Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Dražba byla stanovena na šestnáctého.
Mezi prohlídkami a dražbou byla jednodenní přestávka, aby čalouníci mohli sejmout obrazy, záclony a podobné předměty. Vrátil jsem se tehdy z cest. Bylo celkem pochopitelné, že mi nikdo neoznámil Markétinu smrt jako velkou novinu, jak to přátelé dělávají tomu, kdo se vrátil do velkoměsta. Markéta byla hezká, ale čím více rozruchu působí život vyhledávaných žen jejího druhu, tím méně působí jejich smrt.jsou slunci,která zapadají, bez lesku, jako vzešla. Zemřou-li mladé, dozví se o jejich smrti rázem všichni jejich milenci, protože v Paříži skoro všichni milenci známé dívky žijí v důvěrném přátelství. Sdělí si navzájem několik vzpomínek a jejich život pokračuje, aniž ho vzruší jediná slza.
Když je dnes někomu pětadvacet let, jsou u něho slzy tak vzácné, že je nemůže prolévat při první příležitosti. Leda.že si příbuzní zaplatí, aby byli oplakáváni, a to ještě podle ceny, jakou na to vynaloží.
Já však, třebaže můj monogram nebyl na žádném Markétině předmětu, jsem z vrozené shovívavosti a bezděčného soucitu, k nimž jsem se právě přiznal, byl nucen přemýšlet o její smrti déle, než si snad zasloužila.
Vzpomínal jsem, že jsem Markétu velmi často potkával na Elysejských polích, kde se denně projížděla v modrém kočáře, taženém párem skvělých hnědáků, a že jsem si povšiml její důstojnosti, neobvyklé u takových žen, důstojnosti, která ještě zdůrazňovala její opravdu výjimečnou krásu. Tyto nebohé bytosti mívají na vycházce vždy nějaký doprovod. Protože se žádný muž nepřizná ke svému nočnímu dobrodružství a ony se bojí osamělosti, brávají sebou buď ty méně šťastné, které nemají kočár, anebo zestárlé, na nichž už není stopy po bývalé eleganci. A na ty je možno se bez obav obrátit, přejeme-li si dovědět se nějaké podrobnosti o ženě, kterou doprovázejí.
U Markéty tomu tak nebylo. Přijížděla na Elysejská pole vždy sama v kočáře, v němž seděla nenápadně, v zimě zahalena do velkého kašmírového šálu, v létě oblečena co nejjednodušeji. Třebaže na své oblíbené projížďce potkávala mnoho známých, když se letmo na ně usmála, byl její úsměv zřejmý jen jim a mohla by se tak usmívat vévodkyně, Nekroužila po Elysejských polích, jako to dělaly a dělají její družky. Koně ji rychle unášeli do lesa. Tam z kočáru vystoupila, hodinu se procházela, pak zase nasedla a vracela se rychlým klusem domů.
Všechny tyto okolnosti, jichž jsem byl několikrát svědkem, mi vyvstávaly před očima a litoval jsem smrti této dívky, jako litujeme zničení krásného uměleckého díla. Neboť nebylo možno spatřit půvabnější a krásnější ženu, než byla Markéta.
Byla vysoká a až příliš štíhlá, dovedla však tuto nepatrnou vadu oblekem mistrně skrýt. Kašmírový šál, jehož cíp sahal až k zemi, se rozvíral na bocích po širokých záhybech hedvábných šatů a rukávník, který jí zakrýval ruce a který tiskla k hrudi, měl tolik dovedně uspořádaných záhybů, že sebenáročnější zrak nenašel nic, co by mohl vytknout jejímu zevnějšku. Překrásná hlava byla utvářena se zvláštní koketerií. Byla malá, a jak by řekl Musset, matka ji utvořila tak malou proto, aby ji mohla utvořit tak dokonale. V nepopsatelně půvabném ovále dvě černé oči s obočím vyklenutým tak přesně, že působilo dojmem, že je namalováno. Oči přikrýval závoj dlouhých řas, které přivřeny vrhaly stín na růžovou pleť jejích lící. Přikresleme ještě jemný, rovný, ušlechtilý nos, s chřípím poněkud rozevřeným žhavou touhou po smyslném životě, přikresleme pravidelná ústa, jejichž rty se půvabně rozvíraly nad mléčně bílými zuby, vdechněte na pleť nedotčený broskvový pel, a máte představu o té půvabné hlavě. Uhlově černé, přirozeně zvlněné vlasy se nad čelem rozdělovaly ve dva silné prameny, ztrácely se v týle a ponechávaly volné dolní okraje boltců, v nichž zářily dva diamanty, každý v ceně čtyř až pěti tisíc franků. Musím říci, ač to zní nepochopitelně, že nevázaný život nesetřel z Markétina obličeje panenský, ba téměř dětský výraz, který byl pro ni charakteristický. Markéta měla výborný portrét od Vidala, jediného umělce, který ji uměl věrně zpodobnit. Měl jsem po její smrti tento portrét několik dnů před očima a byl tak podivuhodně životný, že mi pomohl při popisu jejího zevnějšku, na což by má paměť patrně nestačila. O některých podrobnostech této kapitoly jsem se dověděl později, uvádím je však nyní, abych se k nim nemusel vracet, až začnu vyprávět souvislý příběh.
Markéta se účastnila všech premiér a své večery trávila buď v divadle, nebo na plesích. Kdykoliv se objevila nová hra, mohli jste si být jisti, že Markétu spatříte v divadle se třemi předměty, bez kterých se nikdy neobjevila a které vždy ležely na pažení její přízemní lóže: kukátko, sáček s bonbóny a kytice kamélií. Dvacet pět dnů v každém měsíci byly kamélie bílé a pět dnů červené. Důvod tohoto střídání barev, jehož si povšimli diváci v divadlech, kam chodila nejčastěji, její přátelé i já, není znám.
