Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XI.

Ruch vlastenecký dělal větší kola, zasáhal dál a dále, I dívky a paní, v záležitostech národních namnoze lhostejné, neubránily se proudu. Dobré símě, zaseté Dobromilou Rettigovou, vydalo nyní hojného ovoce. Ruch oné doby byl jako deštěm, jenž rostlinu vlastenectví, tu v úkrytu rostoucí, tam jen živořící, povzbudil a vzkřísil. Nejvíce se z toho hnutí radovaly slečna Elis a Lenka. Zatímco gardy a studenti se cvičili, na stráže chodili, ponůcky zastávali, sbíraly paní a dívky mezi sebou peníze, a když sebrány, ušit a ozdoben krásný prapor, který se měl vznášeti nad hlavami studentských legionářů.
Sběratelky nepochodily u Roubínků valně. Paní aktuárová, která by jim byla nejraději dveře ukázala, neuhodila se příliš přes kapsu. Ale nešlo to jen tak za těch konstitučních časů, aby je vůbec odbyla. Když sběratelky odešly, potkaly na schodech Roubínkovu schovanku, která tam patrně na ně čekala. Zardívajíc se, vyňala z kapsičky své zástěrky něco v papíře zabaleného a odevzdala sběratelkám.
"Prosím, přijměte tuto maličkost!" Kdyby Vavřena Lenku skromnou, v milé ostýchavosti spatřil, byl by nadšeně zulíbal ručku, která na vlasteneckou věc obětovala zahospodařený groš, celé své jmění.
Přišel máj bez "majáles". Nebylo na ně kdy, mysli všech zabývaly se vážnějšími věcmi. Z Prahy docházely neustále nové a nové zvěsti, které buď lekaly, ale většinou pěknou nadějí a očekáváním lepších časů těšily.
Podnik paní a dívek litomyšlských skvěle se zdařil. Prapor pořízen, zhotoven. Jako dítě zaradovala se Lenka, když jí Brož doručil tištěný list, na němž četla: "Pozvání k slavnosti svěcení praporu studentské legie litomyšlské, kteráž se dne 21. května 1848 následujícím pořadem konati bude."
Když pořádek přečtla, utkvěly zraky její na posledních řádcích.
"Ke zvelebení této slavnosti sbor ostrostřelecký a důstojnictvo národní obrany podílností svou přispěje. Výbor legie studentské v Litomyšli."
Radovala se i hrdou byla na Vavřenu, důstojníka, člena výboru.
Zatím dopustil se pan Roubínek něčeho, čeho by se nikdo, když byl vždy tak chladný a ledový, nenadál.
Vrátil se právě utrmácen z execírky a našel na stole ono pozvání. Sotvaže několik řádků přečetl, smáčknul papír v hrsti a mrštil jím do kouta. Ale což byl platen všechen hněv. Proti proudu nemožná plavati. Roubínek hněvem svým slavnost nezabránil. Dvacátý první den měsíce května byl chladný, nicméně sešel se velký zástup ke koleji, kdež ve velkém sále byli shromážděni hodnostové, kmotr praporu, mladý hrabě Kinský, studenti a jiní hosté. Tam vystoupivši na vyvýšené místo, promluvila slavnostně oděná drůžička praporu, neť pátera Germana, ve jménu dívek a paní litomyšlských, odevzdávajíc prapor, kterýž skvostnou kyticí, něžnou pozorností jí darovanou, ozdobila. Za studentskou legii vzletně odpověděl setník Jehlička. Pak ubíral se ohromný zástup na náměstí, kde sbor ostrostřelecký, městská garda i studentstvo se rozestavili.
Jasným vzduchem zahlaholil hlučný, dlouhotrvající jásot, když nový, posvěcený prapor, na němž Svornost, Rovnost zlatou literou zářily, poprvé ve výši nad hlavami studentské legie zavlál, když skvostné fábory jeho poprvé ve větru se míhavě třepetaly.
U otevřeného okna stála slečna Elis s Lenkou. Obě vlastenky hleděly s vřelým účastenstvím na slavnost. I vážné, slavnostní ticho, jímž toliko hlas knězův zazníval, i hlaholící jásot, vše je dojímalo.
