Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola III. - Katalánci

Asi sto kroků od místa, kde oba přátelé, pátrajíce zrakem i sluchem po okolí, popíjeli perlivého vína z La Malguy, rozkládala se za holým, sluncem a mistralem ošlehaným návrším vesnice Katalánců.
Jednoho dne odrazila od Španělska tajemná kolonie a přistála na ostrohu, kde je podnes. Přišla, nikdo nevěděl odkud, a mluvila neznámým jazykem. Jeden z náčelníků, jenž rozuměl provencálsky, požádal na obecním úřadě v Marseilli, aby ponechán jim byl ten holý, vyprahlý chobot, na nějž, jako antičtí plavci, vytáhli své lodi. Žádosti jejich bylo vyhověno, a tři měsíce nato rozkládala se kolem dvanácti či patnácti lodí, po nichž připlavili se tito námořní cikáni, malá vesnička.
Tato polo maurská a polo španělská vesnička, vystavěná bizarním a malebným způsobem, je táž, kterou vidíme dnes, obydlenou potomky oněch lidí, mluvícími jazykem svých otců. Od tří nebo čtyř století zůstali stále věrni tomu malému chobotu, na nějž se spustili, podobni hejnu mořských ptáků, nemísíce se v ničem s obyvatelstvem marseillským, ženíce a vdávajíce se mezi sebou a zachovávajíce mravy i kroj své matky vlasti, jako zachovali její jazyk.
Naši čtenáři musí se s námi dáti jedinou ulicí této vesničky a vejíti s námi do jednoho z těch domů, jimž slunce zevně dodalo oné krásné barvy zvadlého listí, vlastní venkovským stavbám, a vrstva žluté hlinky uvnitř onoho bílého odstínu, který je jedinou ozdobou španělských posadas.
Krásná mladá dívka vlasů černých jako eben a sametových gazelích očí stála opřena o stěnu a mnula ve svých štíhlých prstech antického tvaru nevinný snítek vřesu, s něhož otrhávala kvítky a jehož lupínky pokrývaly již půdu. Její paže, obnažené až k lokti, její snědé paže, které vsak zdály se modelovány podle paží Venuše Arelatské, chvěly se jakousi horečnou netrpělivostí a její štíhlá, kulatá noha tepala zemi, takže bylo lze zahlédnouti čistý, hrdý a smělý tvar jejího lýtka, uvězněného v červenou bavlněnou punčochu s šedými a modrými klínky.
Tři kroky od ní, opíraje se loktem o starý, červotočivý nábytek a kolébaje se na židli, seděl velký, dvaceti- až dvaadvacetiletý hoch, jenž upíral na ni, pohled, ve kterém zápasil neklid se zármutkem. Jeho oči se ptaly, ale pevný, upřený zrak mladé dívky ovládal jejího společníka.
"Nu, Mercedes," pravil mladý muž, "nastanou, velikonoce, a to je právě vhodná doba ke svatbě. Odpovězte mi!"
"Odpověděla jsem vám stokrát, Fernande, a jste zajisté svým vlastním nepřítelem, že se mne znovu ptáte!"
"Nuže, opakujte to znovu, prosím vás o to, opakujte to ještě, abych tomu konečně uvěřil. Řekněte mi po sté, že odmítáte mou lásku, již schvalovala vaše matka; vyslovte zřetelně, že si hrajete s mým štěstím, že můj život a má smrt nejsou vám ničím. Ach, můj Bože, můj Bože! Deset let sníti, že se stanu vaším mužem, Mercedes, a pak ztratiti tu naději, která byla jediným cílem mého života!"
"Nejsem to však já, která vás kdy podporovala v té naději, Fernande," odpověděla Mercedes; "nemůžete mi vytknouti, že bych jedinkrát byla s vámi koketovala. Vždycky jsem vám říkala: Mám vás ráda jako bratra, ale nežádejte na mně nic jiného, kromě té sesterské lásky, neboť mé srdce náleží jinému. Neříkala jsem vám to vždycky, Fernande?"
"Ano, vím to dobře, Mercedes," přisvědčil mladý muž, "ano, dobyla jste si vůči mně kruté zásluhy upřímnosti. Ale zapomínáte, že je u Katalánců posvátným zákonem ženiti a vdávati se mezi sebou?"
