Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• z ruského originálu Заветные сказки (Zavetnyje skazki) přeložila Marcela Pittermannová (Volvox Globator, 2000)
• sbírka satiricko-erotických lidových pohádek
• seznam pohádek:
  • Liška a zajíc
  • Vrabec a kobyla
  • Medvěd a ženská
  • Veš a blecha
  • Pizda a prdel
  • Hlupák
  • Štičí hlava
  • Bázlivá nevěsta
  • Rodinné hovory
  • Rozpálený chuj
  • První seznámení ženicha s nevěstou
  • Šikovná hospodyňka
  • Mužik a pán
  • Ne
  • Muž na vejcích
  • Lovec a hejkal
  • Mužik a čert
  • Chlap a ženské práce
  • Slepcova žena
  • Tetřev
  • Archijerejova odpověď
  • Jak se sejou chuje
  • Kouzelný prsten
  • Rozrajcovaná paní
  • Dvě manželky
  • Stydlivá paní
  • Pohádka o tom, jak se pop otelil
  • Pop a past
  • Sele
  • Pop a mužik
  • Pop a pacholek
  • Nahánění tepla
  • Jak se pohřbívá pes (nebo kozel)
  • Krávy u soudu
  • Chamtivý pop
  • Smích a hoře
  • Kouzelné mazání
  • Kouzelná píšťalka
  • Voják spí a chuj se činí
  • Zběhlý voják
  • Voják a pop
  • Užvaněná žena
  • Jak pop řehtal jako kůň
  • Chytrá žena
  • Nikolaj Sosnovský
  • Dva bratři ženiši
  • Bezhlavá nevěsta
  • Divná jména
  • Dobrák pop
  • Kupcová a příručí

Předmluva: Osudy jedné zakázané knížky

Může se zdát trochu zvláštní, že u kolébky této bujaré, prostořeké pohádkové knížky, plné otevřené erotiky a černého humoru, stáli dva úctyhodní renomovaní vědci. Učaroval jim ruský folklór, zejména lidové pohádky, jak se odedávna vyprávěly na ruských, ukrajinských a běloruských vsích, v nejrůznějších variantách a obměnách, lišících se nejen zákruty děje, ale i podobou jazyka a mírou nářečních prvků.
První z těchto vědců byl Vladimír Ivanovic Dal (1801-1872), vystudovaný námořník, vystudovaný lékař, autor monumentálního výkladového slovníku živého ruského jazyka, spisovatel, který se stýkal i s Puškinem a Gogolem, sběratel lidové slovesnosti: přísloví, rčení a pohádek shromáždil obrovský soubor - kolem 30 tisíc položek.
Část tohoto souboru předal svému mladšímu, neméně váženému kolegovi Alexandru Nikolajeviči Afanasjevovi (1826-1871) a doprovodil to písemným povzdechem: "V mém souboru je řada pohádek, které se nedají tisknout. Škoda - jsou velmi zábavné."
