Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

5.

Když starý vladyka Mezihorský až sem došel a chtěl ustati, vnukové mu nedali, a zvláště Jaroslav, jenž nejraději o vojnách a bojích poslouchal; i prosili děda svého, aby dopověděl, jak bylo o tom sedání. Starý vladyka posléze povolil. Napiv se z korbele, aby hrdlo svlažil, bílé kníry sobě pohladil a začal: "Té noci byli jsme za té obecné veselosti dlouho vzhůru, a tak bych byl pak málem zaspal. Ale ze spaní mě vytrhlo hlasné a břeskné troubení. Vyskočím z postele, chvátám k oknu; i spatřím na ulici zástup lidu a v něm vévodova hlasatele krásně oděného a před ním dva trubače, všechny na bílých koních. Jak trubačové fanfáru odtroubili, zdvihl hlasatel bílou hůlku do výše a jal se velikým hlasem volati, že dnešním dnem počínají se zápasy a turnaje, a tudíž aby se všichni šlechtičtí lidé, kteří by se jich chtěli účastniti, dostavili na určené místo -"
"A jak volal hlasatel? Latinsky?" ptal se vnuk Václav.
"Ne, synku, francouzsky. Já několik slov francouzských už pochytil a ostatní jsem si domyslil," odpověděl starý Mezihorský a pak pokračoval: "Ihned jsme se ustrojili a jali jsme se přípravy konati. Pak jsme se spánembohem vydali nejprve nahoru na hrad, pan Lev Rožmitálský totiž, Žehrovský, pan Bořita, vladyka Kovarský, pan Švamberk a všichni urození lidé z našeho poselstva. Já také s nimi.
Nejprve nás uvedli do velké, skvostné síně s krásnými čalouny na stěnách, stropu pozlatitého. Tam se již shromáždily manželky synů vévodových a mnoho jiných dvorních paní a slečen, krásných a nevídaně oblečených, a mnoho pánů brabantských a rytířů. Když jsme tam vešli, všem se poctivě uklánějíce, dvořan jeden nám oznámil, abychom byli pohotově, že hned přijdou naši protivníci, totiž ti, kteří byli k zápasům s námi mladým vévodou Karlem určeni. Ten den měly býti jen zápasy, turnaj až nazejtří.
A tu, jak to náš Žehrovský, jako pan Kolovrat, uslyšel, ihned se ptal, jak že tu v Brabantsku zápasí, svlečeni-li, čili v oděvu? I odpověděli mu, že tu zvykem zápasiti ve spodkách a suknici, a pak že tu pravidlem, že není dovoleno chytnouti protivníka pod pasem, jinak že může každým jiným způsobem, obratem i lstí na zem ho povalit. Hned poté zápasy brzo začaly, jakmile vévoda a všechny paní a slečny a i dvořané usedli na vyvýšená sedadla kolem a když my jsme se ve vedlejší jizbě k zápasu přistrojili.
Než jsme vyšli, všichni jsme se pokřižovali. Napřed šel pan Žehrovský, po něm Kovarský a třetí já. My tři jsme měli zápasit s těmi odpůrci nám vykázanými. Zraky všech se na nás upřely. Bylo mně vám, děti, divně v ten okamžik; ne že bych se byl bál, ale že jsem si vzpomněl, jaká by byla hanba pro nás Čechy, kdyby se nám nepovedlo. No, byl jsem ještě mlád a v zápasech ještě ne tak zkušený. Zato pan Kolovrat Žehrovský postavil se klidně doprostřed síně, a hladě si kníry, jak míval ve zvyku, očekával svého protivníka, jako by nedbal, že všichni na něj upřeně hledí.
Ach, měli jste ho vidět, toho pána, sice ne zrovna vysokého, ale statné, jadrné postavy! A těch svalů jeho a jak pevně se rozkročil, jako by do země vrostl kořeny, když se chystal k zápasu! Věděli jsme, že má sílu jako Herkules, ale přece jsem vám úzkostí o něj očima zamrkal, když vstoupil jeho protivník a proti němu se postavil, pokloniv se vévodovi a jeho dvoru i pak našem Žehrovskému.
