Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2004, Vitalis; ISBN: 80-7253-147-6)
• přeložil Hanuš Karlach
• romantická povídka z autorova rodného kraje líčí ve 3 částech (U lesních vod; Na lesním svahu; Na kraji lesa) pohnutý osud svérázného obyvatele šumavské samoty
• v retrospektivě se Stifter vrací k životu zajímavého starce, jenž chodí po horách a sbírá květiny a minerály, doprovázený chlapcem zdejšího hajného, kterému se snaží vštípit základy vzdělání a předat své zkušenosti; místní obyvatelé mu přezdívají "lesní poutník", aniž by cokoliv znali o jeho minulosti; stařec je bývalý bohatý stavitel, jenž platí samotou za neuvážený životní krok; jako mladý muž se oženil s krásnou a jemnou ženou, se kterou vedl léta harmonický poklidný život; manželství ale bylo bezdětné a oba manželé, kteří ve vlastních dětech viděli smysl lidské existence, se po dlouhých úvahách rozhodli obětovat svůj šťastný svazek, rozejít se, a s novými partnery se pokusit svoji touhu naplnit; setkání po mnoha letech oběma ukázalo, jak chybné bylo jejich rozhodnutí, a pozdě si oba uvědomili, že jejich láska měla daleko vyšší smysl a hodnotu

U lesních vod

Kdykoliv se mluví o naší překrásné zemi při Enži a velebí se nádhera, do níž je vsazena tak jako nějaký klenot, mají se obvykle před očima horské krajiny, ve kterých se v modrém povětří tyčí do výše skála, šumí zelené vody a hoví si temný pohled jezer - kdo ji jednou poznal a zamiloval si ji, ten na ně vzpomíná s radostí, a její jarý obraz s vonícím šerem a jiskřivým blyskotáním tkví mu v radostné duši - ale jsou i jiné, nevýznamnější, téměř trudnomyslně sličné končiny, kouty odlehlé, které pocestného nevolají, zahlédají ho zřídkakdy, a pokud přijde, rády mu ukážou, co všechno mají ve svém hájemství; kdo je jednou poznal a zamiloval si je, ten na ně vzpomíná se slastným smutkem jako na skromnou milou ženu, která mu zemřela, která nikdy nic nepožadovala, po ničem neprahla a všechno mu dala.
Je to nyní už hodně, hodně let, co autor těchto řádků, z něhož je dnes muž, stanul na jednom z těch rozcestí, kde zrak oba kouty, radostné, nádherné horské krajiny a prostší nevýznamnější kraje naší vlasti zahlédne najednou. Byl tehdy jinochem s bouřícím srdcem a plný vznášivých nadějí. Teď se už tužby navrátily do kolejiště možného a ještě se tam neodváží napřahovat po vnějších a vzdálenějších hranicích: tehdy žádné hranice nebyly, a stran všeho dalekého a nedosažitelného se litovalo, že není ještě dál a nedosažitelnější. Jinoch se srdcem upnul k jednomu děvčeti, které nemělo nic, žádné takzvané vzdělání, za sebou žádný soustavný vývoj, mělo jen své krásné oči, dobrotu dosahující skoro bájeslovnosti a beze­lstné, důvěřivé srdce. Toužil po tom, aby ji pozvedl k sobě, přitiskl na srdce a na rukou pronesl nebezpečným světem budoucnosti. Stál na rozcestí a pohlížel zpátky na ty nevýznamnější kouty, kudy putovala její postava, odkud právě přišel, kde býval tak dlouho po jejím boku a odkud musel nadlouho, na neurčitě dlouho odejít. Na rozhraní leží osamělá osada s malým osamělým kostelíkem. Osada je chladná, povětšině větrná a její okna hledí dílem na stranu půlnoční, dílem na polední na oba kouty země. Stál na chladných lukách téhle osady, na něž se kladlo mdle vlahé podzimní slunce, a pohlížel zpět. Už dlouho bylo krásně, příjemně, poměrně značné teplo, blížil se podzim, a dnes to vypadalo, jako kdyby se mělo změnit dosavadní počasí. Nad celým Mühlviertelem, který se nesčetnými jednotlivými pásy lesíků a nesčetnými poli mezi nimi, už mezitím pluhem obrobenými, jejichž ornice dlouhým krásným počasím vybledla, táhne zpět až do tmavších barev českých vrchů, tkvěl už tmavě šedý oblačný příkrov, jehož jednotlivé vrchní části klenby měly barvu olova, na klenbě zdola se ovšem skvěly jemnou modří a už pršely