Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (první kapitola)

ČÁST I

VĚZEŇSKÝ PRŮMYSL

"V údobí diktatury, obklíčeni ze všech stran nepřáteli, jsme
leckdy projevovali zbytečnou měkkost, zbytečnou shovívavost.

Státní žalobce Krylenko
při procesu s Průmyslovou stranou

1. Zatčení

Jak se lidé na toto tajemné souostroví dostanou? Neustále tam sice létají letadla, plují lodi a rachotí vlaky, ale ani jeden nápis na nich neprozrazuje místo jejich určení. Pokladní vydávající jízdenky i zástupci Sovturistu a Inturistu by se velice divili, kdybyste je požádali o lístek na toto souostroví. Neznají ho ani jako celek, ani jediný z jeho nesčetných ostrůvků, nikdy o něm neslyšeli.
Ti, kdož jedou souostroví spravovat, dostanou se tam prostřednictvím učilišť ministerstva vnitra.
Ti, kdož jedou souostroví hlídat, jsou tam povoláni vojenskými velitelstvími.
A ti, kdož tam jedou umírat, lidé jako vy nebo já, ti musí nutně projít jedinou cestou zatčením.
Zatčení!! Mám snad říci, že je to zlom v celém vašem životě? Že je to přímý zásah blesku? Že je to rozumem nepostižitelný otřes, s nímž se leckdo nedokáže vypořádat a propadne šílenství?
Vesmír má tolik středů, kolik je v něm živých bytostí. Každý z nás je jeho středem, a když na vás syknou: "Jste zatčen!", zhroutí se vám celý svět.
Když už i vy jste zatčen, mohlo vůbec ještě něco odolat tomuto zemětřesení?
Ani ti nejbystřejší ani ti nejprostší z nás nejsou schopni svým náhle zastřeným mozkem pochopit takové zvraty ve vesmíru a přes všechny své životní zkušenosti se v tomto okamžiku nezmohou na nic jiného než: "Já?? A za co?" - na otázku, jež byla před námi již miliónkrát opakována a na niž se nikdy nedostalo odpovědi.
Zatčení, to je jakési náhlé, nečekané přemístění, přeložení, přesazení z jednoho stavu do druhého.
Po dlouhé křivolaké ulici života jsme šťastně běželi nebo se nešťastně vlekli kolem samých plotů, plotů a plotů - kolem ztrouchnivělých dřevěných plotů, hliněných zdí, cihlových a betonových ohrad a železných oplocení. Nepřemýšleli jsme o tom, co je za nimi. Ani okem ani rozumem jsme se nepokoušeli za ně nahlédnout - a právě tam začíná země Gulag, přímo vedle, dva metry od nás. A také jsme si v těchto plotech nevšimli nesčetných pevně zasazených a dobře zamaskovaných dvířek a vrátek. Všechna tato vrátka byla připravena pro nás! Najednou se jedny z nich prudce rozletí a čtyři bílé mužské ruce, nezvyklé pracovat, nýbrž chytat a držet, nás popadnou za nohu, za ruku, za límec, za čepici nebo za ucho, vtáhnout dovnitř jako pytel brambor a zabouchnou za námi navždy ta osudná dvířka, dvířka do našeho minulého života.
Konec. Jste zatčen!
A nic vás nenapadne na to říci, vůbec nic kromě jehněčího zabečení: "Jááá?? A za co?"
Takové zatčení, to je oslepující záblesk a úder, kterým se přítomnost náhle mění v minulost a nemožné se stává plnoprávnou přítomností.
Toť vše. Víc nejste schopen pochopit ani v první hodině, ani za celý první den.
Ve vašem zoufalství se vám ještě zableskne naděje jako pozlátkový měsíc z cirkusové dekorace: "To je omyl! To se jistě vysvětlí!"
Všechno ostatní, co dnes tvoří tradiční a dokonce literární představu o zatčení, se již nahromadí a seřadí nikoliv ve vaší popletené paměti, ale v paměti vaší rodiny a sousedů.
Je to pronikavé noční zazvonění nebo hrubé bouchání na dveře. Je to sebevědomý vpád neočištěných holínek ostražitých orgánů. Je to ustrašený svědek, krčící se za jejich zády. (K čemu je tento svědek? Oběti se neopovažují o tom přemýšlet, výkonné orgány to už dávno nevědí, ale je to tak v předpisech, a on tam tedy musí celou noc prosedět a k ránu se podepsat. I pro svědka, kterého vytáhli z postele, je to utrpení: noc co noc chodit a pomáhat při zatýkání sousedů a známých.)
Tradiční zatčení, to je ještě něco: třesoucí se ruce, které pro odváděného rychle balí pár věcí, soupravu prádla, kousek mýdla, něco k jídlu, a přitom nikdo neví, co potřebuje, co se smí a co by si měl vzít na sebe, ale výkonné orgány popohánějí a obořují se: "Nic nepotřebuje. Jíst tam dostane. A teplo je tam taky." (To všechno je lež. A popohánějí, aby člověka zastrašili.)