Byl vám to chlap jako hora a v rukou měl patrně sílu jako medvěd. A již se chytili. Zápas trval zpočátku dosti dlouho a chýlil se vítězstvím brzo sem, brzo tam, až po jednou vzal pan Žehrovský toho obra do rukou, a stisknuv ho jako želenými kleštěmi, povalil ho k zemi. My se radovali, páni tleskali. Většinou však byli překvapeni, neboť zápasník ten, jemž vévoda platil 500 zlatých, nebyl ještě nikdy nikým přemožen. Vstal a dal se s panem Žehrovským podruhé do křížku. Tentokráte svalil se na zemi dříve nežli poprvé, a když potřetí se odvážil, ležel na podlaze dříve, nežli se nadál.
Paní a slečny i páni tleskali, ač je to zrovna netěšilo, že jejich krajan podlehl. Všichni však musili obdivovati se našemu panu Žehrovskému, kterého vévoda burgundský pak celého přehmatal, nemá-li nějaké kouzlo u sebe. Ale neměl. Jediné kouzlo jeho byla síla, cvik a udatná mysl.
Poté došlo na Kovarského. Ten brabantského hraběte, jenž mu byl za zápasníka určen, také třikráte za sebou na zem povalil. A pak došlo na mne. Protivník můj byl chlapík, silák neobyčejný, ale přece, jak jsem ho chytil a rukama sevřel, podlehl, že zanedlouho se natáhl na podlahu jak široký tak dlouhý."
Vnukové, jimž beztoho již oči se leskly nad vítězstvím Žehrovského Kolovrata a Kovarského, zajásali nyní slyšíce, jak se vlastní jejich děd tenkráte vyznamenal. On však se usmál, a mávnuv rukou, tlumil jejich veselí, řka: "Nejásejte! Všaktě dopadlo jinak, nežli jsem se nadál. Chlapík, byl to nějaký rytíř, sebral se, a jak mu vévoda Karel kynul, dal se nanovo do zápasu a s takovou silou na mne se obořil, že prve nežli jsem se nadál, mne vyzdvihl a pak mnou uhodil o podlahu tak, že se mně v očích zajiskřilo a že mně v kostech praštělo. Než sebral jsem se přece a vzpamatovav se chtěl jsem, aby se potřetí rozhodlo. Ale protivník můj už nechtěl, a tak se zápasy skončily.
Já sice nezvítězil, jak jsem chtěl, ale nadobro jsem také nebyl poražen. Mrzelo mne to však velmi, nicméně jsem se radoval, protože my Čechové přece jsme jen vyhráli. Ale největší slávu měl pan Kolovrat Žehrovský. K tomu se všichni hrnuli, obdivujíce se mu, protože takového obra dosud nepřemoženého přemohl. Po zápasech dařili nás lahůdkami a dobrým vínem, jež nám po tuhém zápase dobře chutnalo."
"A jak to bylo s turnajem?" ptal se nedočkavý Jaroslav.
"Turnaj byl, synku, nazejtří, na jednom velikém prostranství ve hradě vévodově. Sešel se tam opět všechen dvůr vévodský, mnoho rytířů i měšťanů bohatých, paní a slečen, takže všechna místa kolem zápasiště a okna nad ním byla plničká. Fanfáry hlasno zvučely, hlasatelé volali, šaškové směšně ustrojení, plní rolniček, honili se v okolu, prve než začalo sedání, dělali kotrmelce, vtipkovali a prováděli všelijaká čtveráctví a kratochvíle, až všechny rozesmáli."
"A když to bylo v zimě -" mínila Liduška, přerušujíc dědovo vypravování.
"Bylo, holoubku, počátkem února a mrzlo, ač ne zrovna příliš. Ale sněhu nebylo, a tak zima zápasníkům nevadila."