své chmury na všelijak roztroušené lesíky, až ty pak ve vyprahlé šedi polí spočívaly jako tmavě modré pruhy, až se úplně vzadu ještě tmavší a ještě modřejší okraj Šumavy mísil s šedí oblaků tak, až jeho ostrá hranice do nich nerozeznatelně vplývala. Vedle toho, kdo se tu rozhlížel, svištěla a šuměla už jednotlivá suchá stébla ostřice, vzněcována vánkem, který se zvedal po tak dlouhém čase klidu a zvěstoval, že se v lecčems udá změna. V teplejší nížině, která leží na jihu, a v celém pásmu blyštícího se vysokého pohoří Alp, které ji na okraji ohraničují, spočívalo ještě jasné, zářivé sluneční světlo, jako kdyby se na ty požehnané kraje tklivý vlhký chlad pozdního podzimu kladl teprve někdy později. Dole, téměř u nohou, ve skutečnosti však ještě dost daleko ležel bíle poprášený kotouček města Lince, odťatý od třpytivého toku Dunaje, který v jemně utkané vůni země putoval k východu. Tam, daleko zpět směrem k polední straně, kde se pás šedi a purpuru roviny vsouvá do éteru vysokých hor, měla by se třpytit bílá tečka opatství, pokud by byla vidět; tam pozorovatel toho všeho strávil mnoho let dětství a kochal se nesčetnými radostmi srdce a rozpukávajícího se poupěte duše. Ale kroky jej nesměly vést k opatství, jehož věže se už teď jistě blyští v záři slunce, ani zpátky do osamělé země, která je teď zcela ve stínu mraků, on se ještě jednou zadíval na zemi za sebou, zemi, kterou nebylo lze vidět, zemi uvězněnou v počínajícím deštivém povětří, a vešel pak do strouhy údolí mířícího dolů, lidé mu říkali "Lískový příkop"; uvítal ho lesk a žár slunce na listí lesa a jako mávnutím kouzelného proutku sotva po třech krocích se zem za jeho zády, úzké pásy lesů, nesčetná pole, české vrchy, šedé oblačné nebe a šelestící stébla kamsi propadla; oblil ho klidný, nehybný, teplý a venkoncem mírný vzduch a provázel ho dolů svahem. Ale i ten pohádkový obraz před očima kamsi zmizel a nebylo zahlédnout nic než oblohu a do ní vplývající, protékající se blízké listnaté lesy, na nichž spočíval různotvárný lesk a nevýslovný půvab rozličných podzimních zabarvení. V nejednom úvalu chráněném od všech větrů bylo ještě tak teplo, dalo by se říci horko, až leckterý lískový strom rozpínal své větve a listy doposud zelené, jako kdyby se to koupaly v nějakém dalším jaru. Docela nahoře, tam, kde počíná údolí hlubinou posud nepatrnou, začínala i jakási titěrná vodní nitka, která se chystala kdesi vedle poutníka stékat dolů. Ve strouze podél cesty neslyšně a jen třpytivě putovala kupředu, až posílena množstvím vod prosakujících vršky bublavě a zurčivě hopkala před ním, jako kdyby mu chtěla ukázat, kudy do ústí údolí, až posléze, sycena nesmírnou tíhou vod hnaných do hlubiny, zdravena nejednou studánkou prýštící z útrob horstva a zadržována nejedním černým balvanem pěnila a běsnila a povzbuzovala ho, aby jí putoval v patách. Ubírali se kolem nejednoho lesního svahu, nejedné stinné končiny, potkával je nejeden povoz klopotně se deroucí vzhůru po úzké cestě, tažený tu jediným volkem, tu silným, většinou dobře živeným koněm - prošli kolem zámku, který svými starými zdmi a chmurnou kulatou věží vykukuje z přístřeší listoví jiskřícího jako drahokamy a hledí dolů do hlubiny a v němž kdysi pobýval v zajetí český král Václav - putovali kolem nejedné malé samoty, nejednoho mlýna, prošli kolem nejedné kravky pasoucí se na loučce v prohlubni pod nimi, až nakonec po několika hodinách putování, tam, kde se vlevo tyčí kaple kteréhosi světce, vpravo podstatný mlýn, rozestoupily se hory, svažující se údolí bylo totam a počínala rozlehlá rovina. Potok se vlnivě rozléval došíra nalevo k pláním a ke stromům, kde už nepříliš daleko odtud větvovím zdravil stříbřitým pohledem Dunaj a trpělivě na něj čekal: poutník napravo vešel do křovisk a z nich pak se dal bílou cestou na krásné