Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Lucie

Až, druzi, budu umírat,
na hřbitov vrbu zasaďte mi,
mám její svislé listí rád,
tak bledé svými haluzemi;
stín její lehký bude zemi,
kde budu jednou tiše spát.

Byl večer. Sami dva jsme byli; k ní jsem sed,
svou hlavu sklonila a v snění po klavíru
svou rukou těkala, hra v lehkém tekla víru,
to byl jen šepot mdlý, jak svoje křídlo zved
by zefír vzdálený a ve třtinách se mih,
jak ptáky probudit by bál se na větvích.
Kol nocí truchlivých dech vlažný vášní spitý
se vznášel vstoupaje ze květů kalichů
a v parku kaštany a duby mechem kryty
na větvích houpaly se v slzách po tichu.
My poslouchali noc. A okno otevřené
k nám vůni pouštělo, již dýchal jarní květ,
stich vítr, pláně v dál se táhly opuštěné,
my sami v myšlenkách - nám bylo patnáct let.
Já na Lucii zřel, tak bledá, zlaté vlasy!
O zřídka oči dvě tak čisté sotva byly,
jež nebes čistou hrou i azur zrcadlily,
já miloval jen ji, spit leskem její krásy.
Však mnil jsem milovat jak sestru, jako děcko,
co od ní bylo vše tak čisté, bylo všecko!
My dlouho mlčeli, má ruka v její byla.
Já pohlížel, jak sní skráň její zádumčivá
a cítil v duši své, co každým hnutím vlívá
v nás blaha celý svět, by ves trud zahojila
se srdcem mladostí, též mladost obličeje,
dvě sestry, v kterých mír a štěstí se nám směje.
Na nebi bez mraků tu měsíc bledý vzplál,
zář jeho kolem ní jak stříbro splývala,
v mých očích viděla, jak její obraz hrál,
jak anděl smála se, a tiše zpívala.
................
................
Ó dcero bolesti, ó svatá harmonie,
ty řeči pro lásku, již genius v nás lije,
jež z jihu přišlas' k nám a s nebe přišla v jih,
ty sladký zvuku, v němž myšlenka z mlhy tkaná,
ta panna bázlivá, juž stínem polekaná
se mihne bez bázně a kráčí v závojích!
Kdo víc co děcko můž v tvém stesku pochopiti,
co říci v tonech tvých, jež slyší kol se chvíti,
smutných jak jeho duch, sladkých jak jeho hlas?
Ty pohled uchvátíš, neb slzu, jež tvář stopí,
a taj ostatní jest, jejž davy nepochopí,
jak to, čím mluví noc a proud a les a klas!

Tak sami v myšlenkách; já na Lucii zřel.
V nás ohlas romance se chvět zdál v bolném tonu,
na moje rameno skráň kladla, já se chvěl.
Zda cítila jsi lkát v svém srdci Desdemonu,
ty dítě ubohé? Tys plakala, tvé rety
se chvěly pod mými, tys tomu dovolila,
neb věru bolest tvá mnou zulibána byla,
tak po dvou měsících tě zasypaly květy,
tak čistý květe můj, muselas odejíti,
smrt byla úsměv ti tak sladký jako žíti,
tys k bohu v kolébce se čistá navrátila.
................
Kde sídlí nevinnost, ó kouzlo příbytku,
sny, lásky, písně, hry a dětské usmání,
ty kouzlo nesmírné, kdo se ti ubrání,
jen tebou váhal Faust, když uzřel Markytku,
ó cudnost prvních dnů, kdo tebe dostihne?
Tvé žehnám památce, ó dítě, dřímej v míru,
buď s Bohem! Ruka tvá, tak bílá, po klavíru
se v letní půlnoci juž více nemihne.

Až, druzi, budu umírat,
na hřbitov vrbu zasaďte mi,
mám její svislé listí rád,
tak bledé svými haluzemi,
stín její bude lehký zemi,
kde budu jednou tiše spát.