"Však jim beztoho bylo dosti horko, když se do sebe dostali," mínil Jaroslav, vesele se usmívaje.
"Tak jest," přisvědčil starý vladyka a pokračoval: "Pak už rytíři vjížděli v okol. Bylo tu zase mnoho krásy a nádhery, krásných koní s bohatými kropíři, drahých a vzácných brnění. Nejprve burgundští rytíři vespolek zápasili. Vždycky se proti sobě rozjeli s dřevci nadobyčej tenkými a vrazili do sebe, aby je zlomili a roztříštili o brnění. Po turnaji pak počítali, a který rytíř nejvíc těch dřevců zpolámal, toho vítězem slavili. Hlasatelé vyvolali hlučně jeho jméno, trubači troubili, bubeníci bubnovali a všechen lid vesele křičel, jásal a výskal, slavě vítěze.
My však vidouce ta tenká dřevce v duchu jsme se smáli, jaká to hračka titěrná, tak pro pacholata a panošky, když se cvičí; pan Kolovrat Žehrovský nahlas divně o tom mluvil. Dobře ještě že česky nerozuměli. Pak nastal zápas tužšího způsobu; aby jeden druhé ze sedla vyhodil, jak bývá. V tom zápase pan Lev nad jiné se vyznamenal. Och, milí chlapci, jako by nedávno bylo, dobře ho vidím, toho statného pána, jak na svém krásném vraníku v okol vjížděl. Kůň jeho měl krásný pancíř vpředu i vzadu, mezi ušima vysoký strakatý chochol a v tom chocholu, jak sebou kůň hnul, zvonily tři stříbrné rolničky. I ohon vraníkův byl vyzdoben, a to na hořejší části drahým aksamitem višňové barvy, na kterémž aksamitu ke všemu se ještě leskly zlatotkané pentličky krásně uvázané.
Na pana Lva byla krásná podívaná, ale nejenom pro drahé odění, ale také na to, jak dva burgundské rytíře, jednoho po druhém, pěkně vyhodil ze sedla.
To také pořídil pan Bořita; že pan Kolovrat Žehrovský rovněž, toť se rozumí. Bořita dva a Žehrovský tři! Jiný by toho měl dosti, ale sotva se s nimi spořádal, už se ptal Žehrovský pana Lva, kdyže tedy začnou jako doma, po česku. Pan Lev mínil, že by si měl trochu oddechnouti, ale Žehrovský se dal nahlas do smíchu, tvrdě, nyní že je právě při dobré chuti, tak jen aby začali.
Pan Lev, nechtěje se dáti zahanbit, svolil a nabídl se, že on sám půjde se Žehrovským v okol. Ihned sňali kolčí helmy, dali si odepnouti těžké pancíře a za ně připjali sobě lněné prošívanice. A jak se vyhoupli do sedel na koně, podalo pachole panu Lvovi jeho dřevce a já panu Žehrovskému. Už v ten okamžik bylo nám kolem slyšeti výkřiky úžasu."
"A čemu se divili?" ptal se Jaroslav, očí z úst dědových nespouštěje.
"Poprvé těm dřevcům; bylať z Čech, veliká, silná a těžká, a ne jako ty hůlky burgundských rytířů, a pak že naši na se vzali jen lehké prošívanice. Ale což teprv se divili, když pan Lev a Žehrovský každý z jednoho konce kolou se proti sobě rozjeli! Ale ne zvolna. Koňům uzdy pustivše a ostruhou je bodajíce, hnali se vám proti sobě jako dva hromy s dřevci proti sobě nasazenými. Paní a slečny bezděky vykřikly, když oba našinci do sebe vrazili. Myslili, že v ten okamžik oba, těžce zraněni, vyletí ze sedla.
A hle! I pan Lev i pan Kolovrat Žehrovský zůstali v sedle jako svíčky. Tu se vám strhl kolem dokola radostný pokřik a tleskání jako bouřka. Sotvaže však to utichlo, bouřka nanovo, jak seznali, že dřevce páně Lvovo zlomilo se o prsa pana Žehrovského, takže z dřevce třísky lítaly!
