Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

IV. - Staroměstský orloj

Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán, a přece valem se hrnuli lidé k radnici, a ne chvíli, ale od božího rána, po celý den. A kdo sem přišel, tomu se nechtělo odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů.
Tlačiloť se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech Pražských městech, ve dvoře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad jiné všecky orloje na světě.
Měšťané, řemeslníci, ženy staré, mladé, studenti v pláštích, všichni se před radní věží tlačili, na špičky vystupovali, hrdla natahovali, oči vyvalovali na veliký ciferník čtyři a dvacíti hodin, plný zlatých kruhů a čar, čísel a divných znamení, na kulatou tabuli pod ním s malovanými obrazy dvanácti nebeských známem, na sošky v právo v levo v tesaném lupení, a nejvíce na smrt a divného Turka, na lakomce s měšcem peněz. Kol radnice šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hučivý proud.
Než umlkala hned a tichla, jak shora, s nového orloje ozval se hlas zvonce. Jen tu tam se výkřik ozval, tu tam se ruce zvedaly ukazujíce na smrt, jak lermo zvoní, jak tahá za zvonec. A v tom, na úžas všech, otevřela se dvě okénka nad orlojem, a v nich se ukazovali apoštolově. Sel jeden za druhým, všech dvanácte, od západu k východu, každý se k lidu obrátil, posléze sám Kristus žehnaje zástupu. Mnozí smekali, mnozí se křižovali, jiní na smrt ukazovali, jak sanice otvírá, na Jidáše či lakomce, že sebou vrtí, a ten staroch vedle smrti že hlavou kroutí, že se mu jako ještě nechce, ať kostlivec nezvoní. Ale jak výše, nad okénky kohout zakokrhal, šlo davem nové, veselé pohnutí. Smáli se, pokřikovali. A zase šuměla, hlučela směsice hlasů, neúnavná, ustavičná jako hučivý proud. Všude v zástupu mluvili o mistru toho orloje, jak je zvláštním darem božím a vtipem nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž dílo vtipně a divně udělal.
Také mistři a doktoři ve tmavých pláštích a tabardech, kteří stáli poblíže věže a orloj si prohlíželi, chválili jeho původce. Stáli tu vážně, hubení, otylí, mluvili latinsky, česky a pořád jen o kruzích a znameních orloje. Kohoutu, figurám, smrti, starci a jiným se jen usmáli, a jeden z nich vyslovil se pohrdlivě před bakaláři a studenty, když smrt lermo zvonila a kohout kokrhal, že tyto tatrmany a podobné aparáty jsou udělány jen k podivení a k divadlu obecnímu lidu.
A již jim vykládal, že ten orloj je všem učeným lidem a zvláště astronomům divný a vzácný bez těch tatrmanů, neboť že ukazuje, jak slunce svým během od západu k východu po zodiaku jde nebo postupuje, a na kterém znamení, na kolikém stupni každý den z rok do roka stojí, v kolik hodin kdy vychází, v kterou hodinu na poledni stojí, kde zapadá, jak vysoko od východu supra orizontem a kterak blízko k linii polední a jak nízko k západu, také kde po západu sub orizonte totiž v noci pod zemí je, také to jak od nás jdouc v ubývání dne na zimu se oddaluje a zase v přibývání dne na léto k nám se přibližuje.
Učený mistr náhle umlkl, jak z radnice zdobeným portálem vycházeli konšelé a rada Starého města v šubách, birytech i čepicích. Mířili k orloji. Všechno kol ustupovalo, všichni, lid i učení mistři, bakaláři studenti obraceli k nim zraky, ale nejvíce na staršího již muže v tmavém hábitě misterském. Kráčel zrovna vedle primatora, byl vážně přibledlé tváře a tmavých vlasů.
Hlasy se zástupem rozšuměly, všude bylo pohnutí, každý se tlačil, do předu strkal, hrdlo napínal, aby dobře viděl na tohoto muže. Rozlétloť se, že to mistr Hanuš, otec a mistr nového orloje.
Všichni ho uctivě pozdravovali i mistři z kolleje; on pak skromně děkoval a hned jak primátor a konšelé stanuli před orlojem, jal se jim vykládati po jejich přání všecka znamení i kruhy.
Mluvil o hvězdách, o slunci; pak o měsíci vykládal, co o něm orloj ukazuje, kdy nastává, kdy první čtvrt, kdy plný též a kdy je poslední čtvrt, jak ho přibývá a ubývá. Také o dvanácti znameních, kdy kterých šest nad zemí, a kterých šest pod zemí.
