Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV.

Po dalších dvou dnech byla dražba skončena. Vynesla sto padesát tisíc franků. Věřitelé se rozdělili o dvě třetiny a zbytek připadl rodině, kterou tvořila sestra a malý synovec.
Sestra hleděla užasle, když jí správce pozůstalosti sdělil, že zdědila padesát tisíc franků. Dívka neviděla sestru šest nebo sedm let, od chvíle, kdy zmizela, a po celou tu dobu ani od ní, ani od nikoho jiného nedostala nejmenší zprávičku o jejím životě. Přispěchala do Paříže, a ti, kteří znali Markétu, byli velmi překvapeni, že její jedinou dědičkou byla hezká silná venkovská dívka, která až do té chvíle nikdy neopustila rodnou ves. Majetek jí spadl náhle do klína, a ani neznala původ nečekaného bohatství. Později jsem se dověděl, že se vrátila na venkov hluboce zarmoucena sestřinou smrtí, ale že její zármutek zmírňoval čtyřprocentní úrok z právě uloženého jmění. Pomalu jsem zapomínal na tyto události, které v Paříži, městě skandálů se už tolikrát opakovaly, a téměř jsem už na vše zapomněl, když tu nová událost způsobila, že jsem poznal celý Markétin život do tak dojemných podrobností, že jsem se rozhodl příběh napsat a také jej píši.
Byt byl po prodeji nábytku prázdný a znova k pronajmutí, když za tři nebo čtyři dny potom u mne někdo dopoledne zazvonil.
Můj sluha, či spíše domovník, který mi nahrazoval, sluhu, šel otevřít a přinesl mi navštívenku se vzkazem, že návštěvník si přeje se mnou mluvit.
Pohlédl jsem na navštívenku a četl: Armaand Duval.
Pátral jsem v paměti, kde jsem se s tímto jménem již setkal, a vzpomněl jsem si na první stránku knihy Manon Lescaut. Co ode mne chce muž, který Markétě věnoval tuto knihu?
Řekl jsem, aby byl uveden.
Pak jsem spatřil vysokého, světlovlasého, bledého mladíka v cestovním obleku, který patrně několik dnů nesvlékl, a přestože byl celý zaprášený zřejmě se ani nenamáhal, aby jej okartáčoval při příjezdu do Paříže.
Pan Duval byl neobyčejně vzrušen a ani se nesnažil své vzrušení skrýt. Oslovil mne se slzami v očích a chvějícím se hlasem: "Promiňte, pane, že jsem vás vyhledal v tomto obleku. Snad se nemusí mladí muži před sebou ostýchat a tak dychtivě jsem si přál setkat se s vámi, že jsem se ani nezastavil v hotelu, kam jsem poslal zavazadla, a spěchal jsem přímo k vám v obavě, že vás nezastihnu, třebaže je ještě časně."
Vyzval jsem pana Duvala, aby se posadil ke krbu; když usedal, vytáhl z kapsy kapesník, v němž na okamžik skryl tvář.
"Jistě nechápete," pokračoval se smutným povzdechem, "co od vás chce neznámý host v tuto hodinu, v takovém obleku a v rozpoložení, v jakém právě jsem. Zkrátka, přišel jsem, pane, požádat vás o velkou laskavost."
"Mluvte, pane, rád vám vyhovím."
"Byl jste na dražbě po Markétě Gautierové?" Po vyslovení tohoto jména se zmocnilo mladíka pohnutí, které sice na chvíli ovládl, ale nakonec bylo silnější než jeho vůle, takže si zastřel tvář dlaní.
"Jsem vám jistě směšný," dodal, "omluvte mne prosím a věřte, že nikdy nezapomenu, že jste mi věnoval svou trpělivost."
"Mohu-li, pane," odvětil jsem, "přispět něčím, jak se domníváte, k zmírnění vašeho zármutku, řekněte mi přímo, jak bych vám mohl pomoci, a uvidíte, že vám rád vyhovím." Zármutek pana Duvala mne dojímal a z nevysvětlitelného důvodu jsem k němu chtěl být vlídný.
Začal tedy: Koupil jste si něco na dražbě u Markéty?"
"Ano, pane. Knihu."
"Manon Lescaut"
"Ano."
"Máte ji ještě?"
"Mám ji v ložnici."
"Při této odpovědi se patrně panu Armandu Duvalovi velmi ulehčilo a začal mi děkovat, jako bych mu prokázal službu již tím, že jsem si knihu ponechal.
Vstal jsem, přinesl jsem jí z ložnice a podal jsem mu ji.
Je to ona," řekl, pohlédnuv na věnování na, první stránce, a listoval dále, "je to ona." A dvě velké slzy skanuly na stránky.
Po chvíli zvedl hlavu a pohlédl na mne. Už se ani nesnažil skrýt propukající pláč a řekl: "Záleží vám, pane, na této knize?"
"Proč, pane"
"Poněvadž jsem vás přišel požádat, abyste mi ji přenechal."