To byla prsa! My sami jsme se divili. Pan Lev vyjel z okolu, ale pan Kolovrat Žehrovský zůstal, aby na čest přítomným paním a slečnám zlomil jedno dřevce, jak si to skrze pana Lva vyžádal. Všichni se divili, co chce učinit, neboť neviděli protivníka. Ale jak užasli, když Žehrovský, pobídnuv koně, v divokém cvalu hnal se přes celý okol zrovna ke stavení jednomu u okolu s nasazeným dřevcem. Tímto dřevcem svým vrazil do kamenné zdi jako do nějakého nepřítele. Pomyslete si, jaký to byl hrozný náraz! Jaká rána! Zeď byl protivník nepřemožitelný, skálopevný, a každý jiný, kdo by se byl proti ní tak rozjel, byl by na kolik sáhů z koně vyletěl.
Ano sám silný kůň pana Žehrovského to nevydržel. Jak jeho pán prudce vjel dřevcem do stěny, nastal takový náraz, že milý hnědák Žehrovského, a bylo to nějaké zvíře, skesl na zadní nohy a div se nesvalil. Ale pan Žehrovský zůstal v sedle jako přibitý.
'Je přivázán! Je přivázán! To není jinak možná!' začali vám ti Francouzové volati. Mnozí šraňky kolem okolu přeskákali a běželi k panu Žehrovskému ohmatat ho a přesvědčit se, není-li přivázán. Než on v ten okamžik, pozoruje to, vyskočil ihned ze sedla, a dav koně sebravšího se zase na druhý konec odvésti, přede všemi na něj se vyhoupl, a založiv nové odvésti, přede všemi na něj se vyhoupl, a založiv nové dřevce, tamto se bylo zlámalo, nanovo se proti zdi rozejel, a vypadalo vám to zrovna tak. Dřevce se zase zlomilo, kůň sedl na zadní, ale Žehrovský zůstal v sedle. To byla síla! A nyní jste měli slyšet, co ti Francouzi burgundští vyváděli, jak jásali, tleskali a volali! Vtom také zahučely fanfáry trub a hlučné bubnování, že byl radost poslechnout. Ale největší radost měli jsme my Čechové. Tak jsme se z toho radovali, jako by každý z nás to byl vyvedl a jako by každého nás ctili a slavili.
Bylať sláva pana Kolovrata slávou českého jména, a o to nám běželo všude nejvíce, abychom mu co nejvíce cti a slávy zjednali. Pan Lev byl zvláště rozradován a tiskl upřímně ruku pana Kolovratovi Žehrovskému.
Ale to ještě nebylo všemu konec. Jak ti dva zápasníci z okolu vystoupili, vjeli tam dva noví z naší družiny: pan Frodnar a Kovarsý. Ti také proti sobě hnali v takovém odění a tak jako pan Lev a pan Žehrovský. A oba také ukázali, jakou mají sílu, nebo jakkoliv se prudce srazili, žádný z nich ze sedla nevyletěl. Pak oba dřevce odhodili a chopili se naší české zbraně - palcátu, který měl každý u sedla. A to jste měli vidět, jak ti dva na sebe doráželi, jak do sebe železnými palcáty bušili, až jiskry z nich prchaly, jak obratně rány zachycovali, jim se uchylovali a koně otáčeli. Někdy, když rána dopadla, až helmice cvakla, vykřikovaly paní a slečny, myslíce, že se jistě některý z těch našich zápasníků svalí. Ale nesvalil se ani ten, ani onen. Žádný z nich nebyl přemožen, oba byli vítězové a oba se mohli děkovati za všechnu hlučnou pochvalu, které se jim dostalo.