Afanasjev, rovněž "mistr devatera řemesel", právník, literární vědec a kritik, univerzitní profesor a také sběratel folklóru, sestavil ze svého i Dalova materiálu osmisvazkový soubor ruských lidových pohádek, které vyšly v mnoha vydáních v samotném Rusku i v zahraničí. "Zábavné" satiricko-erotické pohádky ponechal mimo, znal dobře praxi bdělé ruské cenzury, která neschvalovala do tisku ani věci méně kontroverzní. Zakázané pohádky existovaly proto jen v rukopise, který se ale naštěstí podařilo později dostat za hranice: vyvezl ho buď sám Afanasjev při své cestě na Západ, nebo ho tam dopravil emigrovavší revolucionář Kasatkin, mimo jiné sběratel zakázaných tisků.
Zakázané pohádky vyšly anonymně počátkem 60. let minulého století v Ženevě a toto vydání patří k nejvzácnějším tiskům na světě: v několika málo exemplářích je uloženo v trezorech velkých světových knihoven. Pohádky poté vyšly na Západě ještě několikrát: v ruském originále i v překladech.
Jen v Rusku pořád nic, ani Říjnová revoluce se svým počátečním liberálním postojem k sexu na tom nic nezměnila; knihu dokonce odmítlo ve 30. letech vydat nakladatelství Akademie věd pro studijní účely (podle svědectví Afanasjevovy příbuzné). Čtenáři v Sovětském svazu mohli proto tuto knihu znát jenom z omezeného počtu opisů ze samizdatu. Je zajímavé, že Zakázané pohádky uvádí mezi přečtenými knihami ve svých denících i známý avantgardní spisovatel Daniil Charms.
Teprve rok před vypuknutím války s Německem, v roce 1940, byla v SSSR část těchto pohádek vydána ve velmi zkrácené podobě. Můžeme si představit, co z nich asi zbylo.
Oficiální sovětská věda většinou zaujímala k této součásti Afanasjevova odkazu rozpačité stanovisko: někteří vědci označovali pohádky v duchu vládnoucí teorie třídního boje za "protipanskou a protináboženskou satiru" (o erotice ani slovo), protože hrdiny pohádek jsou mimo jiné i lakomí sedláci a prostopášní popi. Jiní vědci naopak prohlašovali, že jde o pornografii.
V Rusku mohly Zakázané pohádky oficiálně a v úplnosti vycházet až v 90. letech, po pádu komunismu. Objevilo se například číslované luxusní vydání na speciálním papíru, v textilní vazbě, s četnými ilustracemi a písmem a grafikou vycházející z ruské kaligrafie 18. století; část nákladu byla určena přímo pro zahraničí a knihu je možné dostat za velké peníze třeba v Paříži nebo v New Yorku. I jiné nové vydání, ze kterého byl pořízen tento překlad, je bohatě "starorusky" vypraveno.
Cesta od ohmataného rukopisného sešitu, uloženého patrně v nejspodnější zásuvce Afanasjevova pracovního stolu, k okázale nazdobené knížce pro movité zájemce je příznačná nejen pro vývoj v Rusku, ale i pro uvolněnou atmosféru naší doby, kdy pomalu zapomínáme, že existovala cenzura a nějaká erotická tabu.

