Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• spoluautorství: Vilém Mrštík

Listopad

Na Dušičky

Byl teprv večer, a přece již noc.
Stíny deštivých listopadových chmur vzrostly v černou, mámivou tmu. V ohromné propasti kalu tiše, nenápadně propadal se celý svět.
Po slizké, slínovité půdě tvrdých, deštěm rozklechtaných cest potácely se ke hřbitovu teple zahalené, hustou, dusivou mlhou noci zčernalé, jaksi příšerně zveličené postavy drobných i dospělých Habrůvčanů. - Mlhy samy podobaly se stínům.
Temně hovoří a pokašlávají staří, svítí si zašlými lucernami do obličejů a vítají se.
"To seš ty, Horbišku?"
"Já - - -"
A to rozsáhlé, nesmírné ticho zdušené noci jako by jim zamklo ústa - zavřel déšť - mrtvě, nejisté a jak mátohy těžké plíží se, ztrácejí - - jako by pod mlhy se kradli, mizejí v jejich rozhalených tmách.
Scházejí se na hřbitov, aby rovy svých milých upravili k zítřejšímu uctění.
I mlynář spěchá ze své samoty s motykou na rameně a s věncem v plachtě zahaleným, vysoký do tmy trčí jako strašidlo a čeká na děti. Klusají za ním a zimou zkřehlé ručky schovávají pod teplý šat.
Jen o málo za nimi capká zas Pazderkova Terezka a pevně v ruce tiskne několik barevných, červených, zelených a bílých svíčiček: - jak budou plápolat žlutými plamínky, až všechny rozžehne, do hlíny rozsází a stojíc v jejich záři, ruce sepjaty, dívati se bude, jak mile hoří! - - -
Pod akáty ke hřbitovu zachází několik postav... Myslivcová jde ozdobit rov své předchůdkyně v manželství, slečna Tóny z fary hrob matky pana faráře. Sestry z kláštera nikoho tu nemají a jdou se pomodlit za všechny.
Po hřbitově se válí ozářená mlha... Zdola ožehnutá jak těžká duchna klade se na smutné hroby, rosíc droboulinké kapičky ze svých vnitřností. Uprostřed celý zástup těch mlh tlačí se kolem hlavního kříže, odkud ze všech stran jak sbor shluklých sem příšer v šerých rubáších krví svou je postřikuje velká, granátovým ohněm hořící lucerna...
Po celém hřbitově šumí tlumený ruch... Motyky zvoní s dětskými hlasy, přidušeně trousí se hovor přecházejících žen, muži seškrabují trávu s cest a cestiček kolem rovů, ženy na hroby kladou věnečky z krušpánku a z hrstí sypou poslední květy. Místy plápolá už svíčka, jejíž bázlivý, stydlavý plamínek před větrem kryjí malé, zimou ztuhlé ruce malých.
Tichý příbytek mrtvých, svaté pole smutku, zahrada věčného shovění... Co modliteb tu šumí v tichu, co ran tu přikryla už těžká země, co slz se napila ta černá, svatá její hlína! Dnes celá země třpytí se jejich perlami - - -
Na rovu farářovy matky už visí veliký věnec z umělých květin, nádherně, jak zahrádka sama o sobě, hoří v květu i rov matky Pavlíkovy... Také myslivcová dlouhými hubenými prsty upevňuje pomněnkový věnec na železný kříž. Na rovu bývalé komorné ze zámku leží bílé chryzantémy... i mlynář urovnal už růvek svého prvorozence a zlatými květy jiřin pokryl žlutou zemi - - -
Nejkrásnější věnečky však přece byly jenom ty, které doma narobily a na růvky svých dětí nakladly chudé ruce matek. Turkova Maryška měla tři takové z mechu, okrášlené rudými plody šípku, a uprostřed každého jak slza velkým světlem hořela svíčička.
Mezi hroby motají se trpasličí těla dětí, pobíhají od rovu k rovu, stále rovnají a do země tlačí hořící svíčky, zhaslé znovu zapalují a znovu je staví do vlhké, studené země, sedají k nim, jako když si hrají, a ohřívajíce skrovným jejich teplem zkřehlé svoje prsty - v nekonečné vádě o tom, který růvek je pěknější, dlaněmi před dutím větru ochraňují slabé jejich planutí.
