Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

***

Carský palác.

Dva STOLNÍCI.

PRVNÍ: Kde že je car?
DRUHÝ: On ve své ložnici se s jakýms kouzelníkem uzavřel.
PRVNÍ: Ba, jeho nejmilejší společností je kejklíř, hadač nebo kouzelník. - Je lačen věšteb jako nevěsta. Co nyní asi hádá, rád bych věděl.
DRUHÝ: Hle, přichází. Snad optat by ses chtěl?
PRVNÍ: A jak je chmurný!

(Odejdou.)

CAR (přichází): Moc mám nejvyšší: smím pokojně už vládnout šestý rok, však šťastna není duše má. Tak v mládí jsme láskou rozdychtěni vábivou - však sotva srdce chvilkou rozkoše se opojilo, přesyceni zchladnem. - Je marné, že mi kouzelníci věstí věk dlouhé vlády, ničím nerušené - mne netěší už vládnout ani žít, já vím, že shůry sjede blesk i hoře. Mně štěstí není dáno. Myslil jsem, že lidu zjednám nadbytek i slávu a jeho srdce získám štědrostí - té marné však jsem naděje se vzdal: moc těch, kdo žijí, nenávist jen budí, jen nebožtíky chátra miluje. Ať potlesk národa, ať reptání nás vzrušuje, jsme blázni zde i tam! Bůh naši zemi hladem navštívil, lid zakvílel a v krutých hynul mukách: i otevřel jsem sýpky své a zlato jsem rozdával a opatřoval práci - a oni za to klnuli mi, vzteklí! Pak požár pohltil jim příbytky a já jim vybudoval nové: v čem byl jejich dík? Prý já, prý já byl žhář! To soud je luzy... Chtěj mít její lásku! I chtěl jsem doma dojít útěchy, svou dceru svatbou oblažit jsem doufal... Smrt, rovna vichru, ženicha jí vzala - a mne - a mne pak podle obvinili, že prý jsem vinen vdovstvím dcery své - já otec nešťastný! Ať kdokoli se loučí se světem, já tajný vrah jsem! To já skon Feodorův urychlil, já otrávil prý cařici, svou sestru, tu klášternici pokornou... to já! Nic nemůže nás... cítím v zoufalství... zde uspokojit prostřed strastí světa, nic, nežli jediné: jen svědomí! Když svědomí je zdrávo, vítězí i nad zlobou i nad klevetou temnou. Však je-li na něm jediná jen skvrna, jen jedna - byť tam přišla náhodou - pak běda: jakby nakažena morem nás duše pálí, v srdce vlil se jed, v sluch buší výčitka jak kladivem, jsou závrati a člověk jak by padal a v očích krvaví mu tančí chlapci... Jen prchnout... Ale kam! Ó, běda tomu, kdo v prsou svědomí má nečisté!

Krčma na litevském pomezí.

Dva žebraví mniši: MISAIL a VARLAAM; GRIGORIJ OTREPĚV, oděn v světském šatě; HOSPODSKÁ.

HOSPODSKÁ: Čím vám posloužím, ctihodní otcové?
VARLAAM: Co Bůh dá, hospodyňko. Máš pálenku?
HOSPODSKÁ: Jak by ne, otcové! Hned ji donesu.

(Odejde.)

MISAIL: Co ses tak zachmuřil, příteli? Tady je litevská hranice, po které jsi tolik toužil.
GRIGORIJ: Nemám klidu, dokud nebudu v Litvě.
VARLAAM: Copak se ti Litva tak zalíbila? To my dva - otec Misail a já hříšný - nemyslíme na nic od té chvíle, co jsme utekli z kláštera: Litva nebo Rus, kachna nebo hus, cokoli může býti, jen když máme pití... A zrovna přinesli ti...
MISAIL: Pěkně řečeno, otče Varlaame.
HOSPODSKÁ (se vrací): Prosím, otcové. Ať jde k duhu.
MISAIL: Děkuji ti, má dcero, Bůh ti žehnej.

(Mniši pijí. Varlaam zanotuje píseň "Jak bylo v městě Kazani...")