Nikdo nespatřil Markétu s jinými květinami než s kaméliemi. U její květinářky paní Barjonové ji nakonec nazvali Dámou s kaméliemi, a to jí už zůstalo. Věděl jsem jako jiní, kteří se v Paříži stýkají v určitém společenském okruhu, že Markéta byla metresou mladíků z nejlepší společnosti, že se tím netajila a že oni sami se tím pyšnili, což dokazovalo, že milenci i metresa si vzájemně vyhovovali. Ale v posledních třech letech, od svého pobytu v Bagnéres, žila prý jen se starým vévodou, cizincem, velikým boháčem, který se snažil odvést jí co nejdále od dřívějšího způsobu života, a jak se zdálo, Markéta k tomu dosti ochotně přivolovala. Tohle mně o tom vyprávěli.
Na jaře v roce 1842 se cítila Markéta churavá a byla tak zesláblá, že jí lékaři přikázali lázeňskou léčbu, a proto odjela do Bagnres.
Tam mezi nemocnými byla vévodova dcera, která nejenže trpěla stejnou chorobou, ale byla Markétě tak podobná, že mohly být považovány za sestry. Mladá vévodkyně však měla plicní tuberkulózu v nejvyšším stupni a za několik dnů po Markétině příjezdu zemřela. Vévoda, který zůstal v Bagnéres z obvyklé lidské touhy zdržovat se na místě, kde jsme pochovali kus vlastního srdce, spatřil jednoho jitra Markétu v ohybu stromořadí. Měl dojem, že vidí stín vlastního dítěte, a jak jí šel vstříc, uchopil ji za ruce a v dojetí ji objal. Ani se nezeptal, kdo vlastně je, a naléhavě prosil, aby ji směl navštěvovat a milovat v ní živý obraz své mrtvé dcery.
Markéta byla v Bagnéres sama s komornou; neměla obavy, že by se zkompromitovala, a vyhověla vévodovým prosbám. V Bagnéres však byli lidé, kteří přišli vévodu obřadně upozornit na pravé postavení slečny Gautierové. Byla to pro starce rána, neboť v tom končila podoba s jeho dcerou. Ale už bylo pozdě. Dívka se stala jeho srdci nepostradatelnou, byla jediným důvodem a jediným smyslem zbytku jeho života. Nebyl oprávněn činit jí výčitky, nic jí nevytýkal. Otázal se jí jen, zda je schopna změnit svůj život, a nabízel jí za tuto oběť vše, oč by požádala. Slíbila.
Je nutno podotknout, že Markéta, která měla živý temperament byla nemocná. Hlavní příčinu nemoci spatřovala ve své minulosti a jakýmsi vnuknutím věřila, že jí bůh zachová krásu a zdraví, dá-li se na pokání a změní-li svůj způsob života. A vskutku, lázeňský pobyt, procházky, zdravá únava a spánek jí do konce léta ponenáhlu uzdravily. Vévoda doprovodil Markétu do Paříže a pokračoval ve svých návštěvách jako v Bagnéres. Tento vztah, jehož vznik a motiv byly neznámy, způsobil velký rozruch, neboť vévoda, proslulý velkým jměním, nyní ještě proslul rozmařilostí. Styky starého vévody s mladou dívkou byly přičítány zhýralosti, časté u bohatých starců. Lidské řeči připouštěly všechno, kromě prosté skutečnosti. Jeho otcovský cit k Markétě byl ryzí a jakákoli pohnutka kromě upřímného citu by mu byla připadala nemravná. Nikdy jí neřekl slůvka, jež by nemohla slyšet jeho dcera. Rozhodně však nechci popisovat naší hrdinku jinak, než jakou vskutku byla. Řekněme si, že pokud byla v Bagnéres, nebylo těžké dodržet slib daný vévodovi, a také jej dodržovala.
Jakmile se však vrátila do Paříže, připadalo dívce zvyklé na život naplněný zábavami, plesy, a dokonce i hýřením, že v osamělosti, přerušované pouze pravidelnými vévodovými návštěvami, zemře nudou, a do mysli i do srdce sejí vkrádala touha po dřívějším rušném životě.
A ještě je nutno podotknout, že se Markéta vrátila z lázeňského pobytu krásnější než dříve, že jí bylo dvacet, že její nemoc, v postupu zastavená, ne však vyléčená, v ní neustále probouzela horečnou touhu, která obvykle provází plicní choroby.
Vévoda hluboce trpěl, když mu přátelé, neustále číhající na přistižení dívky, s níž se - podle jejich názoru - kompromitoval, jednoho dne sdělili a dokázali, že dívka v době, kdy šije jista vévodovou nepřítomností, přijímá návštěvy, které se často protáhnou až do druhého dne. Když sejí na to vévoda otázal, Markéta všechno doznala a bezelstně mu doporučila, aby o ní nedbal, protože už nemá sílu dodržet slib a nechce přijímat dobrodiní muže, kterého klame. Vévoda osm dnů nepřišel, a to bylo vše, co dokázal. Osmého dne navštívil Markétu znovu s prosbou, aby ji směl navštěvovat dále. Slíbil, že ji bude brát takovou, jaká je, jen když jí bude moci vídat; a přísahal, že i kdyby ho to mělo stát život, nikdy jí nic nevyčte. Tak daleko to dospělo za tři měsíce po Markétině návratu, tj. v listopadu a v prosinci roku 1842.