Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. O rodu a erbech svatých tří králů, též o jiném příbuzenstvu; kapitola neučená

P. Matouš Vrba, kněz deficient, psal na velkém archu rukodělného papíru s hrubými okraji, sedě u psacího černého stolku s dřevěnou mřížkou. Stůl ten plný papírů a knih různě vázaných stál u okna klenutého pokoje, a přece neměl plného světla, ač bylo drahně po ránu. Nedávalť nevlídný den února měsíce (bylo r. 1790) světla jak náleží.
Než šedovlasý kněz v tmavohnědém kabátě, hrubě obnošeném a šosatém, v úzkých nohavicích po kolena a černých vlněných punčochách a ve střevících toho nedbal, aniž toho, že venku prší a se chumelí. Všechen Dobytčí trh, na nějž bylo odtud viděti, tratil se v té plískanici, a polozbořený chrám Božího těla před kostelem sv. Ignáce i domy opodál stojící před ježovitskou kolejí, tenkrát už nemocnicí, prorážely jen jako zahnědlé, veliké stíny neurčitých obrysů šedým, mlhavým vzduchem.
V pokoji knězově, plném starých obrázků a obrazů malovaných na deskách i na plátně, i sošek ne mladších s polychromií valně sešlou, bylo milo. Velká bílá kamna v koutě za postelí pod tmavozelenými nebesy příjemně vydávala teplo. A ticho tu bylo. Kněz prací svou všechen zabrán pokyvoval šedou hlavou, tu méně, tu živěji, a mručel přitom nějak s citem, jak si mezi zuby říkal verše, jež z knihy opisoval. Občas třel si přitom rukou levé koleno. Pobodávalať ho tam bolest a tu tím hlazením hleděl uchlácholiti.
Vedle v pokoji, do něhož dvéře byly pootevřeny, někdo se prudko rozkašlal. Pak, kdy kašel utichl, ozývalo se odtud polohlasné odříkávání, patrně nějaké modlitby nebo z breviáře, až po chvíli zase prudký kašel modlení přerušil. Toho okamžiku někdo zaklepal na dvéře předního pokoje. Páter Vrba neslyšel; teprve když se dvéře otevřely, obrátil se překvapen, a mávaje prudko levicí, volal zostra: "Zavřít! Táhne! Zavřít!"
Na tomhle druhém "zavřít" bylo znáti, že P. Vrba už zuby zatíná. Dvéře zapadly a v pokoji stanul vytáhlý student, výrostek šestnáctiletý, modrooký, čiperný, bez pláště, bez klobouku, jen tak v tmavé kamizole, nesa v ruce knihu. Bylo patrno, že nepřišel přes ulici, nýbrž že je z domu.
"Co chcete? Co chcete?" kněz na něj pořád zhurta. "Proč nejste ve škole?"
Student, znaje dobře svého souseda, nic se nezarazil, ale s úsměvem, jak také přišel, odvětil: "Mám odřenou patu."
"Patu! Žádnou patu! Latinský bolobřich! Nemáte pensum, praeparationem -"
"I mám, velebný pane, preparaci mám - ale - tak prosím -," a nadzvedl zrovna levou nohu, aby nevěřícího upozornil, že nemá na ní střevíc jako na pravé, nýbrž plstěnou bačkoru.
"Hm - opravdu! A také levá. Ty levé! A tak co poroučíme, panáčku -"
"Prosím, já dělám pensum, ale tadyhle v té knize, co mně ráčili půjčit, v té nic není -"
"Tak? Že není?!" vyjel kněz zostra. "A když to tady není, tak to nikde není. Takové chrie krásné! Ale - abyste viděl -," a vstav jal se na stole v knihách přehledávati, přitom dále broukavě mluvil: "Takovou krásnou knihu! Ale počkejte - A co dělá pan Held?"
"Je v koleji."
"Vidíte? - Kdepak je ta kniha? - Ten jinak chodí do školy."
"Když nemá odřenou patu."
