Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

KNIHA PRVÁ - ÚHOR

II.

Před Boušínským kostelem, před jeho roubenou obrubou se šindelovou stříškou mechem zelenou, stály tenkráte tři vysoké lípy. Jako baldachýny vznášely se jejich koruny nad hřbitovní branou. Jejich zelení, tou dobou již sušší a bez lesku, prosvítaly nesčíslné, vybledlé květy, místy již zahnědlé a zkroucené.
Za obrubou na chudém hřbitově bylo ticho. A jasno. Tráva i mateřídouška na nízkých zapadlých hrobech, prosté kvítí v plůtkách dětských hrobečků, plané karafiáty, odkvetlé pivoňky s kohoutky sametově hladkými třpytily se rosou v zátopě ranních paprsků. V tom svítivém mihotání rosných krůpějí, v jejich měňavých, duhových zákmitech, v náhlém zhasínání a v novém zahoření ležely tiše dlouhé stíny několika chudých, dřevěných křížků.
Bez pohnutí trčely níž pod obrubou, pod okrajem pláně, vrcholy širého lesa, pod hřbitovem ve stráni k řece. Vrch lesa stál jako hradba, tichý, tmavý; a za ním východní jasné nebe, už doběla vyzářené.
Zvon dozněl; klid všude, až v to ranní jako sváteční ticho pronikl ze starého kostelíka hlas zvonku. Ozval se z nitra, zkrátka, úsečně, u dveří sakristie, jak ministrant prudce zatrhl zvonidlem. Farář Ondrášek šel v prostém ornátě k oltáři. V lavicích na kraji, podél nichž trčely červené, zelené i fialové korouhve a leskly se pohřební lucerny, seděly jenom dvě stařeny. Farář, mrknuv po nich, podíval se do pozadí, po dřevěné kruchtě s obrazy dvanácti apoštolů. Bystrý jeho zrak nikoho tam nezhlédl. Varhany se neozvaly.
V úplném tichu sloužil mši svatou. Ministrantův a jeho hlas, jak ztlumeně četl z misálu nebo se modlil, samotný zněly osamělou prostorou, čistě vybílenou, plnou příjemného chladu. Chvilkou však jednotvárný, bzučivý šum polohlasných těch zvuků náhle se zarazil.
Farář stál tiše, zamyšlen. Fráter se mu kmitl myslí, jak leží v zahrádce povalen. Ale hned se vytrhl a hlasitěji bzučel latinskou modlitbu. Nežli však dosloužil mši, ještě dvakrát se tak zapomněl. Starost o "matku" a že by bez ní zahynul celý roj, ulehla mu na duši, a také to, kdo asi, kdo jen to spáchal, kdo ubohé včeličky - Vtom se vytrhl, po prvé, bezděky hlavou zakroutil, jako by myšlení chtěl setřást, a modlil se zase rychleji, hlasitěji. Po té druhé roztržitosti se prudčeji obrátil, aby proslovil: "Dominus vobiscum".
Tu postřehl, že do kostela přibyl ze Slatiny starý Lazar, výměník. Seděl s růžencem v ruce jako stařeny opodál a modlil se s hlavou sklopenou. V dlouhých bílých vlasech za uši sčesaných leskl se mu vzadu mosazný hřeben. Nosil ho, teď už ve vsi sám jediný, jak ho nosíval za mlada, kdy hospodařil a kdy jím také nejednou proškrábl zpečenou hřívu svých vranek nebo vyčistil bez okolků zastříkané jejich ohony.
Jak Boušínský farář starocha zhlédl, zase mu pobožnost utíkala. Byl rád, že výměník přišel, a hned při tom "Dominus" pomyslil, že s ním promluví, že si ho zavolá na faru, co kantor. Když přišel od oltáře, rychle svlékl roucho, aby už byl doma. Chtěl správku v oule dodělat, chtěl pátrat, stopovat. Také hned poslal pro Slatinského Lazara; ten však stál už u dveří sakristie a sám čekal na faráře, v krátké kazajce, v koženkách po kolena, dědeček jako hřib, ale bezzubý, jenž za mlada se účastnil selské "leberie" za časů Marie Terezie a pamatoval a viděl, jak tenkráte sedláci jejich, Slatinského svobodníka před Náchodským zámkem u kříže do krve ztloukli, protože prý pánům na zámek donášel.
Jak farář ze sakristie vycházel, smekl stařec; ale prve nežli pozdravil, už ho duchovní živě oslovil. "Vítám vás, starý. Jdete zrovna do rány."
"Jdu se vzkazem, jemnostpane."
"Ale, ale, a s jakým?" ptal se farář dychtivě; čekal něco o včelách, o fráteru. Tak jich měl plnou hlavu.
