Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jiří Mucha byl prozaikem, reportérem a překladatelem. Narodil se 12. března 1915 v Praze. Jeho otcem byl známý malíř Alfons Mucha. Oženil se s hudební skladatelkou Vítězslavou Kaprálovou a druhou manželkou mu byla skotská hudební skladatelka Geraldine Thomsenová.

Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze roku 1934 se mu podařilo vystudovat medicínu a dějiny umění a orientalistiky na pražské Univerzitě Karlově (absolvoval v roce 1939 bez doktorátu).
V dětství i během studií pobýval často v cizině, většinou na Sorbonně v Paříži. Za války se přihlásil do čs. jednotky francouzské armády. V roce 1940, kdy byla Francie poražena, byl evakuován do Anglie, kde pracoval pro rozhlas (BBC), poté i jako válečný zpravodaj po celém světě. I po návratu do Prahy v roce 1945 často jako novinář cestoval. Mezi lety 1951 a 1954 byl vězněn kvůli protistátní činnosti, později byl rehabilitován. Následně žil střídavě v Praze a Londýně, věnoval se literární práci, psal také filmové scénáře. Roku 1989 byl zvolen předsedou českého PEN klubu.

Své publikace začal vydávat v poměrně raném věku, avšak jeho zralejší prózy souvisí až s osobními prožitky získanými za druhé světové války. Zkušenosti vojáků na západní frontě a jejich pocity po návratu domů zobrazil v cyklu povídek Problémy nadporučíka Knapa (The Problems of Lientenant Knap, 1945, česky 1946), v románu Most (1943, 1946), v reportážní próze Oheň proti ohni (1947) a v románu Spálená setba (1948). Autor většinou vychází z osobních zkušeností a v rámci příběhu s milostnými motivy nachází prostor pro úvahy o lidském životě. Pocity vnitřní prázdnoty a odcizení nachází u hrdinů románu Válka pokračuje (1949) při porovnání jejich postojů v době války a po ní.
Volná trilogie Pravděpodobná tvář (1963), Marieta v noci (1969) a Věčná zahrada (1994) je inspirována politickým děním padesátých let. V centru pozornosti jsou otázky svobody a situace člověka v současném světě. Jeho romány mají autobiografické prvky. Velmi autobiografický je román Studené slunce (Living and Partly Living, 1967, česky 1968), což je deník vězně o pobytu v trestním pracovním táboře spolu s úvahami o literatuře a o umění. Životu a výtvarnému dílu svého otce věnoval Jiří Mucha několikrát přepracovanou prózu Alfons Mucha (1982). Z deníkových záznamů při cestách zeměmi čtyř kontinentů se snaží najít odpovědi na základní otázky života, smrti a smyslu lidské existence próza Lloydova hlava (1987). Dokumentárního rázu jsou Podivné lásky (1988) s ústřední postavou Vítězslavy Kaprálové.

Jiří Mucha překládal většinou divadelní hry soudobých angloamerických a francouzských autorů.
Zemřel uprostřed práce 5. dubna 1991 v Praze. Domu na Hradčanském náměstí a jeho pozůstalosti se ujala jeho manželka Geraldine a syn John Mucha.

Z DÍLA:

Prozaická tvorba
Podivné lásky (1988)
Lloydova hlava (1987)
Kankán se svatozáří (1969)
Studené slunce (1968)
Čím zraje čas (1958)
Problémy nadporučíka Knapa (1946)

Románová tvorba
Věčná zahrada (posmrtně 1994)
Alfons Mucha (1982)
Marieta v noci (1969)
Pravděpodobná tvář (1963)
Válka pokračuje (1949)
Spálená setba (1948)
Oheň proti ohni (1947)
Most (1943)

Filmová a televizní tvorba
Sedm havranů (1967)
Třicet jedna ve stínu (1965)
Kohout plaší smrt (1961)
Povodeň (1958)
Noční návštěva (1958)