VARLAAM (Grigorijovi): Pročpak s námi nepěješ, ani nepiješ?
GRIGORIJ: Nechce se mi.
MISAIL: Svobodnému svoboda.
VARLAAM: A opilci ráj, otče Misaile. Skleničku vyprázdníme, šenkýřku pozdravíme... Ale povídám, otče Misaile, pálence zaholduji, střízlivé nemiluji; jiná věc je nabumbání, jiná věc je vychloubání. Chceš-li se chovat jako my, jsi nám vítán, ne-li, jdi si, odkud jsi přišel: šašek a pop nejdou do páru.
GRIGORIJ: Pij si třeba jako měch, ale své rozumy si nech, otče Varlaame! Vidíš, že také dovedu pěkně promluvit.
VARLAAM: A proč si mám nechat své rozumy?
MISAIL: Nech ho, otče Varlaame!
VARLAAM: A co je to za svatého? Sám se k nám přitřel, nevíme, kdo to je, nevíme, odkud je, a bude si tu roztahovat hubu, možná, že ke kobyle čichal.

(Pije a zpívá: "Řeholník mladý postřižiny měl...")

GRIGORIJ (k hospodské): Kam vede tahle cesta?
HOSPODSKÁ: Na Litvu, můj dobrodinče, k Lujevským horám.
GRIGORIJ: A je tam daleko, do Lujevských hor?
HOSPODSKÁ: Není. Do večera by se tam došlo, jen kdyby nebylo carských závor a pohraničních stráží.
GRIGORIJ: Jak to, jaké závory? Co to znamená?
HOSPODSKÁ: Někdo utekl z Moskvy, i je rozkaz, aby každý byl zadržen a prohlédnut.
GRIGORIJ (pro sebe): To je pěkné nadělení!
VARLAAM: Hej, ty, příteli, nějak ses k hospodské přitočil. Aj, aj! Nechce se ti pálenky, chtělo by se milenky. Tak je, bratře, tak! Každý má svůj způsob a my s otcem Misailem jenom jednu starost máme: všechno do dna vybumbáme - vybumbáme, převrátíme a pak na dno zamlátíme.
MISAIL: Pěkně řečeno, otče Varlaame.
GRIGORIJ: A koho že hledají? Kdo utekl z Moskvy?
HOSPODSKÁ: Sám Pán Bůh ví, je-li zloděj či lupič - jenže teď ani dobří lidé tudy nesmějí. A co z toho bude? Nic. Ani plešatého čerta nelapí. Jako by se do Litvy nemohlo jinudy než po hlavní silnici! Třeba si tady odsud zahni doleva, pak lesem po pěšině ke kapličce, co je nad Čekanským potokem, a pak rovnou přes bažinu na Chlopino, a odtamtud do Zacharjeva, a tam už ti každé dítě ukáže, kudy do Lujevských hor. A co ty pohraniční stráže? Ty jsou cestujícím na obtíž a nás chudáky obírají. (Je slyšet hluk.) Copak je to tam? A vida je, proklaté, jdou na prohlídku.
GRIGORIJ: Hospodská, jinde tu v chalupě není kde pobýt?
HOSPODSKÁ: Není, mé zlatíčko, sama bych tam ráda zalezla. Jen se holedbají, že chodí na prohlídku, ale chtějí, aby se jim podalo kořalky a chleba a bůhvíčeho ještě; kdyby raději pošli, ti zatracenci, kdyby...

(Vejdou stráže.)

PRVNÍ STRÁŽNÍK: Pozdrav Pán Bůh, hospodská.
HOSPODSKÁ: Dobře došli, vzácní hosté, pěkně vítám.
PRVNÍ STRÁŽNÍK (k druhému): A vida! Tady se pije, to se přiživíme. (K mnichům:) Co jste zač?
VARLAAM: Jsme služebníci boží, jsme pokorní mniši a chodíme po dědinách sbírat na klášter křesťanskou almužnu.
STRÁŽNÍK (ke Grigorijovi): A co ty?
MISAIL: Náš druh...
GRIGORIJ: Obyvatel z předměstí; provázel jsem oba mnichy na hranice a teď chci zas domů...
MISAIL: Tak sis to rozmyslil...
GRIGORIJ (potichu): Mlč přece...
STRÁŽNÍK: Hospodská, ještě kořalku, my zde se starci popijem a pobesedujem.
DRUHÝ: Ten mladý, zdá se, je chudák, na tom nic netrhnem. Zato ti starci...
PRVNÍ: Buď zticha, hned se do nich dáme. - Tak co, otcové, jak jdou obchůdky?
VARLAAM: Špatně, synáčku, špatně. Z křesťanů jsou teď skrblíci: peníze milují, peníze skrývají. Bohu málo dávají. Přišel jest hřích převeliký na plemena země. Všichni se dali na kupčení, lichvaření; pomýšlejí na bohatství světa, nikoli na spásu duší svých... Chodíš si, chodíš, prosíš - někdy za tři dny ani kopejku nevyžebráš. Hřích to nad hříchy. Přejde týden, přejde druhý, podíváš se do mošničky a je v ní tak málo, že se stydíš ukázat se v klášteře. Co dělat? Ze zármutku to propiješ. Bída je to bídoucí, asi že už nastává soudný den.
HOSPODSKÁ (pláče): Hospodine, slituj se a spas nás!

