Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název francouzského originálu: La Pia

Až navrátíš se zpět, po němž jsi práhnul,
až najdeš klid po svojí dlouhé pouti,
za druhým třetí stín se ke mně nahnul,
jež Pia byla jsem, hled vzpomenouti;
jsem z Sieny Maremnou usmrcena,
ten ví to, jenž chtěl mojím mužem slouti
a prsten dav mi řekl: "Bud má žena!"

Ten Dante rozhovor, jenž snivou něhou dýše,
na práhu uslyšel kdys hory Očistcové,
nad smrtí ukrutnou když bez výčitky, tiše
stín v jeho vzpomínku se poroučel. Mí snové
se nikdy pověstí tak sladkou nezachvěli,
a city světější mým srdcem neprojely
ni větším soucitem má ňadra tknuta byla.

Ó dítě Toskany, o Pio, duše milá,
z tvé něhy poznávám žluč žití a tvé hoře,
co slzí pálilo, slaných jak voda moře,
ve nocích bez konce tvé velké oči vroucí,
pod vlasy černými tvář vyhublou a žhoucí,
jak uhel bolesti svým ohněm neustále
tvé čelo čistíval tak bledé, sesinalé.

Tvá hrdá Siena, dvornosti každé matka,
tak plna cimbuří a malovaných štítů,
tě lásky šepotem ve mládí prvním svitu
svým jedem nejsladším krmila, dívko sladká.
Když, v rukou modlitby, jsi ulicemi spěla,
tu hrubých žoldnéřů jsi drzý úsměv zřela,
tu nevěděla jsi, že muž jest násilníkem,
jenž záštím vznítí se tak láskou jak se vznítil;
tvá matka zoufalým tě oplakala vzlykem,
když v bílém závoji tě šlechtic, barbar chytil
tě ženou zval a v hrad tě zavez' otců chmurný.
Tys zavěsila se na jeho šíji hnědou
a tvář tvá přitiskla se na vous jeho spurný,
neb milovala's jej i bradu jeho šedou.
Leč brzy premohla tvé srdce nechuť; dlouhá
v tom zámku samota, toť popel, z něhož touha
se vzňala, v duší tvé, tak hravé, žáry vzplály.
Ku prvním slzám tvým proč dostavil se hned
kýs plachý troubadour, jenž mlhou přišel z dáli
a složil k nohoum tvým svou loutnu i své žaly,
hoch hnědý Toskany a mistr sladkých věd?
Ve zraku jiskrném mu hrála ducha vláda,
on znal vše romány, které má žena ráda,
a když jste o lásce čtli povídek dost oba,
tu bez myšlenky vám ta hrozná přišla doba,
strach celé duše tvé a přec tvých tužeb květ!

Když prohlédla jsi zas, tu začly trestu muky,
šat drsný žíněný tys vzala z výtek ruky,
žár vzplanul pochmurný v tvém dlouho čistém oku
a těžký žhoucí dech tě trápil v každém kroku,
tys ruce lomila a bědovala v lkání,
ku klamu, přetvářce teď odsouzena k lhaní,
však špatně uměla's tu hru, ty tklivé děcko,
choť viděl bledost tvou a brzy poznal všecko.

By smířen byl tvůj hřích, tak cudný, zapotřebí,
bys Krista vzala kříž a všechny jeho hřeby!
Tvůj soudce zločinný, tvůj tupý muž se vznítil,
když jak tur žárlivý tě drsně v rámě chytil,
když zdrtil tělo tvé a skončil tvoji bídu,
ty's ruce složila na tichých ňadrech v klidu,
ty's lehce k modlitbě rtů růže hnula obě,
a smrtí s vrahem svým juž vyrovnána, tiše
jsi žhoucí, poslední vzdech k tomu slala výše,
jenž plný soucitu vzal Magdalenu k sobě.

