Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

III.

Šestnáctého jsem šel v jednu hodinu do ulice de Antin.
Výkřiky dražebních vyvolávačů se nesly až ke vratům. Byt byl naplněn zvědavci. Byly zde "všechny krásky" elegantního polosvěta, úkosem pozorované několika vznešenými dámami, jimž dražba opět posloužila jako záminka, aby si z blízka prohlédly ženy, se kterými by jinak neměly příležitost se setkat a kterým možná potají záviděly snadnou zábavu. Vévodkyně de F. se loktem lehce dotýkala slečny A., která byla neblahou ukázkou moderní kurtizány. Markýza de T. váhala, zda má koupit kus nábytku, na který si přisazovala paní D., nej elegantnější a nejznámější vydržovaná žena dneška.
Vévoda de Y., o němž se v Madridě říká, že se ničí v Paříži, a že se ruinuje v Madridě, a který vlastně neutratí ani svůj příjem, stál v živém rozhovoru s paní M., nejduchaplnější povídkářkou, která chce občas napsat to, co vypravuje, a podepsat se pod to, co napíše, a přitom vyměňovali důvěrné pohledy s paní N., krasavicí, která se projíždí po Elysejských polích téměř výhradně v růžových nebo modrých šatech, ve voze taženém párem vysokých vraníků, které jí Tony prodal za deset tisíc franků, jež mu skutečně vyplatila. Slečna R., která dokáže dvojnásobně víc pouhou duchaplností než ženy ze společnosti svým věnem a trojnásobně víc.než jiné svými láskami, přišla si též něco koupit, ačkoli bylo chladno a lidé si ji nemálo prohlíželi.
Mohl bych uvést ještě mnoho začátečních písmen osob shromážděných v salóně, které se divily, že se zde sešly, obávám se však, že bych čtenáře unavoval. Dodám jen ještě, že všichni přítomní zářili dobrým rozmarem, že mnozí z nich znali zemřelou, a zdálo se, že na ni ani nevzpomenou.
Bylo tu plno smíchu. Vyvolávací křičeli z plna hrdla. Obchodníci, kteří usedli v předních lavicích před dražebním stolem, se marně snažili vynutit ticho, aby mohli v klidu projednat nákupy. Nikdy snad nebylo různorodějšího a pestřejšího shluku. Nenápadně jsem se připojil k davu. Skličovala mne myšlenka, že se soustředil právě vedle pokoje; kde naposledy vydechla nebohá dívka, jejíž nábytek byl nyní prodáván na zaplacení dluhů. Přišel jsem spíše ze zájmu o prohlídku než o nákup, a pozoroval jsem proto prodávající dražebníky, jejichž tváře se rozjasňovaly vždy, když některý předmět dosáhl ceny, ve kterou nedoufali. Poctivci, kteří spekulovali s prostitucí zemřelé, kteří na ní stoprocentně vydělávali, kteří jí do posledního dechu pronásledovali úředními výměry a kteří po její smrti přišli sklidit ovoce svých počestných výpočtů spolu s úroky hanebného úvěru. Jak byli prozíraví naši předkové, když měli jednoho boha pro kupce i zloděje!
Šaty, kašmírové šály a šperky se prodávaly neuvěřitelně rychle. Z toho se mi nic nehodilo, ale čekal jsem dále.
Vtom jsem zaslechl vyvolání:
"Krásně vázaná kniha Manon Lescaut se zlacenou ořízkou. Na první stránce je cos napsáno. Deset franků."
"Dvanáct," ozval se jakýsi hlas po dosti dlouhém tichu.
"Patnáct," řekl jsem.
Proč? Sám jsem nevěděl. Nepochybně kvůli tomu něčemu napsanému.
"Patnáct," opakoval dražební vyvolávač. "Třicet," zvolal první přihazovač hlasem, z něhož zaznívalo patrné přesvědčení, že nikdo nedá víc.
A teď nastal boj.
"Třicet pět!" zvolal jsem stejným hlasem.
"Třicet."
"Čtyřicet."
"Padesát."
"Šedesát."