"No to nemá, pravda - No tak, Toníčku - Už ji mám." A obrátiv se s knihou v ruce k studentovi, dodal: "A čte pan Held?"
"Pořád -"
"A hraje na housličky, co? A vy?"
"Také čtu."
"Alcibiada od pana Meissnera, toho frajmaura, viďte, nebo jiné takové -"
"O to ne, velebný pane," vpadl student živě do řeči. "Čtu teď Beckovského."
"Tak? No, to rád slyším -" A líce knězovo se vyjasnilo. Než upřev své hnědé, bystré oči zkoumavě na tvář mladíkovu, nedůvěřivě dodal: "Jen jestli -" Vida však, že se student přestal usmívati, že byl tou nedůvěrou nemile dotčen, ihned chlácholivě obrátil: "No no, Toníčku - věřím, věřím - a za to vám něco přečtu. Počkejte," a vzal arch papíru, na němž prve psal. "Tak dobrý pozor - To jsou verše! V těch je mnoho! M. Clemens Žebracenus to napsal, jadrná věc!"
A vážné, dále však živěji a s ohněm četl:

Czechias antiquum, populosum et nobile regnum
hic fuit; atque fuisse sat est; jam nominis umbram
vix retinet; jam pressa jacet, jam diruta torpet.

Umlkl na okamžik, pak opakoval, nehledě do listu, nýbrž do studentovy tváře: "Jam pressa jacet, jam diruta torpet. Rozuměl-li jste, Toníčku?"
"Rozuměl. České království že - že - já nevím, jak bych to česky - dass es - dass das -"
"Dass es - dass das - Vidíte, ani svým jazykem nedovedete říci. Miseria! To ty německé školy; za to vy nemůžete. Ale slyšel jste, že to staré vznešené Království české utištěno, jako povaleno -"
Studení hleděl udivené na P. Vrbu; bylť patrně více jeho rozhorlením překvapen nežli dojat verši mistra Václava Klementa Žebráckého.
"Nerozuměl jste -," začal zase šedovlasý kněz, "no, však porozumíte. Jen čtěte Beckovského, a tu máte tu knihu, tam jistě něco najdete na pensum. A jen česky čtěte, Toníčku, ať umíte mluvit, a pan Held, ten ať mne navštíví, třeba s kytarou nebo houslemi, pan farář bude rád."
Student se poklonil a potěšen, že si nese nový, vydatnější pramen k svému pensum, vyklouzl ven a nevšiml si ani, že v ten okamžik vyhlédl ze dveří sousedního pokoje stařec hlavy skoro úplně holé, hladce oholený, vysedlé brady a zapadlých, ale čiperných, velkých očí a tváře usmívavé, podobně oděný jako P. Vrba, maje však místo kolárku na krku černý hedvábný obojek, jenž mu až po bradu sahal. Stařec, také kněz na penzi, někdy farář v diecézi hradecké, slušně kdys vysoký, teď věkem již přihrbený (byl dobrý osmdesátník), držel v ruce breviář, z kterého prve říkal.
"Co to tu máte, Matoušku?" ozval se.
"Měl jsem kázání, pane faráři," odvětil P. Vrba a sedl u stolu a zase hladil koleno, na které byl v horlivém rozhovoru se studentem zapomněl.
"Bez mého povolení. A komu jste kázal, tomu pudivítrovi? Kdybyste raději to nečasi zažehnal, nedrhl byste koleno - tohle nebývalo - ne, nepamatuju - když bylo jaro, bylo pořádně jaro -"
"A když zima, tak zima."
"Ale ne takováhle. Co vy, Matoušku, pamatujete," odvětil durdivě farář.
"To ne - to nepramatuju - kdepak já -," a "Matoušek" si přejel husté šediny. "To leda P. Lang - nebo Fulgentius Kahánek -"
"Aha, synáčku - vždyť já vím. To mně naschvál připomínáte," hašteřil se farář, ale usmíval se a oči mu jen hrály. Bylť tomu rád, když se mohl š.korpiti. A rychle doložil: "Však oni teď také kašlou."