Hudba zahřměla a všecky korporace i všecken zástup ubíral se dlouhým průvodem zpět ke kostelu piaristskému, kdež slavnost mší a zpěvem Te deum měla být zakončena. Elis s radostí patřila na četné řady filozofů, kteří hrdě si za novým praporem vykračovali, ale Lence zasvitlo líčko rumnou září, když štíhlý důstojník k ní do okna vzhledl a pohledem i úsměvem pozdravoval.

Ruch veřejného života neumdléval, ale den ode dne se vzmáhal. Z Prahy rozcházelo se pohnutí, rozechvění do všech částí Českého království. Náhlé, neočekávané obraty dály se téměř přes noc, události vždy nové, domácí i zahraničné, zaměstnávaly a rozčilovaly všechny vrstvy. Vypsányť volby do českého sněmu i do parlamentu frankfurtského, Palacký vydal svůj slavný manifest. Pak Češi a Němci, dříve svorní, rozrůznili se, v Praze udála se nejedna výtržnost a kocovina. Úřadové pozbyli své moci a zlí lidé nadužívali té krátké doby zlaté svobody.
Hluk rozbouřených vln doléhal až do Litomyšle jindy tak tiché. Aktuár Roubínek si zoufal. Už nenaříkal; chodil na cvičení, do úřadu, sedal doma, hledě na svůj zamilovaný obraz, a jen když listovní přišel, uvolnilo se mu, neb si mohl srdečně postěžovati. Paní Roubínková i přítelkyně její Rollerka musily mlčeti; nesouhlasily s ničím, bylo jim vše protivno, ale nebezpečno v takových dobách mínění svému průchod dáti.
Rollerová tajně protestovala; bylo jí jako panovnici vlády zbavené.
Lottynka váhala. Z opozice proti Vavřenovi a Lence byla proti všemu; než když všichni a všechny téměř dívky se změnily, začínalo jí býti nevolno v osamoceném tom postavení. Lence tyto pohnuté dni přály. Sešlať se mnohem častěji s Vavřenou než jindy, aniž tomu paní teta mohla zabrániti.
Slečně Elis přinášeli teď každou chvilku její studenti neobyčejné noviny. Nejvíce polekal Frybort svou stravovatelku, když oznámil, že koncem května skončí se letošní běh na filozofii. Ještě více se tou novinkou polekala Márinka. Než veselý Hanáček dovedl ji potěšiti, že tu zůstane. Činil tak pro ni i pro dobu. Než nad očekávání měl se dříve rozloučiti, než zamýšlel, a rovněž Vavřena, který nechtěl do obyčejných prázdnin Litomyšl opustit.
Část legionářů se rozešla, hlavně po osmém dni měsíce června, kteréhož se setník Jehlička s kolegy, profesory, měšťany i dívkami vlasteneckými loučil veřejnou řečí.
"Slavní otcové, předkové naši, které vražedlná cizinců a vlasti naší zhoubců ruka do hrobek sklátila, vám přísahám ve jménu svých spolubratrů, věrni jsme synové vaši, že práva českému národu nově vydobytá statně a věrně hájiti budeme, že skutkem dokážeme, že jazyk a zvyky své ctíti a národnost i chrabrou pravicí, kdyby toho bylo třeba, zastávati chceme!"
Nejedna panenka zaslzela, když stateční filozofové se rozcházeli. Lenka i Mařenka byly spokojenější. Ještě skoro dva plné měsíce, než nastane rozloučení!
Ale tu pak druhý svátek svatodušní, dvanáctý červen, osudný, nešťastný den!
Dne 13. června došly do Litomyšle hrozné zprávy, jež všechny pobouřily. "V Praze vypukla revoluce, staroslavné město vydáno všanc. V hrozném tom zmatku drancují a plení nevázané roty, všecko, je narub a není sdostatek prostředků a sil, jimiž by pořádek a kázeň byly navráceny!"
