Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• název ruského originálu: Путешествие из Петербурга в Москву
• vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1954

"Obluda tlustá, dravá, převeliká, stohlavá a štěkavá."
"Telemachida", svazek II, kniha XVIII, verš 514.

A. M. K.
Nejdražšímu příteli

Vše, co rozum a srdce zatouží vytvořit, tobě, můj příznivce, budiž věnováno. Ač se mé názory rozcházejí s tvými v mnohém, přece tvé srdce tepe s mým v souzvuku - jsi můj přítel.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a strasti lidstva zranily mou duši. Obrátil jsem pohled do svého nitra - i shledal jsem, že utrpení člověka pochází z člověka a často pouze proto, že nepohlíží zpříma na věci, které ho obklopují. Což vskutku, ptal jsem se sám sebe, byla příroda tak skoupá ke svým dětem, že před člověkem tápajícím v omylech utajila svou pravdu na věky? Což nás ta zlá macecha stvořila jen proto, abychom prožívali bědy a štěstí nikoli ? Rozum se zachvěl tou myšlenkou, ale srdce ji od sebe daleko zapudilo. Našel jsem člověku utěšitele v něm samém. "Sejmi roušku s očí přirozeného cítění - a budu šťasten." Tento hlas přírody se jasně ozval v mém nitru. Procitl jsem ze své malomyslnosti, do níž mě uvrhl cit a útrpnost; pocítil jsem v sobě dosti sil, abych mohl čelit omylům; a - jaká nevýslovná radost - poznal jsem, že každý může být spolutvůrcem štěstí svých bližních. Tato myšlenka mě přiměla, abych vylíčil to, co budeš čisti. Vždyť najdu-li někoho, říkal jsem si v duchu, kdo můj úmysl schválí, kdo pro dobrý účel nepohání nezdařilé vyjádření myšlenky, kdo se mnou procítí utrpení svých spolubratři a kdo mě na mé cestě podepře - zda nevydá má práce dvojnásobný užitek...? Proč, proč hledat kohosi daleko? Můj příteli, tys blízký mému srdci a tvé jméno nechť osvítí tento počátek.

Odjezd

Povečeřel jsem se svými přáteli a uvelebil se v kibitce. Vozka jako obvykle hnal koně plným tryskem a za několik minut jsme byli za městem. Je těžko se loučit, byť na krátko, s člověkem, který se nám stal nezbytným v každé chvilce našeho bytí. Je těžko se loučit: leč blaze tomu, kdo se může loučit bez úsměvu; láska nebo přátelství střeží jeho útěchu. Pláčeš dávaje sbohem; ale vzpomeň na svůj návrat a tvé slzy nechť vyschnou při té představě jako rosa před tváří slunce. Blažený plačící, neboť doufá v utěšitele. Blažený, kdo žije občas v dalekém budoucnu; blažený, kdo žije ve snění. Jeho bytí se znásobuje, radosti rozhojňují a pokojná mysl zaplašuje předem chmury stesku, kouzlíc si útěšné obrazy v zrcadlech fantasie.
Ležím v kibitce. Klinkání poštovního zvonku znudilo mé uši a nakonec přivolalo blahodárného Morfea. Hoře rozluky, jež mě neopouštělo ani ve spánku podobném smrti, zjevilo mi i ve snu mou samotu. Viděl jsem se v širokém údolí, jemuž žár slunce vzal všechnu lahodu a sytost zeleně; nebylo tu studánky, jež by tě osvěžila, nebylo stínu pod stromem, který by zmírnil žár. Sám, opuštěn, poustevník v přírodě. Zachvěl jsem se.
"Nešťastníku, kde to jsi?" bědoval jsem. "Kam se podělo vše, co tě okouzlovalo? Kde máš to, co ti zpříjemňovalo život? Což radosti, které jsi prožíval, byly sen a vidina?" Na štěstí mě probudil výmol na cestě, do něhož zapadla moje kibitka. Zastavila. Pozvedl jsem hlavu. Vidím: na opuštěném místě stojí dům o dvou poschodích.
"Co je to?" zeptal jsem se vozky.
"Poštovní stanice."
"A kde to jsme?"
"V Sofii," odpověděl a vypřahal koně.

