Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Ze starobylých proroctví

Ohromný balvan skalní trčel pod rozvalinou Potštýnského hradu z šumného proudu Divoké Orlice. Prostřed řeky čněl, ve stálém útoku pěnivých vln. Lid v okolí měřil jím v čas jarních přívalů nebo na podzim, jak stoupala voda. Někdy se kámen zarděl; to s důlku na jeho povrchu přelila se rudá voda a stékala, řinula jako potůčky krve po jeho bocích. A tu se lid lekal, nebo ta zardělá vláha věštila zlé doby, vojnu, hlad nebo mor.
Věky už stál ten balvan v šumu a hluku Orlických vln; než i jemu kdysi měl nastati den.
"Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přitrhneť nepřítel do země a s ním útisky lidí a zlé nemoci."
Tak zněla stará věštba.
R. 1866 podnikali na Potštýnském panství nějakou stavbu. Poněvadž byla potřeba hrubého kamene, dal správce statku balvan v řece pod starým hradem prachem roztrhati. Staří lidé litovali omšeného balvanu a nevěštili nic dobrého.
A hle, nedlouho po té vtrhli Prusové do země. Staré proroctví oživlo v paměti lidu, a každý viděl, že co předpověděno, se splnilo. Straka rozklubala kámen. Správce se Straka jmenoval; byla vojna a zlá nemoc pak také přikvačila. -

***

Za dávných, dávných časů stával nad Orlicí řekou tam, kde nyní město Kostelec, nádherný kostel. V tom kostele na věži visel zlatý zvon. Ale kostel, věž i zvon propadly se do země, když lid příliš hřešil.
Než kostel se opět zastkví nad údolím na svém místě, a zlatý zvon se opět rozhlaholí, ohlásí nový, zlatý věk. Nežli však čas ten nastane, oseje vítr za řekou stráň, borové mlází tam vyrazí a vzroste v temný les. Až krajní borovice toho lesa uschne a kořeny její setlí, přijde černá svině, vyryje její kořeny a vyreje pod nimi ten zlatý zvon, jenž z místa svého, kde se propadl, bude putovati dlouho podzemní poutí až do kořenů toho starého stromu.

***

Oškobrh, tajemný vrch, háji se zelená, skalami bělá nad širou rovinou. Ve stínu jeho dubů a javorů, vazů, rokyt a jilmů, třeslavých osyk, jasanů i hladkých bříz, v místech, kde lískoví, klenice, lýkodra s babykou bujely v husté směsi, dařil se čarovný květ, nejedna vzácná bylina mocné, hojivé síly.
Na jeho témě kdys Libuše stoupala dřevěnou chodbou, kterouž jí k vrchu sroubili z Libice hradu. A nitro té hory chová tajemství: posvátné vojsko tu dřímá. Spí a probudí se a vytrhne z temného klínu kopce, až uhodí na Čechy největší tíseň.
Tehda se rozlehne pod vrchem širou rovinou hluk zuřivé bitvy. Od severu, z Pruské země, nepřátelé přitrhnou, zle budou všecko království sužovat, až pak mezi Cidlinou a Mrlinou skoro všichni zahynou. Tu bude poslední boj bojován a Pruský král na hlavu poražen, dá se na útěk. -

***

Až bude Pruský král se zbytkem svého vojska ze země utíkat, odpočine si ve stínu staré borovice v širém poli za Náchodem u Hronova poblíže hranic. Odpočine si tu on i všecko vojsko jeho, neboť nebude již míti více mužů, než co by se jich kolem bubnu sesedlo. Tu si tedy na mezi pod rudokmennou borovicí naposled na České půdě odpočinou, pak zajdou přes hranice, a České království bude mít od nich pokoj na věky. -

***

Budou bouře, budou boje, až krev kolébkami poteče; ale na konec bude České království uvedeno v mír, a kord i meč budou odpočívati s pokojem. To se vyplní, až růžové keře od pokrajů Růžového paloučku se rozrostou po celém paloučku. Tehda se tu sejde sedm králů a ti smluví na paloučku mezi růžemi svatý, věčný mír a bude dobře v naší zemi. -
Všechno jen do času i svět. I jeho divy přestanou. To bude, až kamenný kříž na chlumku u Solnice, jenž co rok do země o znám zapadá, všechen se v hlubinách propadne.

***

Vysoko na Boru v divokých skalách sedí kamenná panna, majíc na klíně rozešitou košili. Každého roku, o velký pátek, když v kostele pějí pašije, udělá kamenná panna na té košili steh.
Co rok jediný steh. Až udělá poslední, až bude košile došita, zhyne vše, co pod sluncem, a nastane soudný den.