Tak mnohý přiklekl k hrobu, pomodlil se, požehnal drobnými křížky drahý rov - a odcházel, obraceje zvědavě oči k mohylám jiným - - -
Jen tam dole je smutno a tma - mezi zapadlými hroby zapomenutých, na které nikdo nevzpomněl, kteří nikoho už nemají, aby se za ně pomodlil.
Plakala nad nimi jenom ta noc.
Dohořívala poslední světýlka.
A zanedlouho ticho tu bude zas a krásně jako tam, kde nic nebolí a nic nebouří životem uštvanou duši.
Poslední z posledních tratí se z rozevřené brány hřbitova a mizí v tmách.
Mraky se roztrhly, na nebi zablýskly hvězdičky - pobledlo na východě nebe.
K půlnoci nad hřbitovem stála a černým hájem nachýlených křížů prošla stříbrolesklá říza luny.
Vzduch voněl jesení a v tichu rána rozestřel se nebem zlatokřídlý den.
Nad Habrůvkou zahlaholily zvony a k tvrdé jejich harmonii, dunivě zapadající až kamsi do stmělých a krví zalitých doubrav, připojil se zpěv od kostela vzhůru na boží kopeček ubírající se osady. - Babičky vzadu otčenášky zakončovaly průvod, muži uprostřed drsným ropotem jaksi zčernalých hlasů přehlušovali šumivou vádu vpředu za křížkem drkotajících dětí - - -
Se zbožným slovem na rtech a vážnou jakousi těžkou melodií v hrdle vchází průvod litinovou branou na svaté pole.
Zdvíhají se ruce a znamením svatého kříže znamenají čelo, ústa i hruď.
Děti rozlezly se po hřbitově jako hmyz - ale zbývající průvod, dosud pevně semknutý v hustý živý zástup s knězem uprostřed, obchází podél zdi tichou obec mrtvých, žehná rovy, zpěvem se modlí, modlitbou zpívá a zastavuje se konečně uprostřed, u hlavního kříže, kde připraveno už čeká měkké klekátko pod ukřižovaným, na hřebích visícím, z pěti ran krvácejícím tělem Krista Pána.
Ztichl sbor - domodlily se stařenky otčenáš - na věži umlkly zvony.
Kněz rozložil na klekátku seznamy zapsaných dušiček, za které se má dnes pomodlit tu v samém jejich středu, kde dřímají svůj věčný sen...
Je jich nepřehledná řada. Už od rána, od šesti hodin do osmi zapisoval kostelník i se svým bratrem v sakristii hlásící se příbuzné. Od šesti hodin do osmi zrána na cínový tácek bohatě kanuly skládané oběti za duše zemřelých, zatímco mezi oltářem a kůrem znovu hlaholily žalmy, přerývané tesknou melodií antifon - - -
Konečně kněz urovnal všechny popsané archy a jednotvárným, v té nekonečné prostoře širého nebe ztrácejícím se hlasem rychle pročítal hustě popsané sloupce zemřelých členů habrůvských rodin.
Jméno zájmenem, rodina za rodinou - bylo tu pamatováno na celou Habrůvku ležící v zemi, ba i na ty, kdo o Habrůvce neměli nikdy ani potuchy.
Ozvalo se: "Za biskupa, který zemřel v zemi pohanské."
"Za duše, na které nikdo nepamatuje."
"Za ty, kteří se nejmenují."
A často milosrdná duše přidala ještě i krejcar "za všecky ubohé dušičky v očistci".
A ty vzpomínky na duše, na které nikdo nepamatuje, a duše, jejichž jména nikdo nezmíní - byly nejdojemnější v celé té básni velkého soužití, v nich jako by láska všehomíra slita byla v jeden vzdech... A oko mimovolně zatoulalo se na hroby travou srovnané, bez pomníku, bez křížku, bez tabulky, bez kvítka - hroby zapadlé, z paměti vyrvané a opuštěné, i hroby těch, kterých ani nepřijímá posvěcená zem.