Tleskali jim, vstříc volali, bubnovali, troubili. A tak to sedání slavně vypadalo. Ti tam v Brabantsku se nejvíce divili, že naši zápasníci podnikli zápas kolikráte za sebou, aniž si vydechli. Ale nejvíce se tomu divili, s jakým dřevci mocnými a jakou zbraní, palcátem totiž, a tak opravdově zápasili. Vždyť vám musili pánům a rytířům po zápase ty své palcáty ukazovat a každý je ohmatával a potěžkával.
'Probůh,' zvolal sám vévoda Karel, 'takovou-li zbraní vždy provádíte u vás zápasy a hry válečné?!'
Když mu pan Lev přisvědčil, tu mladý vévoda, a sám byl nějaký hrdina, zvolal: 'To-li nazýváte hrou! Toť aby tak zápasili lidé, kteří jsou na smrt odsouzeni. Vy lehko života vážíte!'
Ale to zapomněl, co dělá otužilost a pilné cvičení."
"A pan Žehrovský, co ten?" ptal se Jaroslav.
"Ach, ten měl slávu největší. O tom říkali a myslili, že je z obřího plemene. Po turnaji pak byla veliká slavnost. Vítězové předvedeni před vévodu Karla. V čele všech těch vítězů kráčeli naši, nejpřednější Češi, pan Lev, pan Žehrovský a pan Bořita. A tu se ukázalo, jak se jich vévoda velice váží, a zvláště pana Lva, neboť sňav svůj vlastní zlatý řetěz se znamením zlatého rouna, pověsil jej na hrdlo panu Lvovi. Ten poklekl a vévoda, udeřiv ho třikráte mečem na rameno, přijal ho tím mezi rytíře zlatého rouna. Té cti dostalo se také panu Žehrovskému a Bořitovi. A čest ta nebyla malá, neboť vévoda Karel Burgundský byl sám toho řádu a znamení zakladatelem.
Tam v tom Brabantsku jsme se měli vůbec dobře a dobře jsme si tam tušili. Měli nás všude rádi, všude byli k nám úslužní, a tak nežli jsme se nadáli, minulo šestnácte dnů, co jsme se v Bruseli zdrželi. A ještě nás nechtěli pustit. Ale my již nemohli déle se meškati, a tak dne osmnáctého, když jsme si všechno na další cestu připravili, odebrali jsme se na hrad, abychom vévodovi Filipovi a mladému vévodovi Karlovi, jeho synu, jak náleží a slušně se poděkovali. A tu nás naposled častovali v krásné síni stropy pozlatitého, stěn drahými čalouny ověšených. Z oken při vrchu krásně malovaných bylo vidět zrovna do rozlehlé obory při hradě. Byla tam krásná podívaná -"
"Ale vždyť to bylo v zimě," vskočila Liduška dědovi do řeči.
"Ano, v zimě, ale měli tam krásné staré stromy a jejich průsekem bylo vidět veliký, velikánský rybník."
Starý pán vida, že vnoučata jako očekávala něco jiného, čtverácky se pousmál a pokračoval: "Hodovali jsme v té krásné síni. Pojednou, když jsme již dojídali, a tu již byl hezky šero, ozval se venku hlahol trub a kotlů. My na se udiveně hleděli, vévoda však usmáv se vyzval nás, abychom se podívali okny. My k nim přistoupili a již jsme také u nich zůstali. Rád si, milé děti, na to vzpomínán. Bylo šero, ale v té oboře u hradu bylo světlo a jasno. Na kmenech starých dubů hořela připevněná světla, a nejvíce jich planulo kolem rybníka, jak jsem o něm povídal. A na jeho hrázi hořelo ještě kolik hranic dříví, takže bylo kolem dobře vidět na stromy a nejvíce na rybník, jenž se v té rudé záři svítil a leskl jako ohnivé zrcadlo.
A toho hemžení na hrázi! Bylo tam mnoho lidí, většinou samé dvorské čeledi, a také tam stáli trubači, hudci a pištcové a ti vesele hráli a hudli. Všichni pak hleděli, jakož i my, na rybník samý.
