Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložila Ema Horká

DÍL I.

Kapitola IV. - Úklady

Danglars sledoval očima Edmonda a Mercedes, dokud oba milenci nezmizeli za rohem Svatomikulášské pevnosti; obrátiv se pak, viděl, že Fernand, bled a chvěje se, sklesl zpět na židli, zatím co Caderousse blábolil slova pijácké písně.
"Nu, drahý pane," pravil Danglars Fernandovi, "zdá se mi, že tu svatbu všichni rádi nevidí!"
"Zoufám si pro ni," odtušil Fernand.
"Vy jste tedy miloval Mercedes?"
"Zbožňoval jsem ji!"
"Již dávno?"
"Od té doby, co se známe; miloval jsem ji vždycky."
"A vy si tu rvete vlasy, místo abyste hledal nějaký prostředek? Věru, nemyslil jsem si, že lidé vašeho národa takto jednají!"
"Co mám dělati?" tázal se Fernand.
"Což já vím? Týká se to mne? Zdá se mi, že nejsem to já, který je zamilován do slečny Mercedes, ale vy. Hledejte, praví evangelium, a naleznete."
"Našel jsem již."
"Co?"
"Chtěl jsem zabodnouti muže, ale žena mi řekla, že se zavraždí, potká-li jejího snoubence neštěstí."
"Eh, to se říká, ale nedělá se to."
"Neznáte Mercedes, pane, jakmile pohrozila, provedla by to."
"Hlupáku!" zamumlal Danglars. "Ať se zabije nebo ne, co mi je do toho, jen když Dantes nebude kapitánem."
"A prve než by zemřela Mercedes," dodal Fernand tónem nezvratného přesvědčení, "zemřel bych já sám."
"To je láska!" pravil Caderousse hlasem stále opilejším. "To je láska, nebo tomu nerozumím!"
"Podívejte," pravil Danglars, "zdáte se mi hodným hochem a chtěl bych vás - ať mne čert vezme! - zbaviti toho zármutku. Ale..."
"Ano," přisvědčil Caderousse, "podívejte."
"Můj drahý," odvětil mu Danglars, "jsi na tři čtvrti opilý; dopij láhev a budeš opitý nadobro. Pij a nepleť se do toho; co my děláme: na to, co my děláme, musí mít člověk jasnou hlavu."
"Já opilý?" pravil Caderousse. "Vida, vida! Já vypiju ještě čtyři tvé láhve, které nejsou větší než lahvičky kolínské vody! Otče Pamfile, víno!"
A aby připojil k návrhu doklad, Caderousse zaklepal sklenicí o stůl.
"Pravil jste tedy, pane?" ujal se slova Fernand, čekající lačně na pokračování nedokončené věty.
"Co jsem to povídal? Nepamatuji se již. Ten opilec Caderousse přetrhl mi pásmo myšlenek."
"Třeba opilec, chceš-li; tím hůř pro ty, kteří se bojí vína. Je viděti, že mají nějakou špatnou myšlenku, a bojí se, aby ji víno nevyzradilo."
A Caderousse dal se do zpěvu posledních dvou veršů písně, v té době velice oblíbené:

"Všichni špatní pijí vodu,
toť dokázáno potopou."

