Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1828, přeložil František Halas

Ó zvěsti lidu, ó ty archo smíru,
zašlých už časů s nedávnými lety,
v tebe lid vkládá zbraň svých bohatýrů,
myšlenek hedváb a svých citů květy!

Archo! v ran hrobě trváš pevná, celá,
pokud lid vlastní tebe nezneváží.
Ó, písni lidu, věrnou stojíš stráží
u paladia ve svatyni naší,
s perutí, hlasem, mečem archanděla,
ten ohnivý se nad vším časem vznáší.

Plameny stráví malby slavných dějů,
vyloupen poklad bývá od zlodějů;
jen píseň trvá, mezi lid se tlačí
a nesvedou-li podlé duše v zemi
krmit ji žalem, kojit nadějemi,
utíká do hor, jí i trosky stačí,
a odtud děje dávných časů chválí.
Tak slaví vzlétá, když stavení chytí,
na chvilku na krov a nevida zbytí,
když spadne krov, do lesů prchá v dáli
a z plna hrdla nad popely, rovy,
žalobné písně zpívá poutníkovi.

Já slýchal píseň. - Neoral kmet dále,
když časem rádlo hnulo kostmi v zemi,
modlitbu mrtvých přehrál na píšťale
nebo vás slavil předci, neniemi,
otcové velcí - bez potomků ale.
Echo zpět vrací, poslouchal jsem z dáli;
tím mocněj pohled, písně dojímaly,
že jediný já posluchač byl němý.

Jako v den soudný minulost a těla
vyvolá z hrobů pozoun archanděla;
tak zvedly písně kosti zpod mé stopy,
v postavy obří shlukly se a vznesly,
z rumů zas sloupy zdvihají se, stropy,
jezera pustá zvučí znova vesly,
a vidět zámků zotvírané brány,
koruny knížat, rytíře, lid branný,
tančící děvy, slyšet věštců pění...
snil jsem tak krásně - žalné probuzení.

Zmizely lesy, rodné země hory,
na chabých křídlech ulétá duch chorý,
k domovu klesá, přitulit se k chýším,
umlká loutna v ruce ztěžklé, mdlící,
a rodáci, když hořekují všici,
hlas dávných věků často neuslyším.
Ale žár mládí, dokud jiskry chová
tam dole v hrudi, oheň často vznítí,
oživí duši, do paměti svítí,
tehdy je paměť lampa křišťálová
a malováním zkrášlena je celá,
ač mnohý kaz má, prachem potemnělá,
přec v její srdce světlo znovu dáš-li,
zrak zvábí ještě svěží barevností,
rozvěsí čaloun ještě po místnosti
krásný, ač místy je už trochu zašlý.

Kdybych byl schopen oheň v srdci dlící
v hruď jiných přelít, vzkřísit uměl stíny,
mrtvých již časů; slova hřímající
do srdcí vehnat bratřím domoviny,
snad že by ještě v jedinké té chvíli,
otčiny rodné když je píseň vzruší,
cítili v sobě dávná srdce bíti,
cítili v sobě dávno velkost duší,
a jednu chvíli tak by slavně žili,
jak předkové jich kdysi celé žití.
K čemu však zašlé vyvolávat věky?
Ani čas vlastní zpěvák neobviní.
Je však muž velký, živý, nedaleký,
zazpívám o něm: Litvo, uč se nyní!