To bylo na odvetu, že mu P. Vrba uvedl na paměť jeho soky ve stáří, kteří s farářem byli nejstarší v celé hradecké diecézi.
"Kašlou, to asi kašlou," bránil se škádlivě P. Vrba. "Mají-li tam venku také takovýhle čas. Ale tam ono venku mrzne a je zdrávo."
"Nezlobte, Matoušku! Však já je přece přečkám. Quidona Langa se nebojím - ten půjde dřív k Abrahámu. Leda Kahánek - ta zaschlá duše, ten mne snad přečká - ten nemá ještě na kahánku -"
"A vy také ne, pane faráři," dobromyslně, upřímně a určitě Vrba dodal.
"Myslíte? No, co je pravda - troufám si - i na Kahánka - a pak budu sám - nejstarší - na celé diecézi."
A staroch se vtom rozkašlal, že zčervenal jako rak a pravou rukou se zachytil dveří prohýbaje se.
Vtom zalehl do jizby hlahol zvonů. P. Vrba vztyčil hlavu a okamžik naslouchal.
"To je Na Slovanech," pravil. "Rekviem -"
"Za kohopak?" tázal se farář, jenž vystoupiv ze dveří usedl, kašlem jsa zmožen, do staré lenošky vedle společníkovy postele. "Za císaře," odvětil P. Vrba a tvář jeho zvážněla.
"Noviny tu ještě nejsou?" ptal se farář, utíraje čelo i ústa modrým šátkem.
"Ještě ne. Nevím, kde se Hanělka toulá. Beztoho ještě po jiných novinách -"
"Ale budou dnes noviny?" tázal se zapomnětlivý stařec.
"Budou, je sobota. Ale počkají," a vstav hledal chvilku na stole mezi papíry, až vytáhl odtud list. Venku hlaholily ztemna a vážně zvony kostela Na Slovanech.
"Mám tu pěkné epitaphium - včera jsem je slyšel a opsal," děl P. Vrba a postavil se s listem před faráře. "Komupak?"
"Bude hned vidět. Uhodnou hned." A jal se čisti:

Siste viator!
Hic jacet imperator -
rex non coronatus -
ordines cassavit,
templa exvacuavit,
scholas reformavit,
has germanisavit -

Umlkl, upřel oči na starce a pravil: "Už vědí, pane faráři -"
Ten pokývl holou hlavou a pravil: "Je to pravda. A nás že z domu vypudil," doložil trpce. "To přidejte."
Mínil dům pro vysloužilé světské kněze, v němž tolik let spokojeně a klidně žil, a s ním P. Vrba, až před šesti lety ústav jejich byl patentem císaře Josefa II. zrušen a před pěti lety v kasárny přeměněn. Smutně i roztrpčeně se loučil se starými druhy i s budovou, v níž se mu tak zalíbilo. Ale svého "Matouška" si tak oblíbil, že se s ním rozloučiti nemohl. P. Vrba musil s ním do nového bytu, jejž farář najal nedaleko bývalého. Nechtěloť se mu z končin, na něž tak uvykl. Teď živěji na minulá léta v tichém domě do Hurtovy ulice hledícím připomenut, jal se vyptávati na pohřeb císaře Josefa, jenž právě před týdnem zesnul; zapomnělť, že už včera navečer mu jeho společník, když se z města vrátil, vypravoval, čeho se byl dověděl o pohřbu, jenž byl v úterý večer o šesté hodině, i to, že dvorní rada Kvaryn, lékař císařův, za to, že neztajil mocnářovi nebezpečenství smrti, dostal od něho darem tisíc zlatých a že byl povýšen za svobodného pána.
P. Vrba trpělivě znovu vypravoval i odpovídal, jenže teď častěji se po dveřích ohlédl i sluch napínal, nejde-li stará Hanělka, jíž se nemohl s novinami dočkati. Až konečně! Přede dveřmi si někdo nohy otírá, na dvéře klepe - a již vstupuje stará, nevelká žena šedých vlasů, smědá, šedých očí, zahalená všecka do hrubého šátku, mokrého od deště a sněhu.
