Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

Na mořském pobřeží.

FAUST a MEFISTOFELES.

FAUST: Ta nuda, ďáble!
MEFISTOFELES: A co chceš? Tu mez vám nelze překročit, tu sudbu nosíte v své hrudi. Kdo rozumný je tvor, se nudí: ten lenosti, ten práce syt, ten z víry, ten, že pozbyl víry, zde ten, než počal ještě žít, zde ten, že požitků měl z míry - nu, kdekdo zívá, v kom je dech, a hrob, hrob zívá po vás všech. Tak zívej též!
FAUST: Ech, suché šprýmy! Hleď raděj něco vymyslit, co by mě bavilo!
MEFISTOFELES: Jen klid! Můj promyšlený důkaz přijmi: "Fastidium est quies", piš, nic lepšího se nalézt nedá: je nuda klidem duše; víš, jsem psycholog - ach, to je věda! Rci, kdy ses vlastně nenudil? Jen přemýšlej: snad v oné chvíli, kdy Vergil uspavač tvůj byl a metlou budili tě k píli? Či tenkrát, když jsi opěval děv blahosklonných vnadnou krásu a kdyžs tak vroucně holdoval jim po opojném hodokvasu? Či tehdá, jaks byl pohroužen v svůj nejušlechtilejší sen, v hloub vědy, v tajuplné bludy? Jen zpomeň; posléz tenkrát z nudy v té žhavé výhni plamenné co šaška přivolal sis mne! Jak diblík já kol tebe skákal, k vědmám tě vozil, kousky lákal, byls u duchů, byls u bab host - a k čemu to? Jen pro hloupost! Slávu jsi chtěl a slávu měl jsi, dosáh jsi lásky, sotva chtěls ji, vše, po čems práh, ti život dal, a byl jsi šťasten?
FAUST: Dost! Ne dál! Tím jitří se má skrytá rána! Poznání -? Život není v něm! Mámení věd já proklel jsem. A sláva -? Lhavá zář jí dána, a prchne ti!... Však něco jest, co štěstí dá: když dvěma duším je přáno splynout...
MEFISTOFELES: Míníš, tuším, tu první schůzku? Smím se ptát, na koho račte vzpomínat? To na Markétku?
FAUST: Luzné snění! Ó, lásky čistý plameni! Kde stín, kde stromu šelestění, kde zvučný zdroj se pramení, tam, k prsům krásy neskonalé, mdlou hlavu tiše přiloživ, já šťasten byl...
MEFISTOFELES: Pro pána krále, vždyť blouzníš, jako že jsem živ! Tvá vzpomínka tě vábně mýlí a obětí ses klamu stal: či nevděčils to mojí píli, žes krásy div ten vyzískal? A půlnoční když byla doba, to já tě svedl s kráskou tvou a touto prací zdařilou já sám se bavil jak vy oba... Ó, paměť má je výborná! Když něžná krasavice tvá se rozplývala v jasu snění, tys, nepokojný milenec, byl ztracen v hloubce přemýšlení (a už jsme dohodnuti přec, že z dum je nuda nakonec). Však rci, můj filosofe milý, co vymýšlel sis onu chvíli, když nepřemýšlí pranikdo... mám všecko říci?
FAUST: Pověz to.
MEFISTOFELES: Tys dumal: beránku můj tichý, jak žhavě po tobě jsem práh, jak lstivě rozdmýchával hříchy v tvých prostoduchých myšlenkách! Tak nevinně, tak bez záludu pud její všechen se mi vzdal... Ach, proč v duši mé je žal, proč nenávistnou cítím nudu? Své lačnosti zde oběť zřím - už nasytil se hlad můj chtivý - zřím na ni s hnusem bezděčným: tak zbrklý hlupák v lese civí, když pro nic ubil žebráka, a ukojiv ten chtíč svůj tupý, mrtvolu oloupenou ztupí; tak z holky, jež už neláká, když hbitě zkojila mu žízeň, má zhýralec jen hrůzy trýzeň... A z toho všeho, se mi zdá, tys vyvodil pak rozuzlení - -
FAUST: Mně s očí ztrať se v okamžení, pryč s tebou, stvůro pekelná!
MEFISTOFELES: Již jdu, jen ulož cos mé píli. Bez práce, nerač zapomnít, od tebe nesmím na krok jít a zmařit nechci ani chvíli.
FAUST: Nuž pověz, co se bělá tam?
MEFISTOFELES: Hispánská loď; chce v Nizozemí přistat se svými stěžni třemi. To jede tři sta lotrů k nám, dvě opice a beček řada - v těch zlato, v oněch čokoláda; a pak ta nemoc moderní, co nedávno vám přišli s ní.
FAUST: Potopit všechno!
MEFISTOFELES: Hned.

(Zmizí.)