Tradiční zatčení, to má po odvedení chudáka zatčeného ještě další dějství, kdy v bytě po celé hodiny řádí krutá, cizí, drtivá moc. Je to páčení, rozřezávání, strhávání a srážení se zdí, vyhazování ze skříní a ze stolů na podlahu, vytřepávání, vysypávání, trhání a házení na hromady na podlaze, a praskot pod holínkami. Není nic, co by jim při domovní prohlídce bylo svaté! Při zatýkání strojvůdce Inošina stála v pokoji rakvička s jeho zemřelým dítětem. Ochránci práva vyhodili dítě z rakvičky a hledali i tam. Nemocné vytahují z postelí a strhávají jim obvazy. Při takové prohlídce se nelze divit ničemu! U sběratele starožitností Četveruchina sebrali "tolik a tolik listin s carskými výnosy", totiž výnos o ukončení války s Napoleonem, o ustavení Svaté aliance a modlitbu na zažehnání cholery z roku 1830. U našeho nejlepšího znalce Tibetu Vostrikova zkonfiskovali vzácné staré tibetské rukopisy (a nebožtíkovým žákům se teprve po třiceti letech podařilo dostat je z rukou KGB!). Při zatčení orientalisty Něvského zabavili tangutské rukopisy (a po pětadvaceti letech mu byla posmrtně za jejich rozluštění udělena Leninova cena). Kargerovi zašantročili archív s materiálem o jenisejských Osťácích, zakázali abecedu, kterou sestavil, i jeho slabikář - a tak ten malý nárůdek zůstal bez abecedy. Vzdělaným jazykem to všechno popisovat, to by dlouho trvalo, lidově se však o prohlídkách říká: Sami nevědí, co hledají.
Všechno zabavené odvážejí, a někdy nutí zatčeného, aby to ještě sám nesl - jako Ninu Alexandrovnu Palčinskou, která táhla na zádech pytel s písemnostmi a dopisy svého vždy horlivě činného nebožtíka muže, velkého ruského inženýra, aby jim padly do chřtánu navždy a nenávratně.
Pro ty, kteří po zatčeném zbyli, nastává dlouhý řetěz dnů rozvráceného, zpustošeného života. A pokusy předat mu balíčky. Ze všech okének však na ně štěkají: "Toho nemáme v seznamu!" "Ten tu není!" A aby se člověk ve zlých dobách v Leningradě vůbec dostal k okénku, musel se tlačit pět dní ve frontě. Může se ale také stát, že se za půl roku nebo za rok ozve zatčený sám, nebo že přijde úřední sdělení: "Zákaz písemného styku." A to znamená - navždy. "Zákaz písemného styku", to znamená téměř s naprostou jistotou: byl zastřelen.
Tak si tedy představujeme zatčení.
A je tomu vskutku tak. Noční zatčení, jak jsme je popsali, je u nás oblíbené, nebol má mnoho důležitých předností. Všichni obyvatelé bytu jsou hned po prvním zabušení na dveře ochromeni hrůzou. Zatýkaný je vytržen z tepla postele, je úplně bezmocný ve své rozespalosti, neschopný jasné úvahy. Při nočním zatčení jsou výkonné orgány v převaze: přijde několik ozbrojených mužů proti jednomu, který si ani nestačil dopnout kalhoty; během odvádění a prohlídky se zcela určitě nesrotí u vrat dav případných stoupenců oběti. A to, že pracují postupně a beze spěchu - nejdřív přijdou do jednoho bytu, pak do druhého, zítra do třetího a čtvrtého - to jim dává možnost racionálně využít sil a zavřít do vězení mnohonásobně víc obyvatel, než sami mají svých příslušníků.
Další předností nočního zatýkání je to, že ani v sousedních domech ani v ulicích nikdo nevidí, kolik lidí za noc odvezou. Vyděsí nejbližší sousedy, ale pro vzdálenější to není žádná událost. Jako by se nic nestalo. Po stejném pruhu asfaltu, po němž v noci jezdily sem a tam vězeňské vozy, pochoduje ve dne mládež s prapory a květinami a zpívá ničím nezkalené písně.
Ale ti, kteří zatýkají, pro něž je zatýkání jedinou náplní služby a hrůza zatýkaných opakující se nudnou podívanou, ti vidí zatýkací úkon v mnohem širších souvislostech. Mají rozsáhlou teorii. Nesmíme si ve své naivitě myslet, že taková teorie neexistuje. Nauka o zatýkání je důležitou kapitolou obecného vězeňství a je podložena důkladnou společenskou teorií. Zatčení jakožto úkon se třídí podle určitých znaků: noční a denní; v bytě, v zaměstnání a na cestě; první a opakované; jednotlivé a skupinové. Zatčení se dělí podle žádoucího stupně překvapení a podle stupně předpokládaného odporu (v desítkách miliónů případů se však žádný odpor nepředpokládal, ani nevyskytl). Zatčení se dále dělí podle důkladnosti přikázané prohlídky ; podle nutnosti sepsat nebo nesepsat seznam zabavených předmětů a zapečetit pokoje nebo byt podle nutnosti zatknout kromě manžela i ženu a poslat děti do dětského domova, nebo poslat celý zbytek rodiny do vyhnanství, nebo navíc rodiče zatčeného do lágru.
Také formy zatčení jsou velmi rozmanité. Maďarka Irma Mendelová dostala jednou v Kominterně (v roce 1926) dva lístky do divadla Bolšoj těatr, do přední řady.