Jen pozdravila a hned živě vykládala, že nemohla dřív přijít, že zapomněla a že šla na staré místo pro noviny na plácek sv. Anežky, ale odtud že dnes musila do Michalské ulice, tam že je teď Expedice, zrovna vedle Železných dveří, u Zlatého půlkola.
Vtom už složené číslo Krameriových poštovských novin pod šátkem dobře ukryté vybalila. Podávajíc je ještě živěji líčila nové nesnáze, co bylo před Expedicí lidí, jak se mačkali a tlačili, jak všichni na noviny čekali, co a jak ve Vídni, až P. Vrba, chvatně rozbaliv číslo, výklad jí přerušil, že je dobře, aby šla přiložit.
Hanělka jen dvéře zavřela, a již měl P. Vrba židli u kamen, proti tmavé lenošce, v níž seděl shrbený staroušek holohlavý. Usednuv obrátil se trochu bokem k oknu, aby lépe viděl, neboť v jizbě se dosud nevyjasnilo pro déšť a sníh venku padající.
Nastala chvilka, na kterou se oba staří kněží těšívali. Tak sedali pokaždé, když došlo nové číslo novin. P. Vrba čítal, farář Hejna v lenošce skrčený poslouchal, častěji polohlasnými výkřiky úžasu nebo otázkou čtoucího vyrušoval, nebo dobře nepostihnuv žádal, aby to Matoušek znovu přečetl. A ten čítal o turecké vojně, o té vždy nejdříve, neboť ho zprávy z bojiště zvláště zajímaly, pak ostatní zprávy, a nevynechal ani "závěsku" Krameriových c. k. pražských poštovních novin, kdež ohlašovány staré a nové české knihy. Ba této rubriky si zrovna tak bedlivě všímal jako válečné. Často se ovšem s farářem u čísla poškorpil, zvláště když se v tom nesnášeli, jak bude s Turkem; toho se farář bál a myslil, že naši naposled prohrají, a v tom mu Matoušek prudce odporoval.
Této chvíle však, nechav bez pobízení Turka a válečných zpráv, hledal chvatně Vídeňské noviny. V kamnech živěji zapraskalo, jak Hanělka venku přiložila.
"Jak nyní slyšíme, uherská, koruna ne do Prešpurku," začal P. Vrba, přehlížeje číslo od konce, a již se zastavil. Ta zpráva ho chytla.
"Ne do Prešpurku, nýbrž přímo z Vídně na hrad Kyce knížete Esterházy odvezena bude, a odtud teprv vezmouce ji uherští rytíři, odnesou do Budína."
"Vida," zvolal, spustiv pravici s novinami na koleno a na faráře hnědé oči upřev. "Uhři ji dostanou, a což my? Co bude s naší svatováclavskou korunou? Té přece ve Vídni nenechají?"
Vtom se ozvalo venku hrčení kočáru, ale vtom už také utichlo, jako zrovna před jejich domem. Páter Vrba přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Ano, před jejich domem stanul povoz. Měl červená kola i červený spodek, svršek pak se skleným oknem, shora černý, v dolejší polovici světle zelený, spočíval na mohutných perách. Obyčejný fiakr, jak také bylo patrno na koních v řemení bez chomoutu i na kočím, který v límcovém plášti seděl na červeném kozlíku.
"Někdo tu vylízá," oznamoval P. Vrba, obraceje se od okna k faráři. "Nějaký mužský -"
"A jde sem do domu?"
"Jde. Má makový plášť. Nějaký měšťan, tuším - Ke komu asi -"
"K nám ne. Pojďte, Matoušku, a čtěte!"
