Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• tragédie Hodokvas v době moru (Пир во время чумы) vznikla na základě jedné scény rozsáhlé tragédie The City of the Plague anglického spisovatele J. Wilsona
• postavami jsou mladý muž, předseda Walsinghame a Mary
• hra má pouze jedno dějství, jež se odehrává na ulici
• hlavní téma tohoto dramatu je kontrast samotného názvu; líčí optimismus, radost z lidského života, obžerství, odvahu a odhodlanost žít, ač je člověk na hranici života a smrti; je velmi zvláštní, že právě v období moru se lidé na ulici dokážou radovat a veselit se, zatímco jejich příbuzní a jiní lidé umírají na tuhle nemoc

Z Wilsonovy tragedie "The City of the Plague"

ULICE

Prostřený stůl. - Několik hodujících mužů a žen.

MLADÝ MUŽ: Náš vzácný předsedo, já připomínám
ti člověka, jenž dobře znám je všem
a který zkazkou, posměváčským šprýmem
i bystrou poznámkou neb odezvou
tak štiplavou v svém směšném důstojenství
nám rozjařoval stolní společnost
a plašil mračno, kterým nyní mor -
náš host - i nejskvělejší rozum kalí.
Dva tomu dni, my jeho anekdotám
se svorně smáli; což by bylo možno,
by při tom jarém hodování z mysli
nám vypad Jackson! Jeho křeslo tady
je opuštěno; čeká, jak se zdá,
že šprýmař ještě přijde - on však šel
už do chladného podzemního bytu...
A třeba dosud výmluvnější jazyk
se neodmlčel v prachu mohyly,
přec ještě mnoho je nás na živu
a nemáme proč truchlit. Vybízím
vás tedy: připijme mu na paměť,
tu sklenku zvednem s bujnou zdravicí,
jak za živa to rád měl!

PŘEDSEDA: Prvně smrt
zde vtrhla mezi nás - nuž připijme
mu mlčky na památku!

MLADÝ MUŽ: Staniž se!

(Všichni mlčky pijí.)

PŘEDSEDA: Tvůj hlas, má milá, vyluzuje zvuky,
jimž vládne rodných písní nezkrotnost.
Pěj, Mary, zpívej, tesklivě a táhle,
ať do veselí potom zmámeně
se smíme vrhnout jako ten, kdo světu
byl na čas urván divným viděním.

MARY (zpívá): Býval čas, kdy požehnaně
vzkvétala nám krajina:
v kostele, když den byl Páně,
byla všechna dědina;
švitořil den za dnem v škole
našich dítek šumný sněm,
třpytila se světlá pole
bystrou kosou se srpem.

A teď kostel stojí pustý,
škola věčně prázdno má,
řidne háj, dřív temně hustý,
marně louka přezrává;
ztichlá dědinka je celá,
jak by vyhořelo v ní,
mrtvo vše - jen u kostela
nepustne to, nemlčí.

Stále sem jen mrtvé nosí;
živ kdo ještě pozůstal,
zoufanlivě Boha prosí,
aby duši míru přál.
Stále místa třeba více!
Hroby o sebe se trou,
jako stádo zápasíce
o svou řádku stísněnou.

Jestli do hrobu já mladá
upadnout mám předčasně,
ty, jejž měla jsem tak ráda,
jehož láska je mi vše -
modlím se: ach, nepřimykej
ty se k tělu Jenny své,
mrtvých úst se nedotýkej,
v dálce drž se uctivé!

A pak zajdi za dědinku!
Odeber se v širou dál,
dopřej srdci odpočinku,
nadlehči si krutý žal!
Navštiv prach můj rozptýlený,
nákaza až přejde zlá. -
Při svém Edmondu však Jenny
také v nebi vytrvá.