Tam stálo dvaatřicet dvořanů krásně ustrojených. Stáli nejprve jako sochy, najednou pak, jak jim někdo dal znamení, se vytrhli a dali se do běhu. To jste měli vidět, jak po tom ledě ne běhali, ale lítali, že by jim sotva stačil nejrychlejší kůň. Sem tam se kmitali, proplétali se jako v tanci, otáčeli se, rozběhli se jako šipka a mžiknutím se zase obrátili nebo kolem se spustili.
Tak jako ti Francouzové o turnaji úžasem vykřikovali, když viděli naše Čechy tak znamenitě se bít a potýkat, opět my nyní svůj úžas netajili.
Jakživi jsme to neviděli."
"A co bylo, že tak běhali?" ptali se udivení posluchači.
"Já hned zpozoroval, že mají něco pod nohama, že na tom jezdí, a byl bych se nejraději ze síně vytratil a tam do obory k rybníku sběhl podívat se zblízka. Ale nebylo možno. Pak těch dvaatřicet dvořanů byl vám běhoun! Dvaatřicet jich překonal a zůstal vítězem. Však také běhal, lítal, že by mu byl nestačil ani vraník páně Lvův.
Tak nám v Bruselu, v té brabantské zemi, učinili poslední kratochvíli. Nežli jsme odešli, požádal pan Lev, aby mu vévoda burgundský propůjčil za vůdce nějakého herolta, který by nás provedl nejbližšími krajinami. Vévoda ochotně a s radostí tak učinil a propůjčil nám herolta, jenž, slyšíte-li, uměl sedmnácterou řeč -"
"Česky také?" ptal se Jaroslav.
"Ovšemže, a ten herolt zůstal s námi a vyprovázel nás všude, nejenom sousedními krajinami, ale i přes moře a všude až zase nazpátek do Čech a odtud se teprve pak vrátil do brabantské země. Tak mu to nařídil burgundský vévoda, jeho pán. Z čehož opět patrně vidíte, jak přál panu Lvovi a nám Čechům."
"Ale dědečku," vpadli oba chlapci netrpělivě, neboť měli na jazyku pilný dotaz, "jakpak to bylo na tom rybníce? Co měli ti dvořané pod nohama, že tak rychle jezdili?"
"Byli okováni," žertovali starý pan Šašek z Mezihoře; ale hned zkonejšil zvědavost vnuků, vyloživ, že měli ti dvořané želízka se zobci ve dřevěné podešvi zasazená a řemeny k nohám přivázaná, a na těch že byli vycvičeni jezdili. Toho večera starý vladyka již dále nevypravoval, ale jen vykládal a odpovídal na otázky svých vnuků stran těch želízek, až posléze je potěšil slibem, že jim dá v městečku takové ukouti, neboť si dobře pamatuje, jak vypadala ta želízka, která si před odjezdem z Bruselu ráno po té jízdě o závod přece prohlédl.
Chlapci na tvrzi mezihorské usnuli toho večera s veselou nadějí na zvláštní nevídanou kratochvíli, jakou budou míti, až zamrzlou rybníky kolem tvrze, až se po nich poženou na těch želízkách jako ptáci, všem na podiv a úžas.

6.

Přání mladých Mezihorských vyplnilo se záhy. Oba velké rybníky u staré tvrze zamrzly a hladina jejich byla jako zrcadlo. Panicové mladí všelijak před panem dědem o nich řeč zaváděli a také na tu brabantskou slavnost nějak často vzpomínali, jak to bylo krásné a jak se to asi po těch železných střevících jezdí. Starý vladyka však ani nehlesl, jako by neslyšel, a jen se v duchu usmíval. Až tu jednou, když se právě vrátil z městečka, zavolal si oba vnuky do své jizby a tu jim na stole ukázal pěkná kovaná želízka s nosci a červenými řemeny. To bylo úžasu a radosti!
Liduška nedostala žádná želízka, poněvadž dle tehdejších mravů se pro dívky nikterak neslušelo, aby měla takovouto kratochvíli jako chlapci.