Marcela Pittermannová

Bázlivá nevěsta

Bavily se spolu dvě kamarádky.
"Nevím jak ty, ale já se, holka, vdávat nebudu."
"A proč ne? Vždyť nejsme žádný jeptišky."
"Viděla jsi, holka, ten inštrument, co na nás mají?"
"No, viděla."
"A byl tlustej?"
"Máš pravdu, holka, některej ho může mít jak ruku."
"Ale pak jde vo kejhák!"
"Pojď, já ti to zkusím stýblem, jestli to taky bude bolet."
Ta hloupější si lehla a ta chytřejší ji začala píchat stýblem.
"Jé, to je bolest!"
Jedna z těch kamarádek se vdala, táta ji přiměl. Přetrpěla dvě noci a přišla za kamarádkou.
Ta se jí hned vyptává co a jak.
"No," povídá novomanželka, "kdybych bejvala věděla, co to vobnáší, nepřinutil by mě ani táta, ani máma. Už jsem si myslela, že to nepřežiju, že je to můj konec."
Tak kamarádku nastrašila, že nechtěla o vdavkách ani slyšet. "Nevezmu si nikoho," povídá, "i kdyby se táta stavěl na hlavu, leda bych si, aby lidi neřekli, že mě nikdo nechce, vzala někoho bezvocasýho."
V té vesnici žil jeden mládenec, který byl chudý jako kostelní myš; bohatou nevěstu nedostane a o chudou není co stát. A tenhle mládenec slyšel, co si ty dvě kamarádky povídají.
Jen počkej," říká si, "já ti ukážu! Najdu si chvilku a napovídám ti, že žádnej vocas nemám."
Jednou šla holka do kostela a vidí, že mládenec žene svou vyzáblou a neokovanou herku k napajedlu. Kobylka se sotva vleče, pletou se jí nohy, a holka se může potrhat smíchy. A když se kobyla octla pod strmým kopcem a začala se šplhat nahoru, podlomily se jí nohy a skutálela se zase dolů. Mládenec se rozzlobil, chytil ji za ocas, bil ji a nadával.
"Vstávej, ty kůže líná!"
A holka povídá: "Ty hajzle, co ji tak mlátíš?"
On zvedl kobyle ocas, kouknul se a řekl: "A co s ní mám dělat? Měl bych ji jebat a jebat, ale nemám ocas."
Jak to holka uslyšela, připočůrala se radostí a myslí si: "To Pánbůh posílá ženicha zrovna pro mě!"
Přišla domů, sedla si vzadu do rohu a nafoukla se. Všichni usedají k obědu, volají ji, ale ona naštvaně odpověděla: "Já jíst nebudu!"
"Jen pojď, Duňaško!" povídá máma. "Ty ses nad něčím zamyslela, vid? Pověz mi to!"
A táta povídá: "Co ses tak nafoukla? Nebere tě vdávadlo? Tohohle bys chtěla a tamtoho zas ne?"
Ale jí v hlavě leží jen jedna jediná věc: jak si vzít Ivana, toho bez vocasu.
"Nechci za muže nikoho jinýho," povídá, "než Ivana."
"Tobě snad přeskočilo, náno, nebo tě chytá fantas? Budete chodit po žebrotě!"
"To jsem si mohla myslet! Když mě nenecháte, skočím do vody nebo se pověsím."
Co dělat? Dříve pantáta o nuzáka Ivana ani okem nezavadil, a teď mu jde namlouvat svou dceru. Přijde k němu a Ivan si zrovna spravuje starý škrpál.
"Buď zdráv, Ivánku!"
"Buďte zdráv, pantáto!"
"Co to děláš?"
"Chci si spravit roztrhaný láptě."
"Láptě? Měl by sis koupit pořádný boty."
"Sotva jsem dal dohromady patnáct kopejek na lýko, kde bych vzal na boly?"
"Tak proč se nevoženíš?"
"Kdo by mi asi tak dal svou dceru?"
"Když budeš chtít, dám ti ji já. A můžeme si tykat!"
A lak se domluvili. U boháčů jde všechno ajncvaj. Byla hned svatba, hostina, a už vede družba novomanžele do komory. A každý si domyslí, Co bylo dál: Vaňka ji propíchnul, tekla krev jak víno, a tohle znamená, Ať je otevříno!
"Jsem to ale husa hloupá!" pomyslela si Duňaša. "Kdybych se nebejvala tak bála, mohla jsem si vzít bohatýho! A kde vůbec vzal vocas? Musím se ho přeptat." A zeptala se: "Poslyš, Ivánku, kde jsi vzal vocas?"
"Vypůjčil jsem si ho na tu jednu noc vod strejčka."
"Zlato, zeptej se strejčka, jestli by ti ten vocas vůbec neprodal. Ale za slušnou cenu."
"No, to můžu."
Sel ke strejčkovi, smluvili a přišel zase domů.
"Tak co?"
"Ale, škoda mluvit! Není s ním žádná řeč, chce nekřesťanský peníze - tři sta rublů, jinak neprodá. Copak kradu?"
"Zajdi za ním a ať ti ho nechá ještě na jednu noc, a já zejtra půjdu za tatínkem, řeknu mu vo peníze a koupíme ho nadobro."
"Ale ne, zajdi za strejčkem sama, já už se stydím."
Šla teda ke strejčkovi, vešla do chalupy a poklonila se: "Buďte zdráv, strejčku!"
"Pěkně vítám. Co bys ráda?" ,Já se to, strejčku, vostejchám říct: půjčte Ivanovi ještě na jednu noc ten váš inštrument."
Strejček se zamyslel, pokejval hlavou a řekl: "Neříkám, že ne, ale na cizí vocas se musí dávat velkej pozor!"
"Dáme pozor, strejčku, dáme, přísahám! A zejtra ho vod vás už koupíme nadobro."
"Tak pošli Ivana!"
Děkovala mu, klaněla se až po pás a pak šla domů. Na druhý den se vypravila za tatínkem, vyprosila si tři sta rublů a ten důležitý nástroj si koupila.