Vyšetřovatel Klegel se jí dvořil, a tak ho pozvala. Během představení se k ní choval velice něžně a pak ji odvezl ... rovnou do Lubjanky. A když za slunného červnového dne roku 1927 zastaví na Kuzněckém mostě jakýsi mladý švihák drožku a posadí do ní Annu Skripnikovovou, růžolící krasavici s plavými copy, která si právě koupila modrou látku na šaty, pak vězte, že nejde o mileneckou schůzku, ale o zatčení: hned zabočí k Lubjance a vjedou do černého jícnu vrat. (Drožkář to pochopil a mračí se: Orgány mu nezaplatí.) A když (o dvacet let později) námořní kapitán druhého stupně Boris Burkovskij v bílém kabátci, navoněný drahou kolínskou, koupí pro svou dívku dort, nechtějte přísahat na to, že ona ten dort určitě dostane, že nebude při prohlídce rozkrájen na kousky a že si ho tak kapitán neodnese do své první cely. Ne, u nás se nikdy nezanedbávalo ani zatčení ve dne, ani zatčení na ulici, ani zatčení v kypícím davu. Probíhá však vždy hladce a - což je podivuhodné - samy oběti se v souladu s výkonnými orgány chovají co nejuhlazeněji, aby si nikdo nevšiml jejich neštěstí.
Ne každého lze zatknout doma, po předchozím zaklepání (a jestliže už zaklepou, pak se ohlásí jako "správce" nebo "pošta"), a ne každého se hodí zatknout v zaměstnání. Jde-li o člověka záludného, pak je nejlépe ho zatknout, když je odloučen od svého obvyklého okolí - od rodiny, spoluzaměstnanců, přátel a skrýší: nesmí mít možnost něco zničit, schovat nebo předat. Vysoké vojenské nebo stranické hodnostáře někdy přeložili na nové místo, dali jim k dispozici salónní vůz a cestou je zatkli. Jiného zas, prostého smrtelníka, vyděšeného masovým zatýkáním, který se už celý týden zdrceně krčí pod nepřívětivými pohledy nadřízených, zavolají najednou na závodní radu, kde mu se zářícím obličejem předají poukaz do zotavovny v Soči. Králík je dojat - jeho strach byl tedy zbytečný. Děkuje a vesele spěchá domů balit kufr. Za dvě hodiny mu jede vlak, hubuje nešikovnou manželku. Konečně je na nádraží! Ještě má trochu času. V čekárně nebo u pivního pultu ho osloví sympatický mladý muž: "Vy mě nepoznáváte, Petře Ivanovi či?" Petr Ivanovič váhá: "Nějak si nevzpomínám, ačkoliv ..." Mladý muž se rozplývá v projevech přátelství: "Ale jak je to možné? Já vám to připomenu ..." A klaní se uctivě ženě Petra Ivanoviče: "Omluvte, prosím, pana manžela na okamžik..." Manželka souhlasí, neznámý mladík vezme Petra Ivanoviče důvěrně pod paží a odvádí ho - navždy nebo na deset let!
Nádraží se hemží lidmi - a nikdo nic nezpozoroval... Občané, kteří rádi cestujete! Nezapomínejte, že na každém nádraží je oddělení GPU a několik vězeňských cel!
Dotěrnost těchto údajných známých je tak neodbytná, že jí člověk bez vlčí lágrové průpravy těžko může uniknout. Nemyslete si, že vás, jste-li zaměstnancem amerického velvyslanectví a jmenujete se třeba Alexandr D., nemohou zatknout za bílého dne na Gorkého ulici poblíž Hlavního telegrafního úřadu. Váš neznámý přítel se k vám vrhne v hustém davu s otevřenou náručí: "Sašo!" volá bez ostychu z plna hrdla. "Kámoši! To je let, co jsme se neviděli! ... Pojď kousek stranou, abychom nepřekáželi." A kousek stranou u okraje chodníku zastavila právě poběda ... (0 několik dní později bude TASS ve všech novinách rozhořčené prohlašovat, že příslušným místům není o zmizení Alexandra D. nic známo.) Co je na tom tak složitého? Naši hoši to udělali i v Bruselu (tak sebrali Zoru Blednova), a to je něco jiného než v Moskvě.
Orgány si vskutku zaslouží uznání: v době, kdy projevy řečníků, divadelní hry a dámské šaty vypadají, jako by byly vyrobeny na běžícím pásu, vynikají způsoby zatčení svou rozmanitostí. Ukážete v bráně závodu propustku - odvedou vás stranou a seberou; seberou vás ve vojenské nemocnici s teplotou 39° (Ans Bernštejn), a lékař nenamítá nic proti vašemu zatčení (jen ať si zkusí namítat!); seberou vás přímo na operačním stole při operaci žaludečního vředu (N. M. Vorobjov, školní inspektor, 1936) - a přivezou vás polomrtvého a zkrváceného do cely (vzpomíná Karpunič); domáháte se (jako Naďa Levitská) návštěvy odsouzené matky, povolí vám ji - a pak se ukáže, že je to konfrontace a zatčení! V Gastronomu vás pozvou do oddělení objednávek a tam vás zatknou; zatkne vás pocestný, který u vás ve jménu božím přenocoval; zatkne vás elektrikář, který přišel odečíst elektroměr; zatkne vás cyklista, který se s vámi srazil na ulici; zatkne vás průvodčí na dráze, taxíkář, zaměstnanec spořitelny a správce kina - ti všichni vás zatknou, a jejich dobře schované rudé průkazy spatříte, až když už je pozdě.
Někdy se dokonce zdá, že zatčení je vlastně hra - tolik přebytečné vynalézavosti a překypující energie se do něho vkládá, a přitom by oběť stejně nikdy nekladla odpor. Chtějí dm výkonné orgány snad odůvodnit svou službu a svou početnost? Stačilo by přece poslat všem vyhlídnutým králíkům předvolání - a dostavili by se sami pokorně s uzlíčkem v ruce v určenou hodinu a minutu k černým železným vratům Státní bezpečnosti, aby obsadili kousek podlahy v určené cele. (Tak také sbírají kolchozníky, nač by se v noci trmáceli cestou necestou k nějaké chalupě? Zavolají kolchozníka na vesnický sovět a tam ho seberou. Pomocného dělníka si zavolají do kanceláře.)
