Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3.

"Dost mně bylo tenkráte smutno," vypravoval starý zeman na tvrzi mezihorské, když zaveden hovor na tento čas, kdy ještě jsa panicem bral se do Plzně, aby se tu přidružil ke svému pánu. "Smutno dost, věřte, nebyltě jsem ještě nikdy na světě.
Ale jak jsem vám přijel do Plzně, jak jsem přišel mezi nastávající druhy cestovní, když jsem viděl, jak jsou připraveni a všichni dobré mysli, tatam byla má tesknota. Ba, já se pak už nemohl ani dočkat, kdy vyrazíme. Ale to nešlo hned, neboť bylo nám čekati, až se všichni sjedou, a sám pan Lev ještě scházel.
Byli tam už pan Burian ze Švamberka se služebníky svými, pan Pětipeský, pan Bořita z Martinic, každý se svými; nazejtří přijeli vladyka Kovarský, Miroš, Drslav, Vratislav, samí to lidé šlechtičtí a většinou mladí a statní. Krásný lid! Radost vzpomínat. A druhého dne přijel sám pan Lev z Rožmitálu a s ním jakýsi Frodnar a Němec Kraffenberg, aby v Němcích tlumočil, nebo my německy neuměli, leda pan Lev trochu, ale ne hrubě. Zato latinsky hovořil jako nějaký mistr učený a hbitě řečňoval. S ním také ještě přijel Jan z Kolovrat, jak jsme mu všichni Žehrovský říkali. Ach, toho našeho hrdiny!
Ach, braši milí, takových lidí statečných už dnešního dne není. Ten byl vpravdě náš Achilles a všude byl nám pro čest, nám i všem Čechům.
Tak jsme se vám v Plzni sjeli; bylo nás všech přes čtyřicet a koní jsme měli přes šedesát.
Co ještě bylo nutno, nakoupilo se, nakoupené urovnalo, na dva vozy naložilo nebo do tlumoků na koně a mohli jsme hned vytrhnout. Ale zůstali jsme ještě jeden den, a ten den jsme byli většinou v kostele na modlení. Také jsme se vyzpovídali, tělo Páně přijali, a pak se známými se rozloučivše, vytrhli jsme na úsvitě, ba ještě za tmy, z Plzně.
Bylo v úterý ten čas po sv. Kateřině L. P. 1465; mrzlo již, ale naholo, dobře si pamatuji."
Když tohle starý vladyka Mezihorský vypravoval, ptal se ho jeden ze sousedních šlechticů, nač že pan Lev podnikl takovou dalekou a nákladnou cestu, zvláště když tenkráte v Čechách nebylo nejvolněji a mohl švagru svému, králi Jiřímu, lépe posloužit.
"Zdálo by se, zdálo," odpovídal starý vladyka. "A já tentokráte sám a se mnou skoro každý se divil, a pamatuji se dobře, jak starý Lhotský, vladyka v Plzni, tenkráte se hněval, když ode mne uslyšel, že se pan Lev strojí do světa, aby poznal cizí země. 'Tak, tak,' volal starý Lhotský, 'po dobrodružstvích se shání a bude utrácet peníze v cizině a nedbá, co se děje doma! Krále pohnali do Říma před soud, jako by se byl něčím provinil, ano do klatby ho dali a poddaným vyhlásili, aby ho neposlouchali, aby byl proklet každý, kdož by mu pomohl. A to všechno proto, že nechtěl ustoupit od přijímání podobojí, jak je sbor basilejský schválil, že nechtěl lid přimět, aby od toho upustil, čeho si krvavými boji dobyl!'
Ano, tak to bylo, jak starý Lhotský povídal, a ještě horší nátisky se dály králi a všemu národu českému, neboť papež poslal svého legáta ke všem předním knížatům a králům, aby na krále Jiříka u nich žaloval, aby zrušili s českým králem všechny přátelské svazky, aby byl sám jako sloup, aby spíše se pak poddal! A pan Lev ho tu v takové chvíli opouštěl a s velikou družinou jel do světa po dobrodružstvích.