Sofie

Všude ticho. Pohřížen v myšlenkách, nezpozoroval jsem, že moje kibitka stojí již hodnou chvíli bez koní. Vozka, který mě přivezl, vytrhl mě ze zadumání.
"Urozený pane, dej na vodku!" Tento poplatek, ač nezákonný, každý milerád zaplatí, aby nemusel jet podle předpisu. Dvacet kopejek vydalo užitek. Kdo cestoval poštou, ten ví, že cestovní průkaz je jako ochranný glejt, bez něhož každému měšci, vyjímaje snad generálský, přijde cestování draho. Vytáhl jsem průkaz z kapsy a šel s ním, jako se chodívá s křížem na obranu.
Poštmistra jsem zastal chrápajícího; vzal jsem ho zlehka za rameno.
"Koho to čert honí? Co je to za moresy vyjíždět z města v noci! Koně nemám; je ještě tuze brzy; račte do hostince na čaj nebo spěte." Poté se pan poštmistr převalil ke stěně a začal znovu chrápat. Co dělat? Zatřásl jsem opět jeho ramenem.
"Co je k ďasu? Už jsem řekl, že nemám koně," a zamotav hlavu přikrývkou, otočil se ke mně zády.
Jsou-li všichni koně na cestě - uvažoval jsem - není správné, že tu člověka vytrhuji ze spaní, ale jsou-li v konírně... Rozhodl jsem se, že se přesvědčím, zda mluvil poštmistr pravdu. Vyšel jsem na dvůr, našel stáj a v ní asi dvacet koní; ačkoliv, po pravdě řečeno, byli kost a kůže, přece by mě byli do příští stanice dotáhli. Z konírny jsem se opět vrátil k poštmistrovi; zacloumal jsem jím mnohem rázněji. Zdálo se mi, že mám k tomu právo, když jsem zjistil, že mě obelhal. Poštmistr chvatně vyskočil, a ještě než si protřel oči, zeptal se: "Kdo přijel? Nemám..." Ale když se probral a spatřil mne, řekl: "Je vidět, panáčku, že sis tak zvykl zacházet s vozky z dřívějška. Tloukli je holemi; ale teď už není, co bývalo." A rozzlobeně si lehl znovu do postele. Měl jsem sto chutí ho tak počastovat, jak se dříve dělávalo vozkům, když byli přistiženi při podvodu; ale že jsem dal městskému kočímu na vodku, pobídla moje štědrost sofijskě vozky, aby mi rychle zapřáhli koně, a zatím co jsem hodlal spáchat přestupek na poštmistrově hřbetě, zacinkal venku zvonek. Zůstal jsem dobrým občanem. A tak dvacet měďáků ušetřilo mírumilovného člověka následků, mé děti odstrašujícího příkladu prchlivého počínání a já jsem poznal, že rozvaha je otrokem netrpělivosti.
Koně se mnou uháněli; vozka zanotoval píseň jako obvykle tklivou. Kdo zná melodie ruských lidových písní, přizná, že je v nich něco, co vyjadřuje stesk duše. Téměř všechny jejich nápěvy jsou v měkké tónině. Na tomto hudebním vkusu lidového ucha uměj zbudovat otěže vlády. V písních objevíš duši našeho lidu. Pohleď na ruského člověka: shledáš, že je zádumčivý. Zachce-li se mu rozptýlit stesk, nebo jak on sám tomu říká, zachce-li se povyrazit, jde do krčmy. Ve svém veselí je prudký, smělý, popudlivý. Přihodí-li se něco, co mu není po chuti, vyvolá brzy hádku nebo rvačku. Burlak, který chodí do krčmy se svěšenou hlavou a vrací se zkrvaven ranami, může rozřešit mnohé, co v ruských dějinách bylo dosud záhadou.
Můj vozka zpívá. Byly tři hodiny s půlnoci. Jako prve zvonek, tak nyní jeho píseň mě opět ukonejšila k spánku. Ó přírodo, která jsi zavinula člověka při jeho zrození do plen bolesti a vláčíš ho po celý jeho věk po strmých hřebenech úzkosti, stesku a zármutku, dala jsi mu pro útěchu spánek. Usnul jsem a bylo po všem. Bolestné je probuzení nešťastníka. Ó, jak příjemné by bylo usnout na věky. Jen je-li smrt konec bolesti? - Otče předobrý, což vskutku odvrátíš tvář od toho, kdo mužně zkrátí svůj bědný život? Tobě, zdroji veškerého blaha, přináší se tato oběť. Ty jediný dáváš sílu, když příroda v nás se zachvívá a trne hrůzou. Toť hlas otce, zvoucího k sobě své dítě. Tys mi dal život, tobě jej vracím; na zemi se již stal neužitečným.

