Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Otokar Fischer

Scény z Shenstonovy tragikomedie "The Covetous Knight"

Prvá scéna

Ve věži. - ALBERT a IVAN.

ALBERT: Nechť cokoli se děje: na turnaji se ukáži. Mou přilbu, Ivane!

(Ivan mu ji podá.)

ALBERT: Je po ní: proražena je, skrz naskrz. Tu vzít už nelze. Musím novou mít. To byla rána! Proklatý Delorge!
IVAN: Však vy jste mu ji řádně splatil. Hrabě jak mrtev ležet zůstal den a noc, když ze třemenů jste ho vyhodil - a zotavil se sotva!
ALBERT: Škodu nemá! Má benátský svůj pancíř nedotčen a vlastní hruď ho groše nestojí - přec nebude si druhou kupovat! Proč jsem mu nevzal aspoň jeho přilbu! A byl bych vzal, stud nemít před vévodou a dámami. Ten proklatý Delorge! Proč hlavu raději mi neprorazil! I šatů potřebuji. Seděli tam všichni urození v atlase i sametu, a v brnění jen já byl u tabule vévodské: jen maně, tak jsem se vymlouval, mne vedla cesta sem na turnaj. Co nyní však mám říci? Ó, chudoba, jak ta nás pokořuje! Když hrabě kopím prorazil mi přilbu a v trysku mimo jel, já prostovlasý když ostruhu jsem do Emira vbodl a s větrem o závod když hraběte jak hošíčka jsem strh na dvacet kroků, když vyskočily dámy se svých míst, ba bezděky když sama Klotilda, tvář zahalivši, nahlas vykřikla a heroldi když hlásili můj triumf: v tu chvíli netušil as nikdo, odkud že chrabrost mám a sílu podivnou. Já pro přilbu, že vzala újmu, zuřil: co bylo zdrojem hrdinství? - Jen skoupost! Vždyť není těžko nakazit se jí, když se svým otcem pod jednou dlím střechou. A co můj Emir, chuděra?
IVAN: Ten kulhá a sednout naň je posud nemožno.
ALBERT: Nu, co mám dělat? Koupím hnědáka, ten drahý nebude.
IVAN: To nebude. Však pro vás bude. Vždyť jsme bez peněz.
ALBERT: Co říká Šalamoun, ten darmošlap?
IVAN: Ten říká, že vám déle nemůže už pranic bez záruky půjčovat.
ALBERT: A ďábla, kde ji vzít?
IVAN: To jsem mu řek.
ALBERT: A on?
IVAN: On běduje a krčí se.
ALBERT: A řekls mu, sám otec můj že bohat je jako žid a já že dřív či pozděj vše po něm podědím?
IVAN: To jsem mu řek.
ALBERT: A on?
IVAN: On krčí se a běduje.
ALBERT: Ach, to je kříž!
IVAN: Prý přijde.
ALBERT: Díky Bohu! Já nepustím ho, leč se vykoupí.

(Klepání na dveře.)