"Sto."
Připouštím, že kdybych se byl snažil udělat dojem, bylo by se mi to podařilo, protože po zvýšení ceny nastalo hluboké ticho a všichni na mne pohlédli, aby zjistili, kdo tak nápadně usiluje o vlastnictví této knihy.
Zdálo se, že jsem důrazem na své poslední slovo udolal svého protivníka: rozhodl se, že se vzdá boje, kterým jsem zaplatil za svazek desetinásobnou cenu, než jakou měl; uklonil se a řekl mi uhlazeně, ač trochu pozdě:
"Ustupuji, pane."
Pak už nikdo nic neřekl a kniha mi byla přiklepnuta. Protože jsem se obával dalšího podobného nápadu, který by byl možná podporován mou ješitností, ale který by jistě uškodil mé peněžence, uvedl jsem své jméno, kniha byla odložena a odešel jsem. Svědkům této scény jsem zavdal jistě hodně látky k přemýšlení. Nepochybně se dohadovali, proč jsem asi zaplatil sto franků za knihu, kterou jsem mohl všude koupit za deset, nejvýš patnáct franků. Za hodinu jsem si pro koupenou knihu poslal.
Na první stránce bylo úhledným písmem napsáno věnování:
Manon Markétě.
Pokora.
A podepsán Armand Duval.
Co znamenalo slovo: pokora
Vynikala snad Markéta podle mínění pana Armanda Duvala nad Manon svými hříchy nebo srdcem?
Druhé vysvětlení bylo pravděpodobnější, protože prvé by bylo nevhodně upřímné ale Markéta by je, ač o sobě neměla valné mínění, nemohla přijmout. Ještě jsem si vyřizoval nějakou záležitost a knihou jsem se znova zabýval až večer, když jsem ulehl. Manon Lescaut je příběh hluboce dojemný a přesto, že jej znám do všech podrobností, mám-li jej v ruce snad posté, se rád shledávám s hrdinkou abbého Prévosta. Protože jeho postava je tak opravdová, připadá mi, jako bych ji znal ve skutečnosti. Za těchto okolností mne neobyčejně povzbuzoval k četbě zvláštní způsob přirovnání mezi ní a Markétou a má shovívavost se stupňovala soucitem, přecházejícím téměř v lásku k ubohé dívce, jejíž pozůstalosti jsem vděčil za tuto knihu. Manon zemřela sice v pustině, ale v náruči muže, který jí miloval z celého srdce, který jí když zemřela, vykopal hrob zkropil jej svými slzami a pohřbil v něm své srdce, naproti tomu Markéta stejně hříšná jako Manon a možná stejně kajícná zemřela na svém loži v nádheře a přepychu, dalo-li se věřit tomu co jsem viděl, ale v naprosté osamělosti srdce, a ta je mnohem vyprahlejší, mnohem opuštěnější a mnohem nejlítostnější než pustina, v níž byla pohřbena Manon.
Jak jsem slyšel od přátel, kteří věděli o posledních chvílích jejího života, neposkytl Markétě v posledních dvou měsících, pozvolného a bolestného umírání nikdo opravdovou útěchu. Pak jsem v duchu přešel od Manon a Markéty vůbec na ženy, které jsem od vidění znal a které spěly s písní na rtech k téměř stejnému konci.