"Mýlíte se, Fernande, není to zákonem, je to zvykem, nic víc. A věřte mi, nedovolávejte se toho zvyku ve svém vlastním zájmu. Byl jste odveden, Fernande; svoboda, které požíváte, je vám pouze trpěna; každým okamžikem můžete býti povolán k pluku. A stanete-li se vojákem, co učiníte se mnou, s ubohou smutnou, osiřelou dívkou, jejímž celým jměním je polozbořená chatrč, v níž visí několik roztrhaných sítí, bídné dědictví, které můj otec zanechal mé matce a matka mně? Pomyslete, Fernande, že od jednoho roku, co je mrtva, živím se takřka lidským milosrdenstvím! Někdy se tváříte, jako, bych vám byla užitečná, a to proto, abyste měl právo, rozděliti svůj lov se mnou; a tu přijímám, Fernande, protože jste synem bratra mého otce, protože jsme byli společně vychováni, ale především proto, že by vás to příliš bolelo, kdybych odmítla. Ale já dobře cítím, že ta ryba, kterou prodám za peníze, za něž koupím konopí na sítě, já dobře cítím, Fernande, že je to almužna."
"A co na tom záleží, Mercedes, líbíte-li se mi, chudá a opuštěna, jak jste, líp, než dcera nejhrdějšího výpravce lodí, nebo nejbohatšího bankéře z Marseille? Čeho je nám třeba? Počestné ženy a dobré hospodyně! Kde najdete v tom oboru lepší, než jste vy?"
"Fernande," odvětila Mercedes, potřásajíc hlavou, "žena stává se špatnou hospodyní a nemůže se zaručiti, že zůstane počestnou, miluje-li jiného muže, než svého manžela. Spokojte se mým přátelstvím, neboť, opakuji vám to, to je vše, co vám mohu slíbiti a já slibuji jen to, o čem jsem jista, že mohu dáti."
"Ano, rozumím," pravil Fernand, "snášíte trpělivě svou nouzi, ale bojíte se mne. Nuže, Mercedes, milován vámi, pustím se v zápas s osudem; vy mi přinesete štěstí a já se stanu bohatým: mohu rozšířiti svou rybářskou živnost, mohu vstoupiti jako příručí do obchodu; mohu se i sám státi obchodníkem!"
"Nemůžete se pokusiti o nic z toho všeho, Fernande; jste vojákem a zůstáváte-li v Kataláncích, je to jen proto, že není válka. Zůstaňte jen rybářem; nespřádejte sny, které by vám učinily skutečnost ještě hroznější, a spokojte se mým přátelstvím, když nemohu vám nic jiného nabídnouti."
"Nuže, máte pravdu, Mercedes, stanu se námořníkem; místo kroje našich otců, kterým pohrdáte, budu míti lakový klobouk, pruhovanou košili a modrou blůzu s kotvami na knoflíkách. Není potřebí takového obleku, aby se vám člověk líbil?"
"Co chcete říci?" tázala, se Mercedes s velitelským pohledem. "Co tím myslíte? Nerozumím vám."
"Chci říci, Mercedes, že jste tak tvrdá a ukrutná ke mně jen proto, že čekáte někoho, kdo je tak oblečen. Ale ten, kterého čekáte, je snad nestálý a není-li to on, je to moře za něho."
"Fernande," zvolala Mercedes, "myslila jsem, že jste hodný, a mýlila jsem se! Fernande, máte zlé srdce, že přivoláváte boží hněv své žárlivosti na pomoc! Nuže, ano, netajím to, očekávám a miluji toho, o kterém mluvíte, a nevrátí-li se, řeknu, že zemřel, miluje mne, místo abych vinila ho z nestálosti, kterou vy přivoláváte."
Mladý Katalánec učinil vzteklé gesto.
"Rozumím vám, Fernande: přičtete mu za vinu, že vás nemiluji; zkřížíte svůj katalánský nůž s jeho dýkou! K čemu vám to dopomůže? Že ztratíte mé přátelství, budete-li poražen, že mé přátelství k vám změní se v nenávist, budete-li vítězem. Věřte mi, vyhledávati hádku s mužem, je špatný prostředek zalíbiti se ženě, jež toho muže miluje! Ne, Fernande, vy se tak nepoddáte svým špatným myšlenkám. Nemoha mne dostati za ženu, spokojíte se, že budete ve mně míti přítelkyni a sestru. A ostatně," dodala s očima zakalenýma a zvlhlýma, "počkejte, počkejte, Fernande: řekl jste právě, že moře je zrádné, a jsou tomu již čtyři měsíce, co odjel; od čtyř měsíců napočítala jsem hodně bouří!"