Přemnozí to měli panu Lvu tenkráte za zlé a mně samému to bylo divno: než já byl ve službách páně Lvových a nezbylo než poslouchat. Ale jak jsme byl ještě mladý, nezkušený zajíc, jedno mně přece bylo divno: že král sám švagra hojně na tu cestu podporoval, penězi i listy mnohými, o čemž ovšem věděl málokdo. Ale abych zkrátka pověděl: pan Lev nejel do světa pro svou kratochvíli, ale aby mařil dílo papežského legáta, to jest, aby u knížat a králů hleděl zachovat přízeň a dobrou vůli králi Jiříkovi, a kde ji ještě neměl, aby ji pan Lev získal. Nebyl to snadný úkol, ale věřte, pan Lev pořídil jak náleží. Všaktě byl obratný a hladký jako úhoř, když bylo potřeba, dvorný, výmluvný, a vtipu měl. A udatnost přitom vtělená. A rádi jsme ho měli. Do ohně bych byl pro něj skočil.
Tentokráte jsme ovšem nevěděli, jaký má úkol před sebou, nebo o tom věděl asi jenom on sám, jeho sestra králová a Jeho Milost král Jiří. Ale což, já se tenkráte, mladý člověk, valně o to nestaral. Mně jen o to běželo, abych hodně viděl a hodně užil, a nějakého boje a dobrodružství jsme se také nelekal, ale těšil se na ně. Tak abych o té cestě pověděl.
V úterý jsme z Plzně vyjeli a první nocleh byl v klášteře tepelském. Druhý nocleh byl v Chebu a třetího dne překročili jsme hranice našeho království. Když jsme vám stanuli na samých hranicích a pokleknuvše tu se modlili a naposled do své vlasti hleděli, tu mě zase napadla divná tesknota a já živě si vzpomněl na domov, a zvláště na matku. Pak, jak jsme vstali a hranice překročili, byli jsme již v Němcích. Tu jsme ustavičně před se jeli, přes Payerrayt, až jsme se zastavili v Normberku a tu jsme se zdrželi, aby si naši koně odpočinuli.
Sami jsme si to velké a dobře hrazené město pilně prohlíželi, zvláště císařský hrad a kostely, kdež nám ukazovali mnoho vzácných ostatků svatých a také meč, střevíce, škorně i ostruhy někdy císaře Karla Velikého, a na hradě a na radnici mnoho kusů střelných, hrubých i menších houfnic, tarasnic a všelikých jiných potřeb válečných.
Z Normberka do Anspachu jsme zaměřili a tu nás markrabí Albrecht Achilles přijal velmi poctivě a tu byl první turnaj, kterého se naši účastnili. Pan Jan Kolovrat Žehrovský, jak jsem už řekl, vjel v okol a proti němu vladyka Miroš, také z naší družiny. Tentokráte ještě nezápasili se žádným cizím, nýbrž jen mezi sebou, ale velmi statečně na podiv všem cizím."
"A jak vás v Němcích uvítali a jak s vámi jednali?" ptal se jednou jeden z paniců, když starý vladyka Mezihorský zase vypravoval o své cestě.
"Ach, všelijak. Byliť jsme všude rozkřičeni jako nejhorší kacíři. Někde se nám vyhýbali, někde se nás štítili nebo černě na nás hleděli, a kdyby byli směli, zle by nás byli vítali. Ale skoro všude pak obrátili, když nás poznali, když viděli, že jsme pobožní jako oni a ještě pobožnější, že nejsme divocí lidojedi, jak o nás o Češích všude předtím, o těch vojnách husitských, rozhlásili, když se českých husitů tak báli.
A panu Lvovi se také dařilo. Markrabí braniborského v Anspachu si tak získal, že ho nechtěli ani pustit, a když jsme se na další cestu vypravili, dal mu markrabí listy na doporučenou a dal nás vyprovodit. V Anspachu jsme se měli tuze dobře a pak v Rejně Kolíně.
