Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Podle mého názoru je možno tvořit literární postavy až po prostudování mnoha lidských typů, podobně jako můžeme hovořit cizím jazykem, až ho důkladně zvládneme. Protože jsem dosud věkem nedozrál k činnosti tvůrčí, spokojím se přepisem slyšeného vyprávění. Ručím čtenáři za pravdivost tohoto příběhu, jehož všechny postavy kromě hrdinky dosud žijí. Ostatně v Paříži žijí svědci většiny událostí, které popisuji, a ti by je mohli potvrdit, kdyby nestačila má záruka. Zvláštní shodou okolností je mohu vylíčit, neboť jsem se důvěrně seznámil s podrobnostmi, bez nichž by byl příběh neúplný a nezajímavý. A teď, jak jsem se s oněmi podrobnostmi seznámil. 12. března 1847 mne upoutala v Laffittově ulici žlutá vyhláška, o dražbě nábytku a cenných kuriozit. Dražba se konala po smrti majitele. Vyhláška neuváděla jméno zemřelého; pouze oznamovala, že se dražba bude konat v ulici de Antin číslo 9 dne 16. března od dvanácti do pěti hodin odpoledne. Kromě toho bylo ve vyhlášce uvedeno, že ve dnech 13. a 14. je volná prohlídka bytu a zařízení. Vždycky jsem měl zálibu v kuriozitách. Řekl jsem si, že si tuto příležitost nedám ujít a že se tam půjdu alespoň podívat, i když třeba nic nekoupím.
Druhého dne jsem šel do ulice de Antin. Bylo sice časně, ale v bytě už byli zvědavci, kteří hleděli na přepych vystavený jejich zrakům s obdivem, a dokonce s úžasem, třebaže sami byli oblečeni v sametu a kašmíru a u domovních vrat na ně čekaly elegantní kočáry. Později jsem pochopil jejich obdiv a úžas, protože při prohlídce jsem snadno poznal, že jsem v bytě vydržované ženy. Dámy ze společnosti, a právě ty zde byly, si totiž jistě přály; spatřit soukromí žen, jejichž kočáry denně postřikují blátem jejich povozy, žen, které mají také jako ony a přímo vedle nich svou lóži v Opeře i v Italské opeře a které vystavují celé Paříži na odiv pyšné bohatství své krásy, šperků i skandálů. Ta, v jejímž bytě jsem byl, byla mrtva. Ctnostné paní mohly tedy vniknout až do její ložnice. Smrt vyčistila ovzduší této skvělé stoky a měly by ostatně i výmluvu, kdyby jí bylo zapotřebí, že přišly kvůli dražbě, nevědouce ke komu. Přečetly si vyhlášku, chtěly si prohlédnout to, co slibovala, a něco si vybrat. Zcela prosté. To jim však nebránilo, aby mezi všemi těmi vzácnými předměty nehledaly stopy života kurtizány, o níž se toho nepochybně hodně navyprávělo.
Tajemství bohužel zemřelo s bohyní a přes všechno úsilí neměly chodící dámy nic než to, co bylo na prodej po její smrti, a nic z toho, co se zde prodávalo za života nájemnice. Jinak zde bylo z čeho vybírat. Zařízení bylo přepychové. Nábytek byl z růžového dřeva a od Boulla, Swreské a čínské vázy, figurky z míšeňského porcelánu, hedvábí, samet a krajky, nic tu nechybělo.
Procházel jsem bytem za důstojnými, zvědavými dámami, které mě předešly. Vešly do pokoje čalouněného perským čalounem, a právě když jsem chtěl vstoupit za nimi, překotně se vracely usmívajíce se, jako by se styděly za jakýsi nový objev.
To mne podnítilo, abych co nejrychleji vstoupil do místnosti. Byl to budoár se spoustou drobnůstek, z nichž byl zřejmý nesmírný přepych zemřelé.
Na velkém, tři stopy širokém a šest stop dlouhém stole postaveném ke stěně zářily celé poklady od Aucoca a Odiota. Byla to skvělá sbírka a ani jediný z té záplavy předmětů, tak nezbytných k toaletě ženy, v jejímž domově jsme právě byli, nebyl z jiného kovu než ze zlata nebo stříbra. Tato sbírka jistě vznikala postupně a nebyla doplňována jen jediným milencem. Pohled na budoár vydržované ženy mne nepolekal. Se zájmem jsem prohlížel všechny drobnosti a povšiml jsem si, že všechny předměty byly umělecky cizelované a zdobené různými iniciálami a erby.
Prohlížel jsem si všechny ty předměty, z nichž každý představoval prostituci ubohé dívky, a v duchu jsem si řekl, že k ní byl bůh milostivý, poněvadž nedopustil; aby došla obvyklého trestu, a dopřál jí zemřít v přepychu a v kráse, dokud nezestárla, neboť stáří je jakási první smrt kurtizán.
