Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.

Frybort psal, škrtal, opravoval, přemýšlel a nanovo psal. Tak se zahloubal do své práce, že neslyšel ani hluk, ani šum, jenž otevřeným oknem z podsíně a náměstí do jeho pokojíku zaléhal. Pokoj ten byl pravý studentský byt, nevelký, bez ozdob a pěkného nábytku. Čtyři postele a černý kufr u každé stojící, zabíraly nejvíce místa. Mimo ně tu byly dva větší stoly, jeden menší, u kterého Frybort psal, a vzadu u zdi stojan na knihy. Na zdi visely v hnědých rámcích dvě kolorované mědirytiny dle francouzských originálů a mezi nimi kytara na zelené pentli.
Právě dočítal si Frybort potichu načisto již přepsaný svůj plod, když v předním pokoji ozval se mírný hlas slečny Elis, kteréž dutý bas odpovídal.
Frybort složiv arch, uschoval jej rychle do svého stolku. Vstoupil mladý muž, dlouhé, poněkud přihrblé postavy. Nerovnost ta nebyla přirozenou vadou, ale následek shrbeného, ustavičného sedění a nerovné chůze.
"Ach, vítám tě, Špíno. Kdepak se pořád touláš?"
"Byl jsem v parku," a usedl na kufr. Vyňav pak z velkého stolu kus chleba, jal se chutě pojídati.
Frybort hleděl mlčky na svého kolegu, který sotva něco málo pojedl, chopil se opět knihy a dal se do pilného čtení. Tvář jeho byla nahnědlé barvy, čelo nízké, nos nepěkný a především neslušely mu veliké, nerovné zuby, z nichž dva přední div nevyčnívaly.
"Špíno!" začal po chvíli Hanák.
"Studuju," mrzutě odbyl jej druh; ale netrvalo to ani pět minut, a již letěla kniha do kouta a student vyskočil. "Ďas vezmi všechnu filozofii!"
"Proč se durdíš?"
"A kdo by se smál? Namáhám se jako bloud a dostanu konečně tu nějakou primu a koneckonců - musím přece do kutny! Já tím fráterem nebudu, ne a ne!" a prudce přešel několikráte nevelkou prostoru.
"Jaký brouk ti najednou vlezl do hlavy? Pojď sem, hošku, pojď, tu se postav."
"Nech toho!"
"Nevymkneš se mi, přiznej se, tys zamilován!" Hnědé líce nezkušeného, prostoduchého filozofa zbarvilo se do temna. Byl v rozpacích. "Kdo ti to pověděl? Co - ti - " Ale hlas a výraz tváře jeho nepřesvědčovaly. "Tak se mi svěř, kamaráde!"
"Nech mne! Tobě se svěřit!"
Dobrácký Špína nikdy tak urputně neodpovídal. Odvrátiv se, usedl opět na kufr.
Frybort viděl, že je podrážděn, a proto umlkl. Po chvíli, bera klobouk, ptal se: "Nevíš, je-li Márinka v krámě, nebo sama domácí?"
"Nevím," zahučel Špína nejhlubším basem a přes tvář se mu opět mihl brunátný stín.
Frybort prošed pokojem slečny Elis, která připravovala něco v kuchyni, vyšel ven a stanul nad úzkými, točitými schody, nad nimiž se již šero rozkládalo.
Vtom zdola na síni zanotoval si vesele příjemný dívčí hlas a hned nato bylo na schodech slyšeti rychlé, drobné kroky. Frybort sestoupiv něco níže zastavil se a roztáhl obě ruce, takže zastoupil cestu. A již narazila naň nahoru chvátající dívka; lehounké vykřiknutí ozvalo se šerem.
"Márinko, já to jsem."
"Ah, pusťte mne, maminka je v krámě -"
"A my jsme tu, a nevidí, neslyší nás."
"Dám vám tu kytičku fialek, pustíte-li mne. Nesu si ji do skleničky, ale když jste tak zlý, vyplatím se."
"To ano, pěkně prosím."
"Tu máte. Ale - ," zmlkla v jeho náručí.
"To za tu kytičku," a políbil ji vroucně ve spánek i planoucí, hebké líce. Svěží děvče přestalo se na okamžik bránit, ale pak vytrhnuvši se mu z objetí stanulo několika skoky nad schody. Oko i tvář plály, vlasy nad pěkným čelem byly pocuchány.
"Márinko, půjdete na procházku?" šeptal rozohněný mladík.
"Hněvám se."
"Na valy, nebo do parku?"
"Do parku - ," a zmizela mu z očí. Vklouzla mžikem do pokoje, jenž byl vedle bytu slečny Elis. Krev se Frybortovi rozehřála; drže vonnou kytici v ruce, vyšel ven. Vpravo od domových dveří byl krupařský krám, kdež odpoledne Márinka prodávala. Nyní sešla tam sama matka, paní domácí, davši dcerce dovolenou, aby s přítelkyní vyšla si na procházku. Frybort jda kolem, uctivě pozdravil mateř své Márinky.
"Ale, pane Fryborte!"
Zastavil se.
"Copak je to, vy jste celý bílý!" a vážná, nevelká měšťanka ukazovala na prsa filozofova, kdež byl tmavý kabát zabílen.
"Ah, to nějak ode zdi, děkuju."
"Tak, prsoma jste se tlačil ke zdi?"
"To jak kabát visel!" a směje se poroučel se matróně, nějak nedůvěřivě naň hledící.
"Zapomněl jsem, že je Márinka v krámě růží moukou posypanou, že má vlasy jako napudrované," pomyslil vesele filozof a zamířil do zámeckého parku.
V studentském pokojíku hořela na jednom stole lampa; na menším, u něhož Vavřena seděl čta, planula svíčka. Špína, neodstrojený, ležel natažen naznak přes kufr a neodestlanou postel v šerém koutě a dýmal z dlouhé dýmky.
Oči jeho byly upřeny do prázdna.
V pokojíku bylo ticho, jen občas ozvalo se cinknutí lžíce o talíř. Zelenka pojídal svou večeři, ovocnou kaši, zajídaje ji částí chleba, třetí to a poslední. Mělť naurčito vyměřeno, mnoho-li chleba ráno, v poledne a večer mohl by si popřáti. Bylť téměř jen od něho živ. Právě se vrátil z kondic unaven a hladov; i chutnalo mu dobře. Sotvaže pojedl a ze stolu sám si uklidil, už chopil se ten bledý, suchounký mladík knihy a studoval, či "dřel", jak Frybort říkával.
"Almanach" Lenčin zajímal Vavřenu velice. Seděl u knížky již značnou chvíli, a přece dosud nepřečetl ani první stránku. Hledělť zamyšleně na desku, kdež na zežloutlém papíře švabachem bylo napsáno:

Und weh dem Lande, dessen Söhne
frech verachten Heimatstöne
und heimatlichen Sagenkreis!

Něco níže kulatou latinkou:

Zármutek nad hynoucí vlastí jest nejbolestnější.
MYSLÍMÍR

Nad těmito řádky bylo lze se zadumati.
Psalť je Lenčin strýc farář, jenž tu svým vlasteneckým jménem se podepsal.
Jak asi miloval svou vlast ten muž, v tichém zákoutí pohorském žijící, jak o ni se strachoval, jakými nadějemi se těšil, až snad zklamán ve svých přáních a svém očekávání v chvíli smutné skleslosti mysli tato beznadějná slova napsal! Jsou-li výrazem nálady chvilkové, či tížila jej ta myšlenka, že národ zahyne, až do posledního okamžiku života jeho? Či obsahují smutnou pravdu?
Ne, ne, tomu rázný mladík nevěřil. Bylo hůře, černější mraky kdysi hrozily, a přece národ nezahynul. Tma neuvědomělosti se protrhává, jasné paprsky tu jasně již proudí, tam zdálí prokmitají. Bude den, bude den!
A opět zahleděl se na psaná ta smutná slova. Viděl před sebou vážného, šedovlasého kněze, an sedí v stinné zahradě farské pod košatou lipou vedle mladistvé dívky. Ona čte z knihy, on napjatě poslouchá, tu a tam slovíčko na výklad prohazuje, až se rozhovořil.
A ona naslouchá hledíc na starce, jako dnes jemu naslouchala, hledíc naň zářícím, vlhkým okem. List se převrátil a zakryl desku.