Chlap a ženské práce

Byl jednou jeden muž a žena, dočkali se léta, a když dozrálo obilí, chodili na pole a sklízeli. Každé ráno budila žena muže dřív: pojede na pole a žena zůstane doma, rozdělá v kamnech, uvaří oběd, naleje do džbánu pití, donese to mužovi na pole a až do večera s ním bude žnout. Večer se vrátí domů, a druhý den zase to samé. Ale muže práce omrzela: když ho žena ráno budila a posílala na pole, on nevstává a nadává ženě: "Žádný takový, ty děvko! Jeď na pole dřív ty a já zůstanu doma. Pořád chodím na pole moc brzo já a ty se válíš v posteli a pak si přijdeš za mnou a já už jsem zatím celej zchvácenej."
Žena ho mohla posílat, jak chtěla, ale muž se zašprajcoval: "A nepůjdu!"
"Dneska je sobota," povídá žena, "a v domě je hrozně moc práce. Musí se vyprat košile, natlouct proso na kaši, zadělat těsto na buchtu, utlouct krajáč smetany na máslo na zejtra..."
"To udělám já sám!"
"Když myslíš, tak to udělej. Já ti všechno připravím."
Přinesla mu haldu špinavých košil, mouku na těsto, smetanu na máslo i proso na kaši. Ještě mu nakázala, aby hlídal slepici a kuřata, vzala srp a šla na pole.
"No, ještě si chvilku pospím," řekl muž a spal až do oběda. V poledne se probudil, vidí tu hromadu práce a neví, do čeho se dát dřív. Sebral košile, svázal je do uzlu a odnesl k řece, namočil je a nechal tam.
"Ať se vodmočí, pak je pověsím, uschnou a bude to."
Ale v řece byl silný proud a košile uplavaly. Muž přišel domů, nasypal do díže mouku a zalil to vodou.
"Ať si těsto kyne!"
Pak nasypal do moždíře proso, začal ho tlouct, a co nevidí: kvočna courá po domě a kuřata běhají bůhvíkde. Pochytal je, svázal jim nožky provázkem, přivázal je ke kvočně a vrátil se k prosu. Pak si vzpomněl, že je tam ještě krajáč smetany a že se z ní má utlouct máslo. Vzal krajáč a přivázal si ho k zadnici. Myslí si: "Budu tlouct proso a smetana se mi na zadku zároveň bude vrtět, a tak bude hotový máslo i proso najednou."
Tluče proso a smetana se mu vrtí na zadku. Vtom kvočna vyběhla na dvůr a kuřata táhla za sebou. Najednou přiletěl jestřáb a popadl kvočnu i se všema kuřatama. Kvočna zakdákala, kuřata zapípala, muž to uslyšel, vyběhl ven a v běhu vrazil krajáčem do dveří, ten se rozbil a všechna smetana se rozlila. Běžel za jestřábem, aby mu vzal slepici s kuřatama, nezavřel dveře, do síně se dostaly prasata, převrhly díži, těsto sežraly, přišly i na proso a to sežraly taky. Muž jestřába se slepicí a kuřatama nechytil, vrátil se zpátky a vidí, že síň je plná prasat a vypadá to tam hůř než v chlívě. Dalo mu to práci, než je všechny vyhnal.
"Co mám teď dělat?" myslí si muž. "Přijde žena a bude malér! Tak jsem se nadřel a nic z toho! Půjdu k řece, vytáhnu aspoň košile z vody." Zapřáhl kobylku a jel k řece. Ale ouvej - ať hledal, jak hledal, košile nikde!
"Já je v tý vodě najdu!"
Svlíknul si košili a kalhoty, vlezl do vody a brodil se při břehu, ale všecko marný: tak toho nechal. Vylezl na břeh a hele - košile nikde, kalhoty nikde: někdo je ukradl.
Co dělat? Nemá si co oblíct, musí jet do vesnice nahej. "Natrhám si dlouhou trávu," říká si, "a vovážu si chuj, nasednu do vozu a pojedu domů, nebudu se tolik stydět."
Natrhal zelenou trávu, ovázal si chuj a odvazoval z vozu opratě. Kobyla uviděla trávu, chramstla po ní a urvala ji i s chujem. Muž
Chlap a ženské práce
hořce zaplakal a nějak se dostal do chalupy, zalezl do rohu a sedí.
Žena se vrátila.
"Tak co, všechno je hotový?"
"Jo, milá ženo."
"Kde jsou košile?"
"Voda je vzala.",
"A slepice a kuřata?"
"Jestřáb je vodnesl."
"A těsto? A proso?"
"Svině to sežraly."
"A smetana?"
"Všechnu jsem rozlil."
"A kde máš chuj?"
"Kobyla ho schramstla."
"Tys tomu dal, ty blbe!"