Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná kapitola (2008, Baronet; ISBN: 978-80-7384-153-9)
• přeložila Dana Melanová
• jedná se o 3. část historického románového cyklu věnovaného období Velké francouzské revoluce, který barvitě zachycuje dramatickou atmosféru ve Francii po Napoleonově návratu z egyptského tažení v roce 1799 a boj za znovunastolení monarchie
• tragický příběh lásky mezi dcerou francouzského republikánského generála a Charlesem de Sainte-Hermine, vůdcem Jehúových tovaryšů (skupiny royalistických nadšenců pokoušejících se o návrat monarchie), je rámcem barvitého líčení etapy Napoleonova návratu k moci po převratu 18. brumairu (podle revolučního kalendáře jde o 9. listopad roku 1799)
• milostný příběh vzpoury, zrady a lásky končí tragickou smrtí mladé ženy, jež nechce přežít potupnou popravu svého milence
• v obecné linii kreslí Dumas st. v řadě dramatických scén plastický obraz vzrušené doby a nechává defilovat řadu historických osobností, politiků a důstojníků, především však samotného Napoleona, jehož vidí jako vynikajícího stratéga, svérázného politika a v soukromí milujícího syna a manžela
• příběh začíná roku 1799 a končí dramatickým líčením bitvy u Marenga, ve které se Napoleonovo nečekané vítězství stalo odrazovým můstkem v nástupu k moci
• kniha Jehúovi tovaryši obsahuje tyto části:
  • Slovo čtenáři od Alexandra Dumase st.
  • Prolog: Město Avignon
  • První část (27 kapitol)
  • Druhá část (29 kapitol)

