Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

***

Noc. Cela v Čudovém monastýru (roku 1603).

OTEC PIMEN, GRIGORIJ spí.

PIMEN (píše při světle lampy): Jen ještě jednu pověst poslední - a budou skončeny mé letopisy a splněn dluh, jejž Tvůrce uložil mně hřešícímu. Hospodin - ne darmo - mi určil stát se mnoha roků svědkem a k písařskému umění mě povznes. Snad jednou jiný pracovitý mnich mou pilnou najde bezejmennou práci: ten zažehne, jak já, svou svítilnu, a s pergamenu střesa dávný prach, mé pravdomluvné přepíše on zprávy: ať znají potomkové pravoslavných své rodné země sudbu pradávnou, ať vzpomínají na své velké cary, jich dobrotu i hrdinskost i pověst a za hříchy a temná jejich dík se k Spasiteli z hloubek pomodlí. Tak ve svém stáří znovu ožívám; co minulo, zas přede mnou se vznáší -. Jak dávno tomu, co jak oceán to všechno dulo v událostech vírných? Teď je to pokojné a beze slov, v mé paměti jen málo postav žije, jen málo se mi dochovalo slov, vše ostatní se v nedohlednu ztrácí... Však den je blízek - lampa dohořívá - jen ještě jednu pověst poslední. (Píše.)
GRIGORIJ (procítaje): Už zas ten sen! Co to? Už po třetí! Proklatý sen! A stařík před svou lampou si sedí dál a píše. - Celou noc as nezamhouřil ve dřímotě oči. Jak mám rád jeho klidné vzezření, když - k minulosti duši upřenu - v svých letopisech pokračuje; často jsem uhodnout chtěl, o čem že to píše: snad o sveřepé vládě Tatarů? či o překrutých trestech Ivanových? snad o bouřlivém sněmě v Novgorodu? snad o slávě své vlasti? Neuhodnu. Ni s vysokého čela, ani z očí mu nelze vyčíst myšlenku - on hledí vždy pokorně, vždy stejně velkoryse. Tak soudce, zšedivělý v úřadech, zří klidně na dobré i na vinníky, i zlo i dobro stejně přijímá, ni hněvem nejsa pohnut, ani žalem.
PIMEN: Tys procit, bratře?
GRIGORIJ: Požehnej mi, otče můj ctihodný.
PIMEN: Nechť Hospodin ti žehná, jak dnes tak napříště a věky věků.
GRIGORIJ: Psals napořád a sen tě nepřemoh, já pekelné však měl jsem vidění a nepřítel mě zmámil. Zdálo se mi, že strmě na věž stoupám po schodech; já s výšky Moskvu zřel jak mraveniště a dole dav se po náměstí hemžil a s výsměchem si ukazoval na mne, až stydno bylo mi a strašlivě - a střemhlav s věže padaje, já procit... Už po třetí se tentýž sen mi zdál. Toť zvláštní, ne?
PIMEN: To mladá krev se bouří. Jen uklidni se modlitbou a postem a sny tvé budou vzdušných zjevů plny. Vždyť také já, ač stár jsem - kdykoli jsem mimovolně zmožen dřímotou, dřív, nežli bych se na noc pomodlil - já nemám sen snad bez hříchu a tichý, leč o hlaholných kvasech zdá se mi a o bitevním stanu, o šarvátkách, těch potřeštěných slastech jinošství.
GRIGORIJ: Jak radostně jsi prožil svoje mládí! Tys válčil pod věžemi kazaňskými, ty s Šujským Litvany jsi odrážel, tys viděl dvůr i přepych Ivanův. Ty blažený!... Já od chlapeckých let jen po celách se toulám, bědný mnich. Proč nekochám se vřavou válečnou? Proč u carského stolu nehoduji? Však dovedl bych v stáří jako ty se vzdáti marnosti a zříci světa, své mnišské přislíbení vykonat a uzavřít se v tichý útulek.
PIMEN: Tím, bratře, nermuť se, žes hříšný svět tak záhy zanechal a že tě Bůh jen málo zkoušel pokušením. Věř: jen zpovzdálí nás vábí sláva, přepych a lstivá láska žen. Já dlouho žil a mnohou prožil slast. Však pravé štěstí znám teprve, co Bůh mne uved v klášter. Jen pohleď, synu, na veliké cary. Kdo že je nad ně? Jen sám Bůh. Kdo smí být proti nim? To nikdo. A přec často jim zlatá koruna se zdála těžká a za mnišskou ji zaměnili kápi. Car Ivan hledal usmíření duše jen tím, že mnichem připadal si být, a jeho dvůr, kde mocní žili milci, byl jako klášter: pekelníci v hávech a ve svých hrubých řízách žíněných se zdáli poslušnými řeholníky a hrozný car jim zbožný opat byl. Já viděl zde, zde v této cele - žil tu tehdy Kiril, svatý trpitel, a tehdy také mně již dopřál Bůh, bych marnost světa chápal - viděl jsem tu cara, mdlého mstitelstvím a tresty. Tich, v dumách seděl Hrozný mezi námi a my jsme před ním stáli bez pohnutí, jak polohlasem s námi rozprávěl. I pravil opatu a bratřím mnichům: "Vy otcové, den, po němž bažím, přijde; zde budu státi, lačen spasení. Můj Nikodéme, Sergiji, Kirile, vy všichni slyšte duchovní můj slib: k vám přijdu, zavržený zločinec, tu, svatý otče, k nohám padnu tvým - a přijmu požehnanou hodnost mnicha." Tak pravil mocný panovník - a sladko z úst jeho řeč mu plynula - a plakal. A my jsme v slzách modlili se, mír a lásku aby seslal Hospodin v tu jeho duši trpící a bouřnou. A jeho syn, car Feodor? Ten vzdychal, byť korunován, po smířeném žití, jež vede mnich. On carské dvorany si přeměňoval v cely modliteben, by těžké panovnické starosti mu nerušily svatou jeho duši. Sám Bůh měl zalíbení v ztichlém caru a jeho Rusi plné slávy přál. A když byl blízek car své hodince, tu div se udál neslýchaný: muž se zjevil mu, jen jemu viditelný a v nevídaném světle, přistoupil mu k loži až a car s ním zahovořil a nazýval jej velkým patriarchou. Strach padl na všechny tam přítomné, i zřeli nebeské v tom znamení, to proto, onen svatý muž v tu chvíli že vůbec nedlel v paláci. A car když dokonal, tu všechen příbytek se přeposvátnou vůní naplnil a nebožtíku vzplála tvář jak slunce. Car, jak byl on, už nepovládne nikdy. - Ó, strašné hoře, nikdy nepoznané! My hřešili, my pohoršili Boha, neb muže carobijce zvolili jsme za cara.
GRIGORIJ: Už dávno, otče můj, jsem chtěl se přeptat, cože o smrti víš careviče Dmitrije: vždyť tenkrát prý sám byls v Ugliči.
PIMEN: Ach, vzpomínám, Bůh mne tam přivedl, bych krvavý ten zločin zhléd! Já v Uglič vzdálený byl vyslán monastýrem; dorazil jsem v noci; zjitra náhle, v mešní čas, já slyším, na poplach jak bije zvon; a křik; a hluk. - Vše běží k cařici. Já též. Už celé na dvoře je město. Zřím... Podřezán tam leží carevič, máť cařice je beze smyslu nad ním a kojná zoufá si a běduje, a vláčí chůvu rozběsněný lid a smýká zlořečenou zrádkyní. Vtom divý mezi ně a zlostí bled pad Jidáš: Biťagovskij... "Chyťte ho, to on, to on," se zevšad ozval poplach - a bylo po něm. Pak se všechen lid vrh po stopě tří uprchnuvších vrahů; kde ukryli se, byli pochytáni a přivedeni k teplé mrtvolce. I stal se zázrak: mrtvý hoch se otřás! Dav na ně zavyl: "Čiňte pokání!" a když se v bázni, před popravou, káli ti zločinci, tu vyřkli jméno: Boris!
GRIGORIJ: A kolik let měl mrtvý carevič?
PIMEN: Tak sedm roků. Nyní by mu bylo - (už deset tomu let, ne, více už, let je to dvanáct) - byl by jako ty - a byl by carem! Bůh však určil jinak. Tou truchlou událostí zakončím já letopisy své. Já od těch dob si málo všímal světa. Grigoriji, ty v umění jsi zběhlý písařském, já tobě odkáži svou práci. Volný když budeš od úkolů duchovních, v ty chvíle nezáludně vypisuj to všechno, čemu svědkem kdy se staneš: vojnu a mír i carské vladaření a světců bohulibé zázraky a proroctví i zjevy na nebesích. - Mně nadešel však čas, čas oddechnout si a zhasit lampu... Zvoní se už k jitřní... Svým sluhům, Pane, račiž požehnat - a ty mně, Grigoriji, podej berlu.