Vskutku není smutnějšího pohledu než na hříšné stáří, zvláště u ženy. Nemá důstojnost a všem je lhostejná. A nejtrapnější jsou její věčné nářky, ne proto, že se dala špatnou cestou, nýbrž proto, že pochybila a špatně použila svých peněz. Znal jsem bývalou lehkou ženu, které z její minulosti nezbylo nic než dcera, a ta prý byla právě tak hezká, jako bývala její matka. Nebohá dívka, které matka nikdy neřekla dcero, až teprve když jí ve stáří chtěla nařídit, aby jí živila za to, že jí vychovala. Toto ubohé stvoření se jmenovalo Louisa. Uposlechla matku a nabízela se bez vůle, bez vášně a bez radosti, jako by vykonávala řemeslo, kdyby byl ovšem někdo pomyslel na to, aby jí dal nějakému vyučit.
Neustálý pohled na nevázaný život a předčasné hýření, nepochybně spolu s trvale chorobným stavem této dívky, v ní udusily schopnost rozeznávat dobro od zla, která jí snad byla vštípena bohem, ale kterou nikoho nenapadlo v ní rozvíjet. Dosud vidím tu dívku, která se denně, téměř v tutéž hodinu, procházela po bulvárech. Vždy za bedlivého dozoru své matky, jakby pečlivá matka doprovázela svou hodnou dceru. Byl jsem tehdy ještě velmi mladý a ochotný přijímat lehkou morálku doby. Vzpomínám si však, že pohled na tento hanebný dozor mne pohoršoval a znechucoval.
A navíc by panenská tvář snad nemohla vypadat nevinněji a vyjadřovat více smutku a utrpení. Řeklo by se: zosobněná rezignace.
Jednoho dne se obličej této dívky rozjasnil. Uprostřed nevázaností, které matka řídila, se hříšnici náhle zdálo, že jí bůh sesílá štěstí. A proč by ji ostatně bůh, který ji z vlastní vůle stvořil, zanechal bez útěchy pod tíhou jejího bolestného osudu2 Jednoho dne tedy poznala, že je těhotná. A v hloubi duše, kde se přece jen skrýval zbytek dívčí cudnosti, se zachvěla radostí. Cesty lidské duše jsou nevyzpytatelné. Louisa běžela oznámit matce novinu, která ji tak potěšila. Je hanba to vyslovit, ale nevypravujeme si přece o nemravnosti pro zábavu, vypravujeme o skutečné události, o níž bychom snad měli raději pomlčet, kdybychom nebyli přesvědčeni, že je občas nutné odhalit utrpení bytostí, které jsou odsuzovány bez výslechu a které jsou, opovržení bez soudu. Řekněme, že je to hanebné, ale matka odpověděla dceři, že nemají dost ani pro dvě, natož aby měly pro tři, že takové děti nejsou k ničemu a že těhotenství je ztráta času.
Pak porodní bába, kterou nazveme pouze matčinou přítelkyní, navštívila Louisu, ta zůstala několik dní na lůžku a vstala ještě bledší a slabší než předtím. Po třech měsících se nad ní jakýsi muž slitoval a pokusil se o její duševní i tělesné uzdravení, ale poslední otřes byl příliš silný, a Louisa zemřela na následky přerušeni těhotenství, kterému se podrobila.
Matka žije dosud. Jak? To ví bůh!
To mně táhlo myslí, když jsem uvažoval nad stříbrnými toaletními předměty, a jak se zdálo, čas zatím značně pokročil, protože jsem v bytě osaměl s dozorcem, který od dveří bedlivě zkoumal, zda jsem něco neodcizil.
Přistoupil jsem k muži, v němž jsem vzbudil tak vážné obavy.
"Pane," oslovil jsem ho, "mohl byste mi říci jméno nájemnice, která zde bydlela?"
"Slečna Markéta Gautierová."
Znal jsem tu dívku podle jména a od vidění.
"Cožpak," řekl jsem hlídači, "Markéta Gauttierová zemřela?"
"Ano, pane."
"A kdy?"
"Jsou to asi tři neděle."
"A proč je dovolena prohlídka bytu?"
"Věřitelé se domnívají, že to přispěje ke zvýšeni výnosu dražby. Lidé si mohou předem prohlédnout zařízení a podnítí je to k nákupu."
"Měla tedy dluhy?"
"Ach, pane! A jaké!"
"Ale dražba je nepochybně vyrovná."
"A ještě zbude."
"A komu připadne zbytek?"
"Jejím příbuzným."
"Měla příbuzné?"
"Zdá se, že ano."
"Děkuji, pane."
Hlídač, přesvědčiv se o mých úmyslech, mne pozdravil a já jsem odešel. Ubohá dívka, myslel jsem si cestou domů, jistě zemřela za smutných okolností, protože v jejím světě má člověk přátele, pouze tehdy daří li se mu dobře bezděky, jsem byl dojat osudem Markéty Gautierové. Někomu to bude patrně připadat směšné, ale jsem k lehkým ženám neobyčejně shovívavý a nenamáhám se tuto shovívavost ani zkoumat. Jednou jsem šel totiž na komisařství pro pas a spatřil jsem v blízké ulici dívku, kterou odváděli dva strážníci. Nevím, co dívka provedla, vím jen, že plakala prolévajíc hořké slzy a svírala v náručí několikaměsíční děcko, od kterého jí mělo vězení odloučit. Od té chvíle jsem nedokázal pohrdat ženou na první pohled.