Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

Drahocenné Rusům památce Nikolaje Michajloviče Karamzina věnuje toto dílo, vnuknuté jeho géniem, ve zbožné úctě a vděčnosti

Alexander Puškin

V paláci Kremlu (20. února 1598).

Knížata ŠUJSKIJ a VOROTYNSKIJ.

VOROTYNSKIJ: Jsme oba vysláni být strážci města, však střežit málem nemáme už koho: je Moskva vylidněna, všechen lid šel k monastýru za svým patriarchou. Čím, domníváš se, skončí se ten zmatek?
ŠUJSKIJ: Čím že se skončí? Snadno uhodnout: lid postýská si, popláče si ještě a Boris trošku upejpat se bude tak jako piják před sklenicí vína, a nakonec se přec jen uráčí mu, že milostivě přijme korunu: a pak, nu pak nám znova povládne, jak dříve vlád.
VOROTYNSKIJ: Však uplynul již měsíc, co se sestrou se v monastýru zavřev, on povrhuje, zdá se, věcmi světa. Bojarská Duma ani patriarcha ho dosud nedovedli oblomit; je nepřístupen domlouvavým slzám i modlitbám i vzlyku celé Moskvy, ba také výzvám Velikého sněmu. Je marné vznášet prosbu k jeho sestře, by Borisově vládě žehnala; ta teskná klášternice-cařice tak jako on je tvrdě neústupna. Sám Boris toho ducha jí as vnuk. Však jestli vládce opravdu je syt svých panovnických starostí a vskutku se zdráhá převzít osiřelý trůn? co řekneš pak?
ŠUJSKIJ: Že marně prolita je krev mladičkého hocha, careviče; když tomu tak, moh Dmitrij zůstat žít.
VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! A je vskutku pravda, že Boris dal ho utratit?
ŠUJSKIJ: Kdo jiný? Kdo marně Čepčugova podplácel? Kdo Biťagovské oba vypravil i s Kačalovem? - Do Ugliče byl jsem poslán vyšetřit čin za tepla a našel jsem tam čerstvé ještě stopy. Vždyť celé město svědkem bylo vraždy a všichni shodně vypovídali; když jsem se vrátil, jediným já slovem moh záhadného vraha usvědčit.
VOROTYNSKIJ: A pročs ho nezničil?
ŠUJSKIJ: On, přiznám se ti, mě tenkrát pomátl svou klidnou myslí a nestoudností, jíž jsem nečekal; jak byl by bez viny, mně v oči hleděl a vyptával se na podrobnosti, a já mu opakoval nehoráznost, již sám mi napověděl.
VOROTYNSKIJ: Nebylo to správné, kníže.
ŠUJSKIJ: Co jsem mohl dělat? Vše zradit Feodoru? Ale car se na vše díval Borisovým zrakem a Borisovým sluchem vnímal vše. I kdybych u něho byl získal víru, byl by zas Boris mu ji doved vzít - a já bych býval do vězení vržen, a v pravou chvíli, a jak mého strýce by v žaláři mě tiše utratili. Já nejsem chvastoun, ale žádná trýzeň, být nezbytí, mi nenažene strach; ne zbabělec, však nejsem také hlupák, jenž nadarmo by do léčky snad lez.
VOROTYNSKIJ: Ten strašný zločin! Jistě že teď vrah - co myslíš si - je drásán pokáním; krev nevinného pacholátka mu as na trůn vstoupit nedovoluje.
ŠUJSKIJ: Však on to zmůže! Plachý Boris není! Ta velká čest i nám i širé Rusi: on, včera ještě otrok, Tatařín, zeť kata Maljuty, sám v duši kat - on vezme slavný řetěz Monomachův...
VOROTYNSKIJ: Je nízký jeho rod; to my jsme víc.
ŠUJSKIJ: Aj, to bych řek.
VOROTYNSKIJ: Vždyť Šujskij, Vorotynskij - od nepaměti jsou to knížata.
ŠUJSKIJ: Od nepaměti, z Rjurikovy krve.
VOROTYNSKIJ: Slyš, kníže, každý z obou nás má právo vlást zemi po Feodoru.
ŠUJSKIJ: A větší než Godunov.
VOROTYNSKIJ: Toť čirá pravda.
ŠUJSKIJ: Nuže? Když Boris neustane pletichařit, my budem zručně nepokoje šířit, by národ odpad od Godunova; dost rodných knížat žije na Rusi: buď zvolen carem, zemi kdo je milý.
VOROTYNSKIJ: Nás, následnictva Varjagů, je dosti, však těžko vést nám spory s Godunovem: lid odvyk si v nás vidět potomstvo svých dávných válečnických panovníků. Již dlouho o svá knížetství jsme přišli a carům podřízeně sloužíme, však on, on doved postrachem i láskou i leskem slávy okouzlovat lid.
ŠUJSKIJ (hledě z okna): Je odvážný, toť vše. - A my... však dost. Hle, už jdou zpět, už rozchází se dav. Pojď rychle zvědět, zda je rozhodnuto.

Krásné náměstí.

LID.