PINDAR A KORINA

Probuzen ze svého snění, jal se Vavřena čisti povídku v čele almanachu umístěnou: "Jako se denice na východu a zvířetnice na západu leskne, tak se tyto dvě hvězdy jedenkráte stkvěly na obloze řecké.
Korinu zplodila Tanagra, Pindara Théby."
Ale již v tomto úvodu sladkobolné, neobyčejnou láskou plné povídky byl vyrušen Frybortem, který notuje sobě veselou písničku, vstoupil do tichého pokojíku.
"Četls, Vavřeno?"
"Ano, něco jsem opravil a něco zkrátil."
"Dobře. A ty si nevšimneš? Vidíš tu krásnou kytičku?"
"Hezká."
"Ó, vzácný dar! Přivoň si!"
"Chci čisti."
"Zelenko, podívej se ty!"
"Prosím tě, studuju."
"Tak ty, Špíno, přivoň si a uzdravíš se ze svého mrzoutství. Podívej se, jak krásná, jest od Márinky."
Špína se byl již obrátil a se nadzdvihl, ale hned zase klesl do peřin, a obrátiv hlavu, zabručel něco, čemu nebylo rozumět.
"I aby vás, vy dříči, vy knihožrouti!" a dav kytičku do malé skleničky, kterou s sebou přinesl, vyskočil na kufr a strhl kytaru ze zdi.
Zelenka uslyšev zvuky laděných strun, zacpal si oběma rukama uši a sklonil se níže ke knize.
Plné akordy zazvučely a hned nato zapěl Frybort, sedě na posteli, zvučným barytonem:

Když jsem svou Márinku
vyprovázel domů -

Zelenka vzhlédl zoufale i prosebně k zpívajícímu druhovi a jal se partii svou polonahlas odříkávat.
Ale Frybort nedbal, a maje kytaru na zelené pentli zavěšenou, drnkal dál a zpíval o tom, jak Márinku svou domů vyprovázel.

Poslechněte si druhou kapitolu Filozofské historie v podání Martina Hofmanna (MP3):

III.