ALBERT: Kdo to?
ŽID (vstupuje): Váš sluha pokorný.
ALBERT: Aj, přítel! Ty žide proklatý, ctný Šalamoune! blíž, prosím, přistup. Ty prý nevěříš, jak slyším, v dluh?
ŽID: Ach, pane rytíři, já rád bych, přísahám; však nelze věřit. Kde mám co vzít? Já o všechno jsem přišel, to že jsem pomoci chtěl rytířům. Kdo platí? Nikdo. Vás chci poprosit, zda splatil byste část...
ALBERT: Ty lupiči! Což, kdybych něco měl, já s tebou čas bych tady promarňoval? Jdi mi, jdi! A nebuď, Šalamounku, tvrdohlavý! Dej zlaťáky! Sto mi jich vysyp na dlaň, než dám tě prošacovat.
ŽID: Cože? sto? Kde mám jich tolik nabrat?
ALBERT: Poslyš, což ti není stydno nechat přátele tak bez pomoci?
ŽID: Přísahám...
ALBERT: Už dost! prý žádáš záruky. To je přec hloupost! Co ti dám zárukou? Snad svinskou kůži? Jen moci něco zastavit! Už dávno byl bych to prodal. Slovo rytířské ti nestačí, ty pse?
ŽID: Aj, vaše slovo je velký poklad: pokavad jste živ. Jak talisman to slovo rozevře vám truhlici všech vlámských boháčů. Však jestliže to slovo odevzdáte mně, chudičkému židovi, a zatím - Bůh nedej - umřete, pak v rukou mých se z něho stane klíček nepotřebný, jenž od skřínky je, pohozené v moři.
ALBERT: Že by můj otec déle žil než já?
ŽID: Kdožpak to ví? My nesčetli svých dnů. Byl mladík včera živ - a dnes je mrtev a čtvero dýchavičných stařečků ho na shrbených plecích nese k hrobu. Pan baron zdráv je. Dá-li Bůh, on deset, ba dvacet let i třicet může žít.
ALBERT: To, žide, lžeš! Vždyť po třicíti letech mne klepne padesátka; k čemu budou mi potom peníze?
ŽID: Aj, peníze? Ty vždy a v každém věku jsou nám vhod. V nich mladík hledá služebníky hbité a bez lítosti honí je sem tam; však stařec vidí nadějné v nich druhy a hlídá si je jako oko v hlavě.
ALBERT: Můj otec nemá druhů v nich ni sluhů; jen velitele své, jimž slouží sám; ba, slouží jim: jak otrok alžírský, jak v boudě pes. Má netopený pelech; je o vodě a suchém chlebě živ; noc probdí, běhaje a štěkaje. A zatím zlato v tichých truhlicích si líně klímá. Mlč! Až přijde čas, mně poslouží a nebude jen klímat.
ŽID: Až bude pohřeb pana barona, víc peněz věru poteče než slz. Bůh dědicem vás brzy učiň.
ALBERT: Amen.
ŽID: A možná...
ALBERT: Co?
ŽID: Tak. Napadlo mne jen, že prostředek je...
ALBERT: Prostředek?
ŽID: Nu, ano. Mám známého. Je stařičký to žid, je chudý apatykář.
ALBERT: Lichvář je to jako ty, či trochu počestnější?
ŽID: Ne, Tobiáš má, pane, jinší obchod. Zná míchat kapičky... Je zrovna zázrak, jak účinkují.
ALBERT: A co mně je po nich?
ŽID: Tři kapky jen dáš do sklenice vody; sou bez chuti a vodu nezbarví. A člověk bolest nepocítí v těle; jak rybička je čilý - a je po něm.
ALBERT: Tvůj stařík obchoduje s jedem?
ŽID: Tak - i s jedem.
ALBERT: Tak mi půjčkou nabízíš ne peníze, však dvě stě lahviček? Což? dukát za každou - a v každé jed?
ŽID: Když libo, můžete se posmívat. Ne, já jen chtěl... A vy snad... Já si myslil, pan baron že má skoro na čase.
ALBERT: Jak! Otce otrávit! To před synem - to mně si troufáš!... Chyť ho, Ivane!... A zdalipak ty víš, ty židáku, ty pse, ty hade, že tě na vrata teď přibiju?
ŽID: Ach, smilování, pane! To žert byl jenom.
ALBERT: Provaz, Ivane!
ŽID: Já žertoval... Já peníze vám přines.
ALBERT: Ven, ven, ty pse!

(Žid uteče.)

ALBERT: Až sem mě dovedla ta skoupost mého otce. Žid si troufá mi tohle nabídnout. Dej sklenku vína! Jsem bez sebe... Však peněz, Ivane, mi potřebí. Běž za proklatým židem, vem jeho dukáty. A kalamář mi taky podej, abych darebáku moh stvrdit příjem. Toho Jidáše mi sem však nevoď... Nebo počkej, ne... ty jeho dukáty by páchly jedem jak jeho předka třicet stříbrných. Já žádal vína.
IVAN: Ani slzu víc už vína nemáme.
ALBERT: A to, jež Raymond mi ze Španělska poslal jako dar?
IVAN: Hm, včera nemocnému kováři já láhev dones poslední.
ALBERT: Už vím. Tak dej mi vodu. Proklatý ten život! Už jsem se rozhod... K vévodovi půjdu si pro právo: ať otce donutí, by syna ve mně viděl, a ne myš, jež rejdí pod podlahou.