"Tak že syn pojede, jako do Náchoda, pro ten obraz, tak jestli poroučejí -"
"Á tak, á tak," vzpomínal farář. "No, ať jede, toť se ví, dokud je tvrdý čas, dokud je trochu cesta. Já napíšu ceduličku. To budete koukat, starý, obraz až z Vídně! Těším se také, a-a-a - Co dělá kantor?" náhle se optal.
"Nevím, není snad doma."
Farářem ta zpráva trhla.
"Jako teď, ráno? Proto nepřišel na kůr! Ale na noc byl doma?"
"I ne, snad nebyl. Ale kde se toulá, to nevím."
"Hele! Hele!" Farář hleděl na okamžik před se, pak se pojednou optal: "A s tím helvitem ještě mluví?"
"To jako s mlynářem, jemnostpane?"
"S Kylarem, s tím beranem."
"A to oni se scházejí."
"Jakpak ne, oba mají rozumu jako stlaní. A ne si dát říct, ne a ne. A ještě když ho člověk napomene, když mu domluví, rejpe po straně, pošklebuje se, i včeličkám - paňáca! Víte-li pak, starý, jaké neštěstí mne stihlo? Opravdu, neštěstí. Jde o matku, o celý roj. Chudáci, včeličky dušičky! Pojďte se podívat."
Spěchal k oulům. Starému Lazarovi všecko pověděl, ukázal, znova se rozčiloval a hned také šlápoty hledal, nějakou stopu. Ceduličku mladému Lazarovi, aby mu v Náchodě vydali obraz určený na hlavní oltář, napsal teprve, když ho starý dvakráte připomenul.
Také k snídani ho musila hospodyně dvakrát zavolat a připomenout, že kyselo vystydne. Kyselo snídal každý den.
Šetřil, on i drobečky nožem se stolu sbíral, a říkal, že jeho farka na kafe nevynáší. Kyselo bylo lacinější, a také je rád, od malička. Doma, pocházel z Policka, mívali je skoro denně. Nadto věřil, že dává sílu, že je zdravější nežli káva, zvlášť s čerstvými hříbky a novými brambory. Toho rána však jedl, aby jedl; ani mladých "okurčátek" v kyselu nedbal. Pořád v duchu stopoval, kdo to udělal, t. j. utvrzoval se v domnění, které však jemu bylo jistotou, hned jak se mu tam na zahrádce nad pokáceným fráterem zablesklo hlavou, to že Slatinský kantor. V tom podezření ho nejprve Marek posílil a po mši, nevěda, starý Lazar.
Bylo to snadno. Boušínský farář měl na Slatinského učitele již dlouho černé oko. Skoro hned od těch čas, co se na Boušín dostal. To bylo před devíti lety, roku čtrnáctého, kdy patronka, paní vévodkyně, dělala ve Vídni o kongresu své divy a utrácela tisíce tisíců.
Ve škole uhodila často nouze. Kantor měl velkou rodinu a na tolik krků sobotales nestačil ani koleda, ani chudá štola. Proto přivydělával. Psal modlitební knížky, maloval do nich (to nejmíň vynášelo), chodil po hospodách, jak tenkrát bylo, a hrál. Jenže si čím dál tím více muzik hleděl, někdy víc nežli školy. Boušínský farář si z počátku toho hrubě nevšímal. Pak častěji přimhouřil oko, a někdy i obě. Měl rád svatý pokoj, s lety čím dál tím víc, a nerad se dal vytrhnout ze svého pořádku, ze svého hospodářství. Duchovní služba nebyla tu namahavá, mezi lid nechodil; byl hlavně hospodářem a především včelařem. Ani na knihy mu mnoho času nevybylo. Také jich přespříliš neměl, a noviny žádné.
Náchodský zámecký kaplan, velký národovec, ho jednou o Náchodské pouti přemluvil, že slíbil, že bude odbírat Zieglerova "Dobroslava". To se stalo na děkanství v Náchodě. Ale na Boušíně byly včeličky dušičky, pole, domácí hospodářství, a pro ty farář Ondrášek zapomněl.
Jen ten Šolta!
Boušínský farář měl na své kolatuře jedinou školu, a ta byla v takových rukou! Již nešlo oči přimhuřovat. Učitel časem silně pil. Farář ho musil napomínat. Netěšil se na to, nečinil to chutě, nebyl z těch, kteří rádi ukazují svou autoritu a moc. Napomenul jednou, dvakrát, ale varovná slova nevydala nic. Nebylo líp, a pak ještě to, že učitel začal chodit dolů do mlýna, k helvetskému mlynáři, a že prý od něho přinášel knihy. To mrzelo faráře nejvíce. Knih neviděl, nevěděl, jaké jsou, byly však od helveta a podle toho soudil. Tu si zase zavolal Šoltu, bylo o prázdném dni, ve čtvrtek po mši, a spustil na něj už hodně zostra, aby těch spolků nechal a těch knih, v těch že je jed, ty že pro něj nejsou, a chce-li ostat učitelem katolických dětí, aby těch helvetských spolků nechal.
