Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zkonteskovaný
Maurizio se na okamžik odmlčí, pohlédne na přítomné a potom se nevysvětlitelně zahledí na mne. Říkám nevysvětlitelně, protože pohnutku toho bezvýrazného, neslaného, nemastného apatického pohledu nechápu.Přesně tak se dívají postavy na obrazech v muzeu. Jsem zuřivý, zmatený, sklíčený, ale Maurizio jako by si to neuvědomoval, protože není »živý«, ale »namalovaný«. Po chvíli ticha pokračuje: »Vyložím vám, co se stalo. Před několika dny šel Rico za Prottim a řekl mu, že máme v úmyslu svým filmem zaútočit proti němu a proti režimu. Tento krok, který je nutno označit za kontrarevoluční denunciantství, udělal zřejmě proto, že doufal, že se Protti rozlobí a vnutí nám jeho, Ricovu verzi, čili jde tu jasně o sabotáž. Naštěstí to dopadlo jinak a Protti mě na Ricův tah sám upozornil.«
Cvak. Tentokrát bude světlo určitě červené, a hádám dobře. Mládež dál sedí, ale šoupá nohama po podlaze a opakuje sborem: »Che ano, Rico ne.« Jsem zdrcen. Nádavkem s palčivým vědomím, že jsem s lehkověrností desublimovaného trouby a mouly sám vlezl do pasti pečlivě připravené hordou hypersublimovaných zelenáčů. Přirozeně, protože tihle kluce jsou vesměs víceméně jako Maurizio: sublimovaní od narození, z rodinné tradice, zásluhou prostředí. Jsou to vesměs děti z dobré rodiny, a v tomhle případě znamená dobrá rodina klan, jehož členové jsou sublimovní přinejmenším už pět generací. Nezáleží na tom, že předci byli státní úředníci, bankéři, generálové, soudci, lékaři, právníci, kdežto oni teď jsou, anebo aspoň věří, že jsou revolucionáři. Sublimace je pořád jedna a táž u dědů v šedivém redingotu jako u vnuků v barevném tričku. A já, desublimovanec per antonomasia, jsem se dal vějičkou ješitnosti zatáhnout do pasti tak řečené diskuse, která čím dál tím víc připomíná lynčování.

***

Úchylný
Ale co se to děje? Už jsem oblečený, ani nevím jak. Po špičkách bez hluku se vytratím za zády Ireny, která mě nevidí, protože má zavřené oči, dojdu ke dveřím, vyjdu ven. Jsem na chodbě. Vedlejší dveře vedou, jak vím, do Virginiina pokoje. Otevřu je a vstoupím.
Zavřu dveře, na chvíli se opřu o dřevo a nehýbám se. Chápu, že se chystám provést něco příšerného, ale zároveň vím, že to udělám. On mi poroučí, abych to udělal, a poroučí mi to novým způsobem, beze slov, mlčky; jednám jako náměsíčný, jako stroj. Natáhnu ruku, rozsvítím. Pokoj zalije noční přísvit. Zahledím se na postel a vidím, jak Virginia spí zachumlaná v prostěradle. Leží na boku, z bílého hubeného obličeje vystupují červená našpulená ústa. Světlé vlasy jsou rozhozeny na polštáři. Dobře vím, co on po mně chce, dá se to uhodnout z jeho zardělé, zuřivé objemnosti, ale nevzpírám se. Naše mlčení věští mou porážku. Naše spory svědčily o mé nezávislosti, o mé schopnosti volby. Ale tohle tupé, utěsněné, zlověstné ticho je jasným příznakem jeho vítězství. Už natahuju ruku k prostěradlu.
Náhle promluví. S jistotou své nadvlády a mé porobenosti velí: »Napřed jí musíš rukou ucpat ústa, aby nemohla křičet, druhou ruku jí polož na krk, a kdyby sebou házela, neboj se stisknout.«
Zeptám se: »Takže ty chceš její smrt?«
»Nechci její smrt. Já jsem její smrt.«

Čtenářský deník	-	Horalka
	-	Pohrdání
	-	Římanka, Římanka (2), Římanka (3)

Čítanka	-	Horalka
	-	Já a on
	-	Římanka