(Odejde.)

GRIGORIJ: Vše děsí se tě, děsí, Borise, a nikdo před tebou se nesmí zmínit, jak hrozný konec nešťastný měl hoch. A zatím poustevník v své chmurné cele tvou obžalobu píše strašlivou. I nevyhneš se pozemskému soudu, jak soudu Božímu se nevyhneš.

Palác patriarchův.

PATRIARCHA a OPAT Čudova monastýru.

PATRIARCHA: A skutečně uprchl, otče opate?
OPAT: Uprchl, svatý vladyko; jsou tomu tři dni.
PATRIARCHA: Lotr lotrovská! A jakého je rodu?
OPAT: Z rodu Otrepěvých, haličských to zemanů. V mládí měl postřižiny, neznámo kde, zdržoval se v Suzdale, v monastýru Jefimjevském, odtamtud utekl, toulal se po různých klášterech, nakonec přišel k mému čudovskému bratrstvu, a když jsem viděl, jaký je to mladíček nerozumný, svěřil jsem ho péči otce Pimena, bohabojného a pokorného starce; byl dobře učený, čítal naše letopisy, skládal modlitby světcům; zdá se však, že ta jeho učenost nebyla od Pána Boha...
PATRIARCHA: Jdi mi s těmihle mudrlanty! Co ten si nevymyslil! "Budu moskevským carem!" Ech, ty plémě satanášovo! Ale cara o tom nezpravit! Nač otce gosudara znepokojovat? Postačí dát o tom útěku zprávu djaku Smirnovu nebo djaku Jefimovu. Ne, tohle kacířství! "Budu moskevským carem!"... Jen ho dostat, jen ho dostat, toho pekelníka, a poslat k věčnému pokání do Soloveckého monastýru. Vždyť je to kacířství, otče opate!
OPAT: Kacířství, otče vladyko, učiněné kacířství!

***