Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer
• jedna ze čtyř Puškinových "malých tragédií"
• toto drama rozvíjí klasický příběh prostopášníka a buřiče dona Juana
• podle této hry složil ruský skladatel Alexandr Sergejevič Dargomyžskij stejnojmennou operu, kterou však nedokončil (dokončil ji až Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov)
• stručný děj: don Juan se se svým sluhou Leporellem vrací do Madridu, ačkoliv by měl být dle rozsudku krále ještě ve vyhnanství; u kláštera si všimne vdovy doni Any, jež na hřbitov chodívá oplakávat svého zesnulého muže; don Juan jí sice nevidí do tváře, ale rozhodne se ji poznat; nejprve však chce navštívit svou dřívější milenku Lauru; ta má teď sice nového milence (dona Carlose), jenže na Juana nikdy nezapomněla; když don Juan vyhledá Lauřin dům, setká se tam s donem Carlosem, jehož bratra Juan dříve usmrtil, a vyzve jej na souboj, v němž don Juan zvítězí; don Juan v přestrojení přebývá v klášteře, odkud každý den sleduje doňu Anu; u hrobu na ni promluví a ona jej nakonec pozve k sobě domů; don Juan v žertu vyzve i sochu zesnulého manžela doňy Any, aby Anu ve stejný čas přišla navštívit; a tak se taky stane - v čas návštěvy dorazí i socha a Juana zabije...

Leporello: O statua gentilissima
Del gran' Commendatore!...
... Ah, Padrone!
DON GIOVANNI

PRVNÍ SCÉNA

Noc, hřbitov poblíže Madridu.

DON JUAN a LEPORELLO.