Tam jsme plavali po lodi po řece Rýnu a dojeli jsme tam zrovna prvního dne měsíce ledna L. P. 1466 za tuhé zimy. Kurfirst tamější, Rupert se jmenoval, přijal nás velmi vlídně a lid kolínský, který zpočátku na nás Čechy divně hleděl, pak také jednal s námi přátelsky.
Ukázali nám vše, co měli památného, z čeho si pamatuji, že nám ukázali hrob sv. tří králů a sv. Heleny, matky císaře Konstantina.
Nám na počest odbýval kurfirst velký turnaj a po něm byla velká hostina a pak se tančilo. A tu jsme také ukázali, že něco umíme. Tamější paní a slečny ptaly se pana Lva na náš český tanec, a zvláště na pochodňový, o tom že ledacos slyšely a že by ho rády viděly. A tu pan Lev, jak byl dvorný, ihned jim přislíbil, že jim ten český tanec ukáže. Ihned svolal nás všecky z družiny a přibral některé panice a rytíře tamější, až nás bylo čtyřiadvacet párů. Polovice jsme byli v brněních a ti bez brnění byli za paní a slečny, když jsme žádných neměli, které by se v tom tanci vyznaly. To jste měli, milí zlatí, vidět, jak ti Němci a zvláště jejich paní a slečny na nás hleděli, jak se divili, když my po dvanácti párech proti sobě v šiku a s planoucími pochodněmi v ruce jsme vykročili.
Jedněm sám pan Lev v čele nádherné, krumplované sukni a v lesklém pancíři, druhým pan Bořita také tak vystrojený. A my všichni byli v nejlepším oděvu, všecko se na nás svítilo a třpytilo, zvláště když ty pochodně hořely.
Jakživi to ti Němci neviděli a nějak oči otvírali, když my, jak hudba hrála, pěkně proti sobě lehkým krokem, když jsme se ukláněli, proplétali a províjeli, že světla pochodní byla tu jako květ, tu jako krásná figura a pořád jiná a jiná: a v to pak když jsme zbraní zařinčeli a zvučně zazpívali! Až se do tleskání dali všichni, kteří kolem stojíce nás pozorovali.
Pak už teprve jinak na nás hleděli a pan Lev se jim všem tak zalíbil, že ho šli houfem vyprovodit, páni a i paní s nimi, když se na svou hospodu ubíral. Já to viděl nejlépe, protože jsem byl s ním. Ach, ani bychom se nebyli nadáli, že nám tak v Němcích půjde. Nám se dobře dařilo a pan Lev u kurfirsta také dobře pochodil, neboť se zanedlouho zastal krále Jiříka u samého papeže.
Celý týden jsme se omeškali v Rejně Kolíně a bylo nám, jak bychom tam sotva den strávili. Osmého dne jsme se všemi rozloučili a přes Cáchy jsme pěkně zamířili do zemí vévody burgundského."

4.

Starý vladyka Mezihorský tuze rád vzpomínal na Burgundsko a na Brabant a na mocného těch končin vévodu Filipa Dobrého a ještě více na statečného syna jeho Karla Smělého. Posluchači starého pána Mezihorského také rádi poslouchali vypravování o nich, zvláště když začal o tom velkém turnaji v brabantské zemi, kdež Čechové dobyli si nemalé slávy, zvláště Žehrovský, pan Jan z Kolovrat totiž.