Podobné zprávy, plné strašných podrobností, rozletly se bleskem po celém městě. Na Bělidle sešel se valný počet měšťanstva, především gardisté a ostrostřelci. Doneseno, že z venkova přichází ohrožené Praze pomoc, a tu po delší debatě dohodli se také, že se vydají ku Praze. Předtím však vysláno několik předních měšťanů k nejbližší stanici železniční, vyzvědět, jak se věci mají a jde-li také z jiných míst Praze pomoc. Zvečera odjeli, záhy zrána se měli navrátit. Prve nežli se všechen dav z Bělidla rozešel, odebrali se odtud dva filozofové, když byli nejhlavnější vyslechli. Šli spolu vážně rozmlouvajíce. Před domem slečny Elis si srdečně stiskli ruku. Vavřena zamířil k zámku, Frybort do bytu, kdež zastal slečnu ulekanou, postrašenou a s ní Márinku. Obě naléhaly na filozofa otázkami. Zarazilo je, že Frybort, ač nikterak sklíčený, přece jen byl vážnější než jindy. A když vše dopověděl, zbledla slečna Elis a Mařenka zmlknuvši ohromená, dala se do pláče. Plakala chvíli a bylo slyšeti za pláče: "Vy mne nemáte rád - vy můžete jen tak odejít -" Frybort přivinuv ji k sobě, těšil ji, jak mohl, že to svatou jeho povinností, že tak Vavřenovi slíbil.
I Elis jej zdržovala; ale důvody její, že co tam on sám pořídí, co tomu otec řekne, i prosby Máričiny nic nezmohly.
V zámeckém parku stála Lenka s Vavřenou. Něco jí důvěrně a tiše vypravoval. Ubohé děvče zbledlo za řeči; když pak domluvil, mlčela chvíli, hledíc sklopeným okem do země. Byla klidna, jako socha, ale socha smutku. Na tváři bylo viděti, že u vnitru jejím bolestný zápas.
Pak vzhlednuvši k němu zaroseným zrakem, podala mu ruku.
"Nemůžete jinak jednat, je to vaší povinností, jděte -"
Hlas se jí chvěl, a rázem umlknuvši, sklonila hlavu na jeho rameno a zaplakala.
Byl to smutný večer, smutná noc. Dlouho bylo viděti světlo u slečny Elis; po půlnoci zaskřípaly domovní dveře, ze kterých vyšli dva mužové. Nahoře v pokojíku plakala domácích Mařenka a slečna Elis se modlila. V komůrce své bděla Lenka. Před ní ležely rozevřené knížky a v nich modlitba za vlast, psaná rukou strýcovou. -
Záhy zrána, ještě za šera, vracela se tryskem deputace měšťanská, aby pověděla, co na dráze viděla a slyšela.
Nevšimla si Fryborta a Vavřeny, kteří chvatně kráčeli tam, odkud přijížděla.
Deputace dojížděla města, ale tu již potkávala čety gardistů a ostrostřelců, kteří, nedočkavše zpráv, rázem se rozhodli vytáhnouti Praze na pomoc. U hostince Babky již stály vozy, na nichž naloženy potrava a všechny potřeby té malé měšťanské armády. Zprávami svými, kterých na dráze nabyli, nezvrátili ji vyslaní měšťané, ano potvrdili, že všemu tak a že gardy měst českých táhnou ku Praze. Dali se na pochod.

Tou dobou pásal se také aktuár Roubínek dlouhým svým starožitným palašem na obranu matičky Prahy. Žižka a císař Josef byli podle něho také vlastenci, ale takhle zajisté meč si nepřipínali. Roubínek byl bledý, strachem strnulý a dlouho to trvalo, než sobě řemen zapjal. Sklíčenost jeho množil zármutek i pláč manželčin i dceřin.
Ó, srdce neměl hrabě Žorš! Uslyšev, že v Praze nastalo bezvládí, že majetek a životy občanů nejsou jisty, že garda litomyšlská i z jiných měst vyšla hlavnímu městu na pomoc, rozkázal své zámecké obraně, aby narychlo se ozbrojila a na pochod do Prahy se připravila.
Herodese králi! Tys ukrutnější nebyl, dada novorozeňátka betlémská, černá i bílá, do jednoho povražditi.
Pan aktuár, pořádný občan, úředník, jemuž všechen nepokoj a nepořádek hrůzou byl, ten se měl chopiti zbraně proti lecjaké luze, měl do ní stříleti - A chytnou-li jej, jak naloží s ním ti divocí, rozzuření rebelanti? Na lucernu ho pověsí, břicho mu rozpárají. Čím se provinil, že on, ten nejklidnější, nejpořádnější občan musí lidskou krev prolévati? Ó tichý pokoji, pohodlná lenoško a ty Herodese králi, sbohem, snad více vás nespatří, snad u vás si nikdy již neodpočine, nepohoví.