Fernand zůstal lhostejným; nesnažil se usušiti slzy, řinoucí se po lících Mercedes. A byl by přece za každou tu slzu dal sklenici své krve. Ale tyto slzy tekly pro jiného.
Vstal, prošel se po chatrči a vrátiv se, stanul před Mercedes s chmurným okem a zaťatými pěstmi.
"Mercedes," pravil, "odpovězte mi ještě jednou: je to pevně rozhodnuto?"
"Miluji Edmonda Dantese," pravila chladně dívka, "a nikdo jiný než Edmond nebude mým chotěm."
"A budete ho vždycky milovati?"
"Pokud budu živa."
Fernand sklopil hlavu jako člověk zbavený odvahy, a z prsou vydral se mu vzdech, jenž podobal se stonu; pak náhle zvedl čelo a pronesl se zaťatými zuby a rozšířeným chřípím: "A je-li mrtev?"
"Je-li mrtev, zemřu."
"A zapomíná-li na vás?"
"Mercedes!" zvolal veselý hlas před domem. "Mercedes!"
"Ach!" zvolala dívka, vykřiknuvši radostí a vyskočivši, puzena láskou. "Vidíš, že na mne nezapomněl, neboť je zde!"
A vrhla se ke dveřím, které otevřela, volajíc: "Ke mně, Edmonde! Tu jsem!"
Fernand, bled a chvěje se, ucouvl, jako couvá cestovatel při pohledu na hada, a našed svou židli, sklesl na ni.
Edmond a Mercedes spočívali si v náručí. Žhavé marseillské slunce, vnikající otevřenými dveřmi dovnitř, zaplavovalo je proudem světla. S počátku neviděli ničeho kolem sebe. Ohromné štěstí dělilo je od světa, a pronášeli jen ta přerývaná slova, která jsou výtryskem radosti tak prudké, že podobají se výrazům bolesti.
Náhle Edmond spatřil chmurnou tvář Fernandovu, jež rýsovala se, bledá a hrozivá, ve stínu. Pohybem, kterého si sám neuvědomil, vztáhl mladý Katalánec ruku k noži, jenž tkvěl mu za pasem.
"Ach," pravil Dantes, chmuře rovněž obočí, "nevšiml jsem si, že jsme tři."
Obrátiv se pak k Mercedes, tázal se: "Kdo je ten pán?"
"Pán bude vaším nejlepším přítelem, Dantesi, neboť je to můj přítel, je to můj bratranec, je to můj bratr; je to Fernand, to jest, muž, kterého po vás, Edmonde, miluji na světě nejvíc. Nepoznáváte ho?"
"Ach, tak jest," přisvědčil Edmond.
A nepustiv Mercedes, jejíž ruku tiskl ve své, podal srdečně druhou ruku Kalatánci.
Fernand však, dalek odpovědíti na to přátelské gesto, zůstal němý a nehnuty jako socha.
Tu Edmond pohlížel pátravě s pohnuté a chvějící se Mercedes na zamračeného a hrozivého Fernanda.
Jediný pohled poučil ho o všem.
Hněv stoupl mu k čelu.
"Nevěděl jsem, že k vám tolik chvátám, Mercedes, abych tu našel nepřítele."
"Nepřítele!" zvolala Mercedes, vysílajíc hněvivý pohled na svého bratrance. "Nepřítele u mne, pravíš, Edmonde? Kdyby tomu tak bylo, vzala bych tě pod paží, odešla bych do Marseille a opustila tento dům, abych se sem již nikdy nevrátila."
Z Fernandova oka vyšlehl blesk.
"A kdyby tě potkalo neštěstí, můj Edmonde," pokračovala se stejnou necitelnou lhostejností, která Fernandovi dokazovala, že dívka pronikla až na dno jeho neblahé myšlenky, "kdyby tě potkalo neštěstí, vystoupila bych na mys Morgionský a vrhla bych se střemhlav do skal."
Fernand zesinal.
"Ale mýlil jsi se, Edmonde," pokračovala Mercedes, "není zde nepřítele; je zde jen Fernand, můj bratr, který ti stiskne ruku jako oddanému příteli."
