Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (vybraná kapitola)
• přeložil Tomáš Korbař

Kapitola 12. - Deník dr. Sewarda

18. září

Odjel jsem okamžitě do Hillinghamu. Protože bylo ještě brzy ráno, nechal jsem kočár čekat u branky a šel stromořadím k domu. Tiše jsem zaklepal a co nejohleduplněji zazvonil, abych snad neprobudil Lucy nebo její matku. Doufal jsem, že mi přijde otevřít pouze služka, jenže nikdo nešel. A tak jsem za chvíli znovu zaklepal a zazvonil. Pak mě popadl vztek, že služky mohou být tak líné a být ještě tak pozdě v posteli - bylo už totiž deset hodin, a klepal jsem a zvonil dál, tentokráte netrpělivěji. Přesto nikdo nepřicházel. Až do této chvíle jsem podezíral jenom služebnictvo, jenže pomalu na mé začínala dotírat hrozná úzkost. Není tohle mrtvolné ticho jenom dalším článkem v řetězu zhouby, který se snad kolem nás stahuje? Nepřišel jsem snad opravdu už pozdě do domu smrti? Jestli Lucy dostane opět jeden z těch strašných záchvatů, pak každá minuta nebo dokonce vteřina zpoždění pro ni může znamenat hodinu plnou nebezpečí. Obešel jsem proto dům, zda náhodou nenajdu otevřený jiný vchod.
Nikudy se však nedalo vejít. Všechna okna a všechny dveře byly zavřeny na závoru a zamčeny. Zklamaně jsem se vrátil k hlavnímu vchodu. Vtom jsem zaslechl prudký dusot uhánějících koní. Zastavili se u branky a za několik vteřin mi stromořadím spěchal vstříc Van Helsing. Jakmile mě spatřil, vyhrkl: "Tak to jste vy! Právě jste přijel? Jak je jí? Přišli jsme už pozdě? Vy jste nedostal můj telegram?"
Co nejrychleji a nejsouvisleji jsem mu vysvětlil, že jsem jeho telegram obdržel teprve dnes časně ráno, že jsem neztratil ani minutu, abych se sem dostavil, a že se mi zatím nepodařilo nikoho v celém domě vyburcovat. Van Helsing chvíli přemýšlel, pak smekl klobouk a vážně pravil: "V tom případě se tedy obávám, že jsme přišli pozdě. Děj se vůle boží!" Vzápětí se jako obvykle vzchopil a pokračoval: "Pojďte! Pokud tedy nemůžeme do domu vniknouti po dobrém, musíme tam vniknouti násilím. Teď už záleží pouze na čase!"
Obešli jsme dům dozadu, kde bylo kuchyňské okno. Profesor vytáhl z brašny malou chirurgickou pilku, podal mi ji a ukázal na železné mříže chránící okno. Ihned jsem se do nich pustil a zanedlouho jsem tři z nich přepiloval. Potom jsme dlouhým úzkým skalpelem nadzdvihli zástrčku a okno otevřeli. Pomohl jsem profesorovi dovnitř a prolezl za ním. V kuchyni a pokojících pro služebné, které byly hned vedle ní, nikdo nebyl. Postupně jsme prohlédli všechny místnosti a v jídelně, mdle osvětlené denními paprsky, pronikajícími okenicemi, našli jsme čtyři služky na podlaze. Nemuseli jsme se obávat, že jsou mrtvé; sípavý dech a štiplavý zápach opiového extraktu nás nenechával na pochybách o jejich stavu. Pohlédli jsme s Van Helsingem na sebe, a jak jsme odcházeli, usoudil: "O ně se můžeme postarati později." Pak jsme vyšli po schodech k Lucyinu pokoji. Nepatrnou chvilku jsme postáli u dveří a naslouchali, ale vůbec nic nebylo slyšet. Zbledlí, s třesoucíma se rukama jsme pomalu otevřeli dveře a vešli do pokoje.