V neděli časně ráno, kdy Špína ještě spal a Zelenka již pilně v posteli studoval, zasedl Vavřena s Frybortem k malému stolku, kdež listinu, kterou minule Hanák sepsal a Vavřena opravil, znovu četli a o ni rokovali. Hovořili potichounku, šeptem, takže jim nebylo nic rozuměti; nadto byl Zelenka do svého studia tak zabrán, že kolegů tajemně rokujících ani nedbal.
"Musí to být, smáli by se nám!" dokládal Frybort.
"Fyzikové jsou s námi zajedno."
Proud zlatého světla vnikal do pokoje ohlašuje krásnou neděli a jako na oslavu zazvučely z děkanského chrámu zvony, jejichž vážný, příjemný hlas čistým vzduchem jasně se rozléhal. Zanedlouho na to ozval se také pronikavější zvonek z budovy gymnazijní. Sotvaže zazněl, chopil se Vavřena, již úplně přistrojený, klobouku a holi, která byla privilegiem všech filozofů, a chvátal z domu.
"Copak je to?" ptala se slečna Elis, když ostatní přišli do jejího pokoje posnídat; "pan Vavřena tak kvapně odešel a nečekal ani na snídaní."
"Snad šel procházkou užít tak krásného jitra," odtušil Frybort.
Zanedlouho i oni odešli.
Bylo okolo deváté hodiny. Ve velkém sále koleje sešli se filozofové obou ročníků na exhortu.
Bylo jich přes tři sta. V rozlehlé síni hučelo to a šumělo tolikerým, tu tišším, tam hlasitějším hovorem. Mluvili německy, česky. Dnes bylo nadobyčej živo, a skoro všichni promlouvali o témže předmětu. Kdož ví, kdo začal, kdo tu jiskru mezi ně hodil; ale zapálila. Ostatně to bylo dosti přirozeno. Duben byl u konce a nastával první den měsíce máje, který jindy býval tak hlučný a veselý.
Toho dne odjakživa slavívali filozofové podle starodávného obyčeje a jaksi již svého privilegia "majáles", slavnost májovou, na kterou se nejen oni a děvčata, ale i všecko město po celý rok těšilo.
Před dvěma léty zakázal však biskupský komisař ve jménu biskupa hradeckého tuto slavnost. Letos mělo to býti potřetí, co den prvního máje bez hluku, hudby a šumného veselí měl minout. O tom synové múz živě rokovali.
Kolem Fryborta, u okna proti dveřím stojícího, skupilo se jich nejvíce a tam také nejživěji hovořili. Dveře se otevřely a do sálu vstoupil Vavřena. Zahlednuv svého přítele, zamířil ihned k němu. Aby se nemusil tlačiti, dal se přímo přes výstupek profesorské katedry, u které náhle stanul. Skloniv se, vzal, jako překvapený, arch papíru tam ležící, a jal se jej potichu čisti.
"Hleďme, co tam Vavřena našel!"
"Co to máš?" ozývaly se hlasy.
"Svědčí to vám."
Přemnozí hrnuli se ke katedře.
"Ukaž, ukaž!" volali hlasitě.
"Přečti to!" křičeli jiní.
"Ticho!" zvolal Frybort. "Vavřena to přečte."
Filozofové umlkli a Vavřena stoje za katedrou, jal se jasným, zvučným hlasem čisti provolání ku všem posluchačům učení filozofického, jímž neznámý pisatel připomínal starodávný obyčej a privilegium slavnosti májové. Vylíčil ji znova živými barvami, aby krásu její živě na paměť uvedl, dovolával se cti a reputace studentské a nakonec vyzýval je, aby jednomyslně a svorně, ničím zastrašiti se nedadouce, "majáles" jako jindy slavně slavili, staré privilegium tak obnovili a čest starodávné filozofie zachránili.
Hlučný pokřik pochvaly a souhlasu rozlehl se prostornou síní. Sotvaže Vavřena z katedry mezi kolegy sestoupil, vkročil do síně profesor náboženství, dlouhý, suchý piarista. Tvář jeho byla vážná, přísná; malé pronikavé oči jeho zpozorovaly ihned neobyčejný ruch a pohnutí.
Usednuv vyňal ze svých explik listinu, kterou když rozevřel, oznámil svým jednotvárným, tenkým hlasem, že prve než exhortu začne, pánům přečte přípiš biskupské kanceláře.