Při těch slovech upřela dívka velitelský pohled na Katalánce, jenž, jakoby tím zrakem očarován, přistoupil zvolna k Edmondovi a podal mu ruku.
Jeho nenávist, podobná bezmocné, třebaže vzteklé vlně, tříštila se o vliv, jakým tato žena na něho působila.
Sotva však se dotekl Edmondovy ruky, poznal, že učinil vše, co mohl učiniti, a vyrazil z domu.
"Oh," vzkřikl, pádě jako šílený a zarývaje si prsty do vlasů, "oh, kdo mne zbaví toho člověka? Běda mi! Běda mi!"
"Hej, Katalánče! Hej, Fernande! Kam běžíš?" volal jakýsi hlas.
Mladý muž se prudce zastavil, rozhlédl se a spatřil Caderousse seděti s Danglarsem u stolu pod listnatým loubím.
"Nu," pravil Caderousse, "proč nejdeš? Pospícháš tolik, že ani nemáš kdy pozdraviti se s přáteli?"
"Zvláště, mají-li ještě skoro plnou láhev před sebou," dodal Danglars.
Fernand pohlédl na oba muže vyjeveně a neodpověděl.
"Je nějak všecek zaražen," pravil Danglars, dotýkaje se kolenem Caderousse; "snad jsme se zmýlili a snad v pravý opak toho, co jsme čekali, zvítězil Dantes."
"Nu, podíváme se," odvětil Caderousse.
A obrátiv se k mladému muži, pravil: "Nu tak, Katalánče, rozmyslil jsi se?"
Fernand setřel pot řinoucí se mu po čele a vešel zvolna do besídky, jejíž stín, jak se zdálo, uklidnil poněkud jeho smysly a jejíž chlad osvěžil trochu jeho vysílené tělo.
"Dobrý den," pravil, "volali jste mne není-li pravda?"
A spíše klesl než usedl na jednu ze židlí, obklopujících stůl.
"Volal jsem tě, protože jsi běžel jako blázen a že jsem měl strach, abys nešel skočiti do moře," pravil Caderousse se smíchem. "Hrome, nemáme přátele jen proto, abychom jim nabídli sklenicí vína, ale i proto, abychom jim zabránili vypíti tři nebo čtyři mázy vody."
Fernandovi vydral se z prsou sten podobající se štkání a hlava sklesla mu na ruce, zkřížené na stole.
"Nu, víš, co ti řeknu, Fernande?" začal opět Caderousse, pouštěje se v hovor s hrubou drsností mužů z lidu, kteří pro zvědavost zapomínají na chytrost. "Vypadáš jako odbytý milovník!"
A doprovázel svůj vtip hrubým smíchem.
"Eh," prohodil Danglars, "ty žertuješ, Caderousse; takový urostlý hoch, jako je tenhle, není stvořen, aby měl neštěstí v lásce!"
"Ó ne," namítl Caderousse, "jen poslouchej, jak vzdychá. Nu tak, nu tak, Fernande, zvedni nos a odpovídej nám; to není hezké, neodpovědíti přátelům, kteří se nás ptají po zdraví."
"Jsem zdráv," odvětil Fernand, zatínaje křečovitě pěsti, ale nezvednuv hlavy.
"Aha, vidíš, Danglarsi," pravil Caderousse, mrkaje na svého přítele, "takhle je to: Fernand, kterého tu vidíš a který je dobrým a statečným Kataláncem, jedním z nejlepších rybářů v Marseilli, je zamilován do krásné dívky, jménem Mercedes. Ale na neštěstí se zdá, že krásná dívka je opět zamilována do vrchního kormidelníka Faraonu . A poněvadž se Farao právě dnes vrátil do přístavu, rozumíš?"
"Ne, nerozumím," odtušil Danglars.
"Ubohý Fernand dostal asi košem," dokončil Caderousse
"Nu a co víc?" pravil Fernand, zvednuv hlavu a pohlížeje na Caderousse jako ten, kdo hledá, na kom by si mohl vylíti zlost. "Mercedes na nikom nezávisí, ne? A může si milovati, koho chce!"
"Ach, díváš-li se na to takhle," pravil Caderousse, "toť něco jiného! Ale já myslil, že jsi Katalánec, a slyšel jsem, že Katalánci nejsou z těch, kteří dali by se sokem vypíchnouti; slyšel jsem dokonce, že zvláště Fernand je hrozný ve své pomstě."