I děti, roztroušené jak mravenci od hrobu k hrobu, na chvilku ztichly, a pan farář stále ještě četl... Stařence Horbiškové záleželo na tom, aby nepřeslechla, až pan farář čisti bude celou řadu z její rodiny. Sama ráno peníze přinesla, sama všechny zemřelé kostelníkovi do péra říkala a nyní jen čekala, až řada přijde na její zesnulé.
Stranou stála mladá Dóbková a vlhkýma očima hleděla na růvek ležící jí u nohou - Tři barvínkové věnečky na růvku byly jí obrazem nedokrevných robátek, která už tu pochovala, a bůhví, nepochová-li i to poslední.
"Žádný ščestí hu téch Dóbků nemajó," šeptala Prudková své sousedě. - "Každý dítě hjim umře, a tak be rádi nejaký měli - -"
Vtom kněz dočetl a přiklekl na červenou, damaškem měkce vyloženou podušku, aby se pomodlil za ty, které vyvolal, i za ty, na které nikdo nevzpomněl. Zašuměly sukně děvčat - skálovitá těla sedláků zřítila se na kolena - kdesi vzadu v náručí matky zavrnělo probuzené děťátko...
A vzhůru k nebi nesly se prosby otčenáše, pronášené tichým sborem klečících; - i děti se modlily - ručky sepjaté a oči na hořící svíčce.
Stále nádherněji rozkvítal podzimní den.
Nad hlavou klečících proletěl strnad, a usadiv se v bezpečné dáli na Bílkovu hruš, zvědavě pohlížel na shromáždění Habrůvky. Vítr zavanul, a z vysoké břízy jak zlatí motýlci snesl se déšť uschlého listí dolů na rovy, kde hořela ještě pozdní fiala... Silné, mámivé světlo rozlívalo se jak stříbrný opar nad slehlými kusy země, oko mimoděk zatoulalo se do dálky, jako by proniknouti chtělo oslnivou její zář, až tam, kde na protějším konci dvojice bílých volů vláčely do země zaryté pluhy. Nad lesem zakrákala vrána, zatáhla velikým obloukem nad Suchý žleb, a nesouc odlesk zlatého rána na hladkých svých perutích, chýlila se k tmavým bořinám - - -
Dole pod vrbami bouchl pastýřův karabáč - - - Z luk - až sem doléhal řehot pasoucího se koně a volání výrostků - - -
Konečně oči vrátily se po své obchůzce zas k nejbližšímu skupení postav a zadívaly se na dědečka Chalupu.
Stál tu jako zšedlá zřícenina - hlavu nakláněje k zemi, do které už jen se položit - tak už je starý...
Tetička Matouškova klečí stranou a také k zemi celá jak sražená - modlí se potichu, chřestíc černým, na ruce omotaným růžencem.
Domodlili se.
Škrobené sukně zarachotily, zašuměly vlněnky, sedláci rovnali záda - děti úprkem se ženou za křížkem.
Oči posledním pohledem loučí se s tichým hřbitovem.
Některé ženy zůstaly, aby na modlitbách setrvaly zvlášť.
"Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky - -"
Na hřbitov zpět vrací se ještě paňmáma Švástová.
"Ale Bóže, to só přeci lidi! Jen se hnu, huž só preč. Zapomněla sem sebrat svíčke... kdo jich vzal?" obrátila se vytřeštěnýma očima po zbylých, také už odcházejících dětech.
Nikdo nevěděl.
Tetička rozhlédla se po svatém poli a měla se co pamatovat, aby nezahřešila na svatém tom místě.
Odešla tedy také...
Hřbitov osaměl.
Zbyly tu jen věnce, zimostráz, barvínek, dohořívající, opuštěný plamínek.
K polednímu vrzající branou vešel na hřbitov hrobař a jal se vykopávati nový hrob.
Snad se pan farář na hřbitově ještě nedomodlil, a zesnulým přibyla zas nová dušička...
Za tu modliti se budou zas až napřesrok.