"Promiňte mi mou zvědavost," odvětil jsem, "Markétě Gautierové jste věnoval tu knihu vy?"
"Ano."
"Kniha je vaše, pane," pokračoval jsem, "těší mne, že vám ji mohu předat."
"Alespoň vám za ní zaplatím částku, zač jste jí koupil," namítal pan Duval rozpačitě. "Dovolte, abych vám jí daroval. Cena jednotlivé knihy při podobném prodeji je nepatrná a už se ani nepamatuji, co jsem za ní dal."
"Zaplatil jste za ni sto franků."
"Ano, máte pravdu," přisvědčil jsem, nyní zas já v rozpacích, jak to víte?"
"Velmi snadno. Doufal jsem, že dorazím na dražbu do Paříže včas, ale přijel jsem až dnes ráno. Chtěl jsem si stůj co stůj koupit něco z pozůstalosti a první moje cesta vedla k dražebníkovi, s jehož svolením jsem nahlédl do seznamu prodaných předmětů, kde jsou uvedena i jména kupců. Dověděl jsem se, že knihu jste koupil vy, a rozhodl jsem se, že vás požádám, abyste mi jí přenechal, třebaže cena, kterou jste za ní zaplatil, ve mně vzbuzovala obavu, že i vás možná pojí k této knize nějaká vzpomínka."
Při těchto slovech bylo zřejmé, že Armanda děsí představa, že bych mohl znát Markétu stejným způsobem jako on. Pospíšil jsem si, abych ho uklidnil.
"Znal jsem slečnu Gautierovou jen od vidění," řekl jsem. Její smrt na mne zapůsobila obvyklým dojmem, jakým působí smrt mladé krasavice na mladíka, který jí potkával. Chtěl jsem si v dražbě něco koupit a umínil jsem si, že držím tento svazek. Ani nevím proč, ale bavilo mě pozlobit pána, který byl po mé knize jako posedlý a zřejmě mi chtěl dokázat, že jí musí mít. Opakuji vám, pane, že kniha je vaše, a znovu vás prosím, abyste ,jí přijal ode mne, ne jako já od vydražovatele, a aby byla mezi námi pojítkem pro další vřelejší vztahy."
"Dobrá, pane," řekl Armand, stisknuv mi ruku, "přijímám a budu vám za to celý život vděčný." Byl bych se Armanda rád vyptával na Markétu, protože věnování v knize, cesta mladého muže a jeho touha po vlastnictví tohoto svazku podněcovaly mou zvědavost. Obával jsem se však, abych svými otázkami nevzbudil u hosta dojem, že jsem odmítl peníze proto, abych se mohl vměšovat do jeho záležitostí.
Zřejmě uhodl mé myšlenky, protože se zeptal: "Přečetl jste si tu knihu?"
"Ano, celou.
"Co jste si myslel o dvou řádcích, které jsem vepsal"
"Pochopil jsem hned, že dívka, které jste knihu daroval, nepatřila ve vašich očích k obyčejným ženám, a neviděl jsem v těch slovech pouhou banální poklonu. A nemýlil jste se pane. Ta dívka byla anděl. Hleďte," řekl, přečtěte si tento dopis."
A podal mi list, který podle vzhledu byl mnohokrát čten.
Otevřel jsem jej a četl:

"Drahý Armande,
dostala jsem Váš dopis, nezměnil jste se a děkuji za to Bohu. Ano, příteli, jsem nemocná jednou z těch chorob, kterých se nikdo nezbaví. Ale zájem, který ještě o mne projevujete, značně zmírňuje moje utrpení. Nepochybně nebudu už žít tak dlouho, abych se dočkala štěstí stisknout ruku, která napsala ten hřejivý list, který jsem právě obdržela a jehož obsah by mne vyléčil, kdyby mne vůbec něco mohlo uzdravit. Nespatřím Vás již, protože jsem velmi blízko smrti a na sta mil nás dělí.
Drahý příteli! Vaše bývalá Markéta se hodně změnila a snad je lépe, že už jí vůbec nespatříte, než abyste jí viděl takovou, jak teď vypadá. Ptáte se mne, zda jsem Vám odpustila. Ach, z celého srdce, příteli, protože bolest, kterou jste mi chtěl způsobit, byla jen důkazem Vaší lásky ke mně. Již měsíc jsem upoutána na lůžko a tolik mi záleží na Vaší úctě, že každý den píši deník svého života, od chvíle našeho rozloučení až do chvíle, kdy už nebudu mít sil.
Je-li Váš zájem o mne, Armande, opravdový, navštivte po návratu Julii Dupratovou. Odevzdá Vám můj deník. Naleznete v něm důvod a vysvětlení,všeho, co se mezi námi událo. Julie je ke mně hodná, často o Vás spolu hovoříme. Byla u mne, když přišel Váš list obě jsme při něm plakaly.
