Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: L'Automne

Vám, lesy, pozdrav můj v posledních listů kráse
i tobě po lukách žloutnoucí lupení!
i tobě, krásný dni! - bol přírody, jak zdá se,
mým zrakům lahodí a mému truchlení.

Můj zamyšlený krok sleduje stezku pustou...
Jak naposledy rád se vzhůru zadívám
na slunce blednoucí, jež větví klenbou hustou
jen stěží vzdoruje rostoucím lesním tmám.

Tak ve dnech jeseně v přírody zmírající
juž zraku zkaleném víc půvabů já zřím,
toť "s bohem" přítele, toť úsměv bledých lící,
jež krátce ovane smrt políbením svým.

Teď obzor života odhodlán z mysle ztrácím,
tak mnohé naděje mi v slzách zmizely,
jen jedním pohledem se ještě k němu vracím,
ó přál mi darů dost! - leč co mi prospěly?!

Zem, slunce, údolí, přírodo tklivá, krásná,
jak hrobu na kraji bych pro vás tajil stesk?
Tak vonný vzduch jest kol! zář světla tak jest jasná!
a oku mroucímu tak milý slunce lesk!

Teď pohár života bych rád vyprázdnil ke dnu,
dost kryje nektaru i žluče tato číš,
snad kapku medu bych přec vylovil tam jednu,
jež cestou života se ke dnu snesla níž.

Snad ještě budoucnost zachová pro mne slávu
i návrat ku štěstí, jež oplakáno teď,
snad mému pozdravu tam neznámý duch z davu
by mohl rozumět a dáti odpovědi.

Květ opadne, zefír dál vůni jeho nese,
se světlem, s životem to jeho loučení,
tak umru také já a duch můj rozplyne se
jak bolnosladký ton, jenž hasne v mlčení!

V jeseni ve francouzském originálu (L'Automne)

Salut, bois couronnés d'un reste de verdure!
Feuillages jaunissants sur les gazons épars!
Salut, derniers beaux jours! le deuil de la nature
Convient à la douleur, et plaît à mes regards.

Je suis d'un pas rêveur le sentier solitaire;
J'aime à revoir encor, pour la dernière fois,
Ce soleil pâlissant, dont la faible lumière
Perce à peine à mes pieds l'obscurité des bois.

Oui, dans ces jours d'automne où la nature expire,
À ses regards voilés je trouve plus d'attraits;
C'est l'adieu d'un ami, c'est le dernier sourire
Des lèvres que la mort va fermer pour jamais.

Ainsi, près de quitter l'horizon de la vie,
Pleurant de mes longs jours l'espoir évanoui,
Je me retourne encore, et d'un regard d'envie
Je contemple ces biens dont je n'ai pas joui.

Terre, soleil, vallons, belle et douce nature,
Je vous dois une larme aux bords de mon tombeau!
L'air est si parfumé! la lumière est si pure!
Aux regards d'un mourant le soleil est si beau!

Je voudrais maintenant vider jusqu'à la lie
Ce calice mêlé de nectar et de fiel:
Au fond de cette coupe où je buvais la vie,
Peut-être restait-il une goutte de miel!

Peut-être l'avenir me gardait-il encore
Un retour de bonheur dont l'espoir est perdu!
Peut-être, dans la foule, une âme que j'ignore
Aurait compris mon âme, et m'aurait répondu!...

La fleur tombe en livrant ses parfums au zéphire;
À la vie, au soleil, ce sont là ses adieux:
Moi, je meurs; et mon âme, au moment qu'elle expire,
S'exhale comme un son triste et mélodieux.