Poslyšme starého Šaška, jak na rodné tvrzi u planoucího krbu synu a vnoučatům vypravoval: "Z Němec jsme se přes Cáchy dostali brzo na burgundské hranice. A sotva jsme za nimi urazili den cesty, již jsme spatřili něco neobyčejného. Přijeli jsme k jednomu městečku a u toho měli zrovna podivný hon na králíky. Rozumíte-li, na králíky, kterých tam mnoho chovají v širém. Ale divné měli na ně honce - ochočené tchoře, věříte-li. Ti byli tak vycvičeni, že králíky v jejich podzemních dírách vyčenichali a odtud je kousáním vyštípali a ven vypudili, kdež na králíčky již čekala tenata, sítě a myslivci. To vám byl rej a shon, to bylo pískotu a kvičení i štěkotu divného! Králíků bylo jako myší, jen se jimi vše hemžilo. Kteří proklouzli, utíkali jako vítr. Ale málo jen se jich zachránilo. Zabitých králíků napočítali lovci přes čtyři sta, a když jsme se tomu počtu divili, povídali, to že není nic přespříliš, to že o některém honě jich až šest set ulovili. Maso králičí rádi jedí a je dobré, bílé jako z kuřete, a kůže vydělávají na kožešiny. Až dosud jsme dosti bezpečně cestovali, ale nyní to přestalo, neboť přišli jsme právě nevhod; bylať v zemi zrovna válka. Vévoda burgundský Filip válčil totiž se zbojným a zlým vévodou geldernským a s městem Lutychem. A tak se všude hemžilo potulnými žoldnéři a záškodníky, u nichž nic neplatily naše průvodní listy; zato však spíše naše tesáky, meče a palcáty.
Zpočátku jsme opravdu byli několikráte přepadeni a šlo do tuha, ale že náš bylo dosti, přes čtyřicet, a že jsme se nedali, měli také pověst prospěla, nebo až tu si vypravovali o českých husitech, jací jsou to bojovníci, zrovna prý s ďáblem spřežení. Pro tu nejistotu, nebo nám bylo ustavičně se na pozoru míti a v noci pořád vozy a vše hlídati, se nám zpočátku v burgundských krajinách nelíbilo. A také ten kraj byl smutný. Samá širá rovina, stromů málo a dosti všude bahen. Některá město byla bahny a močály ze všech stran skoro obklíčena a jen na jednom nebo na dvou místech měla přístup do hradeb. A kromě měst na pahorcích samý povětrný mlýn, takže to divně vypadalo. Ale vesnice jsme všude shledali tuze pěkné a zvláště čisté, stavení zděných se střechami břidlicovými, takže jsme jednu ves, která měla pět kostelů, za město měli.
Koncem měsíce ledna dostali jsme se do hlavního města brabantského, Bruselu, kdež měl vévoda burgundský hrad. Tam také toho času byl se svým dvorem; syn jeho Karel obléhal s velikým vojskem město Lutych. Však bychom se tam k Lutychu byli málem dostali také do boje, toť se ví. Vzkázaltě pan Lev princi Karlovi, když uslyšel, že leží před Lutychem, že on, jako pan Lev, vydal se na cesty, aby seznámil se s knížaty a jinými urozenými a jejich přátelství sobě získal; a také proto, aby rytířsky si vedl; proto že se mu nabízí, že on i všechna jeho česká družina na své útraty budou válčit s ním, s princem, o němž se doslechl, že je statečný a vítězný vojevůdce. Ale mladý vévoda vzkázal od Lutychu panu Lvovi, že je, pan Lev totiž, znamenitý, v rytířství jak náleží zkušený muž, že jemu, vévodovi Karlovi, jeho nabídnutí bylo velmi milo, ale poněvadž už nepřítel je přemožen, že mu za pomoc srdečně děkuje, ale o to že prosí, aby pan Lev v Bruselu tak dlouho sečkal, až on, vévoda Karel, z vojny se vrátí.
Vidíte, jak ho nabídnutí páně Lvovo těšilo a jak dvorně odpověděl! A tak nás poctivě všude vítali a k nám se dvorně měli, jakož dosavad nikde. Tolik jsem poznal, že Francouzové, nebo tam v brabantské zemi panuje jazyk francouzský, jsou lid nad jiné dvorný a milý, o čemž nejednou jsem se přesvědčil. V Bruselu nás pěkně uvítali. My byli hospodou v místě, kdež jsme se divili nejvíce jeho krásné radnici s věží a přemnohým krásným obrazům vyvěšeným na radnici v jedné velké síni.