Každá mašinérie má samozřejmé svou horní hranici, nad niž nemůže jít, nemá-li se zahltit. Ve vypjatých a zlých letech 1945-46, kdy z Evropy přijížděl vlak za vlakem, a ty všechny bylo nutno hned zpracovat a odeslat na Souostroví Gulag, odpadla už ta přebytečná hra, sama teorie značné vybledla a ztratila své rituální peří, a pak i zatčení desetitisíců vypadalo jako obyčejná prověrka mužstva: stáli se seznamy, vyvolávali z jednoho vlaku, nakládali do druhého, a to bylo celé zatčení.
Po několik desetiletí se politické zatýkání u nás vyznačovalo právě tím, že byli zavíráni lidé naprosto nevinní, a proto také nepřipravení k jakémukoliv odporu. Vytvořil se všeobecný pocit bezvýchodnosti, představa (při našem pasovém systému ostatně docela správná), že GPU-NKVD nelze uniknout. Dokonce ani na vrcholu zatýkacích epidemií, kdy se lidé každý den při odchodu do práce loučili s rodinou, neboť neměli jistotu, že se večer vrátí - ani tehdy téměř nikdo neutekl (a sebevraždy byly ojedinělé). A právě to bylo účelem. Mírná ovce je vlku po chuti.
Vyplývalo to také z toho, že lidé nechápali mechanismus zatýkacích epidemií. Orgány většinou neměly žádné pádné důvody pro výběr koho zatknout a koho nechat na pokoji, plnily jen směrná čísla. Plnění plánu mohlo být zákonité, ale mohlo také mít naprosto nahodilý charakter. V roce 1937 přišla do přijímací kanceláře NKVD v Novočerkassku jedna žena, aby se zeptala, co bude s hladovým kojencem, dítětem její zatčené sousedky. "Posaďte se a počkejte," řekli jí, "my to vyšetříme." Čekala dvě hodiny, pak ji vzali z čekárny a odvedli do cely: potřebovali rychle splnit směrné číslo a neměli dost příslušníků, aby je poslali do města - a tato žena byla právě při ruce! A naopak, k Lotyši Andreji Pavlovi, jenž bydlel nedaleko Orši, přišlo NKVD, aby ho zatklo; on však neotevřel, vyskočil oknem, utekl jim a ujel rovnou na Sibiř. A třebaže tam žil pod svým vlastním jménem a měl v dokladech, že je z Orši, nebyl nikdy zatčen, ani předvolán, ani podezírán. Existují totiž tři druhy pátrání: všesvazové, republikové a oblastní, a téměř polovina tehdy zatčených nestála za to, aby kvůli nim vyhlašovali pátrání na vyšší úrovni než oblastní. Člověk, který měl být zatčen víceméně náhodou, jako třeba na sousedovo udání, býval snadno nahrazen jiným sousedem. Lidé, kteří se náhodou dostali do zátahu nebo do hlídaného bytu a kteří, stejné jako Andrej Pavel, měli odvahu hned, ještě před prvním výslechem, utéci - ti nebyli nikdy stíháni a pronásledováni; kdo však zůstal a čekal na spravedlnost, ten byl odsouzen. A právě tak se zachovali téměř všichni či převážná většina: malomyslně, bezmocně, odevzdaně.
Je ovšem také pravda, že když NKVD nezastihlo hledanou osobu doma, vyžadovalo od příbuzných písemné prohlášení, že neopustí místo bydliště. A pak nebyl samozřejmě žádný problém zařadit je místo uprchlíka.
Všeobecná nevinnost plodí také všeobecnou nečinnost: Třeba mě ani neseberou! Třeba to dobře dopadne! A. I. Ladyženskij byl řídícím učitelem v zapadlém městečku Kologrivu. V roce 1937 k němu přistoupil na trhu vesničan a předal mu od kohosi tento vzkaz: "Alexandře Ivanovi či ujeď, jsi v seznamech!" On ale zůstal: "Škola se přece beze mne nemůže obejít, učím jejich vlastní děti, jak by mě mohli sebrat ...?" (Za několik dnů byl zatčena Není každému dáno aby jako Vaňa Levitskij už ve čtrnácti pochopil: "Každý čestný člověk musí do vězení. Teď sedí tatínek, a až vyrostu, zavřou i mne." (Zavřeli ho ve třiadvaceti.) Většina se utěšuje paprskem naděje: Jestliže jsem se ničím neprovinil, tak za co by mě mohli sebrat? To je omyl! Už té táhnou za límec a ty si pořád opakuješ: "To je omyl! Ono se to vysvětli a pak mě pustí!" Že jiné lidi hromadně zavírají, je sice také nesmyslné, alf u těch přece jen zůstává v každém jednotlivém případě nejistota: "Třeba tenhle opravdu něco ..." Ale ty? Ty ses přece určitě ničím neprovinil! A stále ještě posuzuješ orgány jako lidsky logickou instituci: Ono se to vysvětlí - a pak mě pustí.
Proč bys tedy měl utíkat? ... A jak by ses mohl stavět na odpor? ... Vždyť tím bys jen zhoršil své postavení, tím bys znemožnil, aby se omyl vysvětlil. A tak nejen že se nepostavíš na odpor - dokonce jdeš se schodů po špičkách, jak to poručili, aby sousedé nic neslyšeli.