Temný hukot ozval se vzadu jako hlas blížící se bouře. Profesor jal se čisti listinu a suma všeho bylo, že biskup opětně zakazuje všeliké hlučné slavení prvního dne měsíce května, a znovu že se připomíná zápověď, která již dříve byla vydána.
Prve než profesor dočetl, strhla se neočekávaná bouře. Hučení, sykot, šoupání podešví, nevrlé a odbojné hlasy, rány filozofických holí o lavice, to vše naplnilo sál pekelnou vřavou, takže hlas profesorův v hluku tom zanikal jako volání kapitánovo na vzpurné lodníky za hukotu bouře.
Umlkl, ale jakmile hřmot poněkud se utišil, jal se nanovo čisti. Sotvaže začal, nová vřava. Bledý hněvem povstal a měře lesknoucíma se očima řady nespokojených posluchačů, chtěl k nim promluviti. Ale když ani tu sluchu nedošel, sebral své papíry, a rozlícen nad tou potupou, kvapně odešel.
Ze sálu však hlučely dosud vášnivé hlasy a ze všeho hřmotu a hučení ozývalo se bouřlivé: "Majáles! Majáles!"
Na filozofskou mši, která bývala o deváté hodině, chodívalo mnoho lidí. Dnes za krásného nedělního jitra shromáždilo se záhy před začetím bohoslužby zvláště veliké množství. Pěkně strakatilo se v lavicích různobarevnými šaty paní a dívek, které nejhorlivěji na devátou "filozofskou" chodívaly.
Určitá hodina již minula a dosud posluchači nepřicházeli. Kostelník vyšel několikráte ze sakristie před oltář, vyhlížeje k hlavnímu vchodu, ale filozofie nešla.
Již svíčky na hlavním oltáři rozsvítil, již chvíli hořely, tu teprve ozval se temný hluk a hned nato valily se proudy studentů hlavním vchodem i postranními dveřmi do chrámu.
Nejedna slečna pozvedla hlavu, aby snad všechny, snad také jen někoho zahledla. Jindy zas ji hned zbožně ke knížce sklonila; ale dnes všechny udiveně hleděly na valící se zástup.
Kde byl obyčejný pořádek a postup? Co se stalo? Přihrnuli se jako stádo pomíšeni, neseřaděni; a v jakém nepořádku přišli, tak se postavili neb usadili. Hle, jak tu tam hlavy dohromady strkají, šeptají, jak významně na sebe hledí! Bývalý klid byl tentam a nebývalý ten rozruch nemohl ani v poklidném chrámu se utišiti.
Podivení všech vzrostlo však ještě více, když u oltáře neobjevil se, jako vždycky, profesor náboženství, nýbrž jiný kněz z bratří kolejných.
A když bylo po mši, nerozcházeli se filozofové jako jindy, nýbrž zastavovali se před kolejí aneb odcházeli v tlupách nadobyčej četných a živě rokovali. Největší tlupa byla kolem Fryborta a Vavřeny.
O tom všem živě vypravovaly paní Roubínková s dcerou, když se navrátily domů. Pan aktuár dokončuje svou toaletu, strojilť se na velkou, na kterou co neděli chodíval, naslouchal, aniž jevil jakéhosi udivení neb živějšího účastenství. Vůbec zachovával ve své poněkud bledé, málo význačné tváři stálý klid, jaký úředníkovi, aby úctu vzbuzoval, dobře sluší, a nikdo neviděl tuto lhostejnou, jakoby voskovou tvář pohnutou.
Co manželka a dcera jedna přes druhou živě vypravovaly, stál před zrcadlem, omakávaje bílý, naškrobený šátek, těsně kolem krku na umělou kličku uvázaný, přehlazoval si vlasy v "šístky" do spánků sčesané.
Když Lottynka líčila, jak ti filozofové nějak rozháráni do kostela se přivalili, obrátil se klidně a pravil suše: "Lenko, áróna!"
Lenka, která za sebe i za strýce pilně poslouchala, odskočila k almaře, odkudž přinesla tmavomodrý frak, který zvolna a vážně, jako by nějakou důležitou listinu podepisoval, na se oblékal. Jako pan hrabě dával svým koním rozličná jména, tak pan aktuár svým kabátům a frakům, z nichž jeden po druhém ne maně a libovolně,
ale dle určitého pořádku, a jak čas vyžadoval, na sebe brával.