DON JUAN: Zde noci dočkáme. Uf! Přece jen jsme k branám stihli Madridu. Už brzo se po ulicích toulat budu známých, plášť zakryje mi vous a klobouk oči; viď, že mě potom nikdo nepozná?
LEPORELLO: Ba, dona Juana je těžko poznat! Má spoustu dvojníků!
DON JUAN: Jak? Žertuješ? A kdo mě pozná?
LEPORELLO: Hlídač - cikánka - snad zpitý muzikant - snad kavalír, jenž troufale jak vy se nese v plášti a klobouku, a pod paždí má kord.
DON JUAN: Co na tom, ať mě poznají! Jen když mě nepotká sám král! A ostatně - strach v Madridě já nemám z nikoho.
LEPORELLO: A zítra zví to král, že don Juan se samovolně vrátil z vyhnanství a Madridem se toulá: copak s vámi as udělá?
DON JUAN: Pak - pak mě pošle zpátky. Však hlavu nebude to stát; vždyť nejsem přec státní zločinec. On z lásky jen mě vyhnal, abych v bezpečí byl živ a vzdálen od rodiny toho, jejž jsem zavraždil.
LEPORELLO: Tak vida, vždyť to říkám. A jak byste tam v míru moh si žít!
DON JUAN: I pěkně děkuji. Já jen tak tak tam nudou neumřel. Ti lidé, br! A země tam! To nebe! Samý dým. A ženy? Hloupičký můj Leporello, slyš, co ti povídám: já nedal bych, věř, andaluskou selku poslední za krásku, jež je u nich nejpřednější! Sic na počátku se mi líbily: ty modré oči, bělounká ta pleť - též pro skromnost a hlavně pro novost! Však sláva Bohu, brzo jsem je prohléd: mít s nimi známost, to je zrovna hřích, vždyť nejsou živy, loutky jsou to z vosku. A zato u nás!... Ale kde to jsme? To místo je tak známé, nezdá se ti?
LEPORELLO: Vždyť svatého to Antonína klášter, jak bych ho neznal! Jezdíval jste sem a já tam v lese koně musil držet. Ej, zatracený úkol! Příjemněji jste věru trávíval tu čas než já, to nutno uznat.
DON JUAN (zádumčivě): Nešťastná má Ines! Už nežije! Já tolik měl ji rád!
LEPORELLO: Aj, černozraká Ines, vzpomínám. Tré měsíců jste pro ni vzdychal, až sám ďábel vám ji vydal do rukou.
DON JUAN: Noc byla červencová... Divnou něhou mě dojímaly teskné její oči a na smrt bledé rty. Jak je to zvláštní! Tys právě krasavici, zdá se mi, V ní neviděl. A vskutku - málo měla, co doopravdy zve se krásou. Oči, jen oči... Takového pohledu jsem nespatřil už nikdy víc. Pak hlas! tak tichý, slabý, jak by churavěla. A muže měla surovce, jak příliš jsem pozdě zvěděl... Nešťastná má Ines!
LEPORELLO: Ech, což! Zas jiné přišli po ní.
DON JUAN: Přišly!
LEPORELLO: A na živu-li budem, přijdou další!
DON JUAN: To asi.
LEPORELLO: Kohopak as v Madridě zas vyhledáme?
DON JUAN: Lauru! Koho jinak! Teď přímo k ní se rozběhnu.
LEPORELLO: Nu, dobrá!
DON JUAN: K ní rovnou do dveří. A je-li kdo již u ní - musí oknem vyskočit.
LEPORELLO: I toť se ví! Už v dobré jsme zas míře, nás nebožtíci dlouho nesouží. - Kdo se to blíží?
MNICH (přichází): Ona hned tu bude. - Kdo je to? Z družiny jste doni Any?
LEPORELLO: Ne, my jsme svoji páni a jen tak se procházíme.
DON JUAN: Koho čekáte to?
MNICH: Co nevidět sem na hrob svého chotě má přijít doňa Ana.
DON JUAN: Doňa Ana de Solva? Jak? Choť komtura, jejž zabil - kdo? nevzpomínám.
MNICH: Smělec, prostopášník, muž bez Boha i svědomí, don Juan.
LEPORELLO: A, co to slyším! Juanova pověst už pronikla i v ticho klášterní a poustevníci chvalozpěv mu pějí!
MNICH: Vy se s ním znáte?
LEPORELLO: My? Ani dost málo. A kde je teď?
MNICH: Zde ne. Je daleko, je někde ve vyhnanství.
LEPORELLO: Chvála Bohu! Čím dál, tím líp! Jen všechny do pytle ty prostopášníky! a utopit!
DON JUAN: Co? Co to žvaníš?
LEPORELLO: Tiše: to já naschvál!
DON JUAN: Tak tady pochovali komtura?
MNICH: Zde leží, ano. Pomník postavila mu jeho choť; co den sem přichází a pomodlí se za mír jeho duše a popláče si.
DON JUAN: Divná vdova to! Je půvabná?
MNICH: My poustevníci ženskou se krásou nesmíme dát vzněcovat. Však lhát je hříšné: ani sluha boží by nemoh popřít její nádheru.
DON JUAN: Ne nadarmo as nebožtík byl žárliv; on doňu Anu držel pod zámkem a nikdo z nás ji nikdy nezahlíd. Rád bych s ní pohovořil.
MNICH: Doňa Ana by s mužem nikdy nehovořila.
DON JUAN: A s vámi, otče?
MNICH: Se mnou, Bože můj, toť něco jiného, vždyť já jsem mnich. Zde přichází už.
DOŇA ANA (přicházejíc): Otče, otevřte.
MNICH: Už otvírám, seňoro, já vás čekal.
DOŇA ANA (odchází za mnichem)
LEPORELLO: Nu, jaká je?
DON JUAN: Ten vdovin černý šlář ji k nepoznání zakrývá, já moh jen útlou nožku stěží zahlédnout.
LEPORELLO: To vám přec stačí. Vaše obraznost je rychlejší než kterýkoli malíř a za vteřinu dokreslí vám celek. Vám je to jedno, odkud začít: od brv, či zdola od nohou.
DON JUAN: Slyš, Leporello, já se s ní seznámím.
LEPORELLO: To scházelo! Ten prostopášník! Muže probod jí a nyní ještě na vdoviných slzách se pásti chce!
DON JUAN: Už setmělo se však. Než ještě luna vyjde nad námi a šero v jasný soumrak promění, pojď do Madridu!

(Odchází.)

LEPORELLO: Noci vyčkává a z luny strach má španělský ten grand - jak zloděj! Proklatě! Jak dlouho mám se s ním ještě plahočit! Již nemám sil!

DRUHÁ SCÉNA

Pokoj. Večeře u Laury.