Druhá scéna

Sklep.

BARON: Jak mladý hejsek na schůzku se třese, když uvidí svou zrádnou milostenku neb husičku, již podvádí, tak já se těším celý den sem do sklepa, bych tajně zhlédl truhlice své věrné. Ten šťastný den, kdy v šestou truhlici, v tu, jež je dosud neplna, teď mohu hrst sypat zlata, jež jsem nahromadil! Jen málo na pohled: však málo k málu - a poklad roste. Císař, čet jsem kdes, prý jednou nakázal svým vojákům, hrst po hrsti by kopec vršili; i povstal pyšný chlum - a panovník moh s jeho výše rozradostněn hledět i po údolí s bělostnými stany i po moři, jímž pluly koráby. Tak já, jenž po troškách jen přináším sem do sklepa tu všední, nuznou daň, svou horu nakupil a s její výše zřít mohu na vše, co v mé moci je. A co v ní není? Roven démonu, já odtud panuji vším vesmírem; když zamanu si, vzrostou paláce a do mých velkolepých sadů hned si skotačivé nymfy zaběhnou a musy k nohám složí mi svou daň a genij svobody mou službu přijme a ctnost i práce nocí bezesných jen čekat bude pokorně mé mzdy. Jen hvízdnu - a hned zločin krvavý se ke mně v plaché poslušnosti lísá, mou ruku olizuje a v mé oči se dívaje, by vůli mou tam čet. Mne poslušno je vše, já ničeho. Jsem nad vše přání povznesen, jsem kliden. Vím o své moci a to vědomí mi zcela stačí...

(Dívá se na své zlato.)

BARON: Málo se jich zdá, a kolik přec jen lidských starostí a slz i přání, kleteb, zklamání to zlato těžce nevyvážilo! Zde někde památný mám dublon... Tady. Než vdova mi jej dala, s třemi dětmi půl dne se před mým oknem plazila a svíjela se plačíc na kolenou. To pršelo; pak přestalo; zas lilo - a falešnice nehnula se; byl bych ji vyhnal, ale šeptalo mi cos, že za manžela dluh mi přináší a nerada by zítra do žaláře. A tenhle dukát? Ten mám od Thibauta. Kde vzít jej měl ten čtverák lenivý? Vždyť ukradl jej, proč by ne? či snad že na silnici, v noci, v křovinách...? Ba, kdyby všechny slzy, krev i pot, vše, co kdy teklo za to, co tu skrývám, se z hloubek náhle k světlu prodralo, to by mi byla potopa! A já bych ve svém sklepení se zalk!... Je čas.

(Chce otevříti truhlu.)

BARON: Mne po každé, jak otevřít chci truhlu, se chvění zmocňuje a horečka. To není strach (ne, čeho bych se bál? vždyť mám svůj meč, ten čestnou zárukou mi za zlato), však na srdce mi padá cit, jakého jsem jinak nepoznal... Jsou lidé, jak nám tvrdí lékaři, že ve vraždě prý nacházejí rozkoš. Já rovněž tak: když v zámek vložím klíč, mám stejný cit, jak oni asi mají, když v oběť vrazí nůž: i požitek i hrůzu zároveň.

(Otvírá truhlu.)

BARON: Hle, moje blaho!

(Vysypává peníze.)

BARON: Už dosti světem jste se naběhaly a nasloužily potřebám i vášním. Teď spěte snem, jenž dává mír i moc, spěte snem jak bozi v nebesích! Já radostný dnes vystrojím si kvas: chci rozžít svíci před každičkou truhlou a každou otevřít a v jejich středu se pohledem pást na ten zlatý lesk.