A pak - proti čemu se vlastně stavět na odpor? Proti odebrání opasku? Proti příkazu stoupnout si do kouta? Nebo proti příkazu jít s nimi z domu pryč? Zatčení se skládá z drobných okolností, z nesčetných maličkostí - a zdánlivě nemá smysl se pro každou zvlášť hádat (tím spíše, že myšlenky zatčeného se točí kolem veliké otázky: "Za co??") ale všechny tyto okolnosti dohromady ústí nevyhnutelně v zatčení.
Co všechno se odehrává v duši právě zatčeného, to samo by stálo za knihu. V takové duši se mohou skrývat city, o nichž nemáme ani potuchy. Když v roce 1921 zatkli devatenáctiletou Jevgeniji Dojarenkovou a tři mladí čekisté jí prohrabávali postel a prádelník, zůstala klidná: kde nic není, tam nic nenajdou. Najednou však narazili na její důvěrný deník, který by neukázala, ani matce - a to, že si její řádky přečtou ti nepřátelští cizí chlapi, jí otřáslo víc než celá Lubjanka s jejími mřížemi a sklepeními. U mnohých tyto osobní city a vztahy, otřesené zatčením, mohou být daleko silnější než strach z vězení nebo politické úvahy. Člověk, který není vnitřně na násilí připraven, je vždy slabší než násilník.
Jen málokteří chytří a odvážní to pochopí okamžitě. Když v roce 1948 přišli zatknout ředitele Geologického ústavu Akademie věd Grigorjeva, zabarikádoval se a dvě hodiny pálil písemnosti.
Jindy je hlavním pocitem zatčeného ulehčení, ba dokonce radost, ale to bývalo zvláště v dobách masového zatýkání: Když kolem dokola zatýkají a sbírají takové, jako jsi ty, a po tobě pořád nejdou, pořád otálejí - pak takové vyčerpávající utrpení je horší než jakékoliv zatčení, a to nejen pro slabou povahu. Vasilij Vlasov, neohrožený komunista, o němž se ještě nejednou zmíníme, odmítl utéci, jak mu navrhovali jeho bezpartijní spolupracovníci, když bylo zatčeno celé vedení Kladyjského okresu (1937), a úplně ztratil nervy, neboť si pro něho pořád nepřicházeli. Mohl úder přijmout Jen čelem, a když jej konečné přijal, uklidnil se a v prvních dnech po zatčení se cítil opět skvěle. Důstojný otec
Iraklij jel v roce 1934 do Alma-Aty navštívit vypovězené věřící, a v té době ho třikrát přišli do jeho moskevského bytu zatknout. Když se vrátil, čekali ho na nádraží jeho farníci, kteří mu nedovolili jít domů a osm let ho skrývali po bytech. Kněz byl tímto životem štvance tak vyčerpán, že když ho v roce 1942 přece jen zatkli, radostně chvalořečil Bohu.
V této kapitole jsme dosud stále jen hovořili o bezejmenné mase, o králících, kteří byli zavíráni, aniž věděli za co. V knize se však budeme muset zmínit také o těch, kteří i v nové době byli skutečně politickými vězni. Věra Rybakovová, studentka a sociální demokratka, si toužebně přála, dokud byla na svobodě, dostat se do suzdalského politického izolátoru: jen tam se mohla setkat se staršími soudruhy (z nichž už nikdo nezůstal na svobodě) a propracovat svůj světový názor. Eserka Jekatěrina Olická se v roce 1924 dokonce domnívala, že ještě není hodna jít do vězení: vždyť jím prošli nejlepší lidé Ruska, zatímco ona při svém mládí ještě nic pro Rusko neudělala. Ale ani svobodný svět ji už nechtěl. A tak šly obě do vězení - hrdě a radostně.
"Odpor! Kde byl váš odpor?" nadávají teď postiženým ti, kteří vše šťastně přečkali.
Ano, ten měl začít už tady, hned při zatýkání.
Ale nezačal.
A tak vás tedy odvádějí. Při denním zatčení nutně nastane onen krátký neopakovatelný okamžik, kdy vás buď nenápadně, na základě zbabělé dohody, nebo zcela veřejné s pistolemi v rukou odvádějí davem, mezi stovkami stejně nevinných a stejné odsouzených lidí. Nemáte zacpaná ústa. Můžete a měl byste určitě křičet! Křičet, že vás zatkli! Že převlečení zločinci dělají hon na lidi! Že zavírají na základě falešných udání! Že se ve vší tichostí koná soud nad milióny! Kdyby takový křik slyšeli naši spoluobčané mnohokrát denně a ve všech částech města, třeba by se rozhořčili! Třeba by pak zatýkání nebylo tak snadné!
V roce 1927, kdy poslušnost ještě tolik nezměkčila naše mozky, pokusili se dva čekisté zatknout za bílého dne na Serpuchovském náměstí jednu ženu. Ona se však chytila sloupu pouliční svítilny, začala křičet a nedala se. Seběhl se zástup lidí. (To právě bylo nutné, taková žena, ale i takový zástup! Neboť ne všichni chodci sklopili oči, ne všichni prošli rychle kolem!) Ti obratní mládenci najednou zrozpačitěli. Nemohou totiž pracovat na světle veřejnosti. Nasedli do auta a odjeli. (Teď měla ta žena hned jít na nádraží a ujet! Ona však šla domů. A v noci ji odvezli do Lubjanky.)