PRVÝ HOST: Tak dokonale, Lauro, přísahám, jsi ještě nikdy nehrála. Jak věrně svou úlohu jsi pojala!
DRUHÝ: A jaks ji rozvíjela. S jakým důrazem!
TŘETÍ: A s jakým uměním!
LAURA: Ba, posunek se dnes mi každý dařil, každý přízvuk; jen svému vnuknutí jsem vzdávala se, má slova tryskala, jak by se lila ne z trpné paměti, však z duše...
PRVÝ: Ano. A tvoje oko posud žhne a tvář ti svítí nadšením, jež neumdlévá! Ó, nedej, Lauro, aby nadarmo ten plamen vychlad; Lauro, zazpívej nám, zazpívej!
LAURA: Tak prosím, kytaru!

(Zpívá.)

VŠICHNI: Ó brava, brava, skvostně, jedinečně!
PRVÝ: Dík, čarodějnice! Ty okouzluješ nám srdce. Ze všech slastí života má přednost před hudbou jen láska, ale i láska je přec píseň. Podívej, sám Carlos pohnut je, tvůj chmurný host!
DRUHÝ: Ta komedie! Kolik je v ní duše! A kdopak složil slova?
LAURA: Don Juan.
DON CARLOS: Jak? Don Juan?
LAURA: To zbásnil kdys ten věrný můj druh, ten přeletný můj milenec.
DON CARLOS: Tvůj don Juan je hříšný hanebník a tys - tys hloupá ženská!
LAURA: Zbláznil ses? Já rozkážu svým sluhům, aby tě, ač hispanský jsi grand, hned zapíchli.
DON CARLOS (vstane): Tak zavolej je!
PRVÝ: Lauro, dost! A ty se nezlob, Carlosi, že zapomněla...
LAURA: Nač? Don Juan že v čestném souboji mu zabil pokrevného bratra? Žel, že jeho ne!
DON CARLOS: Já hlupák rozzlobil se!
LAURA: Aj vida, doznáváš, že sám jsi hloupý. - Nu, smíříme se.
DON CARLOS: Já jsem vinen, Lauro, tak odpusť, prosím. Ale nemohu, vždyť víš, to jméno klidně vyslechnout...
LAURA: A mohu za to já, že každou chvíli mi jeho jméno přijde na jazyk?
HOST: Pojď, ještě zpívej, Lauro: na důkaz, že už se nehněváš!
LAURA: Je pozdě v noci. Tak na rozloučenou. Už čas je jít! A co mám zpívat?... Počkat!

(Zpívá.)

VŠICHNI: Báječné!
LAURA: A sbohem, pánové!
HOSTÉ: Buď sbohem, Lauro.

(Odcházejí. Laura zastaví dona Carlose.)

LAURA: Ty zuřivče, ty zůstaň u mne; ty ses mi zalíbil, tys dona Juana mi připomněl, jak sis tak na mne vyjel a zuby zaskřípal.
DON CARLOS: Ten blažený! Tak tys ho měla ráda?
LAURA (přikývne)
DON CARLOS: Hodně?
LAURA: Hodně!
DON CARLOS: A máš ho posud?
LAURA: Teď, v tu vteřinu? Ne, nemám. Dva přec nemohu mít. Tebe teď miluji.
DON CARLOS: A pověz, Lauro, kolik že je ti roků?
LAURA: Je mi osmnáct.
DON CARLOS: Tak mladičká... A mladá zůstaneš pět roků nebo šest. Kol tebe budou šest roků ještě pobíhat a kroužit a laskat budou tě a dary hýčkat a hrát ti budou noční serenády a na rozcestích v šeru pro tebe druh druha bude zabíjet. Až přijde však doba, kdy tvé oči vpadnou, kdy tvá víčka pod vráskami zčernají a na skráních ti prošediví vlas, co pak, co potom řekneš?
LAURA: Potom... Proč bych na to myslila? Nač o tom mluvit? Ty pořád něčím takovým se trápíš! Pojď, otevř balkon. Nebe mlčí, vzduch je nepohnut a teplý - citronem a po vavřínu voní noc, a luna se třpytí v hustém, temném azuru. A táhle volá stráž, že jasno je... A na severu, v dálce, v Paříži - kdož ví - je nebe zahaleno mračny a chladně pleská déšť a duje vítr. Co nám však po tom? Žádám, Carlosi, aby ses usmál, slyšíš? Ano, tak!
DON CARLOS: Ty líbezný můj démone!