(Zatím co Varlaam mluvil, prvý strážník se významně zadíval na Misaila.)

PRVÝ: Aljocho, máš u sebe carský úkaz?
DRUHÝ: Mám.
PRVÝ: Sem s ním.
MISAIL: Co se na mne díváš tak upjatě?
PRVÝ: Proč? Zlý nějaký kacíř utekl z Moskvy, říkají mu Griška Otrepěv. Neslyšels o tom?
MISAIL: Neslyšel.
PRVÝ: Neslyšel? Výborně. A toho kacířského uprchlíka car nakázal polapit a pověsit. Víš o tom?
MISAIL: Nevím.
STRÁŽNÍK (k Varlaamovi): Číst umíš?
VARLAAM: Za mlada jsem uměl, ale pak jsem zapomněl.
STRÁŽNÍK (Misailovi): A ty?
MISAIL: Bůh mi nedopřál naučit se.
STRÁŽNÍK: Tady máš carský úkaz.
MISAIL: Co s ním mám dělat?
STRÁŽNÍK: Tak se mi zdá, že ten uprchlý kacíř, zloděj a taškář - jsi ty.
MISAIL: Já? Pro smilování Boží! Co tě napadá!
STRÁŽNÍK: Stůj! Drž dveře! Však si to řeknem!
HOSPODSKÁ: Ti katani! Ani starci nedají pokoje.
STRÁŽNÍK: Kdo zde umí číst?
GRIGORIJ (předstoupí): Já.
STRÁŽNÍK: Podívejme se. A u koho ses naučil?
GRIGORIJ: U našeho zvoníka.
STRÁŽNÍK (mu podává ukaz): Čti nahlas.
GRIGORIJ (čte): "Nehodný mnich Čudova monastýru, Grigorij z rodu Otrepěvých, upadl do kacířství, a jsa ponuknut ďáblem, osmělil se dráždit svaté bratrstvo svévolnými a bohopustými kousky. Úředním vyšetřováním se zjistilo, že ten zlořečený Griška utekl na litevské pomezí..."
STRÁŽNÍK (k Misailovi): O kom jiném je to než o tobě?
GRIGORIJ: "A car dal rozkaz, aby byl chycen..."
STRÁŽNÍK: A pověšen.
GRIGORIJ: "Pověšen" tu nestojí.
STRÁŽNÍK: Lžeš. Není třeba každičké slovo vypsat. Čti: chycen a pověšen.
GRIGORIJ: "A pověšen. A let má zloděj Griška od narození (dívá se na Varlaama) něco přes padesát. A postavy je prostřední, lebku má holou, bradku šedivou, břicho tlusté..."

(Všichni se dívají na Varlaama.)

PRVNÍ STRÁŽNÍK: Chlapci! Tohle je Griška! Držte ho, svažte ho. Kdo by to byl řekl!
VARLAAM (se zmocní papíru): Nechte mne, vy lotři! Jakýpak já jsem Griška? Cože? Padesát let, bradka šedá, břicho tlusté? Ne, bratře, tos ještě příliš mlád, abys mne směl mít za blázna. Dávno jsem neměl písmenka před sebou a bídně je sestavuji, ale tady, když jde o krk, tak je už sestavím. (Slabikuje.) "A-let-je-mu-od-na-ro-ze-ní-dvacet." Nu, bratře, kde je tu padesát? Vidíš? Dvacet.
DRUHÝ STRÁŽNÍK: Ano, vzpomínám si, dvacet. Tak i nám to řekli.
PRVNÍ STRÁŽNÍK (ke Grigorijovi): A ty jsi, bratře, šprýmař, jak se zdá.
GRIGORIJ (stál, zatím co Varlaam četl se svěšenou hlavou, ruku schovávaje za ňadry).
VARLAAM (pokračuje): "A postavy je malé, prsa má široká, jednu ruku kratší než druhou, oči modré, vlasy nazrzlé, na tváři bradavici, na čele rovněž." Podívejme, příteli, nejsi to snad ty sám?
GRIGORIJ (náhle vytasí dýku, a zatím co všichni před ním couvají, vyskočí z okna).
STRÁŽNÍCI: Stůj! Stůj!

(Všichni ve zmatku vyběhnou.)

***