Kdybyste byl o sobě nedal zprávu, slíbila mi, že Vám deník odevzdá při Vašem návratu do Francie. Za nic mi nevděčte. Každodenní vzpomínka na jediné šťastné chvíle mého života, je pro mne nesmírným dobrodiním a zatímco Vy máte v mém deníku najít ospravedlnění toho, co se událo, já v něm nalézám nevyčerpatelnou útěchu.
Ráda bych Vám zanechala památku, která by Vám mne stále připomínala, ale všechen můj majetek je zabaven a nic už mi nepatří.
Chápete, příteli? Umírám, a z ložnice slyším kroky hlídače, kterého věřitelé postavili do salónu, aby nikdo nic neodnesl a aby mi nic nezbylo, kdybych nezemřela. Doufejme, že s prodejem posečkají, až se můj život skončí.
Ach, lidé neznají slitování! Anebo spíše se mýlím Bůh je spravedlivý a neúprosný!
A proto můj drahý přijdete na dražbu po mé smrti a něco si koupíte, protože kdybych nějakou maličkost pro Vás ukryla a někdo se to dověděl, mohli by Vás nutit, abyste zabavené předměty vrátil. Jak je smutný život, který opouštím! Jak by byl Bůh milostivý kdyby dovolil, abych Vás spatřila, než zemřu! Ale nejspíše se s Vámi musím rozloučit takto, a proto sbohem, příteli! Odpusťte, že jsem nemohla napsat více, ale lidé, kteří tvrdí, že mě uzdraví, mne tak vyčerpávají odbíráním krve, že už nemohu psát.
Markéta Gautierová."

Poslední slova byla vskutku sotva čitelná.
Vrátil jsem dopis Armandovi, který jej patrně četl v duchu se mnou, protože řekl, když jej ode mne přijímal.
"Poznal by někdo, že ten dopis psala vydržovaná dívka?" A dojat vzpomínkami, hleděl chvíli upřeně na písmo a nakonec dopis přiložil ke rtům.
"Když si pomyslím," pokračoval, že zemřela, a já jí nemohl vidět a už ji nikdy nespatřím! Když si vzpomenu, že pro mne učinila, co by neučinila ani vlastní sestra, nemohu si odpustit,že jsem jí nechal tak zemřít. Zemřela! Zemřela se vzpomínkou na mne, psala a vyslovovala moje jméno, ubohá, drahá Markéta!"
A Armand, neovládaje už příval slz a myšlenek, vztáhl ke ně ruku a pokračoval: "Kdyby někdo viděl můj nářek nad smrtí takové ženy, jistě by mne považoval za blázna, vždycky je obtížné tišit bolest, kterou sami nepociťujeme, ale vřelé sympatie k mladému muži, který mne s takovou otevřeností zasvětil do svého zármutku, a v přesvědčení, že mu má slova nebudou lhostejná, jsem řekl: "Nemáte rodiče nebo přátele? Navštivte je, jistě vás utěší, já vás mohu jenom litovat."
"Máte pravdu," řekl, povstal a začal přecházet dlouhými kroky po pokoji, "unavuji vás.
Promiňte, neuvědomil jsem si, že nemůžete chápat mé utrpení a že vás obtěžuji záležitostí, která vás nemůže zajímat."
"Nesprávně jste mě pochopil, milerád bych vám pomohl a jenom lituji, že nemohu utišit váš zármutek. Může-li vás rozptýlit moje společnost nebo společnost mých přátel a mohu-li vám v něčem pomoci, ujišťuji vás, že pro vás rád učiním vše, co je v mých silách." Odpusťte, odpusťte." řekl, "jsem bolestí přecitlivělý Dovolte mi ještě chviličku se pozdržet, co by mně oschly oči, aby chodci na ulici zvědavě necivěli na uplakaného muže. Jsem nesmírně rád, že jste mi dal tu knihu. Nikdy se vám za ní nedokáži náležitě odvděčit."
"Jistěže ano, jen když se trochu blíže seznámíme," řekl jsem Armandovi, "a svěříte-li se mi s důvody svého zármutku. Sdělení prožitého utrpení přináší úlevu."
"Máte pravdu, dnes se však musím vyplakat a nebyl bych schopen souvislého vyprávění. Jednou vám povím celý příběh a poznáte, že mám důvod oplakávat ubohou dívku. A teď" dodal, osušuje si před zrcadlem naposledy oči; "mi povězte, zda se vám nezdám příliš pošetilý, a dovolte mi, abych vás opět mohl navštívit."
Pohled mladého muže byl upřímný a milý. Byl bych ho objal. Do očí mu opět vstoupily slzy. Povšiml si, že jsem to zpozoroval, a odvrátil se.
"Nu tak," řekl jsem povzbudivě, "hlavu vzhůru."
"Sbohem!" rozloučil se.
A s velikým úsilím přemáhaje pláč, vyšel kvapně ze dveří. Poodhrnul jsem záclonu a viděl jsem, jak vstupuje do kočáru , který ho u vrat očekával. Sotva usedl, propukl v pláč a skryl tvář do kapesníku.