknutí (Die Verschwörung des Fiesco zu Genua). Dahlberg představil o rok dříve i Loupežníky.

Schiller dostal roku 1782 azyl u matky svého přítele ze studií, Wilhelma von Wolzogena. Jmenovala se Henriette von Wolzogen a žila v Bauerbachu (Thüringenu). Poznal zde knihovníka Reinwalda, jehož sestru si později vzal za manželku.

V Bauerbachu dokončil práci na díle Luise Müllerin. Toto dílo bylo pak přejmenováno Augustem Wilhelmem Ifflandem na Úklady a láska (Kabale und Liebe). Začal tu i hru Don Carlos, která pojednává o společenských otázkách a právu v rodině.

V roce 1783 pozval opět Dahlberg Schillera do Manheimu. V září získal místo dramatického básníka. Seznámil se tu s Charlottou von Kalb. Další rok již smlouvu v divadle neobnovil. Onemocněl na "nervovou horečku", dnes ji známe jako malárii. Roku 1785 odjel Schiller do Lipska ke Christianovi Gottfriedovi Körnerovi a ten mu pomohl z finančních potíží. On, jeho kamarád Ludwig Ferdinand Huber a sourozenci Stockovi se obrátili na Schillera a vytiskli jeho dramata.

Od podzimu 1785 do léta 1787 bydlel Schiller v Drážďanech-Loschwitz. Zde vznikla Óda na radost. Ve vesnici ležící na protější straně Labe, Blasewitz, potkal Johannu Justinu Segedinovou, kterou zahrnul do jednoho svého díla.

V roce 1787 odcestoval do Weimaru. Při průjezdu Rudolstadtem se seznámil s Charlotte von Lengenfeld. Její sestra byla známá pod jménem Caroline von Wolzogen. O tři roky později se přesídlil do Jeny. Zde učil jako historik, přestože byl profesorem filozofie. Byl velice oblíben i znám.

22. února se oženil s Charlottou von Lengenfeld. Oddávajícím byl jeho kolega, profesor filozofie, Carl Christian Ernhard Schmid. Schiller měl velké štěstí v rodině i v zaměstnání. Ale v roce 1791 dostal životu nebezpečnou nemoc (zánět pohrudnice a plic). Hodně kašlal, později přišly mdloby a další záchvaty. Měl tuberkulózu. Léčil se i v Karlových Varech, potom v Erfurtu a bral různé léky. Stal se závislým na chininu, ale ten stál hodně peněz a Schiller potřeboval pomoc. Jeho přátelé z Dánska (princ Christian Friedrich von Augustenburg a hrabě Ernst Heinrich von Schimmelmann) mu platili 1000 tolarů ročně po dobu 5 let. Schiller musel přerušit svoji práci. Intenzivně se věnoval historii a filozofii.

Stal se čestným občanem Francie. Sympatizoval s Velkou francouzskou revolucí, ale jakmile uviděl obrat Jakobínů v opovržení svobodou a lidmi, vše si zhnusil.

Roku 1793 navštívil Friedrich svoje rodiče v Ludwigsburgu. Narodil se mu první syn Karl Friedrich Ludwig.

V roce 1788 se poprvé setkal s Goethem, ale jejich první intenzivní rozhovor proběhl až o šest let později na univerzitě v Jeně. Začali spolupracovat, a to byl počátek bohaté Schillerovy tvorby. Rozvinul se mezi nimi přátelský vztah a hojně si dopisovali. Schiller strávil v jeho domě mnoho času. Jejich obvyklým denním programem bylo do oběda spát a v noci pracovat.

Roku 1796 zemřeli Schillerova sestra Nanette a otec. V Jeně se mu narodil druhý syn Ernst Friedrich Wilhelm.

Rok 1797 je nazýván rokem balad, jelikož jich Schiller napsal mnoho. Příklad: Rukavička, Potápěč, Polykratův prsten, Boj s drakem...

Po narození dcery Caroline Henriette Luise se rodina přestěhovala do Výmaru (Weimar). Zde vznikla Marie Stuartovna (Maria Stuart) a Panna orleánská (Die Jungfrau von Orléans). Marie Stuartovna líčí boj mezi Marií a Elisabeth, katolickou a protestantskou církví. Panna orleánská je velice populární hra. Jana je neideálnější bytost a Schiller ji miloval.

Ve Výmaru dostal Schiller roku 1802 šlechtický diplom a mohl se podepisovat jako Friedrich von Schiller. V tomto roce zemřela jeho matka. Dokončil trilogii o Valdštejnovi. Valdštejn je první Schillerova velká postava. Chtěl ukázat člověka, který se stane zrádcem proti své vůli.

Experimentem, ostatně jako každé jeho dílo, byla Nevěsta Messinská (Die Braut von Messina), kde se pokusil zrekonstruovat antickou tragédii i s chórem. Narodila se mu další dcera: Emilie Friederike Henriette.

Nejpopulárnějším dílem 19. století je Vilém Tell (Wilhelm Tell). Jedná se o mýtus, Schiller byl inspirován Caesarem od Shakespeara a Goethe byl nadšen.

Od roku 1805 se začali opakovat záchvaty horečky a koliky. 1. května se naposledy setkal s Goethem na cestě do divadla. Krátce před smrtí dokončil překlad tragédie Jean Racine.

9. května 1805 zemřel Friedrich von Schiller ve Výmaru na akutní zápal plic vyvolaný tuberkulózou. Nejdříve byl pohřben na Jakobínském hřbitově, ale nyní leží v knížecí hrobce společně s Goethem.

Po smrti byla provedena pitva. Určilo se, že měl úplně zničené plíce, srdce a ledviny. Lékaři se divili, jak mohl Schiller žít tak dlouho.

Friedrich Schiller není jen autor významných dramat jako Loupežníci, Don Carlos, Panna orleánská nebo Vilém Tell. Přiblížil svým čtenářům ideály rozumu, humanity a svobody. Jeho díla byla v evropských zemích přijata s nadšením.