(Ozve se klepání.)

DON JUAN (za dveřmi): Hej, Lauro!
LAURA: Kdo to je? Čí to hlas?
DON JUAN: Jen otevři!
LAURA: Snad ne... Můj Bože...

(Otevře dveře.)

DON JUAN (vchází): Dobrý večer.
LAURA: Juan

(Vrhne se mu okolo krku.)

DON CARLOS: Jak! Don Juan tu je...
DON JUAN: Má milá Lauro!

(Líbá ji.)

DON JUAN: Kdo je to u tebe, má Lauro?
DON CARLOS: Já, Carlos.
DON JUAN: Aj, to nečekal jsem věru! Však zítra jsem ti zcela k službám.
DON CARLOS: Ne! Teď hned.
LAURA: Tak přestaňte už, Carlosi! Vždyť nejste na ulici - u mne jste - já žádám - jděte pryč.
DON CARLOS (ji neposlouchá): Já čekám. Nuž? Vždyť máš přec kord.
DON JUAN: Nu, jestli nemůžeš se dočkat, dobrá.

(Potýkají se.)

LAURA: Bože! Juane!

(Vrhne se na lůžko. Don Carlos mrtev klesá.)

DON JUAN: Vstaň, Lauro, už je konec.
LAURA: Co to je? Je zabit? Ohromné! V mém pokoji! Co si mám počít? Ďáble, zlosyne! Kam ho hodím?
DON JUAN: Může být, že ještě je živ.

(Skloní se nad Carlosem.)

LAURA: Ba živ! Jen pohled, proklatče! Tys přímo srdce probod - ani krev z té rány trojhranné mu neukápla: už vůbec nedýše - co teď?
DON JUAN: Co dělat! Sám tomu chtěl.
LAURA: Ach, done Juane, toť strašné. Neustálé svévolnosti. A vždycky bez viny... Ty... Odkud přišels? A dlouhos tu?
DON JUAN: Teď zrovna přijíždím. Však tajně. Nejsem dosud osvobozen.
LAURA: A hned ses na svou Lauru rozpomněl? Nu, to je krásné. Ale nevěřím, že rozpomněl. Šels náhodou jen mimo a zhléd můj dům -
DON JUAN: Ne, moje Lauro. Jen se zeptej Leporella. Za městem kdes v bídné krčmě nocuji, však Lauru jsem v Madridě si vyhledal.

(Líbá ji.)

LAURA: Můj drahý!... Ne! Je tu mrtvý! Co s ním uděláme?
DON JUAN: Jen žádný strach. Já ráno před úsvitem ho pod svým pláštěm vynesu a někam pak na rozcestí uložím.
LAURA: Však jen dej pozor, aby tě kdo nezahlíd. Jak dobře ještě, o malinkou chvíli žes opozdil se trochu. Večeřeli zde u mne tvoji přátelé. Jen tak, pak odešli. Ty s nimi se tu setkat!
DON JUAN: A dávno tomu, co ho ráda máš?
LAURA: Já? Blouzníš? Koho ráda?
DON JUAN: Přiznej se! A kolik mělas lásek, co jsem pryč, nu pověz!
LAURA: A co ty, ty větroplachu?
DON JUAN: A pověz... Ne. Až pak si promluvíme.

TŘETÍ SCÉNA

U komturova náhrobku.