Lucie ve francouzském originálu (Lucie)

Mes chers amis, quand je mourrai,
Plantez un saule au cimetière.
J'aime son feuillage éploré;
La pâleur m'en est douce et chère,
Et son ombre sera légère
À la terre où je dormirai.

Un soir, nous étions seuls, j'étais assis près d'elle;
Elle penchait la tête, et sur son clavecin
Laissait, tout en rêvant, flotter sa blanche main.
Ce n'était qu'un murmure; on eût dit les coups d'aile
D'un zéphyr éloigné glissant sur des roseaux,
Et craignant en passant d'éveiller les oiseaux.
Les tièdes voluptés des nuits mélancoliques
Sortaient autour de nous du calice des fleurs.
Les marronniers du parc et les chênes antiques
Se berçaient doucement sous leurs rameaux en pleurs.
Nous écoutions la nuit; la croisée entr'ouverte
Laissait venir à nous les parfums du printemps;
Les vents étaient muets, la plaine était déserte;
Nous étions seuls, pensifs, et nous avions quinze ans.
Je regardais Lucie. - Elle était pâle et blonde.
Jamais deux yeux plus doux n'ont du ciel le plus pur
Sondé la profondeur et réfléchi l'azur.
Sa beauté m'enivrait; je n'aimais qu'elle au monde.
Mais je croyais l'aimer comme on aime une sœur,
Tant ce qui venait d'elle était plein de pudeur!
Nous nous tûmes longtemps; ma main touchait la sienne.
Je regardais rêver son front triste et charmant,
Et je sentais dans l'âme, à chaque mouvement,
Combien peuvent sur nous, pour guérir toute peine,
Ces deux signes jumeaux de paix et de bonheur,
jeunesse de visage et jeunesse de cœur.
La lune, se levant dans un ciel sans nuage,
D'un long réseau d'argent tout à coup l'inonda.
Elle vit dans mes yeux resplendir son image;
Son sourire semblait d'un ange : elle chanta.
................
................
Fille de la douleur, harmonie! harmonie!
Langue que pour l'amour inventa le génie!
Qui nous vint d'Italie, et qui lui vint des cieux!
Douce langue du cœur, la seule où la pensée,
Cette vierge craintive et d'une ombre offensée,
Passe en gardant son voile et sans craindre les yeux!
Qui sait ce qu'un enfant peut entendre et peut dire
Dans tes soupirs divins, nés de l'air qu'il respire,
Tristes comme son cœur et doux comme sa voix?
On surprend un regard, une larme qui coule;
Le reste est un mystère ignoré de la foule,
Comme celui des flots, de la nuit et des bois!

- Nous étions seuls, pensifs; je regardais Lucie.
L'écho de sa romance en nous semblait frémir.
Elle appuya sur moi sa tête appesantie…
Sentais-tu dans ton cœur Desdemona gémir,
Pauvre enfant? Tu pleurais; sur ta bouche adorée
Tu laissas tristement mes lèvres se poser,
Et ce fut ta douleur qui reçut mon baiser.
Telle je t'embrassai, froide et décolorée,
Telle, deux mois après, tu fus mise au tombeau;
Telle, ô ma chaste fleur! tu t'es évanouie.
Ta mort fut un sourire aussi doux que ta vie,
Et tu fus rapportée à Dieu dans ton berceau.
................
Doux mystère du toit que l'innocence habite,
Chansons, rêves d'amour, rires, propos d'enfant,
Et toi, charme inconnu dont rien ne se défend,
Qui fis hésiter Faust au seuil de Marguerite,
Candeur des premiers jours, qu'êtes-vous devenus?
Paix profonde à ton âme, enfant! à ta mémoire!
Adieu ! ta blanche main sur le clavier d'ivoire,
Durant les nuits d'été, ne voltigera plus...

Mes chers amis, quand je mourrai,
Plantez un saule au cimetière.
J'aime son feuillage éploré;
La pâleur m'en est douce et chère,
Et son ombre sera légère
À la terre où je dormirai.