A dál také vysvětloval mistr Hanuš, že orloj ještě ukazuje svátky přes celý rok, že je tu napsán celý kalendář obecní s dvanácti měsíci obyčejnými a se zlatým počtem.
Všichni kolem poslouchali, i lid v zástupu ztichl: mistři a doktoři hleděli učeně a přikyvovali hlavou.
Když pak mistr Hanuš skončil, rozlehla se kolem hlučná chvála. On však jako by nebyla jemu, vybízel pány starší, aby šli s ním do věže, podívat se na stroje, váhy a kola, že budou hodiny hned tepati, aby to tedy viděli, zvláště kola, jak nezmýlí učiniti, což jim uloženo.
I šli, a jak ve věži jen pohlédli na všechen umělý stroj, na kola a kolečka, páky a váhy, divili se všichni, jak vše to mohla vymysliti lidská hlava, jak vše to srovnati a v paměti zachovati, každému kolu a kolečku, každému jeho ozubci úkol uložiti.
Žasli pak čím dále tím více, jak mistr Hanuš ukazoval a vysvětloval čtyři strany či části orloje, z nichž každá měla svou váhu, svůj zvláštní stroj a svá kola, jimiž zvláštní své dílo vykonává. Všichni obdivovali se nejvíce straně čtvrté, nejsložitější, nejumělejší, a hlavnímu jejímu, kalendářovému kolu, které ve svém kraji mělo tři sta šedesát pět vroubků neb zubů a jež, jak mistr vyložil, do roka jednou se otočí, každého dne o jeden vroubek či zub.
A všechen složitý stroj šel dobře a právě, jakoby rozum a duši měl. Vtip mistrův v něm byl a řídil vše, a jen mistr Hanuš rozuměl celému stroji, žádný jiný. Jeden z konšelů, Jan, hodinář, upřímně, přede všemi se tu vyznal a nezapřel, že tomu všemu nerozumí, že toto vše se stalo jistě zvláštním vnuknutím božím; on že je starý mistr hodinářský, ale tohoto stroje na správu a řízení že by nechtěl, ani na opatrování, že by se z toho jistě zbláznil.
Jeden pak z mistrů Karlovy kolleje na tuto řeč doložil, že byl ve Vlaších i ve Francouzích, že tam viděl velké a znamenité orloje, ale takového že nikde.
"A nevím a nedržím," dodal, "že by mohli nad tento mistrnější a divnější orlojové kde v kterých krajinách světa býti nalezeni. Leč by tu mistr Hanuš ještě jinde takový orloj zhotovil."
Primátor se zarazil, bezděky na starší pohlédl, ti na něj, všichni v týž okamžik. Lekliť se, že by se něco takového mohlo státi. A již se na mistra Hanuše obrátili. Ten usmívaje se mínil, že je rád, že toto složité dílo mohl dokonati, z toho že Pánu Bohu děkuje.
Primátor nevracel se od stroje tak spokojen jako k němu stoupal. Starostná myšlenka ulehla mu na mysl, jemu i některým starším: že by mistr Hanuš ještě jinam takový orloj zhotovil, že by také jiná města mohla mí ti takové dílo všeho podivení hodné. -
Pověst o Pražském orloji rozlétla se po všech zemích české koruny a dál za její hranice, do cizích krajin. Každý, kdo do Prahy přijel, spěchal podívat se na orloj, a každý pak nesl jeho chválu dále do svých končin.
Již přišli také poslové z různých měst, domácích i z cizozemska, požádat mistra Hanuše, aby jim zhotovil podobné hodiny. Tu již strach padl na primátora a staroměstské konšely. Žádnému na světě nechtěli dopřáti té chlouby, jen Praha samo jediná měla míti slavné to dílo, její orloj měl zůstati jediným na světě.
I sešli se v tajné schůzi, radili se, uvažovali to, ono, až uznali všichni, že by mistr Hanuš přece snad se dal cizími zlákati, jejich sliby a zlatem, a že snad už o novém orloji pracuje, třeba snad ještě o lepším, znamenitějším, protože je pořád ve své dílně a něco tam robí a zkouší. Aby měli jistotu, odhodlali se k hroznému činu.