Těžká práce

Na den sv. Huberta.
Šikmými paprsky proráží slunce a - pohazujíc zažloutlým jakýmsi přísvitem bezvadnou úběl zdí - svítí, svítí, nehřeje sice, nerozněcuje, ale těší.
Krásná jsou zoraná pole ve chvílích ranních, když sluníčko zlaté nad kopec vyjde a odtud začíná svou denní pouť. Po celé nivě od hrudky k hrudce jemňoučkým povlakem stahují se stříbrné nitky pavučí, a když slunce se vznese - - země zahoří a skví se jak stříbrná...
Noční mrazy ze stromů shánějí poslední list. Ale v polích ještě stále živo, stále cosi mrví dělný lid; - zažene je teprv sníh.
Oráči mlčky pluhem převracejí vlhkem zčernalou zemi, za hromadami řepy krčí se "zababušené" ženy a srpy osekávají zežloutlou nať.
Chladný, studený severák proniká i silně podloženou vatu kabátu i rousnaté třásně ovčích kožichů, dere se v záhyby vlňáků - ruce křehnou, modrá tvář.
Nad zemí jak nad hrobem visí smutná předtucha zimy.
Dědina zamlkla.
Kde nemusí - nezavrzne nikdo ani vrátky.
Jen před školou u plotu v práci se mrví dva lidé: tesař Sékora a Chocholáč - hlásný a švec v jedné osobě.
Spravují starý, sešlý plot. Ještě by se byl držel, ale svině do něho zaberanila... a tyčky z plotu vylámali chlapci o poslední muzice; jednu z nich s hřebíkem až dodnes cítil Janek ve stehně.
Jako by se po celém světě byli s lucernou hledali - tak tu stojí oba - Sékora i Chocholáč v zástěrách - oba s dýmkou zavěšenou v zubech - oba ve vysokých, zkornatělých botách - oba jako z jednoho uhnětení bláta - jen s tím jednoduchým rozdílem, že Bůh, když stvořil jednoho, řekl: ty se budeš jmenovat Chocholáč - a když stvořil druhého, nazval jej Sékorou... I mysl, i srdce, i vůle, i chuť a nápady jedny; co řekl Sékora, jako by řekl Chocholáč, a Chocholáčovi nikdo by nebyl ublížil, kdyby jeho řeč si byl spletl s řečí Sékory.
Kus laťového plotu, tři sáhy dlouhého, sbíjeli spolu už od rána... a těžká by to byla pro ně odpověď, kdyby se jich někdo ptal, budou-li s tím hotovi do pozítřka večer.
Možná že ano, možná že ne.
Snad! - - -
Právě stojí nad sloupkem - jeden nahnutý vpravo, druhý nahnutý vlevo, a oba tak, jako by po zemi teprv něco hledali.
"Co meslíš, Ludvíku - nebode ten slópek krátké?" praví Sékora, a to tak rozvážně, jako by se jednalo o hloubku věčné moudrosti.
Chocholáč stojí, stojí, přemýšlí, chvíli drží hlavu schýlenou na pravou, chvíli na levou stranu - očima jako by na sloupku suky počítal - zamrkal víčkem a pravil: "Ba, meslím, že bode - - -"
Sékora chvíli ohlíží se po sloupku jiném - Chocholáč očima putuje za ním.
"No, hjiné tu néni -" pravil Sékora.
To viděl také Chocholáč, a proto ničeho neodpověděl. Vtom stočil oči na silnici, kde zahrčel vůz.
"A totok se podívéme. - Prudek zasik huž má hjinýho koňa," povídá nato Chocholáč, vytahuje kočičák s tabákem.
Sékora pohozením hlavy pošoupl dýmku z levého koutku úst do pravého, otevřel zvolna víčko a prstem stlačil popel.
"Má... A šiml!"
"Šak mladé..."
"No, dlóho jé mět nebode. Tak do bzeneckýho trhu."
"Co se vlůni voženil, má huž pátýho koňa... Koňař z ňé bode, a ne sedlák."
"Ba bode," dodal Sékora, a vytáhnuv složený metr, zvolna ho rozložil.