DON JUAN: Čím dál, tím líp. Don Carlos náhodou mi padl za oběť, teď hraji mnicha zde v tichém ústraní - a každý den svou krásnou vdovu vídám; a též jí, tak zdá se, pad jsem do oka. Až posud my jen se ostýchali, ale dnes je čas, bych do hovoru již se dal. Jen odkud načít? "Dovolte" - ach ne; "Seňoro"... Což! Co na jazyk mi přijde, to řeknu prostě, bez příprav, tak jako se píseň lásky improvisuje... Už měla by tu být. Tak se mi zdá, že bez ní komtur hrozně se tu nudí. A jak je vypodoben! Jako olbřím; ta ramena! nu, přímo Herkules! A nebožtík byl nevzhledný a drobný; zde, kdyby na špičky si stoup, on sotva by rukou k svému nosu dosáh. Jak jsme souboj měli za Escorialem, on se mi napích na kord; a byl mrtev jak sídlo na špendlíku - ale byl to hrdý, chrabrý muž - a duchem přísný Á! tady jde.
DOŇA ANA (přichází): On je tu opět. - Otče, já, odpusťte mi, z vašich zbožných dum vás vyrušila.
DON JUAN: Na mně je, seňoro, vás prosit za prominutí, že snad v mé přítomnosti slzy vaše váznou.
DOŇA ANA: Ne, otče můj. Mé slzy jsou v mém nitru. Když vy tu jste, mé modlitby se k nebi nést mohou v tichosti. I prosím vás, svým hlasem abyste je doprovázel.
DON JUAN: Já, já se modlit s vámi, doňo Ano? Ne, nejsem hoden toho blaženství. Já netroufám si ztřísněnými rty ta svatá vaše slova opakovat, já zpovzdáli jen v němém údivu se na vás dívám: když se skloníte a černé vlasy po mramoru bledém se rozsypou, tu zdá se mi, že tajně snad anděl navštěvuje mohylu; pak v rozboleném srdci modlitbu již nenalézám. Beze slov jen žasnu a dumám: blažen ten, čí chladný mramor je rajským jejím dechem zahříván a skrápěn láskou vlahých jejích slz!
DOŇA ANA: Jak podivně to mluvíte.
DON JUAN: Seňoro!
DOŇA ANA: Vy zapomínáte...
DON JUAN: Co? Nedůstojný že jsem jen mnich? a že můj hříšný hlas tak hlaholně tu rozléhat se nesmí?
DOŇA ANA: Mně zdálo se... Já nepochopila...
DON JUAN: Ach, vidím už... vy vše, vy všechno víte.
DOŇA ANA: Co mohu vědět?
DON JUAN: Ano, nejsem mnich. Zde u nohou vás prosím: odpusťte.
DOŇA ANA: Ó Bože, vstaňte, vstaňte přec! Kdo jste?
DON JUAN: Jsem nešťastník, jenž pro lásku si zoufá.
DOŇA ANA: Ó nebesa! A zde! U toho hrobu! Pryč odsud! Pryč!
DON JUAN: Jen chvíli, doňo Ano. Jen malou chvíli!
DOŇA ANA: Kdyby někdo přišel!
DON JUAN: Ne. Mříž je zamčena. Jen ještě chvíli.
DOŇA ANA: Tak co? Co je? Co na mně chcete?
DON JUAN: Smrt. Ó, kéž bych nyní u nohou vám zemřel, můj bídný prach kéž tady pochovají - ne u popela, jenž je drahý vám, ne zde, ne blízko - někde opodál, tam u brány, až u samého vchodu, že váš by šat neb lehká vaše noha se mohly dotknout mého kamene, až půjdete sem na pyšný zas hrob si poplakat a vlasy na něj spouštět!
DOŇA ANA: Vy nejste při smyslech!
DON JUAN: Což přát si smrti je, doňo Ano, příznak bláznovství? Já kdybych vskutku bláznil, na živu bych přál si zůstat, naději bych měl, že něžnou láskou dojmu vaše srdce; já kdybych vskutku bláznil, celé noci bych pod balkonem u vás probděl, spánek vám ukrádaje serenádami, a neskrýval bych se, ne, naopak bych stále toužil být vám na očích; já kdybych vskutku bláznil, nestrádal bych němý...
DOŇA ANA: Vy - a němý?
DON JUAN: Náhoda, jen náhoda mě strhla, doňo Ano! Té nebýt, o mém tajném zoufalství vy byste nikdy byla nezvěděla!
DOŇA ANA: A dávno tomu, co mě máte rád?
DON JUAN: Zda dávno tomu, nedávno - sám nevím. Však teprv od té chvíle hodnotu znám prchavého žití, až v tu chvíli jsem pochopil, co Štěstí znamená.
DOŇA ANA: Jste nebezpečný člověk. Jděte pryč!
DON JUAN: Proč nebezpečný?
DOŇA ANA: Strach mám z vašich slov.
DON JUAN: Nuž, budu zticha. Jen mě nechte tady. Vás vidět jedinou mi útěchou! Já smělým nadějím se neoddávám, já nechci nic, ne, pranic, ale vidět vás musím, když už k svému životu jsem odsouzen!
DOŇA ANA: Ne, jděte Není místa zde k tomu mluvení a třeštění. Však zítra přijďte ke mně. Slibte mi, že s úctou stejnou budete se chovat - a já vás přijmu. Navečer. Až pozdě... Já nikoho jsem ještě nepřijala, co vdova jsem...
DON JUAN: Jste anděl, doňo Ano! Nechť utěší vás Bůh, tak jako vy jste utěšila toho, kdo si zoufal.
DOŇA ANA: Teď odejděte...
DON JUAN: Ještě chvíli jen...
DOŇA ANA: Tak půjdu já... Dnes nedovedla bych se pomodlit... Vy jste mě rozrušil svou světskou řečí. Slovům takovým mé ucho dávno, dávno odvyklo. Já zítra přijmu vás.
DON JUAN: Ne, netroufám si uvěřit a vzdát se svému štěstí. - Já zítra uvidím vás! A ne zde, ne úkradmo!
DOŇA ANA: Tak zítra, zítra. - Jak se zovete?
DON JUAN: Diego de Calvado.
DOŇA ANA: Diego, buďte sbohem.