PRVNÍ Z LIDU: Je neoblomný. Vyhnal biskupy i bojary a patriarchu, všechny, kdo marně před ním padli do prachu. Lesk prestolu ho naplňuje hrůzou.
DRUHÝ: Ó Bože můj, kdo námi povládne? Ó, běda nám!
TŘETÍ: Zde, vizte, vrchní ďjak! ten přináší nám usnesení Dumy.
LID: Tak ticho, ticho tam! Ďjak bude mluvit. Pst! Poslouchejte!
ŠČELKALOV (na stupních Krásného schodiště): Usnesl se Sněm, že ještě naposled se pokusí, zda chmurný vládce přístupen je prosbám. I vypraví se zítra patriarcha, až v Kremlu slavnou jitřní dozpívá; a znovu - korouhvemi obklopen a Donskou ikonou i Vladimirskou - on s bojary a sborem církevním a se šlechtou a s vybranými lidmi a s vámi, lidem pravoslavné Moskvy, se orodovat vydá k cařici, by nad sirou se Moskvou slitovala, by Borisovi požehnala k carství. Teď v božím jméně domů jděte zpět a pomodlete se - nechť k nebesům se pomodlení nese pravoslavných.

(Lid se rozchází.)

Panenské pole. - Novopanenský monastýr.

LID.

PRVNÍ: Teď do cely už vešli k carevně. Tam Boris předstupuje s patriarchou a s bojary.
DRUHÝ: A dále?
TŘETÍ: Ona posud se vzpouzí, ale doufat možno přec.
BABKA (s děckem): Tak neplač, neplač. Sice pro tebe si přijde bubák! Tak už přestaň brečet!
PRVNÍ: A nemůžem se prodrat za ohradu?
DRUHÝ: Kdepak! to nejde. I zde venku těsno, ne jenom tam. Hleď, Moskva celičká se tady shlukla. Ohrada i střechy, tam na zvonici všechna poschodí, báň na kostele, ba i jeho kříže - vše posázeno lidem.
TŘETÍ: Nádherně!
PRVNÍ: Jaký to hluk?
DRUHÝ: Slyš! Jaký je to hluk? Lid zabouřil - teď klesají, jak vlny by opadaly... Další řada! Bratře! teď došlo na nás. Rychle na kolena!
LID (na kolenou, kvílí a pláče): Ach, slituj se, náš otče. Vládni nám! Buď otec náš! náš car!
JEDEN (potichu): A nač ten pláč?
DRUHÝ: Což víme my? To vědí bojaři. Co my jsme proti nim!
BABKA (s dítětem): Teď, když má plakat, je jako pěna. Bubák si tě vezme. Plač, rozmazlený.

(Hodí je na zem, dítě se rozkřičí.)

JEDEN: Tak! Už pláčí všichni. My tedy taky.
DRUHÝ: Nutím se - a nic.
PRVNÍ: Mně taky netekou. Tak cibulí si potřít oči...
DRUHÝ: Nasliním je aspoň. Co je to zas?
PRVNÍ: Ech, kdo by se v nich vyznal.
LID: Trůn jeho jest! On car je náš! On svolil! Je Boris carem! Zdráv buď, zdráv buď Boris!

V paláci Kremlu.

BORIS, PATRIARCHA, BOJAŘI.

BORIS: Ty, otče patriarcho, bojaři! Je obnažena před vámi má duše: jste svědky, kterak v pokoře a bázni svou převelikou vládu přejímám. Jak těžká nastává mi povinnost! Já nastupuji po Ivanech mocných, ba nastupuji po andělu-caru!... Můj spravedlivý otče - vladaři! Tam s nebe shlížej na pláč věrných sluhů a sešli tomu, kohos miloval a jejž jsi povznes jako zázrakem, své nejsvětější požehnání k vládě! Kéž slavně panovat smím tvému lidu, kéž dobrý jsem a spravedliv jak ty! - Vás k spolupráci volám, bojaři. Tak služte mně, jak sloužili jste jemu, když jsem se ještě o váš úkol dělil a lidem nebyl povolán, bych vlád.
BOJAŘI: My nezrušíme přísah, jež jsme dali.
BORIS: Teď pojďme hrobům poklonit se vládců, těch zvěčnělých, kdož vládli na Rusi - a poté k hodům sezvem všechen lid: od velmože až k slepci-žebráku nám všichni buďtež vítanými hosty.

(Odejde, za ním bojaři.)

VOROTYNSKIJ (zadrží Šujského): Tys uhod.
ŠUJSKIJ: Co?
VOROTYNSKIJ: Zde - nedávno to bylo - což nevzpomínáš?
ŠUJSKIJ: Nevzpomínám na nic.
VOROTYNSKIJ: Jak lid se valil na Panenské pole, tu řekls?
ŠUJSKIJ: Není na vzpomínky kdy, spíš zapomínat radil bych ti občas. Krom toho já svým klevetivým slovem spíš tebe chtěl jsem tenkrát vyzkoumat, bych hlouběj do smýšlení tvého vnik. Nu což - teď všichni pozdravují cara: že nejsem s nimi, všimli by si snadno. - Jdu za nimi.
VOROTYNSKIJ: Ten pokrytecký dvořan!

***