Jak jen vylíčit pohled, který se nám naskytl? Na lůžku ležely dvě ženy, Lucy a za ní její matka pod bílým prostěradlem, jehož cíp byl shrnut závanem vzduchu z okna a odhalil tak ztrhanou, bílou, hrůzou vytřeštěnou tvář. Vedle ní ležela Lucy s bílým a ještě zuboženějším obličejem. Věnec květů, který měla mít kolem krku, jsme našli na matčině hrudi, a na obnaženém hrdle byly dvě malé ranky, jichž jsme si všimli už dříve, jenže tentokráte byly hrozně bílé a rozdrásané. Profesor se mlčky sklonil nad lůžko, hlavou se málem dotýkal ňader ubohé Lucy, pak se najednou prudce otočil, jako by něčemu naslouchal, rychle se napřímil a zvolal: "Ještě není pozdě! Rychle! Rychle! Přineste brandy!"
Seběhl jsem dolů a vrátil se s lahví. Napřed jsem k ní pochopitelně přičichl a ochutnal, jestli není brandy také otráveno jako sherry ve stolní láhvi, kterou jsem našel na stole. Služebné již nedýchaly tak klidně; narkotikum začalo zřejmě ztrácet účinek. Nezůstal jsem tam, abych se o tom ujistil, ale vrátil jsem se k Van Helsingovi. Ten jako už předtím potíral Lucy kořalkou rty, dásně, zápěstí a dlaně. Pak mi pravil: "Tohle je vše, víc zatím nelze učiniti. Vy běžte k těm služebným, vezměte mokrý ručník a pořádné je pleskejte po tvářích. Ať rozdělají oheň, roztopí ho a připraví horkou lázeň. Tahle ubohá duše je skoro tak vychladlá jako ta, která leží vedle ní. Potřebuje se zahřáti, než s ní můžeme podniknouti něco dalšího."
Ihned jsem seběhl dolů a tři z žen jsem celkem bez nesnází probudil. Čtvrtá byla ještě velmi mladá, narkotikum na ni zřejmě zapůsobilo silněji; přenesl jsem ji tedy z podlahy na pohovku a nechal ji spát dál. Ostatní byly zpočátku úplně omámené, ale sotva se vzpamatovaly, rozplakaly se a křečovitě stkaly. Osopil jsem se však na ně a nepustil je k slovu. Už je dost zlé, že došlo k ztrátě jednoho života, prohlásil jsem, a jestli budou otálet, bude ohrožen i život slečny Lucy. A tak, napůl oblečené, pustily se s pláčem a vzlyky do práce, přiložily a přihřály vodu. V kuchyňském sporáku a pod kotlem oheň naštěstí dosud neuhasl a horké vody bylo brzy dost. Služky připravily koupel a my jsme Lucy, tak jak byla, vynesli a položili do vany. Právě jsme ji masírovali, když někdo zaklepal na domovní dveře. Jedna ze služebných vyběhla, přehodila něco přes sebe a šla otevřít. Vrátila se a šeptem nám sdělila, že přišel nějaký pán se vzkazem od pana Holmwooda. Přikázal jsem jí, aby mu vyřídila, ať počká, že teď nemůžeme nikoho přijmout. S tímto vzkazem odešla a my jsme se tak zabrali do práce, že jsem na návštěvníka dočista zapomněl.
Ještě nikdy jsem nezažil, aby profesor pracoval soustředěněji. Stejně jako on jsem věděl, že vede úporný boj se smrtí, a ve chvíli, kdy odpočíval, jsem mu to řekl. To, co mi odpověděl, jsem nepochopil, ale důraz, s nímž svá slova vyřkl, byl neobvykle zarputilý: "Kdyby zde šlo pouze o toto, nechal bych věci tak, jak jsou, aby v klidu zesnula, protože nad obzorem jejího života už žádné světlo svítiti nemůže." A znovu a snad ještě horlivěji se pustil do práce.