Fernand usmál se útrpně.
"Zamilovaný není nikdy hrozný," pravil.
"Ubohý hoch!" pravil Danglars, tváře se, jako by jinocha litoval z hloubi duše. "Co chceš? Nečekal, že Dantes vrátí se tak náhle; domníval se snad o něm, že je mrtev, nevěrný, cokoliv! Takové věci dotýkají se nás tím citelněji, že přicházejí náhle."
"Ach, na mou věru, ať je tomu, jak chce," pravil Caderousse, jenž pil za hovoru a na něhož šumivé víno z La Malguy počalo účinkovati, "ať je tomu, jak chce, Fernand není jediný, kterému Dantesův šťastný návrat překáží; viď, Danglarsi?"
"Ne, máš pravdu, a odvážil bych se i tvrditi, že mu to přinese neštěstí."
"Ale to nevadí," mluvil Caderousse dále, nalévaje Fernandovi sklenici vína a plně svou vlastní již asi po osmé či desáté, zatím co Danglars se své sotva dotkl; "to nevadí; dříve ještě ožení se s Mercedes, s krásnou Mercedes; aspoň k vůli tomu přijel."
Danglars zatím upíral pronikavý pohled na mladého muže, na jehož srdce Caderoussova slova dopadala jako roztavené olovo.
"A kdy bude svatba?" tázal se.
"Oh, ještě není!" zamumlal Fernand.
"Ne, ale bude," pravil Caderousse, "tak jistě, jako že Dantes stane se kapitánem na Faraonu , viď, Danglarsi?"
Danglars se zachvěl při tomto neočekávaném útoku a obrátil se ke Caderoussovi, pohlížeje zkoumavě nyní opět na jeho tvář a chtěje se přesvědčiti, byla-li to rána předem uvážená; nečetl však nic než závist na té tváři, opilostí již téměř ztupělé.
"Nuže," pravil, plně sklenice, "napijme se tedy na zdraví kapitána Edmonda Dantese, manžela krásné Katalánky!"
Caderousse vznesl těžkou rukou sklenici k ústům a vyprázdnil ji jediným douškem. Fernand vzal svou a roztříštil ji o zem.
"Eh, eh," pravil Caderousse, "copak to tamhle vidím nahoře na návrší směrem ke Kataláncům? Podívej se, Fernande, máš lepší zrak než já; zdá se mi, že začínám nejasně viděti, a to víš, víno je zrádce. Vypadá to jako dva milenci, jdoucí vedle sebe ruku v ruce. Bůh mi odpusť! Netuší, že je vidíme a líbají se!"
Danglarsovi neušel ani jediný záchvěv úzkosti, zračící se na Fernandově tváři.
"Znáte je, pane Fernande?" pravil.
"Ano," odvětil Fernand nezvučným hlasem; "je to pan Edmond a slečna Mercedes."
"Ach, vidíte," pravil Caderousse, "a já je nepoznal! Hej, Dantesi! Hej, krásné děvče! Pojďte trochu sem a povězte nám, kdy bude svatba; tady pan Fernand je tak umíněný, že nám to nechce říci."
"Budeš mlčet!" pravil Danglars, tváře se, jako by zdržoval Caderousse, jenž s tvrdošíjností opilců vychyloval se z besídky. "Hleď, ať se udržíš na nohou, a nech zamilované klidně se milovati. Podívej se na pana Fernanda a vezmi si z něho příklad: ten je rozumný."
Snad by byl Fernand, dohnán k nejhoršímu a podněcován Danglarsem jako býk banderillery, vyrazil konečně ven, neboť již vstal a zdálo se, že se připravuje ke skoku na svého soka. V tom však Mercedes, smavá a vzpřímená, zvedla svou krásnou hlavu a dala zazářiti svému jasnému pohledu. Tu Fernand připomenul si její hrozbu, že zemře, zemře-li Edmond, a pozbyv odvahy, klesl zpět na židli.
