Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Útulek je dva kilometry za vesnicí. Došel jsem tam pěšky a hned jsem chtěl vidět maminku. Jenomže správce řekl, že mám jít nejdřív k řediteli. Ředitel měl něco na práci a pár minut jsem musel čekat. Správce nezavřel ústa ani na chvíli a potom mě přijal ředitel u sebe v kanceláři. Byl to malý stařeček se stužkou Čestné legie. Prohlédl si mě svýma jasnýma očima. Potom mi stiskl ruku a tak dlouho mě držel, že jsem byl na rozpacích, jak se ho mám pustit. Podíval se do nějakých lejster a řekl: "Paní Meursaultová k nám přišla před třemi roky. Byl jste její jedinou oporou." Myslel jsem, že mi chce něco vytýkat, a začal jsem mu to vysvětlovat. Ale hned mě přerušil: "Nepotřebujete se ospravedlňovat, milý synu. Pročetl jsem si akta vaší matky. Vy jste ji nemohl podporovat a ona musela mít opatrovnici. Máte skrovný příjem. Když to uvážíme bylo ji lépe u nás." Řekl jsem: "Ano, pane řediteli." A on ještě řekl: " Víte, měla tu přátelé, vrstevníky. Mohla s nimi sdílet radosti a zájmy, které odpovídají jejich věku. Vy jste mladý a ona by s vámi zábavy jistě neužila."
Měl pravdu. Dokud maminka bývala doma, nedělala nic jiného, než že se na mě pořád jen tiše dívala. První dny v útulku často plakala. Ale to jen proto, že tam nebyla zvyklá. Za pár měsíců by byla plakala, kdyby z ústavu musela pryč. Zase jen ze zvyku. Taky trochu kvůli tomuhle jsem za ní poslední rok skoro nejezdil. Nehledě na to, že jsem tím pokaždé vlastně přicházel o neděli - a to ani nepočítám námahu, než člověk došel k autobusu a sehnal lístek, a pak dvě hodiny jízdy.
Ředitel mi pořád ještě něco vykládal. Ale skoro jsem ho už neposlouchal. Potom řekl: "Mám za to, že chcete maminku vidět." Beze slova jsem se zvedl a on šel ke dveřím přede mnou. Na schodišti mi vysvětloval: "Přemístili jsem ji do márnice. Aby to nemělo na chovance neblahý vliv. Pokaždé když některý z nich zemře, dva tři dny bývají ostatní nepokojní. To s nimi je pak těžké pořízení."

***

Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem. Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl: "Je pravda, zabil jsem." A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal "já". Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá. Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: "To dělá každý advokát." Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo. Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor. "I já jsem se sklonil nad touto duší," řekl, "avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize."

Čtenářský deník	-	Caligula
	-	Cizinec, Cizinec (2), Cizinec (3), Cizinec (4), Cizinec (5), Cizinec (6), Cizinec (7), Cizinec (8), Cizinec (9), Cizinec (10)
	-	Cizinec (rozbor), Cizinec (rozbor) (2)
	-	Exil a království
	-	Nedorozumění

Čítanka	-	Cizinec
	-	Mýtus o Sisyfovi