(Odejde.)

DON JUAN: Leporello!
LEPORELLO (se objeví): Co poroučíte?
DON JUAN: Milý Leporello! Jsem šťasten! "Zítra - navečer - až pozdě." Můj Leporello, zítra! Připrav se! Jsem šťasten jako dítě.
LEPORELLO: S doňou Anou jste hovořil? A ona patrně vám řekla laskavá dvě slovíčka, či vy - vy mnich - jste jí snad požehnal?
DON JUAN: Ne, Leporello, ne! Však shledanou mi přislíbila, shledanou!
LEPORELLO: Co slyším? Ó vdovy! Všechny stejné jste!
DON JUAN: Jsem šťasten! Já chtěl bych zpívat, objímal bych svět!
LEPORELLO: A komtur? Jakpak ten se bude tvářit?
DON JUAN: Máš za to, že snad bude žárlit? Ne, to minulo, on rozumný je muž a umírnil se od těch dob, co umřel.
LEPORELLO: Ba ne! Jen podívejte! Jeho socha - -
DON JUAN: Co je s ní?
LEPORELLO: Jak by dívala se na vás a měla zlost.
DON JUAN: Tak jdi k ní, Leporello, jdi, popros, ať mě poctí návštěvou. - Leč ne, mne ne, však doňu Anu - zítra.
LEPORELLO: Zvát sochu za hosta? Nač?
DON JUAN: Patrně ne proto, abych si s ní rozprávěl. Jdi, popros ji, ať zítra k doně Aně se večer dostaví a u vchodu ať stojí na stráži.
LEPORELLO: Že se vám tady chce žertovat. A s kým!
DON JUAN: Tak hybaj!
LEPORELLO: Ale -
DON JUAN: Tak půjdeš?
LEPORELLO: Krásná socho přeslavná! Můj pán, don Juan, zvát si dovoluje vás na návštěvu... Bože, nemohu. Mám strach...
DON JUAN: Ty sketo! Však tě...
LEPORELLO: Strpení. - Můj pán, don Juan, zítra navečer vás k vaší manželce zve do domu; vy jako stráž tam...
SOCHA (přikývne souhlasně hlavou)
LEPORELLO: Á!
DON JUAN: Co je?
LEPORELLO: Á! Á! Á, á, je po mně!
DON JUAN: Copak se ti stalo?
LEPORELLO (kývaje hlavou): Á, socha...
DON JUAN: Co se klaníš?
LEPORELLO: Ale ne, ne já, to ona!
DON JUAN: Jaké jsou to tlachy!
LEPORELLO: Jen jděte sám!
DON JUAN: Tak pohleď, ničemo! (Soše:) Já, komture, tě prosím, abys přišel k své vdově, já tam zítra budu též - a u dveří stůj na stráži. Nu? Přijdeš?
SOCHA (opět přikývne)
DON JUAN: Můj Bože!
LEPORELLO: Copak je? Já říkal...
DON JUAN: Jdem!

