Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: L'Enthousiasme

Jak orel kdysi, blesků kníže,
se s Ganymedem k nebi vzpjal,
hoch k zemi darmo tisk' se blíže
a s ptákem bohů v boj se dal,
leč orel spár svůj zaťal tuhý
mu v bok a výš nad rodné luhy
se chvějícího strachem nes',
a k jeho prosbám, vzdechům němý,
před nesmrtelné bohy k zemi
jej hodil na prah u nebes!

Tak na mne, když se tvůj let řítí,
vítězný orle nadšení,
jak plesám v hrůze, když duch cítí
šum tvého křídla v plameni!
pod jhem tvým trne duše mladá,
já prchám v strachu, že tvá vláda
mé zničí srdce bouřící,
jak oheň, který blesky sycen
dřív nestane, až v popel sřícen
jest chrám i oltář s hranicí!

Leč nadarmo! myšlenek vzletu
pud slabých smyslů nezdolá,
a bohem duše moje v hnětu
se hne a pne a plápolá;
blesk nebes v žílách mých se valí
a zničen ohněm, jenž mne pálí,
svým vzdorem dráždím jeho dech,
a láva, kterou duch můj skrývá,
v souzvuku proudy se rozplývá,
div nestráví mne její běh!

Zde viz, ó Muso, ževtvu svoji!
to není čelo nadšené,
ni duch, jenž k záře svaté zdroji
své zraky vznášel vznícené;
co vření tvé mne uchvátilo,
co z života mi ještě zbylo?
Po prchlém mládí marný stesk,
na bledém čele vrásky hrají
a svatou stopu zakrývají,
kde zasáhnul mne v letu blesk.

Ó blahý, kdo bez vášně zpívá,
slz nezná jeho tichý zpěv,
a v klidu jeho struna tklivá
neví, co žal jest, bouř a hněv!
Ve ladném klidu jistě k cíli
jak čistý proud zpěv jeho pílí,
a med i mléko plyne v něm,
on nelne k letům Ikarovým,
nevznášen křídlem Pindarovým,
nespadne s nebes v letu svém.

Však my, jichž zpěvem každý jatý,
plát musíme a urvati
žárlivým bohům oheň svatý,
co líčíme, tím zapláti!
Jest srdce krbem všehomíra,
kde paprsky všech světů sbírá
v žár básníka duch hloubavý;
nač hanobíte naše žití? -
ta pochodeň, jež závist vznítí,
se na vášních jen rozžhaví!

Ne, nikdy v tiché, klidné hrudi
se nezrodil ten božský vznět,
ten citů svár, jenž v obdiv pudí
a pokořuje zpěvem svět.
Ne, ne, když Apoll v hněvu plání
s Eryxu strmých sešel strání,
by šípy ztrestal země pych,
dřív ku podzemním břehům stoupal,
a smrtonosnou zbraň svou koupal
ve Styxu vírech plamenných.

Pryč s výše strmé Helikonu!
mdlou písní zhrdá jeho výš,
proud nesmrtelných, božských tonů
jen z nadšených strun uslyšíš!
Jsouť srdce pěvců roztoužená
jak mramor, který lká i sténá,
kde Memnona jest popel skryt;
by duší vzplál a září jasnou,
je třeba, aby písní hlásnou
jej polil slunce zlatý svit.

A já mám znova žárem hnouti,
jenž ve popeli ukryt has',
své duše zbytek vydechnouti
v zpěv, jejž pohltí vzduch i čas?
Jak přelud snu se sláva tratí,
o mnohé dny tvůj život zkrátí,
jež měla kouzlit v zlatý sen;
a poslední dech mého žití
má ještě slávě v oběť zníti? -
Ten budiž lásce zasvěcen!

Nadšení ve francouzském originálu (L'Enthousiasme)

Ainsi, quand l'aigle du tonnerre
Enlevoit Ganymède aux cieux,
L'enfant, s'attachant à la terre,
Luttoit contre l'oiseau des dieux;
Mais entre ses serres rapides
L'aigle pressant ses flancs timides,
L'arrachoit aux champs paternels;
Et, sourd à la voix qui l'implore,
Il le jetoit, tremblant encore,
Jusques aux pieds des immortels.

Ainsi quand tu fonds sur mon ame,
Enthousiasme, aigle vainqueur,
Au bruit de tes ailes de flamme
Je frémis d'une sainte horreur;
Je me débats sous ta puissance,
Je fuis, je crains que ta présence
N'anéantisse un cœur mortel,
Comme un feu que la foudre allume,
Qui ne s'éteint plus, et consume
Le bûcher, le temple et l'autel.

Mais à l'essor de la pensée
L'instinct des sens s'oppose en vain;
Sous le dieu, mon ame oppressée
Bondit, s'élance, et bat mon sein.
La foudre en mes veines circule
Étonné du feu qui me brûle.
Je l'irrite en le combattant,
Et la lave de mon génie
Déborde en torrents d'harmonie,
Et me consume en s'échappant.

Muse, contemple ta victime!
Ce n'est plus ce front inspiré,
Ce n'est plus ce regard sublime
Qui lançoit un rayon sacré:
Sous ta dévorante influence,
À peine un reste d'existence
À ma jeunesse est échappé.
Mon front, que la pâleur efface,
Ne conserve plus que la trace
De la foudre qui m'a frappé.

Heureux le poète insensible!
Son luth n'est point baigné de pleurs,
Son enthousiasme paisible
N'a point ces tragiques fureurs.
De sa veine féconde et pure
Coulent, avec nombre et mesure,
Des ruisseaux de lait et de miel;
Et ce pusillanime Icare,
Trahi par l'aile de Pindare,
Ne retombe jamais du ciel.

Mais nous, pour embraser les âmes,
Il faut brûler, il faut ravir
Au ciel jaloux ses triples flammes.
Pour tout peindre, il faut tout sentir.
Foyers brûlants de la lumière,
Nos cœurs de la nature entière
Doivent concentrer les rayons;
Et l'on accuse notre vie!
Mais ce flambeau qu'on nous envie
S'allume au feu des passions.

Non, jamais un sein pacifique
N'enfanta ces divins élans,
Ni ce désordre sympathique
Qui soumet le monde à nos chants.
Non, non, quand l'Apollon d'Homère
Pour lancer ses traits sur la terre,
Descendait des sommets d'Eryx,
Volant aux rives infernales,
Il trempoit ses armes fatales
Dans les eaux bouillantes du Styx.

Descendez de l'auguste cime
Qu'indignent de lâches transports!
Ce n'est que d'un luth magnanime
Que partent les divins accords.
Le cœur des enfants de la lyre
Ressemble au marbre qui soupire
Sur le sépulcre de Memnon;
Pour lui donner la voix et l'ame,
Il faut que de sa chaste flamme
L'œil du jour lui lance un rayon.

Et tu veux qu'éveillant encore
Des feux sous la cendre couverts
Mon reste d'ame s'évapore
En accents perdus dans les airs!
La gloire est le rêve d'une ombre;
Elle a trop retranché le nombre
Des jours qu'elle devait charmer.
Tu veux que je lui sacrifie
Ce dernier souffle de ma vie!
Je veux le garder pour aimer!