Objímal manželku, dceru, bled, maje své ledové oči plné slz; klopýtal po schodech dolů a palaš jeho řinčel o ně.
Na zámeckém dvoře stála sešikována garda hraběte Žorše. Všickni úřadníci vyzbrojeni, na pochod připraveni. Kolem manželky, děti, známí.
Hrabě přichází, teď snad dá rozkaz. Ale zastaviv se u vrchního, rozmlouvá s ním; oba hledí k mýtské silnici. Hrozná chvíle. Hrabě vyslal zvláštního posla, aby důkladně vyzvěděl, jak se věci mají. Nejde, nevrací se; snad bude hrabě netrpěliv a dá zatím rozkaz k pochodu. Ó, kdyby Bůh dal a posel přišel a přinesl dobrou novinu! Roubínek povzdychuje, obrací oči své po rodině - vtom - uřícený, udýchaný posel - Vypravuje něco hraběti, ten se vyptává. Oči všech upřely se na to skupení. Roubínek nedýchal - a teď - Hrabě se obrací ke gardě a oznamuje, že ho došla jistá, určitá zpráva, že v Praze vypukla revoluce, že je tam hrozný zmatek - Roubínek ztrácel všechnu naději. Půjdou - půjdou!
Ale že lid se chopil zbraně proti císařskému vojsku, oznamoval hrabě, a proti tomu on že bojovati nebude, nechť tedy gardisté se rozejdou po svém úřadu a povolání.
To bylo tak neočekávané, že ani Roubínek tolik radostí nemohl pojati. Tolik nenadálých převratů a přechodů, že ani nemohl výraz dáti své radosti. Vytrhl se nejprvnější z řady, a zapomenuv na svou vážnou chůzi, pospíchal k manželce a dceři. Již na schodech strhl čapku a odepínal šavli. Pak sklesl unaven do své lenošky, ale jen málo mluvil.

XII.

V noci dne 14. června vyšlo vojsko tajně z Prahy a obsadilo Hradčany. Druhého dne kníže Windischgrätz vyřkl nad Prahou obleženost. Lid podnikl nerovný boj. Ze Starého Města stříleli na Malou Stranu, načež vojsko odpovídalo hrubou střelbou granátovou.
V davu bojujících studentů byl Vavřena i Frybort, ale bojovali od sebe vzdálení; Vavřena stál v houfu studentském a pilně střílel.
"Sem, přátelé, sem!" ozval se za ním mocný, hřímavý hlas. Když se ohlédl, spatřil dlouhého mnicha, v hrubé, hnědé kutně. Tvář mladého mnicha jinak nehezká byla bleda, jen oko planulo živou zaníceností. V levici držel kouřící se ještě pušku, pravicí ukazoval na ohrožené, nebezpečné místo.
"Špíno!" vzkřikl Vavřena a přiskočil k bývalému kolegovi.
"Vojto! Vítám tě! Ale sem, za mnou, sem, sem!"
Hrnuli se tam, kam naznačil bojovný mnich, jenž poznovu nabíjel pušku. Vavřena se postavil vedle něho. Rány zarachotily, granáty svištěly a třaskaly, křik válečný kolkolem, tu tam ozvalo se zasténání i smrtelný chrapot. Na dlouhé řeči a vyptávání nebylo času. Vavřena jen zaslechl Špínův hlas: "Je tu Frybort taky?"
"Je."
Vtom praskl nedaleko granát, třísky jeho rozpraskly se, a když zážeh a výbuch minul, leželo několik mladíků na dlažbě ve své krvi.
Vavřena vyváznuv z nebezpečí ohlédl se po Špínovi. Ten ležel vedle. Ihned přikleknuv, nadzdvihl svého přítele. Byl na smrt bledý, na prsou barvila se kutna teplou krví.
S pomocí nějakého studenta odnesl těžce raněného na místo, jež chráněno bylo před nepřátelskými koulemi.