(Rozžíhá svíce a otvírá truhlu po truhle.)

BARON: Jsem jako král... Jak čarovný to třpyt! Má silná država mne poslouchá; v ní štěstí mé, v ní sláva má i čest. Jsem jako král!... Však, až mne nebude, kdo povládne tím vším? Můj nástupce! Ten mladý, marnotratný ztřeštěnec, ten přítel nerozvážných hýřilů! Jen zavru oči a sem sejde on, sem do těch němých klidných klenutí, s ním zástup dvorských pochlebníků zištných. Mé mrtvole on klíče ukradne a s posměchem zde s truhel zvedne víka. Mé poklady, mé pokladečky vplynou jim do děravých atlasových kapes. On rozbije ty posvěcené schrány, on olej králů vlije do bláta, on promarní... A jakýmže to právem? Což jsem to všechno zadarmo jen dostal? či pouhopouhým žertem jako hráč, jenž chřestí kostkami a hrabe zlato? Což ví to kdo, co trpkých odříkání, chmur, nesnází a vášní zkrocených, co strastí dne, co nocí beze sna mne stálo toto vše? Či řekne syn, že srdce mám, jež zarostlé je mechem, že žádosti jsem nepoznal, ba snad že svědomí se do mne nezahryzlo, ach, svědomí, to zvíře s ostrým drápem, jenž do srdce se vryje - svědomí, host nepozvaný, nelahodný druh, ten hrubý věřitel, ta čarodějka, jež lunu zháší a jež hroby třese, by mrtvé vydaly?... Ne, strázněmi si vysluž poklad a pak uvidím, zda, bědný, promarníš, cos krví získal! Ó, kéž bych doved nedůstojným zrakům ten sklep zde skrýt! Ó, kéž bych z rovu moh se plížit na světlo jak strážný stín, moh sednout na truhlu, moh od živoucích si ochraňovat zlato své jak teď...

Třetí scéna

V zámku. - ALBERT a VÉVODA.

ALBERT: Můj pane, věřte, dlouho mne už trýzní stud hořké chudoby. A nebýt nejhůř, mou obžalobu nebyl byste slyšel.
VÉVODA: Rád věřím, rytíři. Kdo jest jak vy, jen je-li nejhůř, obžaluje otce, sic by to byla zvrhlost, jaké málo... Však buďte kliden; bez hluku i svědků já v otci vašem vzbudím svědomí. Dnes přijde. Dávno jsme se neviděli. Byl mého děda přítel. Vzpomínám si, když byl jsem ještě děcko, na svého mne leckdy vysazoval vraníka a těžkou přilbou pokrýval mi hlavu tak jako zvonem. -

(Dívá se z okna.)

VÉVODA: Kdo to přichází? To on snad?
ALBERT: Ano, vévodo.
VÉVODA: Vy vstupte sem vedle. Zavolám vás.

(Albert vejde. Vstoupí baron.)