Dnes byl "árón" na řadě, který měl odtud jméno, že látku naň pan Roubínek koupil od žida Áróna. Mimo áróna měl ještě "abraháma", kabát perníkové barvy, který zakoupil od žida Abraháma. Nejen izraelská, ale též křesťanská jména měly částky jeho šatnice.
Když nastal nějaký svátek Panny Marie, oblékl vždy šedomodré pantalóny, jež v rodině i dále mimo dům pod jménem "mariánských" byly známy. Všecko mělo svůj čas, vše chodilo podle určitého a nezměnitelného pořádku jako na drátkách.
Když už měl áróna na sobě, chopil se lesklého kastorového klobouku a dal se na cestu.
Prve než ze dveří vystoupil, políbil chladně a vážně svou manželku. Nato ta nevelká, suchá, jako strnulým klidem napuštěná osoba vážného úředníka zmizela.
A teď se ženským jazýčky rozvázaly.
"Jen si pomyslete, matinko, pan Vavřena se po nás ani neobrátil, ani se nepodíval!"
"Byl jako všichni. Ale snad odpůldne přijde a pak nám musí všechno povědět! Aber alles!"
Odzvonili velkým, minulo poledne.
Zrovna o půl jedné, jako vždycky, byli u Roubínků po obědě. Fricek vyběhl ven, někam do zahrádky; Lenka se služkou poklidivši, usedla v prvním pokoji. Nedělní odpoledne byl jí nejmilejší čas. Co strýc s tetou a Lottynkou seděli v zadním pokoji, mohla ona v prvním volně podle své vůle jednati. Tu vytáhla z kufříku nějakou knížku po nebožtíkovi strýcovi, a usednuvši u okna, anebo v létě do zahrádky, jala se číst, a to horlivě, s celou duší; nejednou přitom se zamyslila, oddávajíc se dumám i milým vzpomínkám. Tu jí bylo nejvolněji.
Tou dobou hověl si strýc Roubínek, svléknuv áróna, v měkké lenošce u stolu. Lottynka přinesla otci již nacpanou, dlouhou sádrovku i oheň a tatínek jal se chutě bafati. Nekouřilť nikdy jindy než v neděli odpoledne po obědě a navečer. A když tabák v bílé hlavičce v modrošedý dým se rozplynul, vážně vyklepal dýmku a pak obyčejně psal nějaké psaní. Jiných dnů mu nevěnoval. Zatímco Lottynka k nějaké přítelkyni zaběhla a matinka u stolu blaženě podřimovala, "skládal" pan aktuár psaní. Vše dobře a jak náleží promyslil, nežli napsal; zato nic neopravoval a věty jeho byly urovnány a vypulérovány až radost poslouchat. Ovšem trvalo to někdy několik neděl, než list dokončil. Neměl spěchu a korespondence páně Roubínkova nebyla velká. Když co napsal, vzbudil svoji manželku, které pak periody své, vážné a těžkopádné jako obrněnci, nahlas předčítal. Tak bylo každé neděle.
O něco později přicházel pan listovní buď sám nebo se ženou a nastala "zábava".
Na stěně proti lenošce Roubínkově visel starý obraz v tmavém, vyřezávaném rámci. Obraz ten počítal majitel jeho mezi nejvzácnější v celém městě, ba jednou, když nadobyčej se rozohnil, pravil poněkud živěji: "Ať takový někdo hledá! V celém Českém království ho nenajde!"
A nebylo divu. Na obraze tom zpodoben byl ukrutný Herodes král, jenž dal nemilosrdně betlémská mláďátka povražditi. Byla tu jen jeho hlava vymalována, ale tak důmyslně, že všecken ten krvavý skutek z ní bylo lze vyčisti.
Ovšem musil pozorovatel blíže přistoupit; a tu pak spatřil, že celá hlava uměle složena jest ze samých dětských těl, takže tělíčka bílých dětí tvořila čelo a vlastní obličej, tělíčka pak černých sloužila za vousy a vlasy. Patrně bylo za onoho času mnoho černochů v městě Betlémě.
Na výtvor ten byl tedy pan aktuár nemálo hrd a nebylo ceny, za kterou by jej byl prodal.
Když kouříval v lenošce, byly zraky jeho obráceny na obraz, a hleděl dále naň, když s manželkou rozmlouval. Ano i když pan listovní anebo někdo jiný přišel, nepatřil mu do očí, nýbrž na ukrutného Herodesa krále.
Snad si tak již navykl, nebo nemohl se dosyta na umělecké to dílo nadívati.