Netrvalo dlouho a my jsme poznávali, že teplo začíná účinkovat. Stetoskopem jsme zjistili, že tlukot Lucyina srdce je silnější. Hruď se jí už znatelně zdvíhala. Van Helsingův obličej se rozzářil, a když jsme ji vynesli z koupele a zabalili do nahřátého prostěradla, aby uschla, profesor prohlásil: "První tah jsme vyhráli! Šach králi!"
Pak jsme odnesli Lucy do druhého pokoje, který služebné mezitím připravily, položili ji na lůžko a vnutili jí několik kapek brandy. Jak jsem si všiml, ovázal jí Van Helsing kolem krku hebký hedvábný šátek. Byla stále v bezvědomí a bylo jí velmi zle, ne-li hůř než kdy předtím.
Van Helsing zavolal do pokoje jednu ze služek a přikázal jí, aby do našeho návratu zůstala u Lucy a nespustila z ní oči. Pak mě vyzval k odchodu.
"Musíme se uraditi o dalším postupu," řekl, jak jsme scházeli dolů. V předsíni otevřel dveře jídelny, a když jsme vešli dovnitř, zavřel pečlivě dveře. Okenice byly otevřeny, ale záclony již byly zataženy, jak káže smuteční mrav, který britské ženy nižších tříd vždy tak přísně zachovávají. V místnosti bylo proto celkem tma. Van Helsing se už netvářil tak zarputile; vypadal spíš rozpačitě. Zřejmě si něčím lámal hlavu. Za chvíli řekl: "Co budeme činiti nyní? Ke komu se můžeme uchýliti o pomoc? Musíme provésti další transfúzi krve, a to brzy, jinak by jí totiž už příliš života nezbývalo. Vy jste už vyčerpán, já jsem rovněž vyčerpán. Nerad bych se obrátil na některou z oněch žen, i kdyby měly odvahu se tomu podrobiti. Jak najdeme někoho, kdo by pro ni byl ochoten otevříti své žíly?"
"A já vám snad nevyhovuji?"
Hlas zazněl z pohovky na druhé straně pokoje. Jeho zvuk mě naplnil radostí a pocitem úlevy, vždyť je pronesl Quincey Morris. Van Helsing sebou zprvu zlostně trhl, ale jakmile jsem zvolal: "Quincey Morrisi!" a rozběhl se k němu se vztaženýma rukama, obličej se mu vyjasnil a v očích se mu mihl radostný záblesk.
"Co tě sem přivedlo?" zvolal jsem, když jsme si stiskli ruce.
"Přijel jsem kvůli Artovi."
Podal mi telegram:

"Už tři dny žádné zprávy od Sewarda. Mám velké starosti. Nemohu odjet. Otcův zdravotní stav nezměněn. Neprodleně mi pošli zprávu, jak se daří Lucy.
HOLMWOOD"

"Zřejmě jsem tedy přijel v pravý čas. Jen mi prostě řekněte, co mám dělat."
Van Helsing k němu přistoupil, uchopil ho za ruku a pohlédl mu přímo do očí.
"Když je žena v nouzi, je pro ni tím nejlepším na světě krev statečného muže. Vy jste muž, o tom není pochyby. Nuže, byť i ďábel bojuje proti nám všemi svými silami, Bůh nám přece jen posílá muže, kdykoli je potřebujeme."