První část

Kapitola IX. - Romeo a Julie

Jako by v kartouzu předvídali Morganův brzký odjezd, umyli mu koně, vytřeli ho dosucha slámou, dali mu dvojitou dávku ovsa a znovu ho osedlali.
Mladíkovi stačilo poslat pro něj a vyhoupnout se do sedla.
Sotva seděl na koni, brána se jako nějakým kouzlem otevřela, kůň s řehtáním vyběhl ven a cválal tak rychle, jako by už zapomněl na nedávnou cestu a byl plně připraven podniknout další.
Za branou kartouzu se Morgan na chvilku nerozhodně zastavil, rozvažoval, zda se dát napravo či nalevo; pak se obrátil napravo, chvíli jel po pěšině vedoucí z Bourgu do Seillonu, potom znovu zahnul doprava, ale tentokrát přes pole a vedl svého koně do cípu lesa, vyjel na jeho druhém konci, octl se na hlavní cestě do Pont-d'Ain a pokračoval po ní asi půl míle. Zastavil se až u skupiny domů, kterým se dnes říká Maison-des-Gardes.
Jeden z domů měl na štítě svazek cesmíny, což označovalo zastávku pro pocestné, kteří tu mohli zahnat žízeň a nabrat síly před dlouhou a únavnou cestou.
Stejně jako to udělal u brány kartouzu, zastavil se tu Morgan, vytáhl pistoli ze sedlové brašny a pažbou zabušil na vrata; protože však dobří lidé, co obývali tento skromný hostinec, nebyli součástí spiknutí, musel čekat déle než v kartouzu.
Konečně zaslechl těžký krok čeledína v dřevácích; vrata zaskřípěla a strejc, který je otevřel, se je hned zase instinktivně chystal zabouchnout, když v nich spatřil muže s pistolí v ruce.
"To jsem já, Pataute," řekl mladík, "neměj strach."
"Ach, to jste vy, pane Charlesi! Ne, teď už nemám strach, ale víte, jak říkával pan farář v dobách, kdy jsme ještě měli dobrého Pánaboha, opatrnost je matkou moudrosti."
"Ano, Pataute, je to tak," usmál se mladík. Sesedl z koně, vložil peníz čeledínovi do ruky; "buď klidný, dobrý Bůh se k nám zase vrátí a s ním i pan farář."
"Achich, podle toho, co vidíme kolem sebe, tam nahoře se o nás nikdo nestará. Snad tam ani nikdo není," povzdechl čeledín. "Bude to ještě dlouho trvat, pane Charlesi?"
"Pataute, slibuju ti, že udělám všechno pro to, abys nemusel dlouho čekat, čestné slovo! Jsem stejně netrpělivý jako ty. A prosím tě, dnes nespi, milý Pataute."
"Ach, pane Charlesi, víte přece dobře, že když přijedete, ani oka nezamhouřím... a co se koně týče... No tohle! Vy měníte koně každý den? Předminule jste měl ryzáka, minule grošáka a teď zase vraníka."
"Je to tak, jsem rozmarný a vybíravý od přírody. Můj kůň dnes nepotřebuje nic, milý Pataute, jenom mu sundej uzdu. Sedlo mu ponechej... Počkej, dej ještě do sedlových brašen tyhle pistole, nechám si jen dvě."
A Morgan vytáhl zpoza opasku pistole, které tam před nedávnem zastrčil, a podal je čeledínovi.
"Achich!" zasmál se Pataut. "To jsou kanóny!"
"Vždyť víš, brachu, cesty nejsou bezpečné."
"To bych řekl, pane Charlesi! Všude je plno lupičů, člověk si nemůže být jistý! Jestlipak víte, že minulý týden přepadli a oloupili dostavník z Ženevy do Bourgu?"
"Nepovídejte!" udivil se Morgan. "A koho z té loupeže viní?"
"To je vám na tom nejpodivnější; představte si, že se povídá, že to udělali Ježíšovi tovaryši. Nevěřil jsem tomu ani za mák, to si pište! Ježíšovi tovaryši, to je přece dvanáct apoštolů, ne?"
"Tak tak," odtušil Morgan se svým věčným veselým úsměvem, "o jiných jsem neslyšel."
"No právě! Ještě to nám chybělo, obviňovat dvanáct apoštolů, že přepadávají dostavníky! Říkám vám, pane Charlesi, žijeme v době, kdy už si lidi ničeho neváží, všechna úcta je pryč."
A potřásaje hlavou jako misantrop znechucený ne-li přímo životem, tedy aspoň lidmi, odváděl Pataut koně do stáje.
Morgan se ještě chvíli díval za Patautem, než zmizel ve tmě nádvoří a zapadl do temné stáje; potom se vydal kolem živého plotu, který lemoval zahradu, a došel až ke skupině mohutných stromů, jejichž koruny tyčící se do výšky kreslily na temné obloze majestátní linii a stínily kouzelný venkovský dům. V okolí ho pompézně nazývali zámek Noires-Fontaines.
Morgan dorazil ke zdi, jíž byl obehnán pozemek zámku, právě ve chvíli, kdy v městečku Montagnac zvony odbíjely jedenáctou. Mladík se zastavil, zaposlouchal se do zvuku, který rozechvíval vzduch klidné a tiché atmosféry podzimní noci, a počítal až do jedenácti.
Potom popošel ještě pár kroků, prohlédl si zeď, jako by hledal známé místo, to místo našel, špičkou boty se zaklínil do škvíry mezi dvěma kameny, vyhoupl se nahoru jako muž skákající do sedla koně, levou rukou se zachytil stříšky na zdi, druhou nohou švihl, až se ocitl obkročmo na zdi, a rychle jako blesk sjel na druhou stranu.
Všechno tohle provedl mladík tak hbitě, s takovou obratností a lehkostí, že kdyby ho byl někdo náhodou zahlédl, myslel by si, že měl nějakou prchavou vidinu.
Když se Morgan octl na druhé straně zdi, zastavil se a poslouchal, očima pátral v temnotách, zkoumal listoví stromů v malém hájku.
Všude vládlo ticho a klid.
Morgan se opatrně pustil dál.
Říkáme opatrně, protože od chvíle, kdy se přiblížil k zámku Noires-Fontaines, objevily se v jeho chování rysy velmi nezvyklé pro jeho povahu, a sice jakási nesmělost a váhání. Jako by se něčeho obával, a ty obavy se netýkaly jeho, ale někoho jiného.
Dorazil na okraj hájku a stále se choval stejně obezřele.
Teď už byl na trávníku, na jehož konci se tyčil zámeček, zastavil se a zkoumal fasádu domu.
Svítilo se v jediném okně z dvanácti, která ve třech poschodích zdobila fasádu.
To okno bylo v prvním patře na rohu domu.
Pod oknem vybíhal nad zahradu balkonek celý porostlý mladým vínem, které se šplhalo po zdi, obtáčelo se kolem železných ornamentů a padalo dolů jako květinový koberec.
Po obou stranách okna stály na balkoně díže s velkolistými stromy, které rozpínaly větve a tvořily nad římsou hotové zelené loubí.
Mezi balkonem a oknem byla žaluzie, která se ovládala s pomocí provazů.
A právě škvírami v žaluzii pronikalo ven světlo, které Morgan viděl.
Prvním mladíkovým hnutím bylo přeběhnout přímo přes trávník; ale i tentokrát nabyly vrchu obavy, o nichž už jsme se zmínili, a zadržely ho.
Podél zdi se táhla lipová alej až k domu.
Obrátil se a přiblížil se k cíli své cesty, krytý temným listovím.
Dorazil na konec aleje, rychle jako vyděšený daněk přeběhl po nekrytém prostoru a konečně se octl ve stínu, který vrhal dům.
Pár kroků couvl s očima upřenýma na okno, ale dával si pozor, aby nevyšel ze stínu.
Když se dostal na místo, které si vypočítal, třikrát tleskl do dlaní.
Na toto znamení se vzadu v místnosti objevil půvabný, pružný a skoro průsvitný stín a přilepil se na okno.
Morgan zopakoval signál.
Hned nato se otevřelo okno, zvedla se žaluzie a v zeleném rámu stanula okouzlující dívka v nočním župánku se světlými vlasy stékajícími jí v pramenech po ramenou.
Mladík k ní vztáhl paže, ona rozevřela náruč a dvě jména, či spíše výkřiky, které vycházely přímo ze srdcí obou mladých lidí, splynuly v jeden: "Charlesi!"
"Amélie!"
Potom mladík skočil ke zdi, zavěsil se na úponky révy, zachycoval se výstupků v kameni a říms a za pár vteřin už byl na balkoně.
Slova, která si tito krásní mladí lidé vyměnili, se rozplynula v láskyplném šepotu a ztratila v nekonečném polibku.
Načež mladík jemně vtáhl dívku do pokoje a druhou rukou zatáhl za provaz žaluzie, která za nimi zaklapla.
Za žaluzií se zavřelo okno.
Potom světlo zhaslo a celá fasáda zámku Noires-Fontaines se octla v temnotě.
Tato temnota trvala pouhou čtvrthodinu, než se ozvala kola vozu na cestě vedoucí ze silnice z Pont-d'Ain ke vchodu do zámku.
Krátce nato hlomoz ustal; bylo zjevné, že vůz právě zastavil před branou.