ČTVRTÁ SCÉNA

Komnata doni Any.

DON JUAN a DOŇA ANA.

DOŇA ANA: Já přijala vás, done Diego, však bojím se, že truchlivý můj hovor vás bude nudit. Žalná vdova jsem, jež ztráty své jen vzpomíná a pláč - jak měsíc duben - mísí s úsměvem. Proč mlčíte tak?
DON JUAN: Mlčky v hlubokou se nořím slast, že s vámi jsem tu sám; jsem s krásnou doňou Anou, a jsme tu, ne tam, kde v hrobce mrtvý šťastlivec! Jsme tu a před svým mramorovým chotěm již neklečíte!
DOŇA ANA: Done Diego, tak žárlíte? Můj muž i v mohyle vás mučí?
DON JUAN: Nesmím žárliti: vždyť on byl vámi vyvolen.
DOŇA ANA: Ne, matka má mi nakázala vdát se za Alvara. My chudé byly, don Alvaro bohat.
DON JUAN: Ten šťastný muž! On k nohám bohyně klad liché poklady a za ně směl se kochat blahem ráje. Kdybych byl vás dříve poznal, s jakou rozkoší bych hodnost svou, své bohatství a vše byl za jeden dal pohled blahosklonný a byl bych otrok svaté vaší vůle, všem vašim choutkám byl bych vyhověl, byl bych je uhád, aby život váš se rozpřádal jak neustálé kouzlo. Žel, že můj osud jinak usoudil!
DOŇA ANA: Diego, dosti! Když vám naslouchám, již hřeším - milovat vás nemohu; i hrob má právo na vdovinu věrnost. Což vůbec tušíte, jak don Alvaro mě miloval? Ó, kdyby don Alvaro byl ovdověl, ten jistě ctitelku by k sobě nebyl pustil. Zachovával by věrnost manželskou.
DON JUAN: Jak mučíte mě, doňo Ano, věčně na manžela si vzpomínajíc. Už mě netrestejte - ač trestu si snad zasloužím...
DOŇA ANA: Čím to? Přec nejste s nikým svázán svatým poutem? A mne si zamilovat, k tomu právo i přede mnou i před nebem jste měl!
DON JUAN: Můj Bože, před vámi!
DOŇA ANA: Což přede mnou jste něčím vinen? Odpovězte! Čím?
DON JUAN: Ne, nemohu!
DOŇA ANA: Diego, co to značí? Vy přede mnou jste v neprávu? A čím?
DON JUAN: To nesmím říc. -
DOŇA ANA: Toť podivné, Diego. - Já o to prosím, naléhám. -
DON JUAN: Ne, ne!
DOŇA ANA: Á, tak jste tedy poslušen mých přání! Co jste mi říkal, sotva před chvilkou? Že byste byl mým rabem chtěl se stát. Já rozhněvám se. Povězte, Diego, čím že jste vinen přede mnou? Nu -.
DON JUAN: Nesmím. Vy byste ke mně pocítila zášť.
DOŇA ANA: Ne, ne. Již předem odpouštím vám všechno. Však chci to vědět. -
DON JUAN: Nechtějte to znát, je strašné, vražedné to tajemství.
DOŇA ANA: Jak? Strašné tajemství? Vy mučíte mě! Jsem k smrti nedočkava... Co to je? Jak jste mě vůbec mohl urazit? Vždyť já vás neznala. A nepřátel jsem neměla a nemám. S výjimkou jen vraha svého chotě.
DON JUAN (pro sebe): Už jsme tam! (Nahlas): A povězte: ten nešťastník, don Juan, vám není znám?
DOŇA ANA: Ó, ne! Co živa jsem ho neviděla.
DON JUAN: A vy k němu zášť v svém srdci chováte?
DOŇA ANA: Jak čest mi velí. - Diego, vám však na tom záleží, jak odlákat mě od mé otázky. Já žádám vás...
DON JUAN: A kdyby don Juan se s vámi potkal?
DOŇA ANA: Toho zlosyna já probodla bych dýkou!
DON JUAN: Doňo Ano, kde je tvá dýka? - Zde má hruď!