VÉVODA: Barone, jsem rád, že vidím, jak jste zdráv a svěží.
BARON: Jsem šťasten, vévodo, že měl jsem sílu váš příkaz vyplnit a dostavit se.
VÉVODA: My dávno, barone, se neviděli. Zda poznáváte mne?
BARON: Můj vévodo, já vidím vás jak dnes. Ó, vy jste švarný byl hošík. Nebožtík váš dědeček mi říkal: Filipe (on vždycky zvával mne Filipem), co říkáš? co mu říkáš? Až přejde dvacet roků - ty a já, my budem hloupí před tím maličkým... To mínil vás...
VÉVODA: Teď obnovíme známost. Vy zcela zapomněl jste na můj dvůr.
BARON: Jsem, pane, nyní stár. Co při dvoře bych dělat měl? Vy mlád: vám radovánky a turnaje jsou vhod - já pro ně již se nehodím. Když Bůh nám sešle vojnu, zas - nechť i hekám - vlezu na koně; dost síly posud mám, svůj starý meč bych za vás tasil chvějící se rukou.
VÉVODA: Váš zápal známe, milý barone: můj děd byl s vámi spřátelen, můj otec vás ve vážnosti měl. Též já vždy slýchal, jak věrný jste a chrabrý rytíř. Prosím, snad sednem. - Máte děti?
BARON: Syna mám.
VÉVODA: Proč nevídám ho u sebe? Vám dvůr se znudil. Jemu však i věk i stav přec radí, aby nám byl poblíže.
BARON: Můj syn má hlučnou světskost v nelásce; je divokého, ponurého mravu - jen po lesích kol zámku stále bloudí jak mladý jelen.
VÉVODA: Zlé je člověku být sám a sám. Však my už proženem ho v plesích, v radovánkách, v turnajích. Jen mi ho pošlete. A vyměřte mu, jak jeho stav si žádá, slušný důchod... Jste zachmuřen. - Snad znavila vás cesta?
BARON: Můj vévodo, já nejsem znaven, jsem však vehnán do rozpaků. Nerad bych to doznal - ale vy mne nutíte vše říci o synu, co chtěl jsem smlčet. On, pane, na neštěstí nehoden je milosti a pozornosti vaší. Své mládí promarňuje v bujnosti a v nízkých neřestech...
VÉVODA: To, barone, jen proto, že je sám. Vždyť samota i zahálka jsou mladým lidem zkázou. Jen pošlete ho sem: zde zapomene svých návyků, jež skrytě vzklíčily.
BARON: Můj pane, račte prominout, však nelze mi vskutku přijmouti tu nabídku.
VÉVODA: Proč, ale proč?
BARON: Mne starce propusťte...
VÉVODA: Chci vědět, proč. Chci vědět, proč to nelze.
BARON: Já na syna se hněvám.
VÉVODA: Proč?
BARON: Že spáchal cos takřka zločinného.
VÉVODA: Ale co?
BARON: Můj pane, promiňte...
VÉVODA: Toť víc než divné! Či stydíte se za něho?
BARON: Ba... stydím...
VÉVODA: A proč? Co udělal?
BARON: On chtěl mne - chtěl mne zabít!
VÉVODA: Zabít? Tedy soudu já ho vydám, když je podlý zločinec!
BARON: Ne, nebudu já pranic dokazovat, ač vím, že po mé smrti prahne, vím, že pokoušel se...
VÉVODA: Pokoušel se? Oč?
BARON: Mne okrást.

(Albert se vrhá do komnaty.)

ALBERT: Lžete, barone.
VÉVODA (k synovi): Jak! Vy si troufáte?...
BARON: Ty zde! Ty, ty sis troufal... Smíš otci říci slovo takové! Že lžu! A před ním! naším panovníkem! To mně! Což nejsem rytíř už?
ALBERT: Jste lhář!
BARON: A blesk ho ještě neskácel, ó Bože! Nuž zvedni to zde! Rozsoudí nás meč!

(Hodí mu rukavici, kterou syn rychle zvedne.)

ALBERT: Dík, vroucí dík. Toť první otcův dar.
VÉVODA: Co jsem to viděl? Cože se tu stalo? Syn přijal výzvu otce svého, kmeta! Ó, v jaké jsem to době vévodský vzal řetěz na šíj! Mlčte, blázne -. Ty, ty, mladý tygře, zaraz! (Synovi): Dost už, dost! Sem rukavici!

(Přijímá ji.)

ALBERT (stranou): Škoda!
VÉVODA: Zaťal do ní své drápy! - ukrutník! Mně s očí pryč! a pokud sám vás nepovolám zpět, já vidět nechci vás.

(Albert odejde.)

VÉVODA: A vy, vy starče, vy nešťastníče, necítíte stud?...
BARON: Můj pane, promiňte mi, pane můj... Stát nemohu... Mně slábnou kolena... Tak dusno je!... Tak dusno!... Kde jsou klíče? Mé klíče, klíče mé!...
VÉVODA: Je mrtev, Bože! Ukrutná doba! Srdce ukrutná!