A znovu jsme uskutečnili onu nepříjemnou operaci. Nemám odvahu vylíčit všechny podrobnosti. Lucy prodělala strašný šok, který jí uškodil mnohem víc než předešlé otřesy. Ačkoli jsme jí vpravili do žil mnoho krve, nereagoval organismus na transfúzi tak dobře jako při minulých příležitostech. Přihlížet a poslouchat, jak se probíjí zpět k životu, bylo úděsné. Činnost srdce i plic se však nakonec přece jen zlepšila a Van Helsing jí dal jako předtím podkožní injekci morfia, a to s dobrým výsledkem. Její mdloba se změnila v hluboký spánek. Profesor zůstal u ní, já jsem s Quinceym Morrisem sešel dolů a poslal ven služku, aby zaplatila jednomu z drožkářů čekajících před domem. Quincey vypil sklenici vína, ulehl na pohovku a já jsem nařídil kuchařce, aby připravila vydatnou snídani. Pak mi něco napadlo a vrátil jsem se do pokoje, kde ležela Lucy. Tiše jsem vešel a zastihl Van Helsinga s několika listy dopisního papíru v ruce. Zřejmě už je přečetl a s hlavou v dlaních o nich přemýšlel. Na tváři měl výraz ponurého zadostiučinění, jaké mívá Člověk, který právě rozluštil nějakou záhadu. Podal mi těch několik listů se stručnou poznámkou: "Když jsme přenášeli Lucy do lázně, vypadlo jí to ze záňadří."
Jakmile jsem si to přečetl, pohlédl jsem nechápavě na profesora a za chvíli jsem se ho zeptal: "Proboha, co to vlastně všechno znamená? Byla či snad je šílená, nebo jaké strašné nebezpečí jí hrozí?" Byl jsem tak zmaten, že jsem nevěděl, co dodat. Van Helsing natáhl paži, vzal si poznámky zpět a řekl: "Teď se tím netrapte. Prozatím na to zapomeňte. Až nastane vhodný čas, všechno se dozvíte a pochopíte; k tomu však dojde až později. A co jste mi teď vlastně přišel říci?" Jeho slova mě vzpamatovala a přivedla zpět k sobě.
"Přišel jsem za vámi kvůli úmrtnímu listu. Jestli nebudeme postupovat vhodně a rozumně, mohla by nastat možnost soudního ohledání, a pak by bylo třeba předložit tuto listinu. Jsem přesvědčen, že k soudnímu ohledání nebude muset dojít; kdyby se totiž uskutečnilo, určitě by z toho ubohá Lucy měla smrt, pokud už nezemře na něco jiného. My všichni, já, vy i lékař, který ji ošetřoval, víme, že paní Westenrová trpěla srdeční vadou, a můžeme dosvědčit, že na ni zemřela. Vyplňme okamžitě úmrtní list; zanesu ho osobně k matrikářovi a odtud zajdu do pohřebního ústavu."
"Správně, příteli Johne! Skvělý nápad! I když má slečna Lucy nepřátele, kteří ji ohrožují, má naproti tomu alespoň štěstí, že má přátele, kteří ji milují. Vy tři jste pro ni otevřeli své žíly, a kromě vás ještě jeden starý člověk. Ano, vím, příteli Johne, nejsem přece slepý! Tím víc vás všechny mám rád! A nyní jděte!"
V hale jsem potkal Quinceyho Morrise s telegramem Arthurovi. Sděloval mu, že paní Westenrová je mrtvá, že se Lucy přitížilo, ale že se jí už daří líp; a že Van Helsing i já jsme u ní. Oznámil jsem mu, kam jdu, a on mě rychle doprovodil ke dveřím. Před odchodem mi řekl: "Mohu si s tebou, Jacku, promluvit, až se vrátíš? Ale o samotě?" Souhlasně jsem přikývl a vyšel z domu. U matrikáře prošlo vše hladce a s majitelem místního pohřebního ústavu jsem se dohodl, že večer přijde vzít míry na rakev a zařídit, co bude třeba.
