Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: L'Andalouse

Kdo v Barceloně na ulici
zřel paní, kterou miluji?
jest bledá jak noc při měsíci,
kdo zřel mou Andaluskou lvici
Marchesu z Amaegui?

Můj život pro ni souboj stálý,
já pro ni dělal chansony,
bych jejích brv zřel vlásek malý
na stráži stál, když větrem hrály
u jejich oken záclony.

Jen pouze mou jest v světě ona
mým její černé obočí,
mým nožky oval, ňadra vonná,
mým vlas, kterého dlouhá clona
nad králů plášť ji otočí.

Mým její hrdlo jest, když spící
se sklání v boudoiru svém,
šat kol boků jí létající,
mou ruka v bílé rukavici
i noha s černým střevíčkem!

Bůh ví! když její oko, zmije,
se kmitne sítí závoje,
dotknout se krajek její šije,
pro všecky svaté Kastilie
jdu s každým na smrt do boje!

Jak plá, když nočním ve obleku
mi s nahým prsem letí vstříc,
jak líbá mne a kousá v vzteku,
jak hýří kouzlem svojich vděků
neznámá slova žvatlajíc.

Jak zpívá bujně v jitru zlatém,
jak šíleným jest její vztek,
ve punčošky své hedbáv s chvatem
když vjíždí, praská jí pod šatem
i atlasový živůtek.

Pojď páže v zálohu se skrýti,
pojď v letní noci hvězdný šer,
chci k serenadě večer jíti,
až Alkadové budou klíti
od Tolosy až v Gibraltar.

Barcelona ve francouzském originálu (L'Andalouse)

Avez-vous vu, dans Barcelone,
Une Andalouse au sein bruni?
Pâle comme un beau soir d'automne?
C'est ma maîtresse, ma lionne!
La marquesa d'Amaëgui.

J'ai fait bien des chansons pour elle;
Je me suis battu bien souvent.
Bien souvent j'ai fait sentinelle,
Pour voir le coin de sa prunelle,
Quand son rideau tremblait au vent.

Elle est à moi, moi seul au monde.
Ses grands sourcils noirs sont à moi,
Son corps souple et sa jambe ronde,
Sa chevelure qui l'inonde,
Plus longue qu'un manteau de roi!

C'est à moi son beau col qui penche
Quand elle dort dans son boudoir,
Et sa basquina sur sa hanche,
Son bras dans sa mitaine blanche,
Son pied dans son brodequin noir!

Vrai Dieu! lorsque son œil pétille
Sous la frange de ses réseaux,
Rien que pour toucher sa mantille,
De par tous les saints de Castille,
On se ferait rompre les os!

Qu'elle est superbe en son désordre,
Quand elle tombe, les seins nus,
Qu'on la Toit, béante, se tordre
Dans un baiser de rage, et mordre
En criant des mots inconnus!

Et qu'elle est folle dans sa joie,
Lorsqu'elle chante le matin,
Lorsqu'en tirant son bas de soie,
Elle fait, sur son flanc qui ploie,
Craquer son corset de satin!

Allons, mon page, en embuscades!
Allons! la belle nuit d'été!
Je veux ce soir des sérénades
À faire damner les alcades
De Tolose au Guadalété!