Pak nás na hrad pozvali. Rozumí se, že pan Lev co nejlépe se vystrojil a my s ním. Vše se na něm jen třpytilo, zvláště na aksamitové sukni višňové barvy a na zlatém, bitém pásu; a jak se leskly šňory na sametovém kožichu nejdražší kožešinou lemovaném a podšitém! Já vám byl také jako ženich, a všichni, nebo jsme se nutili, vidouce všude takovou nádheru v městě a bohatství. Ale což jsme teprve žasli, když jsme přišli na hrad! Takový nádherný hrad neměl náš král ani žádný jiný v křesťanstvu, jak jsme se pak očitě přesvědčil. Všecko se jen lesklo mramorem a drahým kovem a všude nejkrásnější koberce.
Toť byli jsme v brabantské zemi a tam je uměli zvláště čistě dělat jako nikde. A což strážců všude a divných drabantů bylo a bohatě oděných! Nejprve nás ke stolu pozvali. Pan Lev stoloval s třemi vévodskými princi, nevlastními bratry prince Karla, my pak s ostatními dvořany zvláště. Krmě vám byla vzácná, ale ještě vzácnější vína, taková jsme pak už nikdy nepil, leda ještě, když jsme byli ve francouzské zemi.
Po tabuli byl pan Lev uveden k vévodovi Filipovi, jenž přišel našemu pánu vstříc až do třetího pokoje. Co spolu hovořili, o čem jednali, kdož ví. Jistě že nejvíce o králi Jiříkovi, slavné paměti, ale také o veselostech a kratochvílích. Neboť pan Lev navrátiv se svolal nás všechny a nějak vesele a spokojeně pravil, že budou velký turnaj a zápasy, až se vrátí princ Karel z pole, a tu že on, pan Lev, slíbil vévodovi, že na té příležitosti ukáže se svým lidem panu vévodovi, všemu dvoru a Brabantský, jaké jsou u nás v Čechách turnaje a jaké my Čechové máme hry válečné a jaká sedání.
'Tak, páni bratři!' dodal, ale díval se přitom nejvíce na pana Žehrovského, 'pamatujte na čest a slávu jména českého!'
To jste měli slyšet, jak jsme všichni chutě vykřikli, jak nás to těšilo! Oči všech nás, jako zrak páně Lvův, spočinuly na panu Žehrovském, ale ten stál mlčky a jen se trochu usmíval, hladě si své dlouhé, pěkné kníry. Než oči mu zasvítily, když slyšel o sedání; dobře jsem si toho všiml.
My se pak turnaje nemohli ani dočkati; byl jsem velice rád, když pojednou roznesla se novina, že princ Karel se vrací s vojskem z pole. Všecko se hrnulo uvítat slavného vítěze a pan Lev se také vypravil s námi. Vystrojili jsme se co nekrásněji; pan Lev sedl na svého vraníka, jemuž se všude, kudy jsme jeli, nemálo divili a na nějž nyní poručil vložiti kropíř zelený, aksamitový, zlatem krumplovaný. Však také si ten vraník pyšně vykračoval a bujně hlavou pohazoval, jako by věděl, že se všem líbí. Ale můj Jiskra, třebaže nebyl tak vystrojen a tak krásný, také si bujně vedl a zrovna jako by tančil pode mnou, jak krásně šel.
Tak jsme měli s dvořany vévodskými, kteří všude nám přední místa nechávali, až jsme prince Karla a jeho vojsko potkali. Ten pana Lva velmi poctivě přijal a již ho také nepustil, nechav si ho po svém boku. Tak jsme se vraceli u valném průvodu do města. Což tu bylo veselého troubení a bubnování, jak vesele vojsko praporci a korouhvemi mávalo a lid jak jásal, vítaje radostně vévodova vítězného syna! A jaká podívaná na všechen ten lid vojenský, šlechtice i měšťany v jejich divných a bohatých krojích, zvláště když pak zažehli všude četné pochodně, neboť se bylo zatím setmělo.
Když jsme přijeli do města, musil pan Lev s vítězným princem Karlem nahoru na hrad vévodský, kdež bylo slavné uvítání. My pak zůstali dole ve městě, kdež se všechno, vojsko i lid, veselilo po celou noc z radosti, že dobyli tak slavného vítězství. My se veselili také, ale ještě více jsme se těšili na zejtří, na veliké a slavné zápasy."