Když jsem se vrátil, Quincey už na mě čekal. Řekl jsem mu, že k němu zajdu, jen co se informuji o Lucy, a zašel jsem k ní nahoru do pokoje. Ještě spala a profesor se z židle u její postele zřejmě ani nehnul. Jen přiložil prst ke rtům a já jsem usoudil, že se Lucy nejspíš co nejdříve probudí a že profesor nechce předcházet přírodu. Vrátil jsem se tedy dolů ke Quinceymu a zavedl ho do pokoje, kde se podává snídaně. V této místnosti nebyly záclony staženy, a proto tu bylo poněkud příjemněji, či spíše nikoli tak nepříjemně jako jinde v domě. Sotva jsme osaměli, Quincey mi řekl: "Jacku Sewarde, nerad se cpu někam, kam nemám právo, jenže tohle není žádný obyčejný případ. Víš, že jsem to děvče miloval a chtěl se s ní oženit, a i když už je to všechno za mnou, mám, ať chci nebo nechci, o ni strach. Co jí vlastně chybí? Ten Holanďan - a je to zřejmě báječný starý pán, to je vidět, řekl, když jste přišli do pokoje, že musí mít další transfúzi krve a že jste oba už vyčerpáni. Já ovšem vím, že vy páni doktoři spolu rozmlouváte in camera a to, o čem se soukromě dohodnete, se člověk prostě nedozví. Tohle ovšem není žádná normální záležitost, a ať už je to cokoli, já jsem své učinil. Je to tak?"
"Je," přitakal jsem a Quincey pokračoval.
"Soudím, že ty i Van Helsing jste už udělali to, co jsem dnes udělal já. Je to tak?"
"Je."
"A podle všeho platí totéž i pro Arta. Vypadal moc divně, když jsem se s ním před čtyřmi dny u nich setkal. Naposledy jsem viděl nějakého tvora tak rychle sejít v pampách; za jedinou noc mi tam zahynula oblíbená klisna. V noci ji napadl jeden z těch velkých netopýrů, kterým se říká upíři. Ráno měla prokousnuté hrdlo i tepnu a zůstalo jí tak málo krve, že se nemohla postavit na nohy. Bezmocně ležela a já jí musel prohnat kulku hlavou. Jacku, jistě mi nevyzradíš nic důvěrného - že byl Art první? Mám pravdu?" Chudák se při těchto slovech tvářil velmi ustaraně. Trápilo ho nebezpečí hrozící milované ženě a navíc ho mátla úplná neznalost hrůzné záhady, která ji zřejmě obklopovala. Srdce mu krvácelo a musel sebrat všechnu mužnou sílu - a té měl požehnaně -, aby se nezhroutil. Na okamžik jsem se zarazil, protože jsem si uvědomil, že nesmím vyzradit nic z toho, co si profesor přeje uchovat v tajnosti, jenže Quincey už toho věděl a uhádl tolik, že už nebylo proč mu neodpovědět. Odvětil jsem stejnými slovy: "Máš pravdu."
"A jak dlouho to už trvá?"
"Asi deset dní."
"Deset dní! Pak tedy, Jacku, dostala za tuhle dobu ta ubohá krásná bytost, kterou všichni milujeme, do svých žil krev čtyř silných mužů. Člověče! Tolik by se přece ani do jejího těla nevešlo!" Nato přistoupil těsně ke mně a důrazně zasykl: "Kdo ji o ni připravil?"
Pokrčil jsem rameny: "V tom je právě ta záhada," odpověděl jsem. "Helsing má z toho zamotanou hlavu a já jsem s důvtipem v koncích. Ani si nedovolím něco hádat. Dokonce došlo zcela náhodou k úplné sérii nepatrných příhod a ty úplně zmařily všechna opatření, která jsme podnikli, abychom zajistili nad Lucy řádný dohled. To už se však opakovat nebude. Zůstaneme tady, dokud všechno neskončí dobře - nebo špatně!" Quincey mi podal ruku.
"Počítejte se mnou. Ty a ten Holanďan mi řeknete, co mám dělat, a já to udělám."