Matoušek poslechl. Ale jen začal, že "dne 14. Jeho cis. král. Milost náš slavný mocnář Josef II. tak velice chřadnul, že lze nebylo jeho drahého živobytí zachovati, a že v této těžké nemoci pozůstával až do dne 20. a okolo půl šesté hodiny ranní k nevypravenému zármutku veškerého lidu že ducha svého vypustil -," a již někdo klepal na dvéře a hned také vstupoval. Ten v makovém plášti. Jak smekl, bylo mu dobře viděti do plné, hladce oholené tváře. Byl asi padesátník. Zardělá barva jeho líce nápadně se lišila od bělostného tupetu s copem podvázaným mašlí. Vstoupiv, byl patrně překvapen holohlavým farářem v lenošce, kterého se tu nenadál a jehož zapadlé, veliké oči zkoumavě na něj hleděly. Host, požádav nápadně vážně a důstojně, aby směl odložiti, sňal plášť a položil jej na truhlu u dveří. Měl zelenavý frak šosů málo vykrojených, po kolena dlouhých, červenou vestu, na níž se blýskalo mocné zlaté joujou, zelenavé spodky po kolena a boty s kopnami. Snažil se jednat a mluviti vážně a důstojně. Než nebylo mu to přirozeno. Na strojeném mluvení jevilo se to nejpatrněji. Přitom musil si každý povšimnouti jeho mocného, zažloutlého chrupu, na nějž hořejší ret takřka nestačil, aby ho zplna zakryl, jmenovitě mohutné přední zuby široké. Host mluvil německy; ohlásil, že se jmenuje Lidl, že je majitel domů na Starém Městě a že hledá P. Vrbu. Ten hlavou pokynul, a obrátiv se po faráři, pravil: "A tu je pan farář Hejna."
A k měšťanu zase pravil: "Prosím, umíte česky?"
Ten překvapeně odvětil: "Jak by ne - vždyť jsem Čech, ale mluví-li člověk s učenými pány -" P. Vrba se ušklíbl a rychle pravil: "Já se proto ptal, že tuhle pan farář, a je také učený pán, neumí německy." Pan Lidl neutajil svého překvapení.
"Jsem ještě ze starých škol," ozval se usmívavě farář z lenošky. "Latinsky, česky, nic jinak, jak to dříve chodilo."
"A dobře," zostra doplnil P. Vrba.
"Pravda, pravda -," přisvědčoval měšťan nějak na rozpacích. "Ale teď německá řeč panuje - Člověk už tak uvykl - A děti, ty ještě víc, ty to mají ze škol."
"A nečtou česky."
"Česky?" tázal se udiveně pan Lidl. "Ale copak, velebný pane, leda minucí."
"Tak? A noviny?"
"Ano, máme Vídeňské a jedny francouzské. To syn -"
"Ale české -"
"Ach, ty jsou jen pro sprostší -"
P. Vrba sebou bezděky škubl a přisvědčiv ostře a ironicky: "Tak tak -," rozbalil jako náhodou, ale dost nápadně číslo Krameriových novin, jež v ruce držel, a otázal se zkrátka, čeho si pán přeje. Pan Lidl se mu nevěda špatně doporučil. Ale host tak zkrátka neodpověděl. Začal, že slyšel, že velebný pán se vyzná znamenitě v historii, že má sbírku obrazů a soch, a ohlédl se po stěnách, po obrazech i po sochách; ale vtom už mu P. Vrba vpadl do řeči: "Ano, co jsem před ouředními vandaly a židy z kostelů zachránil - Ale co je to -"
Pan Lidl, nedbaje návalu knězova rozhorlení, pokračoval, zase německy, že slyšel, že on, P. Vrba, má mnoho rodokmenů sepsaných, že má všecky staré rody šlechtické jako v malíčku, a on, Lidl, že má také napsaný rodokmen.
"Šlechtický?!" zvolal P. Vrba překvapen a ne bez ironie.
"Vlastně dva," odvětil vážně a s pochlubou měšťan, "svého rodu - a pak - svého strýce - Jistě znají, velebný pane - von Kvetnitz - můj pan strýc, major von Kvetnitz."