Ale z vašich vyschlých rtů nesplyne jediný zvuk a okolní dav vás i vaše katy klidně považuje za procházející se přátele.
Já sám jsem měl mnohokrát příležitost křičet.
Jedenáctý den po mém zatčení mě tři darmožrouti z vojenské kontrarozvědky, obtěžkáni čtyřmi kufry s kořistí, jež jim byly větší zátěží než já (na mne se po té dlouhé cestě už mohli spolehnout), přivezli na Běloruské nádraží v Moskvě. Nazývali se "zvláštní ozbrojený doprovod", ale ve skutečnosti jim samopaly jen překážely při tahání čtyř přetěžkých kufrů s věcmi, které oni a jejich nadřízení z kontrarozvědky Smerš2. Běloruského frontu nakradli v Německu a které teď pod záminkou, že mě musí doprovázet, vezli rodinám do vlasti. Pátý kufr jsem zcela apaticky vlekl já sám, byly v něm mé deníky a literární práce - důkazy proti mně.
Žádný z nich se ve městě nevyznal, a tak jsem sám musel zvolit nejkratší cestu k vězení a dovést je k Lubjance, kde dosud nikdy nebyli (a já jsem si ji pletl s ministerstvem zahraničí).
Po čtyřiadvaceti hodinách v armádní kontrarozvědce a po třech dnech ve frontové kontrarozvědce, kde mi spoluvězňové hned dali školení (o vyšetřovatelských tricích, vyhrůžkách a bití, o tom, že koho jednou zatknou, toho už nikdy nepustí, i o tom, že deseti letům nikdo neunikne), dostal jsem se jako zázrakem ven a teď jedu už čtyři dni jako svobodný mezi svobodnými, ačkoliv má záda už ležela na shnilé slámě vedle kýblu, ačkoliv mé oči už viděly zmlácené a vyčerpané nevyspáním, uši slyšely pravdu, jazyk ochutnal vězeňskou šlichtu - proč tedy mlčím? Proč neotevřu oči oklamanému davu ve své poslední chvilce na veřejnosti?
Mlčel jsem v polském městě Brodnici - třeba tam nerozumějí rusky. Ani slovo jsem nevykřikl v ulicích Bialystoku - třeba se to všechno Poláků netýká. Ani hlásku jsem ze sebe nevydal na stanici ve Volkovysku - bylo tam málo lidí. Šel jsem, jako by se nic nedělo, s těmi lupiči po nástupišti v Minsku - nádraží bylo ještě úplně zpustošené. A teď vedu za sebou kontrarozvědčíky pod bílou kopulí kruhové horní haly na stanici metra "Běloruská". Hala je zaplavena elektrickým světlem, a zdola stoupají proti nám na dvou rovnoběžných pásech pohyblivých schodů hustě natlačení Moskvané. Zdá se mi, že se na mne všichni dívají! Jako nekonečný pás se táhnou z hlubiny nevědomosti ke mně pod zářící kopuli za jediným slovíčkem pravdy - tak proč tedy mlčím?!
Každý ale má vždy v zásobě tucet rozumných důvodů, proč jedná správně, když se neobětuje. Jedni ještě doufají, že to dobře dopadne, a bojí se, aby všechno svým křikem nepokazili (vždyť se k nám nedostanou zprávy z onoho světa, takže nevíme, že od okamžiku zatčení je náš osud rozhodnut podle téměř nejhorší varianty a zhoršit jej už nelze). Jiní ještě nedozráli k těm pojmům, které jsou základem pro výkřiky určené davům lidí. To jen revolucionář má na rtech hesla, která se sama derou ven. Kde by je ale vzal pokojný občan, který není do ničeho zapleten? Ten prostě neví, co by měl vykřikovat. A nakonec je tu ještě kategorie lidí, jejichž hruď je příliš plná a jejichž oči příliš mnoho viděly, než aby bylo možno vylít toto jezero v několika nesouvislých výkřicích.
A já - já mlčím ještě z jednoho důvodu: protože pro mne je těch Moskvanů, kteří zaplnili schůdky dvou pohyblivých pásů, pořád málo - příliš málo! Tady uslyší můj výkřik dvě stě, dvakrát dvě stě lidí - a co ostatních dvě stě miliónů? ... Mám nejasné tušení, že jednou vykřiknu k dvěma stům miliónů ...
Zatím však mě, jenž jsem neotevřel ústa, pohyblivé schody nezadržitelné unášejí dolů do pekla.
I na stanici Ochotny Rjad budu mlčet.
Nevykřiknu ani u hotelu Metropol.
Nerozpřáhnu ruce ani na Golgotě Lubjanského náměstí ...
Mé zatčení bylo pravděpodobně nejlehčí, jaké si lze vůbec představit. Nevytrhlo mě z objetí mých blízkých, neodtrhlo mě od milovaného domácího života. V kalném evropském únoru mě zastihlo na našem úzkém klínu k Baltskému moři, kde nebylo jasné, zda jsme my obklíčili Němce nebo oni nás, a připravilo mě jen o dělostřelecký oddíl, na nějž jsem si zvykl, a o obraz posledních tří měsíců války.
Velitel brigády mě povolal na velitelské stanoviště, vyžádal si z jakéhosi důvodu mou pistoli, kterou jsem mu odevzdal, aniž jsem tušil nějaký úskok - a vtom vyskočili ze skupiny důstojníků, stojících napjatě a nehybně v koutě - dva kontrarozvědčíci, několika skoky přeběhli místnost, čtyřručně mi servali hvězdičku s čepice, nárameníky, opasek a polní brašnu a dramaticky zvolali: "Jste zatčen!"