Chocholáč cpal a hleděl na sloupek.
Zas tak se oba zamyslili nad bílou jeho mrtvolou - -
"No, co s tém slópkem?" prohodil konečně Sékora, a oba pohlédli si tak srdečně do očí, jako by si svěřovali nejtajnější myšlenky. -
"No, co s ňém! - - Šak jé změř. Hned bodem vědět bode-li jé dost."
Sékora sehnul se k zemi, těžce jak polámaný padnuv na jednu ruku, a měřil sloupek.
Chocholáč si zapaloval dýmku.
Nehoří.
Zhasla i druhá.
Vydrápal ještě i poslední sirku kdesi z podšívky své bundy a zalamuje strašným jakýmsi způsobem hlavu, jak ve zvyku mívají kuřáci, když odněkud fouká vítr, zapaloval znovu.
I ta zhasla - ještě ji nedostal ani k dýmce.
"Tak! Co včil?" drápal se Chocholáč znovu v podšívce.
Sékora, dosud na zemi roztažen jak mohamedán, když se klaní slunci, měřil, měřil a nijak se nemohl doměřit, jak je sloupek dlouhý.
"Te, nemáš sirku?"
"Nemám," narovnal se Sékora od země, otevřel zas víčko své dýmky a opět stlačil doutnáním tabáku načechraný popel.
"Čém já včil zapálím? Leda tém palcem," rozvažuje Chocholáč nad dýmkou. "Víš co? Počké s tém slópkem, já si pudu k hučitelce vebrat z pece kósek huhlá." -
"No di - - -"
Chocholáč vešel do školy, kde děti ve sboru odříkávaly cosi jako z mluvnice - - -
Sékora osaměl.
Dlouho se rozhlížel po dědině, kde by co zajímavého a uvážení hodného vypátral, a když se po návsí nic, ale nic nebylo pohnulo mimo u rybníčka hus, která přešlápla právě z jedné nohy na druhou, shýbl se a dal se do měření zas - - - S tou sirkou načisto zapomněl, kolik naměřil - - -
No, nenaměřil víc než prve. Osmadevadesát je osmadevadesát - - - Zakroutil hlavou a zas tak očima bloudil po dědině, jako by na nic nemyslil - a jen se tak bavil mrtvotou tichého návsí.
A přece o něčem přemýšlel.
"Eh!" zabručel pro sebe. "Dež néni delší - bode krátké taky dobré."
Vtom u školní budovy otevřely se dveře - a dříve ještě, nežli vůbec kdo z nich vykročil - vyvalil se navenek ohromný mrak dýmu - - - Jako by škola hořela - tak se dýmilo - - a v oblacích kouře na práh vystoupil Chocholáč.
"M-m - - tam v kucheni je teplóčko! Jako v nebi," zamumlal Chocholáč dýmem přeplněnými ústy a podíval se nějak zvysoka - co byl Sékora za ten čas urobil. - "Nech teho," řekl poloopovržlivě - "di se taky zehřít. De ti to jak psovi pastva."
"Ba, měl bech - - -" prohodil Sékora zamyšleně.
"No tak, keré ten slópek přeci dáme?"
"No, tuť ten, dež hjiné néni - - - Vchoď důl a vrépneme jé tam. Já se pudu zatím vohřít."
V minutě byl Sékora tam, kde bylo jako v nebi.
Chocholáč spravil dýmku a dal se do hledání rýče.
"Kam zas ten zatracené réč vrazil?" bručí Chocholáč, ohlížeje se na všecky strany kolem sebe a pak tam, kde zmizel Sékora. "Nic po něm néni možná nahjít."
Vtom šel kolem Martin Horbišek s motykou na rameni.
"Co tu děláš, smolařu?"
"Nevidíš? - Plot."
"A sám?"
"To je řeč! Copak bech s tém spravil sám?! Se Sékoró jé děláme."
"A kde je ten fták?"
"Eh, šil se trochu nahřít."
"Ste vy dělníci! - - - A kdy mně, te lagramente, te bote zalátáš? Podívé se, nosím nedělní a hjinéch nemám."