***

Mistr Hanuš seděl ve své dílně u velkého stolu a rýsoval na rozloženém velkém archu nějaký složitý stroj. Dvě svíce hořely na stole; okenice byly zavřeny, v krbu planul oheň. Byla noc, na ulicích tma a pusto. Po domě klid a ticho, nic se nehnulo.
Mistr byl do své práce tak zabrán, tak se nad ní zamyslil, že nezaslechl, jak pojednou venku zavrzly schody, že někdo po nich stoupá. Neobrátil se, až když se dvéře jeho jizby rázem otevřely, když do ní vkročili tři muži v pláštích a kuklách hluboko do čela a do tváří stažených. Mistr se zarazil, chtěl se zeptati, co chtějí, ale již dva z nich na něj skočili, třetí zhasil svíce a již ho vlekli, ústa mu; ucpavše, k planoucímu krbu.
V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v jizbě mistra Hanuše, jakož nikdo z domu také nevěděl, že tři zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy že do domu a tudy za drahnou chvíli zase z domu se dostali. Kmitli se jako stíny a zmizeli, zapadli v nočních tmách.
Teprve ráno shledali jejich stopu a jejich hrozné dílo. Nalezliť mistra Hanuše na loži jako bez sebe. Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co se mu v noci stalo, jak ho ti zakuklenci přepadli, a že ho oslepili. Oči mu sami zavázali. O tom již ani nevěděl, neboť omdlel za jejich strašného díla.
Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S rozhořčením mluvili o těchto zlosynech; marně však je hledali a stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes již o tom divně šeptali a vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, když se trochu vzpamatoval, jen ať zločinců těch nehledají, že jich nenajdou, třeba že byli tak blízko.
Víc neřekl; tušili však, že by mohl více pověděti, ale nepověděl, a mlčky, smuten jako slepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik pracoval. Tiše stály jeho přístroje, nehnuté visely jeho pilky, pilníčky a jiné náčiní, a prach se ukládal na knihy a na závitky papírů a pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé jeho zraky nic z toho již neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se již ničeho v práci dotknouti. Trudil a soužil se, stýskal si a tesknil a chřadl.
I nevděk ho mučil, hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova, jež na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci: "Nuž, druhého orloje již neuděláš!"
To byla jeho odplata, to měl za všecko své dílo. Soužil se a víc a více na těle scházel. Již cítil, že bude všemu konec. I sebral poslední síly, vydal se ku Staroměstské radnici, provázen jedním ze svých bývalých žáků.
Před radní věží stál houf lidí čekajících, až bude orloj bíti. Kolem šel slovutný mistr a lidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly, zežloutly a hlava útrapou sešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu vyhnuli. Již ho žádný z rady nevítal a neradi před tím slyšeli, když vzkázal, že přišel se podívat na orloj, že mu něco nového připadlo, jak by se dalo spraviti, aby závaží snáze šlo.
Dal se zavésti k nejsložitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj ve tmách, spousta kol a koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a dobře šly, jejich práce hlas. -
I stál slepý a chorý, před časem sešedivělý mistr sklíčen u svého díla a naslouchal jeho zvuku a myslil na radu a konšely, jak se mu odměnili slepotou, aby se mohli pochlubiti před světem, jak nedbali jeho muk, jeho bolestí a teď i jeho samého.
V tom zvonec se ozval. Venku na orloji kostlivec za něj zatahal, lermo zazvonil, hodinu již již prchající hlásil. Smrť volala. Stroj spustil a již apoštolové jdou.
Mistr Hanuš chvěl se na celém těle. Vztáhl pravici, držel ji okamžik nad strojem, pak do něho sáhl, jako by jasně viděl, kostnaté prsty chvilku tam pracovaly. A jak ruku vytáhl zpět, skříplo v kolách a všechen stroj jako by pomaten, pobouřen zahrčel, chrčel a hrčel, kolečka, kola jen lítala, vše drnčelo, cvakalo, syčelo, pištělo, a smrť zvonila. Pak na ráz vše ztichlo. Zvonec umlkl, kola, páky a péra vše stálo, apoštolově neputovali na své cestě, figury všecky ztuhly, kohout nezakokrhal. -
Zděšený lid venku zmateně volal a křičel. Z radnice běželi ke stroji. Ten stál nehnuté, a na zemi ležel otec a mistr jeho, zsinalý, ve mdlobách. Jen ho pak domů donesli, a již vydechl duši.
A orloj stál a stál, a nebylo nikoho, kdo by spravil to skvělé, mistrovské dílo.