PŘEDSEDA: Dík, zádumčivá Mary, za tu dumku!
Jak vidno, v minulosti rovněž mor
vám navštěvoval doliny a chlumy
a žalné sténání se rozléhalo,
kde břeh je potoků a ručeji,
jež nyní radostné a smířeně
v tvé vlasti rájem divokým se valí.
A bouřný rok, v němž tolik padlo smělých
a šlechetných i krásných obětí,
svou nezůstavil památku než v prosté
snad pastuchově milé písničce,
tak unylé a vábné... Věru! nic
tak nezarmoutí prostřed radosti
jak píseň mdlá, již opětují srdce.

MARY: Kéž bych ji nikdy byla nezpívala,
leč v chudé chatrči svých rodičů!
Ti rádi naslouchali svojí Mary.
Ba, jak bych samu sebe vnímala,
jak zpívám poblíž domácího prahu;
zněl tehdy hlas můj sladčej, neboť byl
to nevinnosti hlas...

LUISA: To nejsou zpěvy,
jež byly by dnes v módě. Ale posud
jsou prosté duše, které v slzách žen
se rády rozplývají v slepé víře. -
Je přesvědčena s okem slzícím,
že bude triumfovat. Kdyby totéž
i o svém smíchu věřila, tu pořád
by se jen usmívala. Walsingham
byl chvály pln, jak jsou prý seveřanky,
když kvílí, krásné - prosím: ona hned
se dala do kvílení. V nenávisti
mám skotských vlasů vyzývavou žluť!

PŘEDSEDA: Co to? je slyšet drkotání kol!

(Projíždí vůz řízený černochem a napěchovaný mrtvými těly.)

Jak? Luisa omdlévá! Má břitký jazyk,
že na mužské bych srdce spíš byl hádal.
Tak bývá už: jsou násilnici slábi,
a ve vášnivé duši hárá strach.
Nu, skrop ji trochu, Mary! Už je líp.

MARY: Ty sestro mého smutku a mé hanby,
sem na mou hruď!

LUISA (přichází k sobě): Mně ve snu strašný démon
se ukázal: byl černý, oči bílé...
A zval mě na svůj vůz. Ó, leželi
tam nebožtíci; cizím jazykem,
tak hrůzostrašným, pořád brebentili.
Jen povězte: to všechno bylo ve snách?
či vskutku jel tu vůz?

MLADÝ MUŽ: Buď klidna, Luiso.
Ač celá tato ulice je naše,
ač je tu tichý asyl před smrtí
a útočiště nerušených pitek,
přec onen černý vůz má oprávnění
jet každou cestou, my pak povinni
jsme propouštět jej. Walsinghame, slyš:
by spory byly ukončeny, též
by ženských nebylo už mrákot, ty
nám zapěj píseň svobodnou a živou,
ne chorý výplod skotských oněch vzdechu,
však bujnou píseň, píseň bakchantskou,
jak nad kypícím pohárem se rodí.

PŘEDSEDA: Nic takového neznám. Zapěji
však hymnus ke cti moru. Napsal jsem
jej včera v noci, když jsme rozešli se.
Mne zachvátila divá vášeň rýmů,
to prvně, co jsem živ! Nuž, poslouchejte!
Můj ochraptělý hlas se k písni hodí.

MNOZÍ: Nuž, poslechnem si píseň k poctě moru!
Aj, skvěle: chvalozpěv! aj, bravo: na mor.

PŘEDSEDA (zpívá): Když palčivý nám vláde mráz
a s šedou smečkou honí nás
svých metelic, jež větrem vlají
a jimiž v sněhu tuhne dech,
tu krby vstříc mu zapraskají
a bujných kvasů zimní žeh.

Teď hrozný car nám vládne, Mor,
a k jeho nohám siný sbor
si lehá pokosených duší;
nám na okénko nocí dnem
Mor lopatou svých hrobů buší...
Co dělat nám? Čím pomůžem?

Jak, nezdolány, tyran mráz,
tak stejně Mor ať najde nás.
My zavoláme jarým hlasem:
hej, zapal oheň, nalij číš,
tak tančením a hodokvasem
my oslavíme Moru říš.

Jest opojení v zápase
i tam, kde propast černá se,
i v rozbouřeném oceánu,
kde tmy a vln je tuhý vzdor,
i v rozžhaveném uragánu
i tam, kde hrůzou vane Mor.