Ubohé bytosti! Je-li bláhové je milovat, můžeme je alespoň politovat. Litujete slepce, který nikdy nespatřil denní světlo, hluchého, který nikdy nezaslechl zvuky přírody, němého, který se nikdy nemohl projevit hlasem, a pod záminkou falešného studu nechcete politovat slepé srdce, hluchou duši, netečné svědomí které ubohou postiženou bytost dohánějí k šílenství, které jí brání proti její vůli rozeznat dobro, zaslechnout hlas boží a promluvit čistým hlasem, lásky a věrnosti. Hugo vytvořil Marion Delorme Musset stvořil Berneretu, Alexandr Dumas Femandu, myslitelé a básníci všech dob věnovali i kurtizánám svůj soucit a někdy je významný muž povznesl svou láskou a věnoval jim i své jméno. Zdůrazňuji to, protože čtenáři, kteří začali číst tento příběh, je jistě dost takových, kteří se již připravují knihu odložit z obavy, že jen omlouvá neřest a prostituci a autorův věk tuto obavu ještě nesporně zvyšuje. Ti, kdož se to domnívají, mohou být klidní, odvrací-li je od četby pouze tato obava, neboť se mýlí, - jsem prostě přesvědčen o této zásadě: ženě, které nevštípila dobro výchova, otvírá bůh téměř vždy dvě cesty, které jí k němu dovedou, a těmi cestami jsou bolest a láska. Jsou obtížné a poutnice si na nich zkrvaví nohy a rozedřou ruce, ale zároveň na okrajích této cesty ztratí všechny své nedokonalosti a dojdou a dojdou svého cíle zcela nahé, ale za takovou nahotu se před bohem nerdíme. Ti, kteří potkávají takové smělé poutnice, mají je povzbudit a vyprávět všude, že se s nimi setkali, aby takovým zveřejněním ukázali cestu jiným. Nejde jistě o to, abychom postavili u brány do života dva sloupy, jeden s nápisem "Cesta k dobru" a druhý s výstrahou "Cesta ke zlu", a řekli vstupujícím: "Rozhodněte se!" Je zapotřebí podle Kristova vzoru ukazovat pěšinky těm, kteří se dali na,začátku svést z druhé cesty k prvé. A zejména není nutné, aby tyto pěšinky byly hned na počátku příliš bolestné a neschůdné, kterým si jako příklad shovívavosti a odpouštění křesťanské podobenství o marnotratném synu. Ježíš měl tolik lásky k duším zraněným lidskými vášněmi, s láskou jejich rány ošetřoval a balzámem útěchy je léčil a uzdravoval. A tak řekl Magdaléně:
"Mnoho ti bude odpuštěno, protože jsi mnoho milovala," hluboké odpuštění, které jistě probudilo hlubokou víru. Proč bychom měli být přísnější než Kristus Proč bychom měli tvrdošíjně lpět na mínění tohoto světa, který předstírá tvrdost a tvrdost, aby si dodal zdání síly, a proč bychom s ním měli zavrhovat krvácející duše, z jejichž ran odtéká zlo minulosti jako špatná krev nemocného a které čekají na přátelskou ruku, aby je podepřela a uzdravila jejich srdce? Obracím se na svou generaci, na ty, pro něž již bohudík neplatí Voltairovy teorie, na ty, kteří vědí jako já, že lidstvo už patnáct let žije ve velikém rozmachu. Vědomí dobra a zla bylo jednou provždy vštípeno, byla povznesená víra a vracená úcta posvátným věcem, a nebude-li svět zcela dokonalý, bude jistě aspoň lepší. Úsilí všech vzdělanců směřuje k jednomu cíli, vůle všech se spojuje v zásadě:buďme dobří, buďme mladí, buďme opravdoví! Ve zlu je prázdnota, buďme hrdí na dobré skutky, a zejména neztrácejme naději. Nepohrdejme ženou, která není matkou, sestrou, dcerou nebo manželkou. Neomezujme úctu pouze na rodinu a nebuďme shovívaví jen ze sobeckých důvodů. Protože v nebi se radují více z pokání jednoho hříšníka než ze stovky spravedlivých, kteří nikdy nezhřešili, snažme se udělat nebi radost. Může nám to v hojné míře vynahradit. Přenechme na své životní pouti almužnu odpuštění těm, kteří propadli lidským vášním a které snad zachrání božská naděje, jak říkávají dobré babičky, když doporučují nějaký svůj lék, když nepomůže, jistě neuškodí. Moje snaha po dosažení tak významných výsledků z nepatrného podnětu, kterým se zde zabývám, působí jistě opovážlivě, ale patřím k těm, kteří vědí, že v málu je skryto vše. Dítě je malé a je v něm člověk, mozek je útlý a skrývá všechno myšlení, oko je pouhá tečka a obsáhne míle.