Danglars pohlížel střídavě na ty dva muže, z nichž jeden otupen byl opilostí, druhý ovládán láskou,
"S těmi hlupáky nic nesvedu," mručel sám k sobě, "a velice se obávám, že jsem tu mezi opilcem a zbabělcem. Jeden je závistník, který se opíjí vínem, místo co by se měl opíjeti žlučí, a druhý je pitomec, jemuž vzali milenku před nosem a jenž jen pláče a naříká jako dítě. A má to přec takové ohnivé oči jako ti Španělé, Siciliáni a Kalabrijci, kteří se tak dobře mstí, a má to pěsti, jež by rozrazily býku hlavu tak jistě, jako řeznická palice. Rozhodně, Edmondův osud podrží vrch; ten hoch ožení se s krásnou dívkou, stane se kapitánem a nám se vysměje, ačli..." a bledý úsměv přelétl Danglarsovými rty, "... ačli se já do toho nevmísím," dodal.
"Hola!" křičel dále Caderousse, povstav napolo a opíraje se pěstmi o stůl. "Holá, Edmonde! Což nevidíš své přátele, nebo jsi již tak hrdý, že nechceš s nimi mluviti?"
"Ne, drahý Caderousse," odvětil Dantes, "nejsem hrdý, ale jsem šťasten a štěstí, tuším, zaslepuje ještě víc než hrdost."
"Tak se to patří! To je řádné vysvětlení," pravil Caderousse. "Dobrý den, paní Dantesová."
Mercedes vážně pozdravila.
"Není to ještě mé jméno," pravila, "a v mé vlasti přináší prý to neštěstí, nazvati děvče ženichovým jménem, dokud ženich není ještě manželem. Říkejte mi tedy, prosím vás, Mercedes."
"Musíme mu odpustiti, tomu dobrému sousedu Caderoussovi," pravil Dantes, "zmýlil se o tak málo!"
"Svatba bude se tedy slaviti bez meškání, pane Dantesi," pravil Danglars, pozdravuje oba mladé lidi.
"Co nejdříve, pane Danglarsi; dnes všecky smlouvy u otce Dantese a zítra, nejdéle pozítří zásnubní oběd zde v Záloze. Přátelé se ho zúčastní, jak doufám, což znamená, že jste pozván, pane Danglarsi, i ty, Caderousse."
"A Fernand," pravil Caderousse, směje se řehtavě, "Fernand je také pozván?"
"Bratr mé ženy je mým bratrem," odvětil Edmond, "a bylo by nám hluboce líto, Mercedes i mně, kdybychom viděli, že se nás straní v takové chvíli."
Fernand otevřel ústa k odpovědi, ale hlas odumřel mu v hrdle a nebyl s to, pronésti jediného slova.
"Dnes smlouva, zítra nebo pozítří zasnoubení... Hrome, vy máte naspěch, kapitáne."
"Danglarsi," odtušil Dantes s úsměvem, "řeknu vám, co Mercedes řekla právě Caderoussovi: nedávejte mi titulu, který mi ještě nepatří, přineslo by mi to neštěstí."
"Promiňte," odvětil Danglars, "řekl jsem pouze, že se zdáte míti velice naspěch; u čerta! Máme přece dost času: Farao sotva vypluje před třemi měsíci."
"Člověk vždycky spěchá státi se šťastným, pane Danglarsi, neboť trpěl-li člověk dlouho, nemůže ani uvěřit v štěstí. Ale není to jen sobectví, které nutí mne jednati: musím také jeti do Paříže."
"Ach, vskutku, do Paříže? To tam jedete po prvé, Dantesi?"
"Ano."
"Máte tam co dělati?"
"Ne sám pro sebe; mám tam obstarati poslední nařízení našeho ubohého kapitána Leclera; chápete zajisté, Danglarsi, je to svatá povinnost. Ostatně buďte klidný, vrátím se zase ihned zpět."
"Ano, ano, rozumím," pravil Danglars nahlas.
A tiše sám k sobě dodal: "Do Paříže, odevzdati tam nepochybně na adresu dopis, jejž svěřil mu maršál. Hrome, ten dopis vnuká mi myšlenku, výtečnou myšlenku! Ach, Dantesi, příteli, ještě nejsi zanesen v seznam Faraona pod číslem 1."
Obrátiv se pak k Edmondovi, který se již vzdaloval, vzkřikl na něho: "Šťastnou cestu!"
"Díky," odvětil Edmond, ohlížeje se a doprovázeje ten pohyb přátelským pokynem.
Pak pokračovali oba milenci v cestě, klidní a veselí, jako dva vyvolení, stoupající k nebesům.