"Pravil jste, pane," navázal opět Fernand, "že byste mne chtěl zbaviti toho zármutku, ale... dodal jste."
"Ano, ale... dodal jsem. Abyste byl zbaven toho zármutku, stačí, nepojme-li Dantes za choť tu, kterou milujete. A zdá se mi, že může velmi snadno sejíti se svatby, aniž by Dantes zemřel."
"Jedině smrt je rozloučí," pravil Fernand.
"Vy uvažujete jako plž, příteli," prohodil Caderousse, "a tadyhle Danglars, který je chytrý, pálený jako Řek, vám dokáže, že nemáte pravdu. Dokaž, Danglarsi; zaručil jsem se za tebe. Řekni mu, že není třeba, aby Dantes umíral; ostatně by to bylo mrzuté, kdyby umřel, Dantes. Je to hodný hoch, já ho mám rád, Dantese. Na tvé zdraví, Dantesi."
Fernand netrpělivě vstal.
"Nechte ho mluviti," pravil Danglars, zdržuje mladého muže; "ostatně přes to, že je opilý, není na velikém omylu. Nepřítomnost rozlučuje právě tak dobře jako smrt. Dejme tomu, že by mezi Edmondem a Mercedes byla zeď vězení, a budou neméně rozděleni, než kdyby mezi nimi byl náhrobní kámen."
"Ano, ale z vězení se vyjde," pravil Caderousse, jenž posledními zbytky rozumu zachycoval se hovoru, "a vyjde-li kdo z vězení a jmenuje-li se Edmond Dantes, mstí se."
"Co na tom!" mumlal Fernand.
"Ostatně," mluvil dále Caderousse, "proč by zavírali Dantese do vězení? Nikoho nezabil, neokradl, ani neoloupil."
"Mlč," pravil Danglars.
"Nechci mlčeti," odpověděl Caderousse. "Chci věděti, proč by zavřeli Dantese do vězení. Já mám Dantese rád. Na zdraví, Dantesi!"
A pozřel novou sklenici vína.
Danglars sledoval postup opilosti v mdlých očích krejčího a obrátiv se k Fernandovi, pravil: "Nuže, chápete, že není nutno ho zabít?"
"Ovšem, zajisté, kdyby, jak jste pravil, bylo možno, dáti Dantese zatknouti. Ale máte tu možnost?"
"Kdybychom dobře hledali, mohli bychom ji najíti," odvětil Danglars. "Ale do čeho, u čerta, se to míchám? Je mi něco po tom?"
"Nevím, je-li vám něco po tom," pravil Fernand, chápaje se jeho ruky, "ale vím, že máte nějaký zvláštní důvod nenáviděti Dantese: ten, který sám nenávidí, neklame se v citech druhého."
"Já, důvod nenáviděti Dantese? Pražádný, dávám vám své slovo. Viděl jsem vás nešťastného a vaše neštěstí mne zajímalo, to je vše; Ale jakmile myslíte, že jednám ve svém vlastním zájmu, s bohem, drahý příteli, dostaňte se z toho, jak můžete."
A Danglars se tvářil, jako by nyní chtěl on vstáti.
"Ne," zvolal Fernand, zdržuje ho, "zůstaňte! Málo mi na tom konec konců záleží, máte-li co proti Dantesovi, nebo nemáte-li nic proti němu. Já proti němu mám, hlasitě to doznávám. Najděte prostředek, a já jej provedu, nepůjde-li ovšem o život člověka, neboť Mercedes pravila, že se usmrtí, bude-li Dantes usmrcen."
Caderousse, jemuž klesla hlava na stůl, zvedl čelo a pohlížeje hloupýma, tupýma očima na Fernanda a Danglarse, pravil: "Zabít Dantese! Kdo tu mluví o zabití Dantese? Nechci, aby byl zabit, je to můj přítel; nabídl mi dnes ráno, že rozdělí se mnou své peníze, jako já rozdělil jsem své s ním: nechci, aby byl Dantes zabit."
"A kdo ti povídá, že bude zabit, pitomče?" odbyl ho Danglars. "Jde o pouhý žert. Pij na jeho zdraví," dodal, nalívaje mu sklenici, "a dej nám pokoj."
"Ano, ano, na Dantesovo zdraví!" zvolal Caderousse, vyprazdňuje sklenici. "Na jeho zdraví!... Na jeho zdraví!... Tak!"
"Ale prostředek... prostředek?" pravil Fernand.
"Vy jste ho ještě nenašel?"
"Ne, vzal jste si to vy na starost."
"Pravda," přisvědčil Danglars, "Francouzové mají před Španěly tu přednost, že Španělé přemýšlejí a Francouzové nacházejí."
"Najděte tedy," pravil Fernand netrpělivě.
"Číšníku," pravil Danglars, "péro, inkoust a papír!"
"Péro, inkoust a papír!" mumlal Fernand.
"Ano, jsem účetním: péro, inkoust a papír jsou mými nástroji. A bez svých nástrojů nemohu nic dělati."
"Péro, inkoust a papír!" zvolal nyní Fernand.
"Tady na stole je, co si přejete," odvětil číšník, ukazuje na žádané předměty.
"Podejte nám to tedy."
Číšník vzal papír, inkoust a péro a položil to na stůl v besídce.
"Když si člověk pomyslí," pravil Caderousse, spouštěje ruku na papír, "že tímhle můžeme zabíti člověka bezpečněji, než počíháme-li si na něho s nožem v lese! Vždycky jsem měl z péra, lahvičky inkoustu a listu papíru větší strach než z meče nebo pistole."
"Ten chlap není ještě tak opilý, jak se zdá," pravil Danglars, "nalijte mu ještě, Fernande."
Fernand naplnil Caderoussovu sklenici a ten, jako pravý piják, zvedl ruku s papíru a vztáhl ji po sklence.
Katalánec sledoval ten pohyb, dokud Caderousse, přemožen téměř tímto novým útokem, nepostavil, či spíše neupustil opět sklenici na stůl.
"Nuže?" začal opět Katalánec, vida, že zbytek Caderoussova rozumu počíná mizeti po této poslední sklenici vína.