rovné pláně, po nichž byly rozsety plody podzimu a rostly na nich ovocné stromy; shlížel na ně předtím shora jako na voňavou utkanou stuhu. Znovu před ním z hloubi jihu vyvstal éter Alp - vlevo na svahu, který se od bočně ustupujících hor táhl na polední stranu, v klínu ovocných stromů a křovisk tyčil se drobný kostelík svaté Magdalény, všude vykukovaly husté doškové střechy bohatých selských dvorců, všude byly ovocné stromy a ještě zelené přikyvující keře; Horno­rakušan totiž miluje stromy a křoviska a spíš je pěstuje, než je kácí - a rovnou zpředu před poutníkovým zrakem se v odpoledním povětří blyštěly vyleštěné žluté hlavice věží města Lince a třpytily se obílené stěny domů, proťaté zelenými okenicemi a zdůrazňované horami, vzpínajícími se jim po boku, které na západní straně obklopují Dunaj a tísní jeho tok. V poutníkově srdci byl zármutek, že se loučí s tím, co má rád, to loučení možná bude krátké, možná dlouhé; ale v jeho důvěřivých bezelstných očích se zrcadlila jasná rakouská obloha, pomyslel si, že teď bude pracovat, lopotit se, upínat se ke svému cíli, a docela určitě to všechno nebude trvat dlouho - a on se vrátí, až se hojně domůže všeho, po čem kdy toužil - doputoval do města, zašel za nejedním přítelem, kterého tu měl, a vyprávěl mu, jaké to bylo dál na sever, jak tam žil, co tam nalezl, o co usiloval a čeho doufá dosáhnout - anebo leckterému z nich to ani nevyprávěl, protože si to hodlal jako svátost a tajemství uchovat hluboko v nitru. Tu noc zůstal v Linci. Druhý den ráno bylo všechno široko daleko šedivé a upršené, oblaka severního hornatého Mühlviertelu se už rozprostřela nad celou zemí, dvě věže jednoho kostela, který stál na jednom kopci na severozápadě, jež jindy vždycky shlížely na město tak přátelsky, pokrýval čepec mlhy, podél celého horstva, kolem něhož včera sestupoval dolů, táhla se hradba bílých a šedavých mraků, v nichž tonuly hroty vrcholků; tu a tam oblaka člověku vstříc sesílala kalné závoje, jižní Alpy se zcela a naprosto vytratily, a jak poutník seděl v kočáře a míli po míli uháněl k Vídni, jako kdyby to ujížděl po nějaké holé planině, ne tou půvabnou proměnlivou zemí, jejíž výšiny a vyšňořené končiny arci víc a víc halilo jemné mrholení, které houstlo a houstlo, zemí, kterou tak miloval, do níž se znovu a znovu vracel a na kterou nikdy, nikdy v životě nezapomene. Třetího dne, poté co stále pod šedou oblohou, ve snášejícím se dešti a po zemi poklidně nehybné jeli a jeli, dorazili do Vídně, kde se věže také nořily do svisající šedi, hemživé davy chodily pod přístřeším deštníků, dláždění se temně lesklo a kapky ze střech dopadaly na vršek zvolna jedoucího kočáru, když kymácivě vjížděl branou do hostince.
Jak za ta léta bylo teď všechno jiné! Nic z toho nesmírného a výjimečného, co si kdysi poutník šálivě představoval, nenastalo, dostavily se všechny obyčejnosti, od nichž chtěl mít v duši a v životě vždy odstup - toho rána, kdy se tehdy rozloučil stiskem ruky a veselým slibem, že se co nejdříve vrátí, a kdy se pak z rozhraní ohlížel zpátky do země, kde žila jeho láska, ji viděl naposledy - chladná zem už dlouho pokrývala její dobré srdce - o co dál usiloval, toho nedosáhl anebo dosáhl jinak, než chtěl, anebo toho už dosáhnout nechtěl; protože věci se zvrátily v opak a to, co se kdysi jevilo jako veliké, to stá­lo dnes u cesty jako nepatrnost, a co nebývalo hodné pozoru, to kypělo a kypělo a vyjevovalo se jako těžisko věcí, kolem něhož se otáčejí. Často vídal znovu lesy, hory, údolí, kde se s ní kdysi procházel ruku v ruce, část sličné vůně ty lesy, ty hory, ta údolí ze sebe shodila a stála tu známá a zřejmá a osamělá kolem něho, a začasté mu nepřipadlo jinak, než že je ještě zahlédnout blyštivý ten závan, jak se táhne z nebe, jak prýští ze srdce, které tu kdysi žilo a teď odešlo.

***