"No, huž to spíš nebode, haž totok tady bode hotový - - - Pan starosta naporučile - co mám dělat?"
"A já mám čekat? Jak ti znám, bodeš ten plot se Sékoró dělat do jara."
"Co be. Zétra s tém bodem hjistě hotovi - - Pak ti to zalátám."
Martin odešel.
Ze síně vyšel Sékora a zastavil se na schůdku.
"No, hužs to verel?"
"Hale, čert ví - kam zarazils ten réč?"
"Eh di, mrgolo," odplivl si tesař.
"A tutkaj je, potvora!" - sehnul se trochu živěji hlásný pro rýč a div přes něj nepadl.
"Tak vidíš - - - Máš jé pod nosem a nevidíš jé."
Chocholáč zasadil rýč a energicky zajel jím několikrát v černou zem.
Sékora se díval.
Z hospody šel kolem Dóbek Jurka.
"Pomáhé ti Pánbu, Ludvíku," ušklíbl se a zastavil. "De ti tá práca, de - jak po nemoci - - - Nějak špatně se ti to dělá, vid? Seš huž vod tý práce celé jakési hrbaté."
Sékora posud tak stál a díval se.
"A jak mu to má hjináč hjít, dež má réč na levó ruku a je pravák?"
Chocholáč neodpověděl - jen tak hlinou smýkl na stranu, kde stál Jurka, a pachtivě ryl dál.
Když Dóbek odešel, narovnal se Chocholáč a rýč hodil stranou.
"No huž?" sestoupil tesař se schůdku.
"Huž."
"Tak jé chetni!"
Dvě široká záda sklonila se ke sloupku - - Lehce by jej byl unesl Sékora sám, ale nač, když jsou tu dva? Sloupek zdál se pohyblivější než ti dva.
Zvolna se snižoval sloupek ve vykopaný důl.
Stojí.
"Drž jé!" poroučí Sékora a jde několik kroků nazad, aby důkladně změřil okem, stojí-li sloupek rovno.
"Trošku napravo - - - Počké, to je moc - - - Víc nalevo! Ešče! Jen vo poznání napravo s ňém - - ešče - - ešče - - eh di, piplo! Co si meslíš?! To je zas moc - - - zpátke s ňém víc nalevo! Tak - dost! Včil jé trošku přitáhni k sobě - - víc - víc - - - Vod sebe - - ešče kóšček - - tak dost."
Sékora jde a přejímá pozici Chocholáčovu.
"Včil di a zahaž jé! - - - Co se vohlížíš? Zas hledáš réč?" -
Konečně sloupek stojí.
"Co včil?" staral se Chocholáč, co budou dělat teď.
Sékora se lhostejně ohlédl.
"Víš co, Ludvíku?" - - Sékora sebou zatřásl. "S tó zimó to néni huž k vydržeňó - - Teprvá Dušiček a huž do člověka leze hůř nežli mráz. Zajdi vedlivá pro samečka!"
"No, co be ne? Za pět?"
"Za pět."
Chocholáč sehnul se pod schodek a vytáhl ušpiněnou baňatou lahvičku - - -
Na věži odbíjela jedenáctá hodina.
"Huž jedenást?" diví se oba.
Sékora rozhlídl se po vykonané práci a zavrtěl hlavou.
Ve škole právě se domodlily děti otčenáš a zdrávas - v síni ozval se šumot a spěch.
Dveře se rozletěly a hned nato ze síně vyletěla čepice, jedna - druhá - - za čepicí dvěma skoky jako kozílek s očima vyvalenýma s tabulkou pod paží vyrazil Pazderků Karel, Kocmánků Josef - - Barnabáš - - Konšta, Mikša, Jan - - - Jak blesk shýbl se Jan pro čepici, a nečekaje, úprkem uhání po dědině dolů na své Potvorovsko.
Josef vážně sbírá čepici a očišťuje ji z přilíplého bláta.
Za nimi rojí se drobná těla štěbetajících děvčátek, pletou se barvy, pohazují sebou sukničky - - - teprv když všecky děti se rozešly a ztichla přiškrcená škola, vyšel na schůdky také pan rechtor, kroutí pravý svůj svislý knír a přehlíží vykonanou práci tesaře.
