Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: Le Génie dans l'obscurité

Duch, jehož vanutím se lidská duše vznítí
a v harfu nebes promění,
ten zhrdá bohatstvím, kde nach a zlato svítí,
o střechy paláců svým křídlem nezachytí,
jenž slétá s nebes v plameni!

Pod opuštěný strom on náhodou se sklání,
nad stájem křídla rozklene,
pod střechou slaměnou, kde chudoby zní lkání,
veliké tajemství s úsměvem jemným chrání
v kolébce slzou skropené.

To dítě Homer jest, s nímž služka davem pílí
a jež zahřívá její dech;
to hoch jest, pod bukem jenž zdřímnul malou chvíli
a pláče pro kozy, jež z pastvy zabloudily,
a Virgil sluje po letech.

To Mojžíš v Nilu jest, jímž třásl proudů nával
v kolébce z listí platanů,
z tisíců jediný v Sinaje blescích stával
a dříve cihly hnět a kámen otesával
pro mohyly svých tyranů.

Tak v srdce hlubinách pud tajný ukryt bývá
pro nesmrtelnost zrající,
ve ňadrech kamene tak zlato se ukrývá,
tak perla ve moři, diamant v stínu snívá
a ve tmách sláva zářící.

Sám sebou zrozený, pták božský, plápolavý,
edenu nachem sláva jest,
vždy slétne za sto let na miláčků svých hlavy
a zmizí na věky - kde jeho původ tmavý,
kdo může dáti pravou zvěst?

A proto nediv se, že tvojím hostem bývá
duch písní, anděl nadšení;
jen vzpomeň Jakuba! Sen velducha se skrývá
v té hlavě nejraděj', jež v pustých nocích mívá
za polštář tvrdé kamení!

Já sám ó jak bych rád dal všecko svoje jmění,
vše zlato, jež mi osud přál,
za chvíli jedinou ve bolném roztoužení,
kdy otce vinici jsem v děcka šťastném snění
i s fíky jeho svojí zval.

Za píseň oněch snů, jež v duši mojí hrála,
již nenahradí zlato víc,
za chvíle večera - zář slunce v sklonu plála -
při krbu hořícím když matička má stála
chleb k večeři nám chystajíc.

Co zatím pospolu jsme za bukovým stolem,
jejž úsměv její lásky kryl,
ku prosté večeři se usadili kolem,
dík bohu vzdávali za pokrm daný polem,
za chléb, jenž na den postačil!

Genius v úkrytu ve francouzském originálu (Le Génie dans l'obscurité)

Le souffle inspirateur qui fait de l'âme humaine
Un instrument mélodieux,
Dédaigne des palais la pompe souveraine:
Que sont la pourpre et l'or à qui descend à peine
Des palais rayonnants des cieux?

Il s'abat au hasard sur l'arbre solitaire,
Sur la cabane des pasteurs,
Sous le chaume indigent des pauvres de la terre,
Et couve en souriant un glorieux mystère
Dans un berceau mouillé de pleurs.

C'est Homère endormi, qu'une esclave sans maître
Réchauffe de son seul amour;
C'est un enfant chassé de l'ombre de son hêtre,
Qui pleure les chevreaux que ses pas menaient paître,
Et qui sera Virgile un jour!

C'est Moïse flottant dans un berceau fragile
Sur l'onde, au hasard des courants,
Que l'éclair du Sina visite entre cent mille,
Pendant qu'il fend le marbre ou qu'il pétrit l'argile
Pour la tombe de ses tyrans!

Ainsi l'instinct caché dans la nature entière
Mûrit pour l'immortalité:
La perle au fond des mers, l'or au sein de la pierre,
Le diamant dans l'ombre où languit sa lumière,
La gloire dans l'obscurité;

La gloire, oiseau divin, phénix né de lui-même,
Qui vient tous les cent ans, nouveau,
Se poser sur la terre et sur un nom qu'il aime,
Et qu'on y voit mourir ainsi que son emblème,
Mais dont nul ne sait le berceau!

Ne t'étonne donc pas qu'un ange d'harmonie
Vienne d'en haut te réveiller:
Souviens-toi de Jacob! Les songes du génie
Descendent sur des fronts qui n'ont dans l'insomnie
Qu'une pierre pour oreiller.

Moi-même, plein des biens dont l'opulence abonde,
Que je changerais volontiers
Cet or dont la fortune avec dédain m'inonde,
Pour une heure du temps où je n'avais au monde
Que ma vigne et que mes figuiers;

Pour ces songes divins qui chantaient dans mon âme,
Et que nul or ne peut payer,
Pendant que le soleil baissait, et que la flamme
Que ma mère allumait, ainsi qu'une humble femme,
Éclairait son étroit foyer;

Et qu'assis autour d'elle à la table de hêtre
Que nous préparait son amour,
Nous rendions grâce à Dieu de ce repas champêtre,
Riche des simples fruits que le champ faisait naître,
Et d'un pain qui suffit au jour!