Tvá žije památka, neb dvorný básník vzal
tě, smutná květino, v svou píseň; ve Sieně
tvé rodné mnohý, věř, tě často oplakal,
ty žiješ v budoucnost, urvána času změně
a mnohé při čtení tak jaly tvoje muky,
by usušili zrak, jim kniha padla z ruky.

Pia ve francouzském originálu (La Pia)

Quand tu seras retourné dans le monde,
................................
Et reposé de ta route profonde,
Oh! pense à moi qu'on nommait la Pia.
Sienne me fit, me défit la Maremme:
Le sait celui qui, tout d'abord, lia,
"En m'epousant, ma main avec sa gemme."

Tel est le dour propos que Dante Alighieri
Écouta sur le seuil du Mont expiatoire,
Quand, sans plaindre son sang violemment tari,
L'Ombre recommnda qu'on eút d'elle mémoire.
Pour moi, jamais récit doucement soupiré
Ne traversa mon cœur d'un frisson plus sacré,
Ni de plus de pitié ne gonfla ma poitrine.

O Toscane gentille, ô Pia! je devine
A ta douceur combien vivre te fut amer,
Quelles larmes cuisaient comme l'eau de la mer,
Au long des nuits, tes yeux, tes grands yeux d'amoureuse
Et, sous tes cheveux noirs, ta joue ardente et creuse,
Et comme de son feu le charbon de douleur,
Renfermé dans ton sein, purifia ton cœur.

L'orgueilleuse cité de toute gentillesse,
Ta Sienne crénelée et peinte de blasons,
D'un murmure d'amour caressa ta jeunesse,
O vierge, et te nourrit de ses plus doux poisons.
Quand, ton missel aux mains, tu passais dans la rue,
Les durs condottieri souriaient à ta vue.
Et tu ne savais pas que l'homme est violent
Et que, prompt à l'amour, il est prompt à la haine.
Ta mére te pleura quand, sous ton voile blanc,
Un cavalier brutal, qu'enivrait ton haleine,
Épouse t'emporta dans non âpre manoir.
Et toi, tu suspendais tes bons à son cou noir,
Ta joue en rougissant pressait sa barbe rude;
Car tu l'aimais alors, ce seigneur au poil gris.
Mais le dégoût te vint au cœur et le mépris.
Dans le triste château, la lente solitude
Vint souffler le désir en tes légers esprits.
Ah! pourquoi fallut-il qu'à tes premiéres larmes
Quelque brun Florentin, enfant du gai savoir,
Chanteur venu de loin dans la brume du soir,
Apportât à tes pieds sa viole et ses charmes?
Le plus subtil esprit traversait son œil noir;
Il savait quels romans une femme préfère.
Quand bien des dits d'amour par vous deux furent his,
Un soir, sans y penser, il vous advint de faire
Ce que tu redoutais et désirais le plus.

Quand tu rouvris les yetis, commença ton supplice:
Le remords te vêtit de son âpre cilice.
Un feu sombre troubla ton regard longtemps clair;
Péniblement tiré, ton souffle embrasait l'air,
Et tu tordais tes bras ardents, fille bien née,
Par toi-méme à tromper, à mentir condamnée.
Mais tu savais mal feindre: et l'époux irrité
Devina ton bonheur à ta lividité.

Pour que fût expié ton trembiant adultére,
Il fallait le martyre et la croix salutaire.
Quand ton juge mauvais, quand ton stupide époux,
Les yeux voilés de sang comme un taureau jiloux,
Vint rompre ton beau corps et finir ta misère,
Tu formas de tes bras une croix sur ton sein,
Tu plias aisément ta bouche à la prière,
Et, quitte par ta mort envers ton assassin,
Tu fis monter l'ardeur de ta dernière haleine
Vers Celui qui reçut l'âme de Madeleine.

Le poète courtois garda ton souvenir,
Et si bien sut l'orner, triste patricienne,
Que plus d'un en pleura dans ta ville de Sienne;
Même il te rendit chère aux hommes à venir.
Et j'en sais qui, lisant comme il te fallut vivre,
Pour s'essuyer les yeux ont laissé choir le livre.