Když takto s pohrůžkou skončil, oddechl si v duchu, že to má s krku. Byl sám s sebou spokojen a přesvědčen, že ho ťal, teď že dá pokoj. Ale kantor se ozval; hájil se a jistil, že to byla jen jedna kniha, a to že je kniha docela pořádná, od katolického kněze sepsaná: Hájkova kronika. Také ji přinesl v šátku svázanou. Když uzlík rozvázal, ležel při tlusté knize v dřevěných deskách koží potažených hodný skrojek chleba; pocházel patrně z bochníka, jenž byl jako kolo.
"Co, co je to!" vyhrkl farář.
Kantor se ani neusmál, nýbrž zkroušeně řekl: "To on, jemnostpane, mlynář, jak Písmo praví: 'Ne samým slovem živ jest člověk,' poslal dětem bochánek a tuhle ostal ten skroječek. Děti radši -"
Nedomluvil. Farář se na něj utrhl, ať dá pokoj, ať mlčí, ať si dá pozor, aby za bochníček duši nedal, a že je paňáca.
Na čas byl pokoj. Ale pak přišly zase jiné noviny: o hospodě, a také to, že se Šolta přece jen vídá dole s mlynářem. To všecko přicházelo do hlasu, a farář začal se již proto znepokojovat. Když někdo z pánů bratří ho navštívil nebo se u něho zastavil, tu hned každý: "A co Šolta? To s ním máte!"
Když sám někam přišel, také se ho hned ptali na učitele nebo mu něco na něj pověděli, a Rtyňský farář přímo mu řekl o pohřbu, na který si ho přizval: "Já bych to s tím kantorem tak nenechal. Ještě budete mít z toho, pane bratře, oplétání."
A Kostelecký farář mu předevčírem docela psaní poslal a varoval ho, co že myslí, ten Šolta že mu něco vyvede, že snad odstoupí i s rodinou; a tuhle neděli že se v Kostelci opil a v té opici že pořád vyvolával: "Včeličky dušičky! Včeličky dušičky! Já nejsem včelička? Nemám dušičku? A mé děti, mé dušičky! Ten muchař se mnou tak nedělá jako s těma mouchama. Nic nedělá, nic, všecko jen samé mouchy. Já mám jiné dušičky, své i cizí, a matku, hladovou matku - Mouchy! Mouchy! A za to ruce líbat?" Tak a jinak že vyvolával, ale nikoho nejmenoval. Ale pan bratr ať všecko uváží. "Všecko" bylo podtrženo a připsáno: "Sapienti sat. Kdo čteš, rozuměj." Toto psaní, dobře míněné, zkazilo Boušínskému faráři tenkrát celý den a skoro celou noc. Znepokojovalo jej a ještě více ho dohřívalo a uráželo pro včeličky.
"Je to člověk?" opakoval hospodyni, které o tom psaní pověděl, aby si ulevil v návalu. "Má nějaký cit? Mouchy, že mouchy? Včeličky dušičky? Takhle se mně smát za všechnu dobrotu? A mouchy? Mouchy? Jemu jsou! Toť, kdypak si jich všiml, kdypak se u nich zastavil? Nebo kdypak se na ně optal?"
Tuto netečnost, tuto nevšímavost měl farář kantorovi již dávno za zlé. A teď nadto ještě to, jak v Kostelci veřejně na celou hospodu vyvolával! Proto když tohoto rána našel frátera na zemi a dílo zkažené, ihned Šoltu obvinil, bez rozmýšlení, že to je jeho dílo. Dohřál se na něj, a proto tak o něm mluvil a chystal se na něj energicky, zle, tentokrát že nepovolí, a v duchu si opakoval: "Já to budu musit udat. Musím, a udám, vikáři a vrchnímu, ať zvědí, jakého tu mám člověka."
Jak dojedl kyselo, a jedl rychle, lžíce se jen kmitala, poslal pro zvoníka-hrobaře.
"Marku, půjdete do Slatiny."
Marek přikývl a dodal: "Do školy."
Farář se na něj podíval a opakoval: "Do školy. Řekněte mu (učitele již ani nejmenoval), aby sem přišel."
"Hned?"
"No, bude-li doma," řekl farář s úsměškem.
Marek šel ke dveřím, tam se však zastavil.
"Jemnostpane, a jakpak, ty ostatní ouly, ty nechají před farou?"
"A to tak, kdepak, aby mně ještě ty také pokácel. Večer je odnesem, na dvoreček, dáme je za srub, tam budou jisty. Ale bude to chyba, chyba!" a třepal před se oběma dlaněma.
"A proč, jemnostpane?" konejšil Marek, "když bude večír -"
"Večír, večír - toť v oule zůstanou, ale ráno! Ráno budou včeličky přec na staré místo lítat, chudáci, budou hledat svůj oul, a přitom se jich dost protratí! Lotr lotrovská! Tak už jděte, Marku."