No, nebylo toho o moc víc, než když se tu díval naposled.
"To ste udělali od rána?" - sepjal ruce a pohlédl vzhůru do nebe, jako by se ptal Vševědoucího, jak je to možná.
A bylo to možná.
Sékora mu to vysvětlil.
"No ja! - Moseli sme teprv pro slópek - - Všecko krátký - - - Dá Pánbu - do večera to nějak stlučem," pravil Sékora a okem pátravě přehlédl přicházejícího Chocholáče - - Nic nebylo vidět - - - Sameček byl schován pod bundou.
Učírnou rozpařeného pana rechtora rozrazila zima. Zatřepal sebou, obrátil se a vběhl do kuchyně.
Mezi kolena se mu vpletlo nejmladší poupě, ukazujíc s křikem novou zástěrku své panny.
Teprv nyní vytáhl Chocholáč samečka a podal Sékorovi.
Sékora se napil dlouhým douškem.
"Na, Ludvíku, doraz to."
Hlásný dopil.
"A včil honem, hať neco huděláme - - - Chmacni tadyk ten slópek - - - já jé přitešu."
Sehnuli se a chytili sloupek.
Vtom doběhlo děvče.
"Stréčku Chocholáču, máte hjít k panu přednostovi. Pudete pré se šandárem do chalup."
Chocholáč pustil sloupek.
"Tak!" pravil Sékora. "A co já tadyk sám?"
"No, sám nic - - - Seber se a di dum - beztak bode hned poledně."
Sékora mlčky dal se do sbírání náčiní - -
Chocholáč šel s děvčetem jedním směrem - za ním hned jiným koncem bral se Sékora.
Jak se dalo bezpečně očekávat - tesař Sékora s Chocholáčem, hlásným v noci a ševcem ve dne - dělali plot ještě druhý den.
Kdo šel kolem, smál se.
I pan farář, když vyšel na denní svou procházku, všiml si Chocholáče, jak s hlavou nahnutou daleko nazad jako slepice, když za krůpěje živé vody Bohu díky vzdává - osvěžujícím douškem pil ze samečka žbluňkající "elixír".
Právě se do cesty namanul také přednosta.
"Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus, velebné pane falář," políbil starosta bílou ruku, pokorně smekaje užmuchlanou čepici.
"Vítám vás - tám vás! No, jdete se podívat na plot, na plot?"
"Du, du, velebné pane falář, du pokóknót, bodó-li jednó huž hotovi a jak to panu hučitelovi hudělale."
"I dobře to udělali; - myslím, že ten plot aji poroste. Dobře ho zalívají."
Pan přednosta při tom řízném vtipu přiťouchl v úsměvu svou oholenou, širokou tvář.
"Šak, poníženě prosím, velebné pane falář, nezdá se hjim ten plot tak trošku jako trunkem zmožené? Deť se kloní haji celo tó stranó tam ke zdi - - -"
Velebníček přimhouřil oko a změřil plot.
"No, to zrovna ne - - - ale mohli by si trochu pospíšit. Už ten kousek přece trvá trochu dlouho."
"Ale," mávl rukou starosta - - "to bech tadyk hu nich mosel furt stát - - - Te huž, velebné pane falář, nepředěláme. To só takový - - jak se temu hunem říká - - - Takový ztracený hekteníci - - -"
Rozešli se.
Tři dny trvala celkem ta práce - čtvrtý den plůtek stál.
"A hani to na něm vidět néni, že stál toliž práce," pravil kdosi, jda kolem školy a prohlížeje si plot.
"A šak -" prohodil druhý s dobře míněným úštipkem, "co naříkáš? Debe bele chceli, muhlo to trvat haji dýl - - -"
"Baže dýl."
"Dobře je to tak."
"Ba dobře. To naznal haji starosta a celé vébor - - -"
I byl večer, bylo zítra, i den čtvrtý. A viděl Bůh vše, což učinili; a aj - bylo to velmi dobré - - -