V tom všem, co hrozí záhubou,
v tom pro smrtelná srdce jsou
všech slastí nevýslovná chvění,
ba sliby nesmrtelnosti.
A šťasten ten, kdo ve vzrušení
se nabaží té milosti.

Náš, More, dík tvá vláda má.
Nám hrůzou není hrobu tma,
nás výzva tvoje nepřemůže!
Hle, zvedá číši družný sbor,
my vpíjíme dech Děvy-Růže,
byť i v něm na nás číhal Mor!

(Vystoupí starý kněz.)

KNĚZ: Bezbožný kvas! a blázni bezbožní!
Vy písněmi a hodováním škleby
si z děsivého ticha tropíte,
jež vůkol všude rozložila smrt!
Já na hřbitově při pohřbu jsem stál -
kolkolem pláč a zesinalé líce -
a vaše výstřednosti nestoudné,
jež ruší ticho hrobů, působí,
že zem se třese nad mrtvými těly!
Hrob kdyby byly neposvětily
modlitby žen a starců, byl bych myslil,
že jakýs běs to trhá bezbožníka
a v smíchu rve ho do pekelné tmy.

NĚKOLIK HLASŮ: Jak mistrně zná mluvit o podsvětí!
Jdi, staříku, a cestou svou si kráčej!

KNĚZ: Já zaklínám vás krví posvátnou,
již za nás obětoval Spasitel;
ty hnusné orgie své přerušte,
ač chcete-li se na nebesích s těmi,
jež měli kdy jste rádi, znovu shledat.
A teď se do svých domů rozejděte!

PŘEDSEDA: Proč domů, do smutku? Kdo mlád, chce radost!

KNĚZ: Tos, Walsinghame, ty? tys onen muž,
jenž, tři jsou tomu týdny, na kolenou
svou mrtvou matku s pláčem objímal
a v křečích se jí zmítal nad hrobem?
Co myslíš: zda teď ona nepláče,
zda hořce nepláče tam v nebesích,
když shlíží na syna, jak hoduje
a bujně hýří - či když hlas tvůj slyší,
jak zpíváš písně zběsilé, jež v svaté
se modlitby a těžké vzdechy mísí?
Pojď se mnou!

PŘEDSEDA: Proč sem přicházíš mě mást?
Já nesmím, nemohu jít za tebou.
Mne zdržuje tu zoufalost a strašné
mé vzpomínání, poznání, že živ
jsem bez zákona, hrůza z pustoty,
jež příšerně se doma na mne šklebí -
i nová ona radost běsnící
i blahý jed té číše, kterou zvedám,
i něha - odpustiž mi Hospodin -
dar tvora padlého - však milého...
Mé matky stín mě odsud neodvolá.
Je pozdě už... Tvůj slyším hlas, jak zve mě
a chce mě spasit. Starče, jdi jen v míru!
Však proklet buď, kdo půjde za tebou!

MNOZÍ: Náš předseda ti pověděl! Aj, bravo!
Je konec tvému kázání! Tak pryč!

KNĚZ: Slyš! Svatý duch tě volá... Matildin!

PŘEDSEDA (vstává): Což nepřísahals rukou povadlou
a k nebi pozdviženou, toto jméno,
jež umlklo, že v hrobě zůstane?
Kéž jejím nesmrtelným očím skryta
je tato podívaná. Zvala kdys
mě čistým, hrdým, svobodným - a měla
v mém objímání ráj... A čím jsem teď!
Ó svaté dítě světla, tam tě zřím,
kam kleslý duch můj nikdy nedosáhne...

ŽENSKÝ HLAS: On zešílel! On blouzní o ženě,
jež pochována!

KNĚZ: Pojďme, pojď!

PŘEDSEDA: Můj otče,
jen proboha mě nech!

KNĚZ: Kéž Pán tě spasí!
Můj synu, sbohem.

(Odejde. Hodokvas pokračuje. Předseda zůstává pohroužen do hluboké zádumčivosti.)