"Materna? Materny z Květnice znám, rod starožitný -"
"Ano, ano - z těch je pan strýc, von Kvetnitz - a my - náš rod - Lidlové 'von Lidlowa', tak jsme se dřív psali - znám všechny - ráčejí také jistě znát - znám je až do minulého století - to jest ode mne až do Františka Norberta Lidla - až do toho - tak do roku 1670."
"A pak je konec," vpadl P. Vrba česky.
"Ne, konec ne, to jest - pak nejsou matriky - a tak dále a jiné papíry; ale dál zas, na konec šestnáctého století, to mám zase dva předky."
"Teda jim schází prostředek."
"Mezera tak padesáti, šedesáti let," pan Lidl mluvil už zase německy. "Hledal jsem dost, ale tady v těch letech - sice bych měl jednoho předka i v těch letech tak okolo 1640 - ale --," a teď nastal obšírný výklad o tom osamělém předku z r. 1640 (jmenoval se Ferdinand Euseb Václav), k němuž nebylo žádné listiny, žádné spojitosti. A ten měl býti oporným pilířem, přes nějž by se dal vésti most rodinné souvislosti z věku do věku a který by mohl obnoviti slávu starého rodu šlechtického, na niž že má právo, pan Lidl se domníval.
P. Vrba byl už nepokojný, starý farář v lenošce častěji si šňupl než jindy; ale usmíval se zpočátku vida, jak Matoušek začíná sebou neklidně vrtět a šiti pro ten nekonečný výklad plný rodopisné fantazie. Ale pak, když pan Lidl, nechav nejistého předka Ferdinanda Eusebia Václava, jal se vykládati o svém rodokmenu z jiného konce, a také o jeho příbuzenstvu, o těch "von Kvetnitz" a druhých "von Dubnitz", přestal se už usmívati. Sevřev rty zapadlých úst, takže stařecká brada více vyvstala, začal suchými prsty svými bubnovati po lenošce a mrzel se, že Matoušek tomu výkladu neučiní přítrž, a zase na toho souseda se durdil, že se nedá nijak vytrhnou ti.
Pojednou, když Lidl uvedl, že ten předek ne docela jistý, Ferdinand Euseb Václav, byl dle všeho spřízněn s Kapouny ze Svojkova a tím že by přišli Lidlové do příbuzenstva i s Lobkovici, škubl sebou P. Vrba a náhle vstav, hnal se ke skříni opodál stolu a otevřel ji. Byla plna knih, většinou starých, velikých a hrubých. Pan Lidl překvapen umlkl a hleděl na zamračeného kněze, jenž přejev rukou hřbety knih vzkřikl, blýskaje očima: "A také se Šternberky."
Pan Lidl vyvalil oči; veliké, milé překvapení změnilo jeho všecku tvář. "Je-li možná, velebný pane!"
"A proč by nebylo! Tady v těch to je - ale jsou to, pane, samé české knihy a ne minucí, žádné kalendáře - Českým není co věřit," dodal kousavě. "Ale tadyhle -," a sáhl níž a vytáhl foliant v hnědé koži vázaný, "ten je v německé řeči, ten to dokáže stran těch Šternberků. A ještě jiné příbuzenstvo. A vyšší, milý pane, ještě vznešenější."
Rozevřev knihu, chvilku v ní listy převracel, těkaje očima po textu, až uhodiv prstem na místo, zvolal: "Tak prosím - Herr von Lidlowa."
Tomu bylo té chvíle velkého pro něj napětí více než jindy vidět jeho přední mocné, žlutavé zuby. A z kněze očí nespustil. Ten hledě do knihy jal se vykládati, přičemž chvilkou mrskl chytrým svým okem po měšťanu nehnuté naslouchajícím. P. Vrba začal zdaleka, že svatí tři králové, jak P. Hermann Grombach dosvědčuje a Boronius za jisté má, od Abraháma pocházejí, ale ne ze Sáry manželky jeho, aniž z Hagar děvečky, nýbrž z druhé ženy jeho Cetury, a že sv. Kašpar měl, jak také Paprocký svědčí, v erbu devět zlatých hvězd v modrém poli, a sv. Baltazar měsíc a zlatou hvězdu, také v modrém poli, a sv. Melichar pak, jenž prvotně se Cheriperimel nazýval, ten že měl v erbu nahatého mouřenína s purpurovou točenicí a s oštipem v ruce a na tom oštipn korouhvičku.