Když mladému mnichovi lékařsky přispěli a on z mrákoty se probral, promluvil namáhavě k Vavřenovi: "Jdi do boje, jdi. Přijdeš-li do Litomyšle, pozdravuj - víš" - Pak umlkl. Vavřena neposlechl na slovo, ale chvíli ještě zůstal a dobře učinil.
Tak aspoň v poslední hodince stál u dokonávajícího "opuštěného sirotka" známý, přítel, jenž srdečně nad nešťastným zatruchlil.
To bylo 15. června. Den nato uzavřena čestná kapitulace; ale když potom z mlýnů na vojsko vystřeleno, obnovil Windischgrätz bombardování, přičemž staroměstské mlýny i vodárna vyhořely.
Dne 17. června vzdala se Praha. Vojsko vtrhlo do města a nastalo houfné zatýkání.

Prve nežli se Praha vzdala a než došlo k těm smutným koncům, vrátila se pomoc litomyšlská.
Slečna Elis vyptávala se opatrně po svých studentech, zdali je tam nikdo neviděl; avšak nikdo nemohl jí žádané zprávy dáti. Filozofové s nimi nebyli - šli zajisté na barikády a tu buď padli, aneb byli zatčeni a před soud postaveni.
Lenka v tváři jako by kapky krve neměla, stále zamyšlena, smutna Neměla nikoho, komu by si mohla postěžovati. K slečně Elis nesměla; neb nyní, co strýc onemocněl, nevyšla téměř ani na krok z domu. Musila především Roubínka obsluhovat a u vedení domácnosti jí neuleveno. Však ani teta, ani Lotty nemohly říci, že by jen slovem si postěžovala, anebo že by před nimi vzdychla.
Což, tmavá komůrka slz neviděla, a nepověděla také, že za dlouhých nočních hodin slyšela tichý pláč opuštěného srdce, jež se lekalo, že všecko, všecko ztratilo. Pan aktuár se opravdu a nebezpečně roznemohl.
To všecko měla ta konstituce na svědomí, jak jeho manželka Rollerce pověděla. Paní purkmistrová vrátila se z delší návštěvy u přátel, a první její cesta byla k aktuárovým. Přinesla tam také noviny, jak je Praha rozstřílená, jak ty rebelanty chytají.
Když to Roubínkovi pověděli, vyjasnila se mu tvář a pravil: "No, bude zas pořádek -"
V městě mnoho se vypravovalo o Frybortovi a Vavřenovi. Ač slečna Elis a návodem její dobří přátelé tvrdili, že její filozofové na vagace odešli, přece tu i tam se povídalo, že šli do Prahy a tam zůstali, a Roubínková dodávala: "Dobře to Roubínek povídal, že to s tím Vavřenou ein schlechtes Ende nehmen wird -"
Minulo několik dní a žádných zpráv nebylo.
V noci, šestého dne po tom, co se navrátila pomoc městská z Prahy, probudila se náhle slečna Elis.
Slyšela zaklepati na dveře tím způsobem, jakým někdy klepával Frybort, když se pozdě od Prenců vracel. Myslila, že to byl živý sen, ale klepání ozvalo se poznovu, rychle, chvatně -
Začala se třást a namáhavě vstavši, oděla se kvapně a spěchala dolů, jak jen mohla.
"Kdo to?" ptala se třesoucím se hlasem.
"Já, slečno Elis, Frybort -"
"Svatá Panno!"
Otevřela, on stiskl jí srdečně ruku a sám zavřel. "Pojďme rychle nahoru."
Když rozsvítila, div nevzkřikla zděšením. Ten kvetoucí mladík jak se změnil! Zhubeněl, šat rozedraný, špinavý.
"Nelekejte se, nic mně není, jen hrozný hlad mám. Utíkám z Prahy čtvrtý den, musil jsem se skrývat - jen rychle něco jist. Co dělá Márinka?"
A když slečna přinesla, prosil, aby vzbudila Márinku; možná-li, že musí ještě té noci dále.
Elis byla jako u vidění. Měla radost i strach a dělala, co Frybort chtěl.
"A co pan Vavřena?"
"Je živ a zdráv a uprchl domů do hor. Utíkali jsme kus pospolu. Ten lístek odevzdejte Lence - ale Špína, chudák, padl na barikádě."