Bratři její, sotva se dědovi poděkovali, již letěli ven na rybník, aby želízka zkusili. Jak se zmýlili A co se jim ze tvrze nasmáli, jak líbali často led, jak se na něj rázem, sotvaže z něho povstali, zase usadili! Než radou dědečkovou a vytrvalostí toho přece dosáhli, že se na želízkách udrželi, rozjeli a pak slušně jezdili, čím dále, tím hbitěji a rychleji, takže byla radost se podívat na ty dva vladykovy mladé synky v otáhlých kabátcích kožešinou lemovaných, v úzkých soukenných nohavicích, na nichž se rděly řemeny toho brabantského nástroje divného. A jak těm panicům v rysích čepicích vlály kol uší vlasy, když jako šipky po ledě se rozjeli, jak jim oči zářily a zdravá líc se rděla!
Lidé nejen ze tvrze, ale i z nejbližšího okolí chodili se na ně dívat. Nejraději však a nejdéle na ně hledíval starý vladyka, jejich děd, jenž ve vysokých botách, v teplém kožichu choděcím a v bobrové čapce přecházel hrází rybníka pozoruje, jak se oba bratři předstihují, honí a dohánějí.
Obyčejně se jim z ledu ani nechtělo a vydrželi tam, i když za holými, starými duby na hrázi nebe se krvavě rdělo od slunce západu, i když nad tou záplavou večerních červánků zatřepetala se jasná večernice.
Někdy i při měsíčku se na ledě proháněli. Chutě však opouštěli rybník, když věděli, že bude dědeček vypravovat.
Bylo to tak pěkné, když po večeři s ním zasedli ke krbu, když zář ohně mile se kmitala po zdech a venku se ozýval vítr ženoucí sníh do okenic a když děd, vzpomínaje časů dávno minulých, vypravoval o cizích zemích a divných svých příhodách.
A tu jednou, jak sám přikládal smolná polínka na oheň v krbu, pravil: "Cožpak nám tu je pěkně v tento zimní čas, i když je třeskutý mráz, ale tam v té brabantské zemi, tam je v tu dobu hůře."
"A proč, dědečku?" ptali se oba mládenečkové.
"Protože tam je nouze o dříví. Tam není takových rozlehlých lesů jako u nás. Však jsme to sami zažili, jako my s panem Lvem, když jsme těmi končinami zimního času cestovali. Tam vám topí sušeným trávníkem a divnou jakousi černou zemí tvrdou, která hoří jako kovářské uhlí. To jsme viděli, když jsme se brali z brabantské krajiny do flanderské. Tam jsme přijeli do jednoho města, Brygge mu říkali, to vám bylo všecko na vodě, a v městě tom měli mostů a můstků několik set. Tu jsme byli v masopustě na ostatky a velmi jsme se veselili při různých mumrejích a divných maškarádách i hudbě mnohé.
Odtud jsme se brali krajinou pořáde rovnou, až z toho člověku bylo smutno. Mířili jsme ke Kaletám městu. A když jsme se blížili a zdaleka viděli věže a vysoké, velmi vysoké hráze a náspy, tu pojednou pan Lev zarazil koně, a ukázav před se, pravil ke mně, jak jsem jel po jeho levém boku: 'Rci, Šašku, co vidíš před sebou?'