Pan Lidl byl tím nenadálým úvodem nemálo překvapen a do jisté míry zklamán. Než ani nehlesl, čekaje trpělivě, co bude dál; důvěřovalť učenosti P. Vrby, jehož vědomosti genealogické čtvrtní farář mu, když v matrikách hledal souvislost s tím nejistým předkem Ferdinandem Eusebiem Václavem, do nebe vychválil.
A P. Vrba dále vykládal, že svatí tři králové měli potomky, o tom že není žádné pochybnosti, poněvadž Bůh Abrahámovi přislíbil, že rozmnoží símě jeho jako hvězdy nebeské a jako písek, který je na břehu mořském. Ale ti potomci že byli z arabské země vypuzeni a vyhnáni a utekli se do tatarské země, jak Haitonus z Arménie dosvědčuje, a odtud že mají původ někteří znamenití rodové, jako famílie de Baux nebo de Vallibus -
Farář Hejna už prsty nebubnoval, nýbrž šňupnuv pozoroval pana Lidla a zase se usmíval. Pak se už skrčil, a oči v tajeném smíchu přimhouřiv, drhl si holé temeno. Než pan Lidl, obratem tímto o nových rodech překvapen, tím více napjal sluch.
"Ti de Baux neboli Vallibus od svatého krále Melichara pocházejí."
"A jak, prosím, z té tatarské země -," ozval se pan Lidl.
"Před machometány utekli - musili - a po korábu se dostali do Dalmácie a odtud do Uher, a tam si potomek svatého Melichara vystavěl na návrší hrad či zámek. A že kolem byla sličná údolí, nazval ten zámek de Vallibus - a stojí po dnešní den."
"Ach, to je starý rod -," povzdechl pan Lidl.
"Nejstarší - vůbec nejstarší - starší nežli Štubenbergové. Ti prý pocházejí od jistého římského vojáka, jenž v Jeruzalémě byl na vartě, když židé Krista Pána ukřižovali."
"A jak by náš rod -"
"Hned, Herr von Lidlowa. Ten po svatém Melicharu utekl do Uher z Dalmácie a jiný potomek, byl v dvacátém koleně po svatém Baltazaru, ten se dostal z Dalmácie do chorvatské země, do Kroatie, vědí, a odtud do Čech, s praotcem Čechem a s jeho bratrem Lechem, a to l. P. 644 po Kristu."
Pan Lidl za toho výkladu ještě více zčervenal. Nyní, kdy slyšel, jak potomek sv. Baltazara do Čech se dostal, bezděky si vydechl a nevěda počal levou rukou potřásati svým mocným joujou na červené vestě.
"A ten byl předek pánů ze Šternberka," doložil P. Vrba.
"Je-li možná, velebný pane!"
"Je, vždyť mají páni ze Šternberka také hvězdu v erbu."
"Pravda, pravda - ale jak -"
"Šternberkové mají tedy původ svůj od svatého krále Baltazara, Šternberkové jsou spřízněni s Lobkovici, s Lobkovici také Kapounové ze Svojkova. Ti zase s Materny z Květnice a s rodem Dubnických a také s Lidly z Lidlova, jak řekli, a tak, milý pane, rod z Lidlova pochází, ovšem po přeslici, po svatém Baltazaru králi."
P. Vrba se ušklíbl, uklonil a přivřel knihu.
Pan Lidl vyvalil oči, chvíli seděl nehnuté nevěda, na čem je, mluví-li Vrba vážně, nebo dobírá-li si ho. Ta veliká kniha a také to, jak rychle a jistě kněz z ní vykládal, jej mátlo.
"Jaká to je, prosím, kniha?" pravil, vstav pln rozpaků.