Slečna Elis zalekla se a nechtěla ani uvěřiti. Byla by donekonečna litovala a se vyptávala, kdyby jí Frybort času popřál. Pokud bylo možná, tiše vzbudila Márinku i domácí paní, jimž krátce vše oznámila. Obě chvatně se přistrojivše, spěchaly nahoru. Frybort spatřiv svou Márinku nic se na matku neohlížel, ale vyskočiv, objal prudce milé děvče. Paní domácí chtěla dělat kázáníčko, proč se do té rebelie dával a tak snad studie si pokazil, ale student dovedl ji potěšit. Byl by málem zapomněl, co ještě hodlá učinit, ale hlas zvonu z věže druhou hodinu noční oznamující, jej upamatoval. Vysvětliv vše, pokud čas dovoloval, a rozloučiv se krátce, srdečně, odešel a zamířil k nedalekým moravským hranicím, Slíbil, že jakmile domova dojde, lístkem oznámí. Tiše, nepozorovaně přišel a rovněž tak zmizel.
Následujícího večera neslyšela již komůrka Lenčina tichý, bolestný pláč. Svíčka vzplanula a při jejím světle klonila se dívka nad proužkem papíru, který jí oznamoval, že Vavřena žije, že šťastně prchl a co nevidět více listem oznámí.

Bouře pražská potlačena, nastaly výslechy a tresty.
Špína si už všechno odbyl. Dlouho se v kutně, která ho nikterak netěšila, nesoužil, ale na věčnost v ní musil.
Než minuly prázdniny, stihl paní Roubínkovou a její dceru velký zármutek. Pan aktuár odebral se na věčnost. Odešel, zanechav, jak se sluší a patří, spořádanou poslední vůli. Ustanovil, co manželce, co dceři, kam "obršta", "abraháma", "klapálka" a tak dále, a zvláštní odstavec věnován "vzácnému" obrazu Herodesa krále, na který i na lůžku leže, často a dlouho patříval.
Zanechal jej listovnímu, milému příteli, s nímž tak často růžově se bavíval. Na Lenku zcela nezapomněl. Ustanovil jí skrovnou sumičku, že jej tak pečlivě a věrně opatrovala.
Byl slavný pohřeb. Bůh nebeský nepopřál panu aktuárovi té radosti, aby se dočkal dobrého pořádku doby Bachovy blahé paměti. Zato jej povolal k sobě, aby se radoval s Žižkou a císařem Josefem, "co je ten kostel po nich na památku". -
Po prázdninách bylo v bytu slečny Elis méně hluku než jindy. Nemělať žádného filozofa a přijala do bytu jen tři malé studentíky. Než nestýskalo se jí, neboť byla spokojenější. Její dávné přání se splnilo.
Navrhla Lence, aby se k ní přestěhovala a s ní žila. Paní aktuárová ovdověvši, dlouho se naoko zpěčovala, ale nakonec povolila; vždyť byla Lenka také trochu ze slečniny přízně.
Po prázdninách přijel Frybort s otcem a požádal o ruku Márinčinu. Paní domácí arci snívala o doktoru, ale Frybort raději volil veliký, krásný statek na zlaté Hané, a Márinka také nezamítla studovaného rolníka.
"Měla jsi filozofa, oficíra, budeš mít také sedláka ráda?"
Objala jej.

Nyní chodívala psaní z Moravy přímo na adresu Márinčinu; slečna Elis dostávala jen listy z Prahy, které vlastně byly Lenčiny. Psával je Vojtěch Vavřena, medicinae studiosus. Ušelť šťastně všemu vyšetřování, mohl klidně dále studovati.
Zelenka nepsal.
"To jsem věděla, že jak odtud odjede, že zapomene."
O masopustě příštího roku přijel si Frybort s četnou družinou hanáckou pro Márinku, aby ji odvezl jako svou milou žínku. Z Prahy přibyl host, Vavřena, jenž Márinku dovedl k oltáři a jehož družičkou byla Lenka. Když o svatební hostině všickni byli rozveseleni, nejvíce sám ženich, a přípitky se pronášely, povstal Vavřena a povznesl číši na čestnou památku bývalého přítele a kolegy, který v osudném boji na barikádách zahynul. Nevěsta sklopila oči, slečna Elis zaslzela.