'Město, pane,' dím
'A co dále?' zase on; a já: 'Jakýsi pruh bělavý jakoby u nebe -'
'Víš-li, co je?' ptal se pán, a nečekaje mou odpověď, děl: 'To je moře!' a obrátiv se k družině, pravil: 'Vizte, to je moře!' A my všichni oči otvírali, hleděli a pozorovali, neboť jsme toužili všichni moře spatřit. Tu to bylo poprvé, co jsme je viděli. Ale pak jsme se teprve na ně jak náleží podívali, když jsme se k městu přiblížili a na samém břehu mořském stanuli. Milí synáčkové! Toho vypověděti ani vypsati nelze, jaká to podívaná na tu široširou, nekonečnou poušť vodní, jakoby až do končin nebes sahající. Tu je člověk opravdu pobožný a cítí, jak je pánbůh všemohoucí a jak je člověk nepatrný. Až vám mně úzko bylo a nevím jak, v tu chvíli mně také na mysl připadl domov, hle, tato stará naše tvrz, v níž teď v teple pěkně sedíme, matka má, a nyní se již nestydím říci, oči se mně slzami zalily. Tenkráte jsem se ovšem odvracel a tajně slzy stíral, aby druzí neviděli. Mnoho let, mnoho od těch dob minulo, ale pořád mám živě na mysli jako máloco tu chvilku, jak jsem poprvé moře spatřil a na ně se podíval.
V Kaletách musili jsme čtrnácte dnů čekati."
"A na koho?" otázal se Jaroslav.
"Na vítr, brachu milý, na příznivý vítr, jenž by vál k englantské zemi a hnal tam naši loď. Teprve po čtrnácti dnech zadul a hned jsme vstoupili na koráb a vypluli jsme. Ale sotva jsme se dostali na širé moře, strhla se taková bouřka, že běželo o koráb a o naše životy. My se modlili a bůh nás vyslyšel, neboť ředitel lodi dostal koráb zase šťastně do přístavu. Všichni se tomu v Kaletách divili říkajíce, že jsme ušli zrovna zázrakem jisté záhubě a že jistě od sta let se nepodařilo, aby některý koráb za takové bouře ze širého moře se dostal bez pohromy zpět, do bezpečného přístavu.
I čekali jsme pak nanovo tři dny a po těch za nejkrásnější pohody pluli jsme do englantské země.
Když jsme se jí blížili, již zdaleka jsme viděli vysoké skalnaté břehy. A ty skály byly bílé, vápenné a skvěly se na slunci, div že oči z toho nebolely. Vypínaly se krom města Doveru, které jsme stranou nechali, i také jeho divnou tvrz starodávnou či hrad, jenž se vypínal na skále nad mořem. Vypravovali nám, že ten hrad je tu od nepaměti, tuze starý, a že ho zlí duchové vystavěli.
Zanedlouho jsme přistáli u města, jež sluje Sanduicum. Přístav jeho jen se hemžil loděmi a koráby, velikými i malými. Ty menší, jak nám vyložili, různě jmenovali, pak bylo tu nejvíce lodí plachtových, které jen vítr pohání, a také galeje, koráby to válečné s vesly. Některá galej měla jich až dvě stě. Ty galeje byly ze všech korábů největší a bylo na nich lidí až několik set; byly jako plovoucí veliké domy a mohlo se jich užívat za každého větru, kdežto koráby plachtové mohly plout jen za větru příznivého.
A nic vám mně nebylo divnějšího, nežli jak ti plavci na těch korábech byli obratní, jak lezli po provazových žebřících a po ráhnech, jak se smýkali a z lana na lano přehupovali jako veverky v lese z haluze na haluz, ze stromu na strom.
Za dne bylo na všecko to kratochvilné podívání. Zato nocleh měli jsme tu špatný. Skoro jsme oka nezamhouřili."
"A proč dědečku?"
"Protože plavci celou noc chodili ulicemi v tlupách a v houfích a s nimi hudci a pištci, kteří hlasno hráli a pískali, kdežto zatím plavci hrozně ječeli a křičeli ohlašujíce, jak se vítr obrátil a jaký nově zadul."
"A proč to?" ptala se Liduška z úžasem.
"To proto, aby kupci, kteří čekali na ten neb onen vítr, hned vstali a na loď se odebrali. Ráno jsme se vydali hned na další cestu a přes poutnické místo Canterbury, kdež jsme viděli krásný kostel a v něm sv. Tomáše náhrobek ze zlata a plný drahých kamenů, zvláště velikých karbunkulů, mířili jsme do Londýna, do hlavního města.
Dorazili jsme tam koncem zimy, tak v polovici března měsíce.