"To je Geschichte deren Helden von Sternen," - a P. Vrba otevřel titulní list plný velikých švabachových písmen spletitých. "Sepsal to P. Joannes Tanner z Tovařišstva Ježíšova."
"A je tam všechno, co ráčili povídat?"
"Až na to o Lidlech z Lidlova. Ale to se rozumí samo sebou, ovšem dokáže-li se, že byli spříznéni s Kapouny ze Svojkova."
"A Ferdinand Euseb Václav?" ptal se nejisté měšťan. "Ten tu není -," a Vrba pokrčil rameny.
Pana Lidla jako by bodl. Rychle bral na se makový plášť a dále se neptal. Bylo na něm znáti, jak je zklamán a jak se v duchu zlobí. Zato P. Vrba oživl a ochotně, živě a s úsměvem mu radil, aby, když ty rody tak shání, koupil si Paprockého.
"Dostanou ho v České expedici, teď u Zlatého půlkola, vedle Železných dveří, u pana Krameriusa, a tam by, za mou radu a zaneprázdnění, mohli prenumerírovat tyhle noviny -," a ukázal došlé číslo novin. "Pěkné noviny, může je číst každý, i pán," to s důrazem vyslovil, "prenumerací je dva zl. 10 kr. pololetně a panu synovi by dobře posloužilo, kdyby se v mateřském jazyce přicvičil -"
Pan Lidl, netaje své zlosti, už jen "pěkně děkuju" a teď pořád po česku opakoval a rychleji, nežli vešel, vyšel z pokoje. P. Vrba hleděl za ním, i když dvéře zapadly, pak otočiv se živě zvolal: "Tu máš! Herr von Lidlowa! K staročeskému rodu by se hlásil, ale k jazyku ne."
"Ten do České expedice sotva půjde -"
"Blázni nespokojení svým sousedským rodem - Ale půjde, do Expedice půjde, pane faráři - Pro Paprockého, hledat šlechtické předky, kterých nemá."
"Ale českých novin nekoupí."
"To asi ne. Ale ví alespoň, že nejsou pro sprosťáky."
Venku zahrčel vůz; chvilku ho ještě bylo slyšeti. Když rachot jeho zanikl, seděl P. Vrba už zase u kamen proti starému faráři a přehlížel číslo novin, jmenovitě zprávu vzadu o nové České expedici, že se přestěhovala do domu řečeného U zlatého půlkola. Pak četl nahlas loučení císaře Josefa s armádou; "které J. E. Hadik, c. k. dvorské vojanské rady president, na den 14. února známé učinil".
A tak došlo na "soukromé vojanské zprávy" v čele listu. Než tu se P. Vrba zarazil a zadíval se do nadpisu novin. Pojednou vstal, vyhledal kvapně na stole poslední číslo Krameriových novin, vyšlé před týdnem, prohlížel jeho hlavu, pak opět hlavu nového čísla, a nedbal dotazů farářových, co je, co shání, až pojednou rozložil před ním obě čísla, nevidí-li nic, tady na titulech.
"Jeden jako druhý," odvětil farář, skláněje oči až k samým listům.
"A přece ne!- Ten před týdnem má: Krameryusovy c. k. pražské poštovské noviny - a dnešní číslo, ejhle, Krameryusovy královské, jenom král. pražské poštovské noviny, a ne císařské, královské -"
Starý farář žasl.
"Co to? Co je to?" opakoval, hledě na Matouška.
"Jiné povětří, pane farář, jiný vítr - Už nebudou patenty pršet, bohdá nebudou - a tuhleto -," a vyzdvihl nové číslo do výše, "tuhleto je dobré znamení a první přihláška -"
"A nač?"
"Že máme také korunu, královskou korunu svatovácslavskou, a myslím, že si ji nenechají tam ve Vídni a že nebudeme teď říkat rex non coronatus -" "Jen se tak netěšte, Matoušku."
"Ale pane faráři, proč nebyl ten titul na novinách před týdnem? A proč je dnes? Jářku, jiný vítr, začíná foukat jiný vítr."