Stál jsem, jako by do mne uhodil blesk a projel mnou od hlavy až k patě, a nezmohl jsem se na nic chytřejšího, než: "Já? A za co??"
Ačkoliv se na tuto otázku odpověď nedává, stal se div - já ji dostal! Stojí za zmínku proto, že se to s našimi zvyklostmi příliš nesrovnává. Sotva mě kontrarozvědčíci docela oškubali, sebrali mé písemné úvahy o politice i s brašnou, a vyvedeni z míry drnčením oken při výbuších německých granátů, strkali mě honem ke dveřím - a tu se ozval pevný hlas, který mě oslovil. Ano, přes hluchou propast mezi zůstévajícími a mnou, propast vyhloubenou těžkým dopadem slova "zatčen", přes morovou čáru, přes niž už nesměla proklouznout ani hláska, se překlenula nepředstavitelná, pohádková slova velitele brigády: "Solženicyn! Zpět!"
Prudkým otočením jsem se vytrhl z rukou kontrarozvědčíků a vykročil zpět k veliteli. Znal jsem ho málo, nikdy se nesnižoval k obyčejným hovorům se mnou. Jeho obličej znamenal pro mne vždy jen rozkaz, povel nebo hněv. Teď se však zatvářil lidsky - snad kvůli vnucené účasti na této špinavé záležitosti? Nebo snahou pozvednout se nad celoživotní ubohou podřízenost? Před deseti dny jsem z kotle, v němž zůstal jeho palebný oddíl s dvanácti těžkými děly, vyvedl téměř beze ztrát svou průzkumnou baterii - a teď se mě měl zříci kvůli cáru papíru s razítkem?
"Máte přítele," zeptal se důrazně, "na Prvním ukrajinském frontu?"
"To je zakázáno! Na to nemáte právo!" zařvali na plukovníka kapitán a major kontrarozvědky. Štábní důstojnici se v koutě ustrašeně přikrčili, jako by se báli, aby část té velitelovy neslýchané opovážlivosti nepadla i na ně (a ti z politického oddělení se už připravovali podat o veliteli brigády materiál. Mně to ale už stačilo: hned jsem pochopil, že jsem byl zatčen kvůli korespondenci se svým bývalým spolužákem, a právě tak jsem pochopil, z které strany musím čekat nebezpečí.
Kdyby se Zachar Georgijevič Travkin aspoň s tím spokojil! Ale ne! Ve snaze ještě víc se očistit a napřímit se sám před sebou, zvedl se ze židle (v mém dřívějším životě nikdy kvůli mně nevstal!), podal mi přes morovou čáru tuku (dokud jsem byl na svobodě, nikdy mi ji nepodal!), a když jsme si k úděsu oněmělého štábu stiskli ruce, s vřelým výrazem ve své vždy přísné tváři řekl beze strachu a jasně: "Přeji vám ... hodně štěstí, kapitáne!"
Nejenže jsem už nebyl kapitán, byl jsem odhalený nepřítel lidu (neboť u nás je každý zatčený už od prvního okamžiku i plně odhalen). Přál tedy štěstí - nepříteli? ...
Okna drnčela. Výbuchy německých granátů, jež rozrývaly zem dvě stě metrů od nás, připomínaly, že něco takového by se nemohlo stát doma ve vnitrozemí, v atmosféře věčného strachu, nýbrž jen zde, na dosah blízké a pro všechny stejné smrti .
Tato kniha nebude vzpomínáním na vlastní život. Nebudu proto vyprávět o směšných podrobnostech mého zcela nevšedního zatčení. Oné noci kontrarozvědčici naprosto ztratili naději, že se vyznají v mapě (oni se totiž nikdy v mapách nevyznali), a tak mi ji předali s mnoha lichotkami a prosbou, abych radil řidiči, kudy má jet k armádní kontrarozvědce. Přivezl jsem sebe i je do tohoto vězení a z vděčnosti jsem byl zavřen nikoliv do obyčejné cely, ale rovnou do korekce. Tuto spížku v německém selském stavení, která sloužila dočasně jako korekce, nelze přejít mlčením.
Měla délku lidského těla a šířku, že v ní tři mohli ležet těsně vedle sebe a čtyři namačkáni. Protože jsem byl právě tím čtvrtým, kterého sem vstrčili až po půlnoci, tři ležící se na mne při světle petrolejové lampičky rozespale zamračili a poodtáhli se. Tak tu leželo na troše proleželé slámy na zemi osm holínek proti dveřím a čtyři pláště. Oni spali, já jsem hořel. Čím sebevědomější jsem byl jako kapitán před půl dnem, tím bolestnější bylo tísnit se teď na zemi této komůrky. Párkrát se mládenci celí zdřevěněli probudili a všichni najednou jsme se otočili na druhý bok.
K ránu byli už vyspalí, zívali, hekali, krčili nohy, rozsedli si do různých koutů a začalo seznamování. "A co ty, za co tě zavřeli?"
Mne však už pod jedovatou střechou Smerše ovanul neurčitý vánek obezřelosti, a tak jsem řekl s naivním údivem: "Nemám zdání. Copak svině řeknou?"