Pan Roubínek byl na svůj úřad velmi bohatý člověk. Jmění to nepřinesla mu jeho manželka, kterou pojal z pouhé náklonnosti a spíše ještě následkem zdravého rozumování o dobrých vlastnostech, zvláště o hospodářském nadání jejím. Nebyloť by dobře domýšleti se, že pan aktuár za svého mládí byl ohnivým a náruživým. Neměnilť se vůbec. Vrstevníci jeho tvrdili, že vypadal před léty zrovna tak jako nyní. Buď tomu jakkoliv, jisto jest, že jmění své zdědil po starém strýci plukovníkovi, který bohatství svého dobyl si za válek napoleonských. - I dnešního nedělního odpoledne, kterého paní Roubínková pro samou nejistotu a zvědavost opominula klidně si zdřímnouti, psal manžel její docela poklidně jako obyčejně list, a to kolegovi a příteli svému panu aktuárovi na zámku a panství rychmburském. Rozumí se samo sebou, že psal německy, ne snad že by mateřským jazykem svým opovrhoval, ale že byl tak navyklý a že německým jazykem dovedl se v písmě jadrněji a trefněji vyjádřiti. Nebylť pan aktuár nepřítelem své národnosti, ale také ne přítelem. Slovem, byl pravým, celým úředníkem, oddaným milostivé vrchnosti, jenž dbal na starý, obvyklý pořádek a novot z duše nenáviděl. Než podle některých výpovědí jeho bylo možná souditi, že se povznesl k mnohým opravným náhledům dějepisným, které od běžných valně se odchylovaly. Tak neměl Žižku za loupežníka a krutého vraha, jak onoho času namnoze ještě mínili. Říkávalť: "Žižka a císař Josef, to byli Čechové!" A když listovní přikývl hlavou, dodal: "A ten kostel náš, ten je po nich na památku!" Z dějepisu jenom toto podotýkal, takže se zdálo, jako by jiných osobností dějepisných neznal, anebo znáti nechtěl.
Žižka a císař Josef, nad ně pak Herodes král, byli zamilovanými, ačkoliv jakživ šíře se o nich nerozpustil, než jak uvedeno.
Tak dnes již napsal nadpis a dokončoval první periodu svého listu, když Lottynka rychle vběhla do pokoje a u matinky se zastavila. Nečekajíc ani na její vyzvání, jala se vypravovati svým způsobem a jazykem, čeho se u přítelkyně dověděla. Podobných zpráv, domněnek a různých úsudků bylo plné město.
Nezatajiloť se, že páni filozofové udělali dnešního jitra v koleji takovou revoluci, že profesor ani exhortu nezačav, musil odejíti ze sálu.
Paní a dívky a větší část měšťanstva byly na straně studentů, jen vznešenější a starší povážlivě kroutily hlavou; mínily, že to hrubé uražení a že nikterak nelze takového jednání schvalovati.
"Z toho bude výslechů a trestů," mínila paní Roubínková.
"To pan Vavřena je také v tom!" povzdychla Lotty.
"Ale proč jim takovou nevinnou radost kazí."
"Ó, to už letos opět majáles nebudou. A já jsem se tak těšila!" povzdychla slečinka a pěkné oči její smutně obrátily se po nových jarních šatech, které již hotové a zvláště na majáles chystané v koutě na posteli roztomile se rozkládaly. Zatím v předním pokoji byla čtoucí Lenka vyrušena. Když dveře tiše se otevřely, sklopila knihu a mile, jako minule, byla překvapena.
Vavřena mlčky pozdraviv, přistoupil k ní a pravil tichým hlasem: "Jsou tam?" a ukázal na zadní pokoj.
"Všichni."
Rozepjav kabát hbitě vytáhl z náprsní kapsy knížku a podal jí Lence: "Něco vážného. Na prvního máje vám přinesu lahodnější a zábavnější," usmál se.
Lenka zatím se podívala na titul.
"Chcete býti filozofkou?" tiše ptal se Vavřena.
Dívka se zarděla.
"Jen s vaší pomocí."
Stiskl jí kvapně ruku, a zaklepav, vstoupil do druhého pokoje. Lenka byla v blahém vzrušení. Sice zaslechla lehounký, radostný výkřik Lottynčin, který jindy by ji mrzel, ale dnes! Hleděla dosud na titul knížky:

MOSTEK
ANEB
SESTAVENÍ MYŠLÉNEK O TOM,
NA ČEM KAŽDÉMU ZÁLEŽETI MÁ.
Z MLADÉHO VĚKU A PRO MLADÝ VĚK VYDAL
M. F. KLÁCEL

Co Lenka list za listem v nové knize zvolna převracela a nevědomky hlubokému zadumání se oddávala, byl Vavřena v ohni. Matka i dcera ptaly se o překot pana instruktora, jak se osudná ona věc dnešního rána zběhla.
Filozof odpovídal, jak mohl a směl, a úsměv zjevil se na jeho rtech, když Lottynka jakoby smutně klonila hlavu a v koketném soucitu a v obavách prohodila, že pan Vavřena snad také bude přísně potrestán.
"Jeden za všechny a všichni za jednoho."
"A majáles?"
"Nebudou," odtušila matka, a instruktor mlčel. Tím stvrzoval Lottynce tak nemilou a smutnou pravdu. Vtom však stalo se cos neobyčejného.
Pan aktuár, který na druhém konci pokoje hluboce jsa zamyšlen, novou periodu puléroval, nevšímaje sobě toho, co opodál se hovořilo, položil brk na stůl, a upřev chladné oči na Herodesa krále, promluvil suchým, jednotvárným hlasem.
"Pane instruktor, co to má být? Jaké neslýchané novoty zavádějí se do té češtiny?"
"Čím mohu sloužit, pane aktuáre?"
"Jdu dnes na hrubou a potkám jakéhos pana studenta a ten docela uctivě a slušně, jen co pravda, smekne a pozdraví. Ale jak! 'Dobré jitro přeji!' - Co je to?"
"Zcela správné, pane aktuáre. 'Vinšuju' jak se říká, je německé a 'dobrýtro' není podle gramatiky."
Přísný pohled svezl se z obrazu na smělého filozofa.
Hned však nato upíral Roubínek opět své oči na Herodesa krále a mluvil k Vavřenovi: "Mluvilo se tak odjakživa a bylo dobře. Říkali to staří a vysoce postavení mužové a ti tomu snad také tak rozuměli. Taky víme, co je gramatika; Žižka a císař Josef, to byli ti nejlepší Čechové -," a umlkl. To mluvilo. Instruktor neodpověděl.
Paní Roubínková zaváděla novou řeč a Vavřena v duchu se smál a doplňuje: "a ten kostel náš je po nich na památku," vyšel vyhledat Fricka.
Aktuár skloniv hlavu k brku, kterého se byl opět chopil, nemohl dlouho přijíti do psaní.
Lottynka smutně ukládala modré šaty do široké, starožitné almary s vykládanými stěnami.
Znenadání pozvedl Roubínek hlavu a prohodil nahlas, na nikoho se nedívaje: "Také takový novotář a rebelant!"
Patrně zapomněl na větu v péře a myslil dosud na domácího instruktora.

Poslechněte si třetí kapitolu Filozofské historie v podání Martina Hofmanna (MP3):