"Nuže, pravil jsem tedy," začal Danglars, "že kdyby na příklad po takové cestě, jakou Dantes právě vykonal a během které stanul v Neapoli a na ostrově Elbě, někdo ho udal státnímu návladnímu jako bonapartistického agenta..."
"Já ho udám, já!" zvolal rychle mladý muž.
"Ano, ale pak dají vám podepsati vaše prohlášení a postaví vás tváří v tvář s tím, jejž jste udal; opatřím vám ovšem, čím podepříti obžalobu, ale Dantes nemůže zůstati ve vězení věčně, jednoho dne odtamtud vyjde a pak běda tomu, kdo ho tam dostal!"
"Oh," zvolal Fernand, "já si jiného nepřeji, než aby přišel vyvolati se mnou hádku!"
"Ano, a Mercedes? Mercedes, která pojme vás v nenávist, budete-li míti neštěstí jen škrábnouti jejího milovaného Edmonda?"
"Pravda," přisvědčil Fernand.
"Ne, ne," mluvil Danglars dále, "rozhodne li se člověk k takové věci, je lépe, vzíti zcela prostě, vidíte, jako já to dělám, toto péro, namočiti je v inkoustu a napsati levou rukou, aby se nepoznalo písmo, malé udání těmito slovy."
A Danglars, připojuje příklad k pravidlu, napsal levou rukou a obráceným písmem, které nemělo nižádné podobnosti s jeho obvyklým písmem, následující řádky, jež podal Fernandovi a jež Fernand polohlasně četl: "Přítel trůnu a náboženství oznamuje panu státnímu návladnímu, že jistý Edmond Dantes, vrchní kormidelník na lodi Farao, přijevši dnes ráno ze Smyrny a zastavivší se cestou v Neapoli a v Porto-Ferrajo, obdržel od Murata dopis pro uchvatitele a od uchvatitele dopis pro bonapartistický výbor v Paříži.
Důkaz jeho zločinu podá jeho zatčení, neboť ten dopis najde se buď u něho, nebo u jeho otce, nebo v jeho kabině na Faraonu ."
"Dobrá!" pokračoval Danglars. "Takto měla by vaše pomsta smysl, neboť žádným způsobem nemohla by padnouti na vás zpět a záležitost šla by sama sebou. Pak by již jen zbylo složiti psaní, jako já to činím, a napsati na ně: "Panu státnímu návladnímu." A bylo by to vyřízeno."
A Danglars napsal adresu hravě.
"Ano, bylo by to vyřízeno," zvolal Caderousse, který posledním napětím inteligence sledoval četbu a instinktivně chápal, jaké neštěstí mohlo by takové udání způsobiti; "ano, bylo by to vyřízeno, ale byla by to hanebnost."
A vztáhl ruku, aby se zmocnil psaní.
"Také to všecko povídám a dělám žertem," pravil Danglars, odsunuje list, aby ho Caderousse nedosáhl. "Mne prvního by velice mrzelo, kdyby se něco stalo Dantesovi, tomu dobrému Dantesovi! A také, koukej..."
Vzal psaní, smačkal je a odhodil do kouta besídky.
"Dobrá," přisvědčil Caderousse. "Dantes je můj přítel a nechci, aby mu bylo ublíženo."
"Eh, kdopak mu chce, u čerta, ubližovati! Ani já ani Fernand!" odvětil Danglars, vstávaje a hledě na mladého muže, jenž zůstal seděti; ale nespouštěl kosého pohledu s udavačského papíru, pohozeného v koutě.
"Je-li tomu tak," promluvil opět Caderousse, "ať nám dají víno; chci píti na zdraví Edmondovo a krásné Mercedes."
"Pil jsi už až příliš, opilče," pravil Danglars, "a budeš-li píti ještě, musíš si zde lehnouti, protože se neudržíš na nohou."
"Já?" bránil se Caderousse, vstávaje s nadutostí opilce. "Já že se neudržím na nohou? Sázím se, že vystoupím na zvonici v Accoules a ani se nezamotám!"
"Nu, budiž," odvětil Danglars, "sázím se tedy, ale na zítřek; dnes už je čas na návrat; podej mi rámě a vraťme se."
"Vraťme se," souhlasil Caderousse, "ale nepotřebuji k tomu tvého ramene. Půjdeš, Fernande? Vrátíš se s námi do Marseille?"
"Ne," odtušil Fernand, "já se vrátím ke Kataláncům."
"Nechoď ! Pojď s námi do Marseille, pojď."
"Nemusím jíti do Marseille a nechci tam jíti."
"Jak jsi to řekl? Že nechceš, člověče? Nu, jak chceš! Svoboda pro každého! Pojď, Danglarsi, a nechme pána, ať se vrátí ke Kataláncům, když to chce!"
Danglars použil okamžiku Caderoussovy dobré vůle, aby odvlekl ho směrem k Marseilli; leč, aby uvolnil Femandovi kratší a snadnější cestu, vešel do města branou svatého Viktora, místo aby se vrátil po Novém Nábřeží. Caderousse, potáceje se, ho následoval, drže se křečovitě jeho paže.
Když ušli asi dvacet kroků, Danglars se ohlédl a viděl Fernanda, jak vrhl se na papír a strčil jej do kapsy; hned na to vyrazil mladý muž z besídky a dal se směrem k Pillonu.
"Nu, co dělá?" pravil Caderousse. "Obelhal nás: řekl, že jde ke Kataláncům, a jde do města! Holá, Fernande, zmýlil jsi se, hochu!"
"Ty sám vidíš obráceně," odbyl ho Danglars; "jde rovně po cestě k Starým Nemocnicím."
"Opravdu!" přisvědčil Caderousse. "A já bych byl přisahal, že jde vpravo! Víno je rozhodně zrádce!"
"Nu," mumlal k sobě Danglars, "myslím, že teď je věc v proudu a nezbývá, než ponechati ji sobě samé."