Ale mí společníci, tankisté v měkkých černých kuklách, nic neskrývali. Byly to tři poctivé, nemudrující vojácké duše - onen druh lidí, k nimž jsem, sám složitější a horší, za léta války přilnul. Všichni tři byli důstojníci. Nárameníky jim také vztekle strhli, tu a tam bylo vidět podšívku. Na ušmudlaných blůzách měli světlé skvrny, stopy po odšroubovaných řádech, a na obličejích a rukou temně rudé jizvy, památky na zranění a popáleniny. Na neštěstí přišel jejich oddíl opravovat své tanky zrovna sem, do vesnice, kde se usadila kontrarozvědka Smerš 48. armády. Když si po předvčerejším boji trošku oddechli, opili se včera a vtrhli do lázně za humny; všimli si totiž, že se tam šly koupat dvě pohledné holky. Protože je opilé nohy špatně poslouchaly, podařilo se polooblečeným děvčatům upláchnout. Ukázalo se však, že jedna z nich patřila už někomu, a ne ledakomu, nýbrž - samému náčelníkovi armádní kontrarozvědky!
Ano! Už tři týdny se válčilo v Německu, a proto jsme všichni dobře věděli: kdyby to byly Němky - bylo možno je znásilnit a pak zastřelit, a platilo by to téměř za bojový čin; kdyby to byly Polky nebo naše zavlečené Rusky - bylo by je možno aspoň honit nahé po zahradě a plácat po stehnech ... povedená legrace, nic víc. Tahle ale byla "polní manželkou" náčelníka kontrarozvědky - a proto třem frontovým důstojníkům hned nějaký týlový seržant vztekle serval hodnosti, potvrzené rozkazem velitele frontu, strhl jim řády, udělené prezídiem Nejvyššího sovětu - a teď tyto vojáky, kteří prošli celou válkou a prolomili možná nejednu linii nepřátelských opevnění, očekával soud před vojenským tribunálem, který by se, nebýt jejich tanků, do této vesnice ani nedostal.
Lampičku-čoudilku jsme zhasli, beztak už spálila všechno, co nám tu zbývalo k dýchání. Ve dveřích byla vyříznuta špehýrka ve velikostí pohlednice, kudy přicházelo trochu světla z chodby. Jako by se báli, že po ránu budeme mít v korekci příliš mnoho místa, vrazili k nám hned pátého. Vkročil ve zbrusu novém rudoarmejském plášti, s čepicí rovněž novou, a když si stoupl tváří k špehýrce, objevil se nám růžolící mladý obličej s ohrnutým nosem. "Odkud, bráško? Co jsi zač?"
"Z druhé strany," odpověděl rázně. "Špión."
"Nech si ty vtipy!" strnuli jsme. (Aby to špión řekl sám - o tom Šejnin a bratři Turově nikdy nepsali!)
"Jaképak vtipy, ve válečné době!" povzdechl si chlapec rozvážně. "Jak jinak se má člověk dostat ze zajetí domů? No, jen řekněte!"
Sotva nám začal vyprávět, jak ho před čtyřiadvaceti hodinami převedli Němci přes frontu, aby tu prováděl špionáž a vyhazoval mosty do povětří, jak se šel hned k nejbližšímu praporu vzdát, ale nevyspalý, utahaný velitel mu za boha nechtěl uvěřit, že je špión, a posílal ho k ošetřovatelce, aby mu dala nějaké prášky - už se na nás začaly valit nové dojmy.
"Nástup na latrínu! Ruce za záda!" volal otevřenými dveřmi staršina jako dub, který by klidně utáhl dělo ráže 122 mm.
Po dvoře už byli rozestavěni samopalníci, kteří střežili předepsanou cestičku kolem stodoly. Ve mně to vřelo vzteky, že si nějaký hulvát staršina dovolil nám důstojníkům rozkázat "Ruce za záda!", ale tankisté tak učinili a já je následoval.
Za stodolou byl malý oplocený čtverec půdy s ještě neroztátým udupaným sněhem, a ten byl celý zaneřáděný hromádkami lidských výkalů, tak hustě rozsetými po celé ploše, že nebylo snadné najít místo kam postavit obě nohy a podřepnout. Pak jsme si přece jen s tímto úkolem poradili a porůznu jsme si sedli na bobek. Dva podmračení samopalníci zamířili na nás, sedící v podřepu, hlavně samopalů; neuplynula ani minuta, a už nás staršina začal zhurta popohánět: "Tak si pospěšte! U nás se to dělá rychle!"
Kousek ode mne seděl jeden z tankistů, urostlý, zachmuřený nadporučík z Rostova. Obličej měl zčernalý od kovového prachu nebo dýmu, ale přesto bylo na něm dobře vidět velkou červenou jizvu přes celou tvář.
"Kde je to u vás?" zeptal se tiše, aniž projevil úmysl přispíšit si do korekce páchnoucí petrolejem.
"V kontrarozvědce Smerš!" odsekl staršina hrdě a zvučněji, než bylo nutné. (Kontrarozvědčíci měli velice rádi toto slovo nevkusné slepené ze "Smert' špionam!". Považovali je za odstrašující.
"A u nás se to dělá pomalu," odpověděl zamyšleně nadporučík. Kukla se mu svezla do týlu a odkryla ještě neostříhané vlasy. Ztvrdlý frontový zadek vystavoval příjemnému chladnému vánku.
"Kde u vás?" vyštěkl staršina ostřeji, než bylo nutné.
"V Rudé armádě," odvětil velice klidně nadporučík z podřepu a přeměřil si nevydařeného kanonýra pohledem.

To byly mé první doušky vězeňského vzduchu.