Sotva se Lucy na sklonku odpoledne probudila, sáhla za ňadra a k mému překvapení vytáhla poznámky, které mi dal Van Helsing přečíst. Prozíravý profesor je vrátil tam, odkud vypadly, aby se při probouzení nevylekala. Její zrak spočinul na Van Helsingovi, pak na mně a svitla v něm radost. Potom se rozhlédla po pokoji, a když zjistila, kde je, zachvěla se. Vzápětí pronikavě zakvílela a ubohýma vyhublýma rukama si přikryla bledou tvář. Pochopili jsme, co to znamená - plně si uvědomila matčinu smrt. Pokusili jsme se ji ukonejšit, jak jen se dalo, a naše účast jí zřejmě přinesla jistou úlevu. Byla však velmi sklíčená a smutná a dlouho tiše a vylekaně plakala. Řekli jsme jí, že teď už po celou dobu u ní vždycky zůstane jeden z nás dvou, a to ji zřejmě uklidnilo. K večeru si zdřímla. Tehdy se stalo něco podivného. Ještě ve spánku vytáhla list ze záňadří a roztrhla ho v půli. Van Helsing k ní přistoupil a vzal jí roztržený papír z ruky. Nicméně pohybovala rukama, jako by ho trhala dál, nakonec ruce nadzdvihla a rozevřela prsty, jako aby rozhodila útržky do vzduchu. Van Helsinga to zřejmě překvapilo, zamyšleně svraštil obočí, ale nic neřekl.

19. září

Celou noc na dnešek prospala Lucy neklidně, stále se bránila spánku, a kdykoli se probudila, byla o něco slabší. Střídali jsme se s profesorem u jejího lůžka a nenechali ji ani na jediný okamžik o samotě. Quincey Morris nám o svých záměrech neřekl nic, ale vím, že celou noc hlídkoval kolem domu.
Pronikavé světlo úsvitu odhalilo, jak strašně nešťastná Lucy zeslábla. Neměla už skoro sílu otočit hlavu a to nepatrné množství potravy, které byla schopna přijímat, jí snad ani nesvědčilo. Chvilkami usínala a spolu s Van Helsingem jsme si všimli, jak rozdílně vypadá ve spánku a ve bdění. Ve spaní nevypadala tak vyčerpaně, i když její rysy byly ostřejší, a dýchala klidněji; pootevřená ústa odhalovala bledé dásně, které jako by se stáhly zpět, takže zuby se zdály delší a ostřejší než jindy. Jakmile se však probudila, ihned jí zjihla tvář něhou, prýštící z očí - byla to prostě opět bývalá Lucy, i když umírající. Odpoledne se ptala po Arthurovi, a my jsme mu tedy zatelegrafovali. Quincey mu šel naproti k vlaku.
Arthur dorazil krátce před šestou; bylo teplo, slunce právě plně zapadalo, oknem vnikalo dovnitř jeho purpurové světlo a zbarvilo Lucyinu bledou tvář dorůžova. Když ji Arthur spatřil, přemohlo ho vzrušení a nikdo z nás ze sebe nevypravil jediné slůvko. V minulých hodinách se chvíle spánku či spíš stav bezvědomí, v nějž spánek přecházel, dostavovaly stále častěji, a chvíle, kdy se dalo hovořit, se zkrátily. Ale Arthurova přítomnost na ni zapůsobila jako vzpruha; vzchopila se a rozprávěla s ním tak živě, jak od našeho příchodu dosud nikdy. I Arthur se držel a choval se vesele, takže oba ze setkání vytěžili co nejvíce.
Teď už je téměř jedna. Arthur a Van Helsing sedí u Lucy, já je mám za čtvrt hodiny vystřídat a namlouvám tohle na její fonograf. Pak se oba pokusí spát až do šesti. Obávám se, že zítřkem naše bdění skončí. Šok byl příliš velký, to ubohé dítě se už nemůže uzdravit. Bůh nám všem pomáhej!