Tosna

Když jsem vyjížděl z Petrohradu, myslil jsem, že je cesta v nejlepším pořádku. Tak aspoň tvrdili všichni, kteří jeli po ní hned po carovi. A byla vskutku taková, ale jen nakrátko. Upěchovaná hlína činila cestu za sucha hladkou, ale jakmile rozbředlá dešti, proměnila se uprostřed léta ve veliké bláto a učinila ji nesjízdnou... Rozmrzen špatnou cestou, vystoupil jsem z kibitky a vešel do poštovního domku s úmyslem si odpočinout.
V chalupě jsem našel cestujícího, který seděl na čelném místě u obyčejného dlouhého selského stolu; probíral se v listinách a prosil poštmistra, aby mu dal co nejdříve zapřáhnout koně. Na otázku, kdo to je - dozvěděl jsem se, že je to právník starého ražení a že jede do Petrohradu s pořádnou kupou potrhaných listin, v nichž se zrovna probíral. Nemeškaje navázal se mnou rozhovor, který vypadal asi takto: "Urozený pane, jsem váš ponížený služebník; býval jsem registrátorem v archivu záznamů o šlechtických hodnostech a měl jsem příležitost využít tohoto místa k svému prospěchu. Usilovnou prací jsem sestavil rodokmeny mnohých ruských rodů a podložil je věrohodnými důkazy. Dokážu jejich knížecí nebo šlechtický původ před několika stoletími. Nejeden rod uvedu znovu do stavu knížecího, neboť dokážu jeho původ od Vladimíra Monomacha nebo od samého Rurika.
Urozený pane, celá velkoruská šlechta by měla koupit mou práci a zaplatit za ni víc než za co jiného," pokračoval, ukazuje mi své listiny. "Ale s dovolením Vašeho Vysokorodí, Blahorodí nebo Vysokoblahorodí, neznám vaši urozenost, šlechta neví, co potřebuje. Ráčí vám být známo, jak blahé paměti dobrotivý car Fjodor Alexejevič ublížil ruské šlechtě, když zničil městničestvo. Tento příkrý zákon postavil mnohé úctyhodné knížecí a carské rody na roven novgorodské šlechtě. A dobrotivý imperátor Petr Veliký je svým statutem hodnostních tříd nadobro odstrčil. Přes vojenskou a civilní službu otevřel cestu k šlechtickému titulu všem, a práva starobylé šlechty tak říkajíc zašlapal do bláta. Nyní naše nejmilostivější panovnice potvrdila dřívější carské výnosy svým nejvyšším nařízením o šlechtě a to málem polekalo všechny aristokraty; vždyť staré rody jsou v šlechtické knize uvedeny na posledním místě. Ale proslýchá se, že bude brzy vydán k výnosu dodatek a rodům, které prokážou, že jejich šlechtický původ je starší než dvě stě nebo tři sta let, bude udělena hodnost markýze nebo jiný vznešený titul a před druhými rody budou mít jakousi přednost. Z této příčiny, urozený pane, měla by má práce být uvítána celou starobylou šlechtou. Ale každý má své nepříznivce.
V Moskvě jsem zavítal do společnosti mladých pánů a nabídl jim své dílo, abych z jejich blahovůle uhradil aspoň vynaložený papír a inkoust; jenže místo příznivého přijetí jsem byl zesměšněn; s hořkostí jsem opustil toto sídelní město a vážím cestu do Petrohradu, kde, jak známo, je mnohem více vzdělanosti."
Po těch slovech se mi hluboce uklonil a vzpřímiv se stál přede mnou v pokorném očekávání. Pochopil jsem jeho úmysl, vytáhl tobolku - a obdarovav ho poradil jsem mu, aby po příjezdu do Petrohradu prodal své listiny na váhu poslíčkům jako papír na kornouty; neboť domnělé markýzství může leckomu poplést hlavu a bude příčinou obnovení zla v Rusku vymýceného - pýchy starých rodů.