Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vůdčí představitel Skupiny 42, básník, překladatel, autor knih pro děti, výtvarník světového věhlasu. Inspiraci čerpal především z všedních scenerií městského života, hledal možnosti, jak i mimo tradiční verbální projev zrušit hranici mezi literaturou a skutečností. Svými podněty ovlivnil řadu umělců své generace i mladších tvůrců.

Narodil se v jihočeském Protivíně v rodině pekaře. Tam také chodil do obecné školy, měšťanskou pak navštěvoval na Kladně. Vyučil se truhlářem, ale vyzkoušel devatero řemesel. Byl pomocným dělníkem, závozníkem, hlídačem, ošetřovatelem, pracoval na stavbě železniční vlečky, za pomoci přátel ze Skupiny 42 dostal místo číšníka. Po skončení druhé světové války pracoval jako nakladatelský redaktor. Ve vítězství totalitního systému v únoru 1948 spatřuje "hřbitov svobody". V roce 1950 je propuštěn ze zaměstnání, v roce 1952 zatčen a posléze na devět měsíců odsouzen za to, jak zobrazil svět komunistické totality v rukopisné sbírce Prométheova játra. Za poslední čtyři desetiletí před rokem 1989 mohly u nás vyjít jen zlomky jeho tvorby. Nicméně jeho stůl v pražské kavárně Slávii se stal jakousi křižovatkou duchovních snah opoziční české inteligence. Podepsal Chartu 77 a svůj nezlomný charakter projevil i tehdy, když mnoho českých umělců podepisovalo v Národním divadle antichartu - právě v té době seděl i Jiří Kolář s přáteli naproti ve Slávii, neboť se nikdy nechtěl stát "sluhou totalitního režimu". Od konce padesátých let se orientoval především na výtvarné umění. Stal se mistrem koláže a jejích derivací - roláže, muchláže, proláže aj. Výtvarná díla vystavoval v Brazílii, USA, Japonsku, Itálii a jinde. Výtvarné techniky přenáší i do veršů, když se pokouší dělat poezii, jak by ji napsal člověk, který neumí číst a psát, nebo člověk s porušenou myslí. Tak vznikají například uzlové běsně pro slepce, básně pro analfabety, obrazové a barevné básně, předmětné a kaleidoskopické básně. V roce 1978 odcestoval na studijní pobyt do Berlína, pak mu bylo nabídnuto ve Francii stipendium, protože však nedostal od našich úřadů povolení k pobytu, emigroval a od roku 1980 žil v Paříži. Teprve za tři roky za ním mohla vyjet i manželka Běla. Mezitím jí každý den posílal pohlednici se sdělením, čím se právě zabývá. Tak vznikla pozoruhodná deníková kniha. České občanství mu bylo vráceno až po listopadovém převratu. Od roku 1990 žil střídavě v Paříži a v Praze. Umírá v Praze 11. srpna 2002.