DOŇA ANA: Diego! Vy - vy -?
DON JUAN: Diego ne! Jsem don Juan!
DOŇA ANA: Můj Bože, nevěřím. To není možné.
DON JUAN: Jsem don Juan.
DOŇA ANA: To není možné.
DON JUAN: Chotě jsem tvého zabil; nekaji se za to, ba špetky ve mně není lítosti.
DOŇA ANA: Cože to slyším? Není možná, ne!
DON JUAN: Jsem don Juan. A miluji tě.
DOŇA ANA: Kde, ó, kde to jsem? Jsem ztracena!
DON JUAN: Můj Bože, co je to s ní? Co je ti, doňo Ano? Ó, vzbuď se, rozpomeň se! Tvůj Diego, tvůj rab ti leží u nohou!
DOŇA ANA: Jdi pryč! (Slabě): Tys - tys můj nepřítel. Tys uloupil mi všechen život...
DON JUAN: Drahé stvoření! Jsem hotov splatit čímkoli svůj čin. Zde u tvých nohou čekám na tvůj rozkaz. Chtěj - a já zemru, chtěj - a budu dýchat jen pro tebe.
DOŇA ANA: Tak to je don Juan -
DON JUAN: On, který dojista vám líčen byl jak vyvrhel, jak zloduch. Doňo Ano! Snad že ta pověst není zcela lichá, snad na znaveném svědomí lpí zlo a dlouho byl jsem pilným žákem hříchu, však uhlídal jsem vás, a vše je jiné, sám sobě zdám se všecek přerozen! Vás maje rád, já ctnost si zamiloval a zpokornělý prvně v žití skláním svá třesoucí se před ní kolena.
DOŇA ANA: Ó, don Juan je krasořečník, vím! Je lstivý, slýchala jsem, pokušitel. Jste rouhač, jak se tvrdí, rozvratník, jste pravý démon! Kolik nešťastných jste žen už zničil?
DON JUAN: Ani jednu však jsem dodnes neměl rád!
DOŇA ANA: A já mám věřit, že don Juan je prvně zamilován, že víc mu jsem než jednou z obětí?
DON JUAN: A kdybych vskutku vás chtěl obloudit, což bych se k svému jménu přiznával, jež, vysloveno, působí vám hrůzu? Kde vidíte tu obmysl, kde klam?
DOŇA ANA: Což vás kdo zná? - A jak jste mohl přijít sem v tato místa? Když vás dopadnou, zde neodvratně na vás číhá smrt.
DON JUAN: Čím je mi smrt? Rád života se vzdám, když slast mi přána zřít vás.
DOŇA ANA: Ale jak, vy lehkovážný, odtud vyváznete?
DON JUAN (líbaje jí ruku): Tak vy se o bědného Juana přec bojíte? Tak není nenávisti v té nebeské tvé duši, doňo Ano?
DOŇA ANA: Kéž v nenávisti mohla bych vás mít! - Však je už čas, nám rozejít se nutno.
DON JUAN: A kdy se opět uvidíme?
DOŇA ANA: Nevím. Až jednou.
DON JUAN: Zítra snad?
DOŇA ANA: A kde?
DON JUAN: Kde? Tady.
DOŇA ANA: Ó Juane, jak slabé je mé srdce!
DON JUAN: Když odpustilas, políbení dej...
DOŇA ANA: Je čas, již jdi!
DON JUAN: Jen jedno, chladné, mírné...
DOŇA ANA: Jsi ty mi neodbytný! Tedy zde... Kdo lomozí tam? Skryj se, Juane!
DON JUAN: Buď zdráva! Na shledanou, lásko má!

(Odejde a opět přiběhne.)

DON JUAN: Á!...
DOŇA ANA: Co ti je! Á!...

(Vejde komturova socha. Doňa Ana klesá.)

SOCHA: Pozvání jsem přijal.
DON JUAN: Ó, Bože! Doňo Ano!
SOCHA: Pusť ji! Vše je skončeno. Ty, Juane, se třeseš?
DON JUAN: Já? Ne! Já jsem tě zval, já rád tě vidím.
SOCHA: Tvou ruku!
DON JUAN: Tady je. Ó, drtivý je stisk tvé mramorové pravice! Ó, nesvírej, ó, pusť mi ruku, pusť! Já hynu - Konec je - Ó doňo Ano!

(Propadnou se.)