Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: L'Isolement

Jak často na vrchu, kde starý dub se sklání,
při slunce západu se smuten usadím,
zrak nechám těkavý kol bloudit dlouhou plání,
jež v rysech měnivých se vlní k nohoum mým.

Tu řeka valí v před své vlny hřímající,
se stáčí do dálky a mizí ve chmuru,
tam hýčká jezero své vlny dřímající,
z nichž hvězda večerní se zvedá v azuru.

Na hor těch temenu, jež temné lesy vroubí,
červánek zpozdil se mdlou záři vrhaje,
vůz stínů královny juž mih se v mraků hloubi
a kolem obzoru juž bělí pokraje.

Slyš, s věže gotické zvuk zvonu zádumčivý
se jako modlitba rozlívá v stmělý vzduch,
poutník se zastaví a poslouchá, jak snivý
zvon mísí hlahol svůj ve poslední dne ruch.

Mé duše lhostejné těch obrazů hra svůdná
se netkne v nadšení, ni kouzlo naděje,
já k zemi dívám se tak jako duše bludná,
neb slunce živoucích víc mrtvé nehřeje!

Od hory ku hoře můj zrak se darmo zvedá,
ku stranám světa všem bez touhy zalétá,
kam sahá obzoru dál nedohledná, šedá...
a řeknu: "Nikde víc mně štěstí nezkvétá!"

Co mně to údolí, ty paláce, ty chatky,
vše pro mne ztratilo svůj vděk, své vnady květ;
ó skály, jezera, ty lesů míre sladký,
bez jedné bytosti je pouští celý svět!

Ať slunce v běhu svém se vyhoupne, ať sklání,
já okem lhostejným vždy měřím jeho běh,
ať nebem jasným jde, ať mračnou spěje plání,
co je mi do slunce, co je mi do dnů všech?

Bych moh' je sledovat ve dráze jeho valné,
můj zrak by pouště jen a prázdno viděl tam,
po ničem netoužím, nač svítí v pouti dálné,
od celé přírody já nic víc nežádám!

Snad ale jednou tam za sfér všech hranicemi,
kde lepší slunce plá na jiná zhvězdění,
bych skrýš svou tělesnou zde nechat mohl zemi,
tam snad bych uviděl cíl svého toužení.

Tam bych se opojil u touženého zdroje,
tam naděj ztracená, tam láska plamenná,
tam onen ideál, jejž každý bez pokoje
zde hledá na zemi a jenž jest bez jména.

Na voze jitřenky že nemohu se z kalu
až k tobě povznésti, mé touhy předměte,
na půdě vyhnanství proč trvám ještě v žalu,
vždyť nepoutá mne nic k té zemi prokleté.

Když spadne s větve list na lesní palouk zkvetlý,
tu vítr večerní jej vznese z luhů hned,
a já jsem jako list, jejž zimní bouře zhnětly,
duj, bouřná vichřice a se mnou dej se v let.

Samota ve francouzském originálu (L'Isolement)

Souvent sur la montagne, à l'ombre du vieux chêne,
Au coucher du soleil, tristement je m'assieds;
Je promène au hasard mes regards sur la plaine,
Dont le tableau changeant se déroule à mes pieds.

Ici gronde le fleuve aux vagues écumantes;
Il serpente, et s'enfonce en un lointain obscur;
Là le lac immobile étend ses eaux dormantes
Où l'étoile du soir se lève dans l'azur.

Au sommet de ces monts couronnés de bois sombres,
Le crépuscule encor jette un dernier rayon;
Et le char vaporeux de la reine des ombres
Monte, et blanchit déjà les bords de l'horizon.

Cependant, s'élançant de la flèche gothique,
Un son religieux se répand dans les airs;
Le voyageur s'arrête, et la cloche rustique
Aux derniers bruits du jour mêle de saints concerts.

Mais à ces doux tableaux mon âme indifférente
N'éprouve devant eux ni charme ni transports;
Je contemple la terre ainsi qu'une ombre errante:
Le soleil des vivants n'échauffe plus les morts.

De colline en colline en vain portant ma vue,
Du sud à l'aquilon, de l'aurore au couchant,
Je parcours tous les points de l'immense étendue,
Et je dis: Nulle part le bonheur ne m'attend.

Que me font ces vallons, ces palais, ces chaumières,
Vains objets dont pour moi le charme est envolé?
Fleuves, rochers, forêts, solitudes si chères,
Un seul être vous manque, et tout est dépeuplé!

Que le tour du soleil ou commence ou s'achève,
D'un œil indifférent je le suis dans son cours;
En un ciel sombre ou pur qu'il se couche ou se lève,
Qu'importe le soleil? je n'attends rien des jours.

Quand je pourrais le suivre en sa vaste carrière,
Mes yeux verraient partout le vide et les déserts:
Je ne désire rien de tout ce qu'il éclaire;
Je ne demande rien à l'immense univers.

Mais peut-être au-delà des bornes de sa sphère,
Lieux où le vrai soleil éclaire d'autres cieux,
Si je pouvais laisser ma dépouille à la terre,
Ce que j'ai tant rêvé paraîtrait à mes yeux.

Là, je m'enivrerais à la source où j'aspire;
Là, je retrouverais et l'espoir et l'amour,
Et ce bien idéal que toute âme désire,
Et qui n'a pas de nom au terrestre séjour.

Que ne puis-je, porté sur le char de l'Aurore,
Vague objet de mes vœux, m'élancer jusqu'à toi!
Sur la terre d'exil pourquoi resté-je encore?
Il n'est rien de commun entre la terre et moi.

Quand la feuille des bois tombe dans la prairie,
Le vent du soir s'élève et l'arrache aux vallons;
Et moi, je suis semblable à la feuille flétrie:
Emportez-moi comme elle, orageux aquilons!